848. schůzka: Záškolák Bedřich Smetana

Spojili jsme se, aby vám přiblížili další osudy skutečného velikána naší hudby, Bedřicha Smetany. O jeho múzické genialitě vskutku nemůže být pochyb, i když – školní vysvědčení tomu naprosto neodpovídala. Překvapilo nás, ba věru zaskočilo zjištění, že mladý Smetana měl se školou značné potíže.

Aniž proto existuje prosté a jednoznačné vysvětlení, můžeme předpokládat, že příčiny tkvěly ve dvou momentech. První: na jedné straně vše, co se týkalo hudby, chlapcovu mysl okupovalo, zahlcovalo; na druhé straně školní výuka rakouského typu, založená na drilu, memorování a přísnosti, ho prostě nebavila a odrazovala. K tomu přistupovala další okolnost: Smetana patří ke géniům „z boží milosti“, u nichž bývají vývojové anomálie či disharmonie poměrně časté. Zvláště v dětství se rozvíjející osobnost génia projevuje leckdy jinak než v případě průměrného člověka.

Odbočme na pár vět z toku vyprávění o Bedřichu Smetanovi, a využijme tohoto intermezza, abychom porovnali jeho osud s případy jeho kolegů–géniů (arci nejenom hudebních): Někdy bývá od počátku akceptován mimořádný talent – takový byl třeba příklad Blaise Pascala, který jako samouk ve dvanácti letech samostatně odvodil většinu Euklidových vět. Wolfgang Amadeus Mozart v šesti letech – podobně jako pak Bedřich Smetana – koncertoval, a to přímo před panovnicí Marií Terezií. V devíti napsal první sonátu, v jedenácti složil operu. Johann Wolfgang Goethe psal v devíti letech román – dokonce v pěti jazycích. Mnozí géniové se však v dětství naopak jevili jako zaostávající, podprůměrné, ba slabomyslné bytosti. Nadání prý scházelo Jamesi Wattovi i Jonathanu Swiftovi. Isaac Newton měl ve škole vážné potíže s matematikou a fyzikou, Carlu Linnéovi zase prorokovali, že to dotáhne nejvýš ještě tak na ševce. O slavném romanopisci Walteru Scottovi prohlásil na universitě jeho profesor: „Hlupákem je, a hlupákem zůstane.“ (Hlupákem zůstal pan profesor. Alespoň co se prognostiky týče.)

O Charlesi Darwinovi řekl jeho otec: „Střílet, vztekat se se psy a chytat krysy, to je to jediné, oč se zajímáš. Jednou budeš pro ostudu sobě i celé rodině.“ Pan Darwin se stal nikoli ostudou, ale chloubou britské i světové vědy, i když – pravda– někteří jeho učení dodnes nepochopili… Albert Einstein. I ten měl značné problémy s exaktními předměty, neudělal přijímací zkoušku na polytechniku. Michail Lomonosov projevoval genialitu od dětství, avšak číst a psát se naučil teprve jako dospělý. Richard Wagner zvládl noty až když měl dvacet let, Alois Jirásek patřil na hradeckém gymnásiu mezi nejslabší žáky a nevzbuzoval vůbec žádné naděje. Jaroslav Vrchlický prospíval podobně jako Bedřich Smetana.

