849. schůzka: Velký muzikant. Nebo veliký darebák

O prázdninách 1840 nastudoval Bedřich se svými sourozenci Klicperova Lháře a jeho rod. Premiéry se zúčastnil i strýc Václav Smetana, který svého času převzal po Bedřichově otci pivovar v Novém Městě nad Metují.

Prý při tom představení plakal (údajně smíchy) a pozval umělce na zájezd k sobě domů. Mohli u něho hrát ve vinici nebo v sadě... květinová zákoutí skrývala besídky, nad kterými cinkaly porcelánové zvonečky, mládež tam měla ho­tový ráj. Domácnost strýce Václava byla rovněž vrchovatě obdařena dcerami. Šest­náctiletý Bedřich se zakoukal do jediné – do sedmnáctileté sestřenky Louisy. Ona se ve skutečnosti jmenovala Aloisie, ale Louisa znělo módně. Líbila se mu pro svůj půvab, hlavně pro velké, temné, hluboké oči; v deníku si zapsal (samozřejmě pod tajnou šifrou), že je to černooká, černovlasá královna. Okouzlovala ho svým zpěvem a byla mu milá pro svou srdečnost, ba přímo úsměvnost své povahy. Jak byl pyšný, když mohl o mši na kostelním kůru doprovodit její sólo; jak mu bylo blaze, když s ní tancoval! „Nyní teprve jsem zpozoroval, že bez Louisy nemohu být!“ zapsal si do svého deníku a pro jistotu tu větu ještě podtrhl.

Bedřich prožíval svou první lásku, leč ta nebyla opětována. Sestřenka všechny citové přívaly odvrhla ironickým dopisem. Ukázalo se, že Bedřich bez Louisy být může, a taky vskutku byl, sestřenka se po pěti letech provdala, odstěhovala se, ale Nové Město byl její osud: při mši svaté ji ve staré rodinné lavici Smetanů ranila mrtvice. Po té jednostranné lásce však zůstala muzika. Polka. Louisina polka. „Tato polka (aniž bych se chtěl chválit) má sotva sobě rovné!“ zapsal si o ní autor. „Takt za taktem je svěží a krásná, takže v Plzni každý, kdo ji sly­šel, nemohl si ji dost vynachválit a naposlouchat. Žádnou skladbu, kte­rou jsem napsal, nemohu hrát častěji, protože se mi pak již zprotiví; ale tuto polku mohu hrát neustále, a přece mě neomrzí.“

Bedřich Smetana - portrét z roku 1878

V Plzni ji mohli slyšet, Lousinu polku. Smetana byl v té době už v Plzni. Jeho bratranec, profesor Smetana, se nabídl, že si vezme Bedřicha k sobě. Tak se stal Bedřich žákem plzeňského gymnásia. Ať už to byla iniciativa jednoho či druhého, během prázdnin roku 1840 došlo k domluvě mezi dvěma příbuznými, strýcem a synovcem – Františkem Smetanou a doktorem Františkem Josefem Smetanou. První trval na tom, že jeho syn musí udělat maturitu, druhý přislíbil, že na Bedřicha dohlédne. Svého o třiadvacet let mladšího bratrance si vzal na plzeňské gymnásium, kde sám byl jedním z nejváženějších profesorů. O Bedřichově osudu bylo na další tři roky rozhodnuto. Začátkem října 1840 si šestnáctiletý mladík zapsal do deníku: „Otec mě sebral a dopravil do Plzně. Mně to bylo jedno.“ Čímpak tahle poznámka čpí? Lhostejností? Nejspíš pubertálním vzdorem. Zažili jsme to – někdo dřív, někdo později, ale všichni.

