846. schůzka: Slavnost poklepů

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Slavnostní položení základního kamene Národního divadla, 16. května 1868
0:00
/
0:00

„Slavný převoz šestitunového čedičového kvádru, který se měl stát jedním ze základních kamenů pro Národní divadlo v Praze, odtáhly od legendární hory až do Prahy na vyzdobeném voze tři páry běloušů. Takové spřežení bývalo do té doby vyhrazeno výlučně knížecím kočárům. Všechno byl nějaký symbol a za vším vykukovala politika.“

„I vize Národního divadla byla na jaře roku 1868 vnímána jako zástupný znak příští státní samostatnosti. Vzmach národních poutí a táborů lidu byl vlastně opakovaným pokládáním naléhavé otázky: proč vídeňská vláda nepřizná České koruně táž práva jako koruně Uherské?“

Už jsme si říkali, že původně měl být na staveniště Národního divadla dopraven pouze kámen z hory Řípu. Což ovšem jiným památným místům v naší vlasti přišlo tak trochu líto, a tak bylo rozhodnuto, že těch kamenů bude víc, jenomže určit, které místo je památnější a které méně, tím pádem který kvádr do Prahy poputuje a komu bude třeba odříct, to byla choulostivá otázka. Volba nakonec padla (tedy kromě kamene z Řípu, který vešel v největší známost, leč není to ten, na který slavnostně poklepávaly čelné osobnosti českého národa - „poklepávací“ základní kámen pochází ze středočeských Louňovic) – tak tedy volba nakonec padla na Blaník, Vyšehrad, Žižkov, Svatobor u Sušice, Branku u Náchoda, Chrast u Chrudimě, Boubín, na Zlatého koně u Berouna, Trocnov, Prácheň, Čerchov u Domažlic, Doudleby a na kámen ze zřícenin podlažického kláštera.

Pozornému posluchači zajisté neušlo, že dosud tu padala pouze jména z Čech. Leč i moravským pamětním místům se dostalo náležitého uznání. Do Prahy byly dopraveny základní kameny také z Radhoště (ten tam dorazil vůbec jako první, však se taky projel vlakem), dále z Hostýna, z Buchlova, Lipníka, ze Záhlinic u Hlučína. (Tážete–li se, čím si zrovna ty neznámé Záhlinice vysloužily takovou čest, inu… nejspíš proto, že se tu narodil politik František Skopalík, poslanec moravského zemského sněmu a později i poslanec sněmu Říšského.) Z jihomoravského Podivína poslali cihlu, kterou uhnětli z tamější hlíny a z vody ze studánky, kde podle pověstí křtil Cyril, bratr Metodějův. Toto vše bylo zazděno do základů 8. června roku 1868. Dodatečně pak přibylo ještě pár dalších; údajně to mělo být „čtvero malých rudonosných kamenů ze Šumavy, a kromě toho kameny ze Slivence, z hradu Helfštýna, z Kozákova a také mramorová deska od krajanů z amerického Chicaga.“

Karel Liebscher: Hora Říp od východu

Balvany ozdobené nápisy a květy doprovázeli tu Češi, tu Moravané, samozřejmě sokolové, další krojovaní členové různých vlasteneckých spolků. Na staveništi je očekávali představitelé národa (František Palacký a další), nálada stoupala, dovoz každého nového kamene znamenal nový důvod k manifestacím, k ohnivým projevům, znovu a znovu zněla píseň Kde domov můj a Hej Slované. „V sobotu 15. května 1868“ (den před slavností) „přijížděly do Prahy často i několikrát za hodinu zvláštní vlaky až o osmdesáti vozech, tažených dvěma lokomotivami. Jenom z Moravy přijelo ten den 26 vlaků. A na silnicích proudily nepřetržité řady povozů, pěšáků i jezdců na koních. Sbor pro zařízení Národního divadla požádal všechny Pražany, aby vypomohli noclehy pro venkovany ze všech svých sil. Majitelé pivovarů, hospod, kaváren byli vyzváni, aby ubytovací komisi nabídli své kapacity. Vojenský velitel Čech kníže Wilhelm Montenuovo zapůjčil návštěvníkům slavnosti 3500 pokrývek, 1300 slamníků, hradčanská věznice poskytla 700 žíněnek. Přesto mnoho lidí trávilo svatojánský víkend na ulici, v parcích, u řeky.“