Vraťme se tedy zpátky k němu. Zvláštností jeho vývoje v mládí byla nevyváženost hudebního talentu a ostatních intelektuálních projevů. Ale musíme zdůraznit, že tato raná disproporce poměrně brzy vymizela. Růžkovy Lhotice. Obec ležící stranou od větších měst, nejbližší Vlašim je patnáct kilometrů daleko, ani školu tu neměli (tedy v době, kdy se tam přistěhovali Smetanovi). Ona tam není ani dnes – ostatně trvale tam žije třicet jeden obyvatel. Otec Smetana koupil zdejší majetek (výhodně v dražbě) za pouhých jedenadvacet tisíc zlatých. K nevelkému baroknímu zámečku náležel hospodářský dvůr, pivovar, hostinec, zahrada, polnosti, rozlehlý kus lesa. Nově vlastní usedlost po pansku zařídil, a protože měl rád společnost, návštěvami příbuzných a známých se to u Smetanů jenom hemžilo. Z faktu, že se jednalo o takzvaný „svobodnický statek“, vyplývala tenkrát řada výhod. Majitel (a to i jeho čeleď) byl osvobozen od robot, nepodléhal vrchnosti, nýbrž přímo panovníkovi. Svobodník směl vařit pivo, pálit kořalku, náleželo mu právo honitby i lovu ryb. Směl se volně stěhovat, a co bylo obzvláště významné, jeho synové byli zproštěni vojenské služby. Jednotlivé provozy statku řídili vesměs příslušníci rodiny, a jelikož pan Smetana (ačkoli mu táhlo již na šedesátku) i nadále překypoval energií, statek báječně prosperoval.

Zámek Růžkovy Lhotice

Tak tomu bylo takřka po deset let. V Růžkově Lhotici se pořádaly tancovačky, honitby, hrálo se ochotnické divadlo. Dorůstající Bedřich sem jezdil jako do rajské oázy. Shlédl se v divadle, v loutkovém i v tom skutečném. Spolu se sourozenci udělal jeviště i hlediště v čeledníku. Se sestrou Žofií hrával hlavní role, mamince svěřoval úlohu nápovědy, obecenstva, ochotného zahrnout účinkující uznáním, našli v selské chase vždycky dost. Trošku míň měl v oblibě jízdu na koni – tu zas přímo vášnivě pěsto­valy jeho sestry. Zato rád kočíroval na kozlíku, když se někam jelo po­vozem. Všem bylo jasné, že Bedřich je nadprůměrně inteligentní. To jenom jeho podivně utvářená mysl se toulala vlastním světem a odmítala být školometsky sekýrována. Kdykoli Fricek zapnul, kdykoli ho přiměli soustředit se na učení, pokroky byly zjevné. Otec v něm viděl příštího právníka a správce rodinných statků. Trval na tom, že gymnásium si musí dodělat. A tak rozhodl, že to s bratrem Antonínem společně zkusí v Jihlavě. Fricek si zopakuje sekundu, mladší Antonín půjde do třetí obecné.

Loučení s domovem

Studentík Bedřich se tedy musel s domovem v Růžkových Lhoticích rozloučit. Vypravili ho mezi cizí lidi, do drsného světa. Jeho dětství skončilo. Jihlava bylo pevnostní město obehnané hradbami. Nad branou visel znak s ježkem, ověnčeným slovy: „Ve stínu tvých křídel...“ Ježek ve štítu se totiž nezdál jihlavským konšelům dost vznešený, i da­li ho přemalovat na císařského orla, kterého ještě ozdobili nápisem: „Sub umbra alarum tuarum… Ve stínu tvých křídel...“ Pták opršel, heslo zůstalo. Spojilo se s původním ježkem v slavný ne­smysl, čehož si ve své knize Nekamenujte proroky bystře všiml dr. Zdeněk Mahler.

Bedřich se ubytoval u krejčího Svobody. Schodiště do podnájmu působilo pochmurně... v kuchyni pobrekávalo šest dětí... Svoboda býval kaprál, pletl si domácnost s kasárnami... v zad­ním pokojíku se tísnili tři gymnazisté. Bedřicha zalil pocit opuštěnosti. Úzkou uličkou doklopýtal do školy. „Byl jsem přivítán jako čechiše Vencl. Tři dny a tři noci jsem propla­kal.“ Ve skrytu sepsal list rodičům. „Prosím vás, odvezte mě odtud, co nejdřív, hned!“ Každý večer vybíhal k české hranici, ke královskému kameni, jestli na obzoru uvidí přijíždět tatínkovu bryčku. Otec však nejel. Doufal, že si syn zvykne. Kluk ale ztratil zájem úplně o všechno. Dokonce i o hudbu. Dusil se smut­kem. Výsledek? Dvě nedostatečné v prvním pololetí. Když propadl ze všech předmětů, teprve pak se otec objevil. Po půlroce prázdnin, nádherného života v idylickém prostředí podblanické Růžkovy Lhotice, vše začalo nanovo. Smetanovi umístili syna do malého gymnásia v Německém Brodě, kde byli pedagogy premonstráti ze Želivi. Otci se podařilo umluvit je, aby nad předchozími výkony jeho potomka přimhouřili oči a brali ho, jako by dva roky pauzíroval. Tak došlo k tomu, že se oba bratři, dvanáctiletý a desetiletý, spolu znova sešli v jedné třídě, v primě.