V Plzni byl Bedřich ubytován v podnájmu u bratrancova kolegy Sýkory. Ten se projevil jako nevrlý pedant – vycházky povolil Bedřichovi jenom do šesti, večer­ní cvičení na klavíru zatrhl. Sýkorová potají Bedřichovi kontrolovala i deník. (Objevil to, připisoval jí tam zlomyslné vzkazy.) Pokud se dostal ke školnímu klavíru, přehrával kamarádům slavné árie a zpíval k tomu svým tenkým hlasem, oni mu na oplátku psali úkoly. Věnujme se jeho vysvědčení. V té Plzni se Bedřich uvedl zpočátku nad očekávání dobře. Rigorózní dohled bratrance, profesora Smetany, zřejmě fungoval. Nezdárný student předvedl, co v něm ve skutečnosti je: v pololetí už měl vyznamenání (pět jedniček a dvě dvojky). Takové vysvědčení ještě domů nepřinesl. Však to taky bylo naposled. Jenom co se otrkal a seznámil, strhnul ho živý společenský život města.

Jestli zpočátku budil pozornost spolužáků tím, že byl o tři roky starší, ačkoli se jim vědomostmi (i nevelkým vzrůstem) vyrovnal, brzy začal vyčnívat šaškovským smyslem pro humor a zejména svou klavíristickou vyspělostí. Tu obdivovali žáci a zejména pak dívky na večírcích. Jeho hudba pronikla až do sborovny – bohémský profesor Beer, příležitostný básník, si dal Smetanu předvolat. Pozval mladíka do svého domu a pak začal vodit trochu dětinsky vyhlížející virtuóza jako cvičenou opičku po domácnostech, chlubil se jeho uměním. „Stal jsem se vítaným hostem v nóbl rodinách,“ zapsal si Bedřich, okouzlen svým triumfem. „Mají mne v úctě, ano, rádi mne vidí a jsem jim nepostradatelný.“ Ale dodával, že ho mnohdy ruší, když se vašnostové při jeho hře neváza­ně baví nebo mažou karty. Jindy mu pokazil vystoupení pes – jen se ozvaly první tóny, vyl jako pominutý. Většinou od něho žádali taneční kousky. „Mám v jejich nohách natahovat strojek...“ zachytil ve své knize Nekamenujte proroky dr. Zdeněk Mahler.

Plzeňské gymnázium, kde Bedřich Smetana studoval (foto uživatel Listarna)

Tanec mladého Smetanu unášel, bavil ho nejenom rytmus a radost z pohy­bu, ale přiváděl ho hlavně do styku s dívkami. „Co se může člověku víc zamlouvat než chvála hezké slečny? Chválily mne, že lépe tančím než jiní, kteří jen poskakují či mašírují...“ Kolikrát strávil přípravami na taneční setkání celý den… „Ustrojil jsem se dobře? Budou po mně dívky šilhat? Ty se směješ? Mys­líš, že se jim nelíbím? Ho, ho! Všecko bude chtít tančit se Smetanou!“ Hned po návratu z plesu si potvrdil do deníku: "Líbil jsem se! Všichni mě chtěli vidět... Společnost, kde se muzicíruje a tančí a Smetana chybí, neznamená nic! Nic!" Bál někdy trval až do rána... Po půlnoci, když se zametla podlaha a vy­měnily svíčky, ohlásili dámskou volenku. Bedřich se zaměřil na první mezi kráskami, leč ona ho zcela opomněla. „Ach, Lído, proč ve mně nevidíš více než tělesnou visage? Moje krása není poutavá, zato jsem obdržel z dobrotivé ruky Stvořitele lepšího ducha!“

Pár dní trpěl. Pak přišel studentský výlet. Chodilo se v režných kalhotách, kolem boků široký kožený pás, s rozha­lenkou na pruhované košili, za slamákem fábor. Na výletě soustředil svůj obdiv na Elisu, ale vzápětí narazil na soka: „Miluji nadarmo, příliš pozdě! Jejím vyvoleným je Vendelín Říha. Syn mlynáře. Což, ubohá Eliso, nechápeš, že Vendelín není tvé lásky hoden?" Jak tohleto mohlo skončit?... „Pomstu, pomstu! Vřelo to v mém nitru.“ Smluvil si s Elisou schůzku v panoptiku. Zbožňovaná se však nedostavi­la. „Dal jsem pocítit svůj hněv cukrářskému koláči a odplížil jsem se domů.“ Zakrátko na to se v deníku objevila jistá Corvinová. „Ven to musí z mých stísněných prsou, lapám po dechu – dokud se nesvěřím těmto milým stránkám, bude mne to trýznit: ona se chystá k sňatku!“ Naštěstí ale přitančila Klára: „Od nynějška mé všecko – moje vůdčí hvězda – můj anděl – moje bohyně!“