Toho dne (tedy v sobotu) se po setmění konala podívaná, jakou Praha ještě nezažila. „Za Petřín kleslo slunce, bledožlutá záplava se rozlila po čistém nebi, bledla a zhasla,“ takto líčí ve své reportáži všecku tu nádheru přímý účastník události, novinář dr. Servác Heller:

„Od Žofínského ostrova odráží se loď za lodí, pramice za pramicí, člun za člunem. Ukrývají se však za křovitými břehy ostrovů Žofínského a Střeleckého. Čekají na tmu. Oba ostrovy, oba mosty, celé nábřeží jsou diváky jako nabity: hlava na hlavě, tvář na tváři, že by jablko nepropadlo. Pojednou rozlila se jasná záře po temné řece, zlatým leskem zahořely její vlnky a jednohlasý pozdrav zahřímal ze všech stran. Na Prozatímním divadle vzplanuly světelné trubice v podobě obrovského lva českého. Na Vltavě osvětlena lodice první a mžikem za ní druhá, třetí, čtvrtá a (jako blesku vznětem zapáleno) vzplanulo všechno loďstvo. Regata začala. Tu statně vodu rozrývají velké lodi, na nich husté řady bujarých sokolů, a kolik sokolů, tolik různými barvami pestře planoucích lampiónů, na obrubách lodí plápolají čoudivé pochodně a zaplavují rudým světlem fantastické postavy plavců. Kolem velikých lodí rychle uhánějí hbité čluny. Na jejich koncích hoří bengálské ohně, plápolajíce světlem jasně modrým, tu bílým, tu zeleným a růžovým. Jako ohnivé hádě vine se letmo kocábka a na ní z rychle obíhajícího ohnivého kola srší jako zlatý déšť a prší do vody roje jasně žlutých jisker. Tam zas z plamenného zřídla klokotavě vyskakují červené, modré a zelené míče. Onde pluje loďka v chrlí kolem sebe prskavky, jež se rozsypávají v roje purpurových jisker, a opět jiné lodice tetelí se záplavou jasně fialového světla. Kdykoli loď kolem lidí jede, zaznívá ze sta hrdel hřímavé zvolání Nazdar!, týmž pozdravem odměňuje všechen lid nový podařený ohňostroj, každou píseň a každou objevující se loď. Již domníváme se, že seznali jsme všechny krásy velkolepé plavby večerní, tu pojednou zaskvěl se na lodi v stínu ukryté obrovský transparent, představující zemský znak český – bílý lev v červeném poli. V neskonalý jásot propukl lid a všichni účastníci plavby, nadšené volání slávy naplňuje vzduch, odráží se od hladiny vodní a od blízkých návrší a stonásobná ozvěna nese jej dál a dále. Loď pozvolna otáčí, objevuje se znak milované sestry Moravy – pestrá orlice, a znovu propuká bouřlivý jásot, který potřetí se opakuje, když loď úplně se obrátila a objevil se znak Slezska. Všechny tři znaky vrchem obemknuty jsou zářící korunou svatováclavskou. A nyní nastal okamžik, jehož uchvacující krásy peru vypsati nelze. Na štíhlém konci ostrova Střeleckého vypáleny velikolepé ohňostroje a uprostřed těch krásných ohňů a kouzelných barev objevila se obrovská socha Slávie s rukou k nebi pozdviženou – bouřlivý potlesk a jásot otřásal vzduchem a hřímal a burácel a čluny zvolna znovu do temna zapadly a královna noc i na řece opět zavládla.“