Tohle město – Německý Brod – bylo německé jenom podle jména, obývali je Češi. Tady už ve škole nevládl tuhý řád, který honil gymnasisty každé ráno povinně na mši, přikazoval jim líbat profesorům ruce a svěřoval školní­kovi výkon tělesných trestů. I tady se sice vyskytl páter, který žádal, aby se studenti navzájem udáva­li a sám je za tmy špehoval, ale oni si na něho počíhali. Předstí­rali, že načapali zloděje a zmáchali ho v řece. Ve škole budiž žalováno, že prospěch Frickův byl i nadále kolísavý. Tentokrát se však udržel. V hudbě příliš velké pokroky neučinil – otec mu zakázal, aby se vůbec muzikou zabýval.

Vynucená hudební abstinence

Tahleta vynucená abstinence možná trochu pomohla. Částečně. Bedřich tajně hrával na housle, ve studentském kvartetu. Bydlel u vdovy Bylánské, což byla hotová studentská máma. Pořád se tu hemžila nějaká mladá návštěva, studenti zde měli svůj „parlament“. Docházel sem i kupecký synek z nedaleké Borové. Byl nápadný svou silou, ostrostí a plány. Po Dederovi se chopil Bedřichova doučování. Jmenoval se Karel Havlíček, a nedělal to pro to, aby si přivydělal, byl ze zámožné rodiny, Havlíčkům patřil nejhezčí dům na rynku. S Bedřichem, mladším o tři roky, se spřátelil. V Brodě se Bedřichovi dostala do ruky novela od Josefa Kajetána Tyla. Pouť českých umělců se jmenovala. Vystupuje v ní hudebník jménem Bed­řich: „Jedenkrát musí moje hvězda nad Čechami zasvítit!“ Ta knížka vyslovovala Smetanovy pocity. Při pomyšlení na Prahu mu narůstala křídla. Znamenala pro něj zaslíbené město. Ostatně i Karel Havlíček tam už studoval, a také houslista Batula, a další kamarádi. Nakonec si ji vyprosil. Svolení dostal od svého otce k narozeninám. „No – nakonec – proč ne? Připravíš se tam ke studiu práv!“

Logo

Praha mladého Smetanu okouzlila. Zaskočila. A pak pohltila. Ve stotisícovém velkoměstě se žilo dočista jinak, než jak tomu byl dosud zvyklý. Nemohl se nových dojmů nasytit. Přijali ho do kvarty na Akademické gymnásium v Klementinu. Kdo v Čechách něco znamenal, dříve nebo později tím ústavem prošel. Jeho ředitelem byl tehdy sám Josef Jungmann. Dobře se znal z Plzně s Bedřichovým příbuzným, učeným premonstrátem, doktorem Františkem Josefem Smetanou. Kdoví, jestli ten dobrý muž Frickovu přijetí na přeplněnou školu tak trochu nenapomohl… Zřejmě napomohl, a nikoli jen trochu. Klukovy studijní výsledky zatím rozhodně elitní nebyly a nijak ho nedoporučovaly.

