847. schůzka: Fricek

Neumíme to, co dovede hudba: vyprávět mnoha hlasy současně. Nezbývá nám proto než se vracet a objevovat minulost po částech.

Vícekrát jsme se v tomto seriálu potkali s Bedřichem Smetanou. Pokaždé se ale před námi jen mihnul. V přetlaku jiných dějů jsme zatím nenalezli soustředění k tomu, abychom mu věnovali bližší pozornost. O to svědomitěji si to vynahradíme nyní. Důvod je nad slunce jasný: Nikdo není povinen znát všechny životopisy slavných českých osobností, jenomže Smetanův osud patří mezi těch několik, jejichž poznání náleží do „závazné vědomostní výbavy každého průměrně vzdělaného a kultivovaného Čecha.“ (O Moravanech a Slezanech to platí měrou rovnocennou.)

V 19. století byl nepochybně ústřední uměleckou osobností a zřejmě jediným českým velikánem své doby. Nic na to nemění skutečnost, že sami Češi na to přišli (jako obvykle) až dodatečně a zpětně. Když se podíváme na naše umění oněch časů jako na celek, září v něm Smetanův odkaz jako zjevení… jako drahokam v písku. Málo naplat – přes všechny dobové tirády nevzniklo tehdy po boku jeho díla prakticky nic srovnatelně kvalitního, původního, neodvozeného. Jedině Smetana dokázal vytvořit (a to ještě za extrémně nepříznivých okolností) dílo vřele a upřímně vlastenecké, intonačně národní, kvalitou i slohem moderně evropské, aniž se přitom ohlížel na výtky, že opisuje postupy Berliozovy a zejména Wagnerovy. Čas dal jeho géniu za pravdu. Jestli do Smetany byli Češi proslulí tím, jak výtečně uměli interpretovat cizí předlohy, skrze Smetanu dostali konečně silnou a stylovou hudbu vlastní, hudbu domácí ražby a jásavé zpěvnosti. Dodnes o nás sděluje světu to nejlepší, co lze vůbec říci, což ostatně píše i ve své knize Nekamenujte proroky její autor Zdeněk Mahler.

František Smetana, otec Bedřicha Smetany (olejomalba Antonína Macka z r. 1832)

„Je to kluk!“ Po celém pivovarském dvoře se neslo: „Pane sládku, máte syna!“ Sládek se rozeběhl do sednice, nadzvedl plenu, aby se přesvědčil na vlastní oči, bylo to droboučké, křehké, ale opravdu to byl chlapec. „Konečně... Po tolika dcerách!“ Vyšel ven a zavelel chase: „Vyvalte sud!“ Bylo masopustní úterý, nejveselejší den v roce. Sládek František Smetana za­sedl nad rodinnou bibli, namočil brk a na vnitřní stranu desek zapsal: „V Litomyšli dne druhého Mártzi 1824, autery, 10 hodin ráno narodil se sy­náček...“ Tady přerušil zápis; opřel se blažen v židli: Tak mám dědice. Ten už začne na velkém pivovaru, ne s holýma rukama jako já! Sládkovi Františku Smetanovi bylo v době, kdy se mu narodil konečně syn (jak už bylo řečeno, po všech těch pokusech, které skončily pokaždé holkou; pravda – nikoli s jednou manželkou, ale postupně ještě se dvěma dalšími), tak tedy syn mu přišel na svět, když mu bylo čtyřicet sedm let. Už to nasvědčuje, že byl mužem kromobyčejné vitality. A kromě toho se vyznačoval (vzhledem k chudému vesnickému prostředí, ze kterého vzešel) podnikavostí až moderní.