Cesta základního kamene z hory Říp

V sobotu 16. května 1868 se sešlo (už před pátou hodinou ranní) na prostranství u Invalidovny v Karlíně na 200 000 lidí, což je nejvíc, kolik Praha do té doby zažila. Všichni se ukázněně řadí do průvodu. Z devět hodin pak výstřelem moždířů z vrchu Vítkova se průvod dává na pochod. Za lesem praporů a korouhví pochoduje kapela ostrostřelců. Následují členové organizačního výboru, a po nich jezdecká banderia v krajových krojích: v hanáckém, pardubickém, chrudimském, českobrodském, velimském, kouřimském, kolínském a ještě dalším. Pak se dávají do kroku členové Sboru v čele s Karlem Sladkovským, a 2000 sokolů, vedených Miroslavem Tyršem. Defilé cechů ve slavnostních stejnokrojích zahajují řezníci. Následují sladovníci, bednáři, kožešníci, soukeníci, cukráři a perníkáři, provazníci, zlatníci a stříbrníci, mlynáři a pekaři. Za cechy šlo spojené těleso šedesáti pěveckých spolků – celkem 2000 lidí. Další část průvodu otevírali kloboučníci a typografové, kteří tvořili „přechod“ k průvodu inteligence. Šli herci, Umělecká beseda, Akademie, konservatoř, studentstvo, ochotníci. A po nich šedesát slovenských drotárů, které sehnal a do nových halen oblékl Vojta Náprstek. Zadní část průvodu tvořili „stavaři“: zedníci, tesaři, pokrývači, dlaždiči, načež kladenští horníci s velkou kapelou uvedli třítisícový průvod dělnictva. Závěr mohutného defilé patřil opět několika banderiím.

„Kolem staveniště budoucího Národního divadla vyrostly do čtverce tribuny pro významné hosty, uprostřed stál chrámek s bílým baldachýnem. Na jeho vrcholu byla nasazena nápodoba svatováclavské koruny, po stranách znaky českých zemí. V tomto altánu ležely (pravděpodobně) tři základní kameny: řipský, radhošťský a na nich – věncem zdobený – kámen louňovický. Na ten se mělo poklepávat. Další darované kvádry byly rozmístěny kolem chrámku.“

Kromě slavnostních hostů se na prostranství nahrnuly určitě davy lidí. Zástupy byly nepřehledné. Vysocí představitelé rakouské státní moci a církve – ač pozváni – ovšem slavnost ignorovali. Nedostavil se místodržitel baron Kellerberg, nejvyšší maršálek kníže Auersperg, ani arcibiskup pražský, kníže Schwarzenberk. Kolem bíle prostřeného stolu před altánem zasedli představitelé Sboru a další klíčové osobnosti českého společenského života. Skupina zřizovatelů nejprve podepsala zakládací listinu, výtvarně řešenou Josefem Mánesem. Bylo v ní napsáno: „Národ český chtěl a mohl jen u sebe hledati pomoci.“ A úplně dole pak stojí: „Za slavného osvědčení nejupřímnějšího přátelství celého světa slovanského položen byl dnes základní kámen k této budově, k rozvoji umění, zdokonalení českého jazyka a slávě celého Slovanstva zasvěcené. V Praze dne 16. května 1868.“