Prahu od řeky až k Příkopům proťal nový bulvár se stromořadím a plyno­vými lampami. Výkladní skříně nabízely poslední módu a zahraniční lahůdky (zvlášť sladkostem nemohl Bedřich odolat), na baštách se namísto stráží promenovaly dámy s paraplíčky a šviháci v cy­lindrech. A když se přidaly zábavy... Praha slavila řadu poutí: matějskou, josefskou, velikonoční, svatoján­skou, ševcovskou Fidlovačku, krejčovský Slamník... Každou neděli se konaly dostihy u Invalidovny, a za Stromovkou se veslo­valo na lodičkách. Na Vltavě otevřeli vojenskou a civilní plovárnu. Taky Smetana se v pru­hovaném koupacím úboru osmělil. „V Praze je blaze!“ rýmoval ve svém deníčku. (Tedy – jsou–li peníze...)

Jednoho dne se přihnaly sněhové vločky, řeka se potáhla ledem, prosko­čilo proroctví slepého mládence, že na Tři krále se hříšné město pro­padne do země. Všichni strnuli v neblahém očekávání. Praha to vydržela. Pustila se pak do masopustního reje. Uspořádala první ryze český bál, pražští Němci se vychechtávali, že se tam bude křepčit kolem Jungmannova slovníku a u vchodu každého že přezkoušejí z gramatiky, Smetana nahlížel aspoň oknem. Co se dosud odvíjelo jako kalvárie málo úspěšného studenta, přerostlo v Praze v rychlou katastrofu. Netřeba pro ni hledat příliš komplikovaná vysvětlení ani omluvy. Mladý pán se pohyboval se v cizím podmanivém městě zcela svobodně, poprvé naprosto bez dohledu. Cloumala jím mocně puberta. Ke škole si nikdy kladný vztah nevytvořil.

Ferdinandova třída

Jak to asi mohlo dopadnout? Po pár týdnech přestal Smetana do školy jednoduše chodit. Ostatně – už když do ní poprvé nastoupil, tak se na stupínku ve třídě uvedl slovy: „Ich bin ein Deutschbroder.“ Tedy „jsem Německobroďan.“ Třída vypukla v bujarý řehot, nejvíc se smál žák Eduard Hanzlík, po­směšně napodoboval vadnou výslovnost – Smetana totiž ráčkoval. „Všechno snesu, jen potupu ne!“ A tak začal prostě chodit za školu. „Stal jsem se pražským darmošlapem. Škola šla flautem,“ vzpomínal po létech na svoje pražské záškoláctví Smetana. Trpěl značnou krátkozrakostí, a tak dostal brýle. Studoval, jako posedlý. Nikoli však matematiku aniž další učební předměty, nýbrž hudbu. Byla všude kolem něj. Město oplývalo třiceti tanečními orchestry, na šancích vytrubovaly vojenské kapely, z ostrovů na Vltavě se linuly podvečerní serenády. Každou neděli v pravé poledne začínala hudební akademie, hrál se Bach, Mozart, Haydn, Beethoven, to byli učitelé, které Bedřich zbožňoval, horečně si zapisoval jejich lekce. Na kupování not neměl on a jeho hudební přátelé peníze, zato se jim po­dařilo dát dohromady vstupné na vojenské koncerty na Žofíně. Kamarádi na ně posílali Smetanu a ten pak slyšené skladby zapsal doma naprosto věrně a ještě v úpravě pro kvarteto, takže o přísun novinek bylo posta­ráno. V souvislosti s originálním, takřka špionážním způsobem získávání notových partů budiž připomenuto, že i sám zápis melodie je pro autodidakta, jímž Smetana zatím bezesporu byl, úkolem hodně složitým. A to pomíjíme skutečnost, že tuctový člověk, byť hudebně nadaný, si na jeden poslech nezapamatuje ani melodii písničky, natož pak celý koncert. Pro šestnáctiletého Bedřicha to však byla hračka. Později, v dospělosti, občas omráčí kolegy z profese třeba tím, že vyslechne Schubertovu symfonii, pak sedne ke klavíru a celou ji – se všemi harmonickými finesami – bezchybně zahraje.