Pocházel z rodu, ve kterém se vyskytovali bed­náři, zahradníci, kováři, chalupníci. Od svého druhého roku vyrůstal jako sirotek (na školné si opatřoval tím, že lovil po lesích ptáky). Utekl do světa na zkušenou. Poznal, že lidem vládne žaludek, že po jídle a pití bude vždycky sháňka, a tak se vyučil sladovnictví, jak se vařit pivo a obchodovat kořalkou, načež kolem třicítky (poté, co se jako sládek v České Skalici výhodně oženil) se pustil do podnikání. Pronajal si pivovar a kantýnu (v tehdy pruské) Nise. Získané jmění rozmnožil v českých Chvalkovicích a v Novém Městě nad Metují, načež se sedm let ujal valdštejnských pivovarů v Litomyšli, pak na pět roků pivovaru černínského v Jindřichově Hradci, až se nakonec (v roce 1835) „udělal pro sebe“ a koupil na Vlašimsku zámeček Růžkovy Lhotice – vlastně takové malé panství s pivovarem, hostincem, polnostmi a gruntem. Až krize a neúrody před rokem 1848 jeho expanzi zastavily a Smetanův podnik se ocitl zpola v bankrotu.

Společenský, temperamentní, chlapský František Smetana se za tu dobu stačil celkem třikrát oženit. Nejprve s Annou Bartoníčkovou. První žena mu ale umřela při porodu jednoho z dětí. Tak se oženil znovu a ovdověl podruhé – po obou manželstvích mu zůstala kupa dětí. Dvojnásobný vdovec Smetana si zku­sil namluvit dceru panského písaře Barboru Lynkovou. Oslovil ji mi­lostným dopisem: „Nejdražší klenote srdce mého,“ a ozdobil ten Liebesbrief ornamenty propíchanými jehlou. Za dva mě­síce se konala svatba. Ženichovi táhl čtyřicátý třetí rok; nevěsta bylo mladší, měla dvacet devět let, ale taky se už bála, že zkysne jako stará panna. V Novém Městě nad Metují počali dítě, načež se přestěhovali do Litomyšle. Tam si Smetana najal zámecký pi­vovar, jak už víme, a tady se jim narodil syn.

Zámek Litomyšl

„Bude to František. Po mně!“ Nebyl. Matka trvala na Bedřichovi. Snad proto, že Friedrich (neboli Bedřich) byl tehdy v módě, anebo si tím Barbora chtěla (možná) oživit vzpomínku na bratrance Bedřicha, se kte­rým byla původně zasnoubena. Jenomže ho poslali do války a už se z ní nevrátil. Je tu ještě další možnost: Smetanovi mohli prostě vyhovět dobovému zvyku dát dítěti jméno významného svatého, který následuje v kalendáři po dni narození. Paní Smetanová ovšem tvrdila, že ji ve snu navštívil anděl, jenž jí zvěstoval, že porodí syna, který bude jednou slavným hudebníkem – a že mu má dát jméno Bedřich. A tak otec Smetana napsal (poněkud rozmrzele) do své bible: „Jméno dáno bylo: Friedrich.“

S počtem Bedřichových sourozenců ovšem máme problém: v literatuře totiž existuje v této věci dokonalý zmatek. Nejčastější putovní omyl tkví v tvrzení, že se Bedřich narodil jako desáté dítě a že měl deset starších sourozenců. Neměl. Ze tří manželství Františka Smetany fakticky vzešlo 18 dětí. 7 z nich – 5 dcer a 2 synové – vesměs v raném dětství zemřelo. V roce 1824 (kdy přišel na svět Bedřich) žilo v rodině 6 dcer, z nichž nejstarší Anna už byla provdána a byla mimo domov – v Novém Městě nad Metují. Paní Barbora Smetanová–Lynková tedy po svatbě pečovala o 5 nevlastních dcer a brzy se jí narodila Albína (kterou pak měl Bedřich ze všech sourozenců nejraději). Po Bedřichovi přišel na svět ještě Antonín (s ním nějaký čas chodil do školy v Jihlavě a v Německém Brodě), poté Barbora, Karel, a nejmladší z dětí: Františka. Paní Barbora rodila během třiatřicetiletého manželství desetkrát. Pro pořádek si to shrňme: Z jedenácti dětí v rodině Smetanových, jež se dožily dospělosti, bylo 8 dcer a 3 chlapci.