Nejvyšší maršálek kníže Auersperg se slavnosti nezúčastnil

Připraven byl soudek s vodou z cyrilské studánky na Hostýně, aby se mohla udělat slavnostní malta. Do otvoru v základním kameni bylo pak zazděno kovové pouzdro, v němž se (kromě zakládací listiny) nacházel i návrh stavby divadla, pamětní peníze, časopisy, listy, brožury. Do schrány putovalo i několik relikvií, připomínajících pobyt Jana Husa v Kostnici. Tyto památky získal v Kostnici František Stulík z Českých Budějovic. Jsou to tři maličkosti: kámen ze sedátka v Husově žaláři, kousek kamene, na němž měl stát Hus v kostnickém chrámu, když obhajoval svou při před koncilem; a kousek malty z komory, v níž strávil poslední noc před upálením. Uzavřenou schránu zapustili architekt Zítek a stavitel Havel do niky v základním kameni. Použili přitom bohatě zdobenou zednickou lžíci, kterou navrhl Josef Zítek. I slavnostní poklepové kladívko bylo zhotoveno podle Zítkova designu. Jejich držadla byla z lipového dřeva, přičemž hlavním motivem dekoru jsou znaky českých zemí. Při slavnosti přinesly kladívko i lžíci na aksamitovém polštářku čtyři družičky. Dokonalá režie. Příklad pro případné další režiséry čehokoli.

Když byla schrána usazena, byla překryta kovovou deskou. Všeobecný zmatek způsobil, že tento základní (louňovický) kámen se schránou nebyl schopen po dlouhá desetiletí nikdo najít. Profesor Vladimír Kovářík, který reportoval spolu s historikem umění profesorem Václavem Vilémem Štechem v roce 1963 přímý televizní přenos z podzemí Národního divadla, mi řekl, že louňovický kámen se podařilo objevit až po složitých magnetometrických měřeních. Tehdy se zjistilo, že originál Mánesovy malované listiny je už skoro rozpadlý.

„Dvoutisícový sbor spojených českých pěveckých spolků zapěl hymnickou kantátu Karla Šebora – velebný zpěv tohoto mamutího chóru vyvolal všeobecné dojetí. Pak se ujal se slova Karel Sladkovský, který měl plamenný hlavní projev, načež byla vyvolávána jména osobností, poctěných právem poklepu. Poklep měl původně jménem národa provést pouze stařičký učenec Jan Evangelista Purkyně, ale po skandálních tahanicích, do nichž zasáhli svými protesty i studenti, organizátoři couvli a rituál poklepu nakonec absolvovaly dva tucty osobností.“ (Jak vidno, i ty nejsvátečnější chvíle si Češi rádoby vlasteneckým handrkováním už tenkrát uměli pořádně ztrpčit.)

Logo

První přistoupil k základnímu kameni řády ozdobený František Palacký. Uklonil se a do hrobového ticha pronesl: „Ve jménu národa v Čechách a na Moravě jednotného! Požehnej Pánbůh dílu svatyně této, ve které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má všeliká mravní pravda a krása.“ Trojí poklep zanikl v potlesku a v provolávání slávy. Jedna po druhé přistupovaly další osobnosti, aby svůj poklep provázely patetickým heslem či zvoláním. Už jenom ze seznamu čtyřiadvaceti poklepců (nebo jak mám dotyčné pojmenovat) – už z toho seznamu je zřejmé, že se obřad notně protáhl. Architekt Josef Zítek byl ale stručný: „Na zdar našeho národa!“ Rovněž tak stavitel František Havel: „Zdař Bůh práci naší!“Zcela nakonec promluvil předseda Sboru pro zřízení Národního divadla Ferdinand Urbánek: „Zdar dílu tomuto! Kámen tento mluvil jménem milionů srdcí, mluv i nadále k milionům srdcí!“ Patrně jediným heslem, které zůstalo živé až dodnes, bylo to, které pronesl Bedřich Smetana: „V hudbě život Čechů!“

Po odpolední slavnosti se konala na Letné lidová veselice, kde se soustředili akrobaté, provazolezci, šaškové, mimové, loutkoherci, tančírny, italští dudáci a pištci, jakož i střelnice. Na všech stranách ohromné louky hrála hudba, zpívaly se české písně, pouštěly balony a za šera opět vzplanuly ohňostroje. Velké Národní divadlo české se mohlo začít stavět. Nikdo netušil, na jak dlouho se ta stavba protáhne.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související