Bedřich chodíval nejenom na koncerty na Žofín, ale taky na čtvrtou galerii do Stavovského divadla. Jednou tady vkročil na scénu umělec, považovaný za proroka, za čarodě­je, za zázrak. Z Uher, kde předtím koncertoval, ho vyprovázel pochodňový průvod patnácti tisíc ctitelů. Do jeho kočárů se zapřahala šlechta. Od císařovny dostal vavřínový věnec vytepaný ze zlata. Největší virtuóz století, Franz List. Zahrál sám, bez orchestru, dokázal za klavírem víc než celá filharmo­nie. Zapůsobil na Smetanu jako zjevení. Ten náraz ho proměnil. „Až dosud se Bedřich dělil o hudbu se školou. Teď se rozhodl k ráznému kroku,“ píše dr. Zdeněk Mahler ve své knize Nekamenujte proroky. „Oznámil Jungmannovi, že ze školy vystupuje, aby se zcela věnoval hudbě. V deníčku udělal za dosavadním životem tajnou šifrou tlustou čáru a pustil se do komponování. Co složil, vzápětí zavrhl a spálil.“ Umění je od slova uměti – a čím víc se umí, tím je složitější. „Jednoho dne po velikonočních svátcích zavítal do Prahy neočekávaně můj otec...“ Bedřich neměl ani čas, aby tuhle zprávu v deníčku šifroval... „Šel direktně k Jungmannovi, aby se ho pozeptal, jaké činím pokroky.“ Ten mu na to řekl: „Žádné. Nechodí už po několik měsíců do školy!“

Logo

Otec byl překvapen co možná nejnepří­jemněji. Vyhledal milého synka a dal mu pohlavek. Spíš než pohlavek to byla facka. První a údajně poslední podobný, jakou od otce vůbec kdy dostal. (Říkával Bedřich.) „Seber si věci – pojedeš domů – budeš dělat na statku děvečku pro všecko! Budeme tomu říkat příručí…H Po té tatíkově facce však Bedřich ještě v Praze zůstal… Snad aby poznal, že by se těžko bez otcovské podpory dopracoval touže­ného povolání hudebníka. Začalo mu být v Praze úzko, a tak hledal cestu, jak si rozzlobeného rodiče udobřit. Usoudil, že by mu v tom mohli být nápomocni příbuzní v Novém Městě nad Metují. Našel u nich vskutku porozumění, a taky pomoc, takže se ztracený syn mohl navrátit domů, do Růžkovy Lhotice, k usmířenému tatínkovi. Zakrátko nato předváděl otec na zámečku, jaký je jeho syn výtečný kla­vírista. Domácí učitel uzavřel dokonce sázku o vědro piva s jedním svým kolegou, že Bedřich předčí ve hře z listu nejlepšího kantorova žáka. Ani on, ani rodiče však o ničem nevěděli. „Napřed hrál ten hoch, pak já, a když jsem skončil, vyňal cizí pan uči­tel z kabátu noty a předložil mi je. Já se nerozmýšlel a začal je hrát – vždyť to bylo rondo od Hummela, které jsem znal. Já vyhrál, vědro je moje! vykřikl náš učitel. Teď teprve jsme se dověděli, oč se jedná. Mrzelo mě to, bolelo. Řekl jsem mamince, že tu skladbu jsem znal. Ma­minka to svěřila otci, a ten, aby našeho učitele zachránil, rozhodl: Vědro piva se platí, ale platím je já a vypijeme je spolu. Což bylo přijato s jásotem.“

Kromě hudby měl Bedřich rád lov… neboli honbu. Přes svou silnou krátkozrakost si při ní počínal kupodivu obratně. (Žádného člověka nezastřelil.) „Honba a hudba… První je moje nejmilejší zábava, druhá můj život, má spása, mé všechno.“ Všechno ani zdaleka ne. Neboť nám scházejí ještě dívky a ženy. Ale o nich se chystáme složit další opus.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související