Odjakživa se život v rodině Smetanů točil kolem piva. Vyplácelo se to. Lidé v Litomyšli si špitali, že nájemce zámeckého pivovaru je za vodou – má prý z dřívějška nahospodařeno dobrých 300 000. Přeháněli. Nicméně statný a rozhodný František Smetana jako by dával fámám za pravdu. Honosně si zařizoval byt, chodíval s místní nobilitou na hony, do roka a do dne si (za 4400 zlatých) přikoupil výstavný dům na náměstí, aby měl kde ubytovat příbuzenstvo – rodinu tchána, ovdovělou švagrovou s pěti ratolestmi, svobodnou sestru. Nemovitost koupil "se všemi spravedlnostmi" – mimo jiné s právem přístupu k vodě a s právem pálit kořalku. Pivo s kořalkou, to byly vždycky související a dobře obchodovatelné artikly. Smetanovi tedy žili v blahobytu, měli rozlehlý světlý byt vybavený nákladným nábytkem, okna rodného pokoje hleděla na malovaný zámek. Chlapeček byl po pansku oblékán, nikdy ho netrápil hlad ani zima, ani opuštěnost.

Co Čech, to muzikant

To platilo tenkrát. Dnes frčí úplně jiní profese, takové, co hodně nesou. I u Smetanů se hrálo. Pan sládek sice nebyl obdařen zvláštním talentem, „jenom jsem na ty housle škrábal,“ ostatně nešlo o veřejné koncertování, František hrál pro vlastní požitek. Na­před secvičil dueta s místním panem učitelem, pak přibrali další nad­šence, do kvartetu se pustili, hráli taneční kousky a úpravy lidových písní i operních árií, troufli si i na Haydna a Mozarta. K pultu s notami se přišoural malý Fricínek. Zaujatě koukal na hráče a naslouchal bez hnutí a na pokyn obracel listy a posléze si prstem ký­val do taktu. U žádného ze sládkových předků, ani u jeho potomků se neprojevilo hu­dební nadání, neměli to v rodě. Otec opatřil klukovi housličky, zkusil ho sám učit, žáčkovi to zřejmě bylo málo, po hodině se zpravidla uchýlil do zadní komory, ve které vytrvale šmidlal až do tmy. Otci tohleto zaujetí nemohlo utéci, a tak povolal místního kantora Jana Chmelíka. Ten posadil Fricka k piánu a naordinoval mu obvyklý dril úhozových cvičení a stupnic. Chlapec byl šikovný, všechno mu šlo podivuhodně snadno. Ale jeho roztěkanost varovala. Chtěl, co nemusel; zato nechtěl, co musel. Pokud mu něco připadalo nezáživné, mozek malého Smetany se prostě vypínal. A Chmelíkův výcvik nezáživný byl. Proto si kantor také nevšiml, že má tu čest se zázračným dítětem.

Jindřichův Hradec, kam se Smetanovi přestěhovali z Litomyšle

Když došlo na sládkovy narozeniny (slavil zrovna dvaapadesátiny), jen tak z legrace a pro překvapení posadili chlapi pětiletého gratulanta k notovému partu, aby přednesl pod okny vinš. A Fricek předvedl – z listu! – první housle kteréhosi Haydnova smyčcového kvartetu – s takovým přehledem, že zírali posluchači i účinkující. Jinak Fricínka to vyťukávání tónů a klapot kláves bavilo čím dál míň. Začal se bát nástroje, který se mu zdál – vedle houslí – až hrozivý. Odmítal se učit. Otec však jeho odpor zlomil rázně a rychle: „Vytahal mě za ucho a nechal klečet.“ Až teprve po čase, když se probrnkal k akordům a harmonii, kluk ožil – odehrál, co bylo v notách, a zkoušel pokračovat po svém… znělo to jako jakési kvapíky a valčíky. Když otec zjistil, že to jsou improvizace, že to jeho tvrdohlavé dítě začíná rozvíjet jakési své hu­dební fantazie, které znějí jako valčík, tak to zkusil zachytit. Ale moc mu to nešlo – zapisovat do notové osnovy příliš neuměl. Nějakou záhadnou genetickou šarádou sice mladý Smetana zdědil po seniorovi hudební sluch, namísto relativního však absolutní… a co hlavně: měl hudební nadání, namísto průměrného geniální, navíc ještě provázané fenomenální hudební pamětí.

Tátovi se však nakonec podařilo horko těžko Bedříškův valčík zaznamenat. To, co následovalo, byl nejspíš nápad paní Smetanové. Lidi byli odjak­živa paf nad zázračnými dětmi, a v této době přišly přímo do módy. Fricínek by se měl tedy představit litomyšlské společnosti. „Byl to jeho první veřejný koncert," píše se v knize Nekamenujte proroky dr. Zdeňka Mahlera.“ Měl šest a půl roku. První Bedřichův koncert se konal na svátek císaře Františka I., 4. října 1830. Piaristé uspořádali velkou hudební akademii. Malý Smetana na ní vystoupil jako klavírista. Zahrál virtuózně dost obtížnou předehru k Auberově opeře Němá z Portici. Malý umělec se za klavírem jaksi ztrácel, proto přistoupil hraběcí ta­jemník a za frenetického potlesku ho zvedl, aby malého Mistra spatřili i posluchači vzadu. Pozvánky do zámku na sebe nenechaly dlouho čekat – všude ho radostně vítali a zahrnovali pozornostmi; stará hraběnka mu prý zázračné prstíky líbávala.

Každopádně se před šestiletým Frickem otevřela kariéra virtuóza. Vždy a všude ho v té roli budou bezmezně obdivovat. Až povyroste, začne mu otevírat dveře do společnosti i improvizační umění. Stane se pro něj samozřejmostí, že ho budou vodit od salonu k salonu a ukazovat jako vzácné zvíře. Dar od pánaboha se živelně prosazoval. Leč byly tu i první povinnosti. V roce 1829 začal pětiletý klučina chodit do kašičky. Vypadalo to zprvu, že nebudou potíže, v pololetí byl dokonce označen za premianta třídy. Tím ale jakoby se školní úspěchy neklidného, koncentrace neschopného žáka na léta vyčerpaly. Na konci roku už mu nikdo negratuloval, v pololetí druhé třídy přinesl první dostatečnou z mluvnice a sníženou známku z píle. Závěrečné vysvědčení by bylo ještě horší, ale Fricek nebyl klasifikován, protože na jaře roku 1831 se Smetanovi odstěhovali za lepším živobytím do Jindřichova Hradce a on nastoupil znovu do školy až po prázdninách.

Bedřich Smetana - portrét z roku 1878

Všechno tu bylo jiné, v tom Jindřichově Hradci. Majitelé zdejšího panství (Černínové) trávili převážnou část roku v Praze a ve Vídni, na zámku strašila akorát bílá paní. Ve městě (kterému se říkalo po německu Neuhaus) vládla němčina, kdekdo si hrál na něco lepšího, čeští měšťané, aby působili nóbl, se psali Piwnitschka, Rzesnitschek, Klobaucznik. Jenom sem Smetanovi dorazili, vypukla cholera. Ta v tom roce třicátém prvním řádila po celém království, dostala se k nám z východu. Přes silnici padla závora, město bylo odříznuto od světa, oblohu zatáhly záhadné mraky, ze střechy vo­jenského špitálu vyšlehl oheň. Všichni v tom spatřovali zlověstná znamení, jenom Fricínek ne. Nemusel do školy. Ona ta škola na něj působila asi hůř než cholera. Cholera se mu vyhnula. Škola nikoli. Studila se svou nevlídností… biflováním… nudou… němčinou.

Se školním prospěchem to šlo z kopce ještě výrazněji než v Litomyšli. Nejslabší známky měl z počtů a náboženství; naproti tomu dějepis a zeměpis měl rád, v těchto předmětech pat­řil k nejlepším žákům jak na obecné škole, tak později na gymnásiu. Ale stejně musel druhou gymnasiální třídu opakovat. Protože mu hrozilo, že propadne, dojednali mu kvintána Františka Dederu, aby ho doučoval. Dedera byl věčně hladový syn místního zámečníka – špatný žák Smetana se vlastně zasloužil, že Dedera vyrostl ve svalnatého občana. Dedera… Dedera… na to jméno jako bychom už někde narazili… Jistě: přece v Tyrolských elegiích.

Dvě hodiny po půlnoci —
když na třetí šlo,
tu mi dával žandarm u postele
šťastné dobrýtro.
Se žandarmem slavný ouřad
celý v parádě,
pupek kordem pevně obvázaný,
zlato na krágle.
Vstávají, pane redaktor!
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom komise.
(Jasně. Karla Havlíčka přece Dedera transportoval do Brixenu.)
Dedera mne taky nutil,
abych jel jen hned,
že by chtěli Brodští, až se zbudí,
třeba s námi jet.

Pravil mi, že nemám s sebou
zbraně žádné brát,
neb že oni mají nařízení
mne ochraňovat.
Že mám též, pokud jsme v Čechách,
inkognito jet,
sic nám dají dotěraví lidé
hrůzu komis hned.
Ještě mi dal pan Dedera
více moudrých rad,
dle nichž se Bachovi pacienti
mají spravovat.
Tak mne vábil jak Siréna,
až jsem obul boty,
oblík vestu, kabát, pak i kožich –
dříve však kalhoty!

A jelo se. Právě přičinlivý František Dedera se stal po letech policejním úředníkem. Coby kvintán (ovšemže již tenkrát přičinlivý) se snažil, jak mohl, aby z toho kluka Smetanů něco dostal, ale jeho kondice nezabraly. Žák Smetana, duchem věčně nepřítomný, v principii (neboli sekundě) totálně selhal. Bylo to nevysvětlitelné. Rodiče Bedřicha raději „stáhli z bojiště“. Ostatně rodina se v roce 1835 zase stěhovala. Tentokrát daleko, až na Vlašimsko, k patě Blaníku. Otec tam zakoupil svobodnický statek Růžkovy Lhotice. A tak se jindřichohradecká etapa problémového chlapce uzavřela. Něco mu přinesla, díky místnímu regenschorimu Jikavcovi. Ten měl sice doma zlou ženu, ze žalu se opíjel a tloukl Bedřicha smyčcem přes prsty, ale muzicírovat uměl. Zalíbil se mu chlapcův hlásek; svěřil mu ve zpívané mši sopránový part na kůru.

Zámek Růžkovy Lhotice

Bedřich se značně zdokonalil ve hře na housle i na klavír, a napsal v Růžkových Lhoticích i pár skladbiček, například kvapík D dur. A ještě k jedné závažné události došlo. Do pivovarského dvora vpadla jako luňák pětiletá holčička, zakopla a plácla sebou. Bedřich ji zvedl, maminka Smetanová ošetřila odřená kolínka. Když se jí zeptali, čí že je, dostalo se jim odpovědi, že Kolářovic. Kateřina. Rodiny komisaře potravní daně Karla Koláře a sládka Františka Smetany se spřátelily. Bedřich cítil před splašenou Katy ostych. Její prudkost v něm budila až strach. On vypadal vážně, zato Katka byla jak z divokých vajec. Říkali jí „Divoká Katy“ nebo taky „Luňák“. Na hromadě naštípaného dřiví předváděla, že je zpěvačka s loutnou. Hal­da se s ní přitom sesypala. Kdepak by Fricka napadlo, že tato „Katy z divokého vejcete“ (jak jí říkal otec Smetana) se stane jednou jeho ženou…

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související