Smetanova socha v Plzni (foto uživatel Lumidek)

Blouznění zabralo tři měsíce. Šestadvacet listů. „Její šaty se dotýkaly mé pravé nohy – pak se na lavičce rozložily přes mé koleno – to koleno mi je svaté!“ Věnoval jí svoji poslední skladbu. „Šla zrovna do kreslení. Podívala se jen na titul, neřekla nic.“ Následoval svátek. Hledal ji na mši. „Běhal jsem z kostela do kostela, vyslechl jsem kvůli ní celé dvě mše. Jedno a půl kázání!“ Ovšemže mu vadilo, že ji obklopoval houf ctitelů; musel se dívat, jak se jí dvoří poručík Hansi. „Žádná lidská duše by nemohla snést, co jsem já dnes vytrpěl!“ Lomcoval jím pocit křivdy: jeho postava věru nedosáhla vojenské míry – měřil jen 156 centimetrů. „V prudkém boji se ve mně přou cit rozkoše a vědomí neštěstí. Stokrát jsem políbil studené, mrtvé písmeno K – na papír nebo na okno vyškra­bal, ano, mé koleno se mimoděk sklonilo: zemřu pro tebe, pro moji Claire, pro tvé jméno!!!" Claire (neboli Klára) se mu ale vysmála, a on se zapletl do žalu i do vět: „Mé Já bylo poraněno, moje existence se již zdála nebýt! Ponížila jsi mé celé Já k tomu nejopovrženějšímu tvoru – ano, mne! Mne!“ Psal, škrtal, mazal a přitom silně slzel: „Zaznamenat by si to měla, aby jednou mohla vystoupit a říci: Já, já jsem vládla nad Smetanou! Její srdce však nezná žádného Bedřicha!“

Konečně se vynořila Kateřina. Bylo jí velice mladých patnáct let, hrála báječně na klavír, tančila jako pírko – hned se kolem ní začalo točit několik studentů filosofie. Její matka projevila Bedřichovi přízeň – byl pozván ke Kolářům na oběd. Kolářovi – staří známí z Jindřichova Hradce. Přestěhovali se do Plzně. Po jíd­le mladá dvojice čtyřručně koncertovala. „Nastudovali jsme spolu několik kousků. Ona hraje velmi dobře, skoro mezi zdejšími slečnami nejlépe.“ Než Smetanovi nadešel poslední studijní rok, přenesl svůj kufřík do podnájmu ke Kolářům. „Upřímně řečeno, ona mne velmi zajímá, jednak pro svou veselou náladu a dobré vzděláni, jednak a zejména pro svou výtečnou hru.“ A konečně, když zjistil, že ani on jí není lhostejný, si do zápisníčku poznamenal: „Ó blaženosti, dostáváme–li za lásku lásku – jaká slast, vědět, že jsem milován!! Nikdy jsem toto nebe nepoznal, nikdy tuto blaženost necítil – až teď!“

Nejstarší zachovaný portrét Bedřicha Smetany (Plzeň 1843)

Kateřinino chování ale záhy ochladlo: „Míjí mne, jak může...“ Zmaten pokusil se políbit ji násilím ruku, došlo k tomu před jejími mladšími sourozenci, což jí bylo dvojnásob nemilé. Při zápolení spad­ly Bedřichovi brýle (protože byl silně krátkozraký, marně po nich šmátral), prosil malou Poldinku Kolářovou, aby mu pomohla najít, a ona je k do­vršení vší trapnosti rozšlápla. „Celé měsíce nevycházím ze zoufalství: Katy mi dává najevo jenom nená­vist.“ A další záznam: „Ó jaké štěstí – dnes ke mně byla natolik milostivá, že mě uznala za hodna svého slova!“ A ještě další, tentokrát povzdech: „Konec! Její nevraživost procitla s ještě strašlivější silou. Řekla: Nechci se s ním více zahazovat! Jsem ztracen...“ Paní Kolářová uspořádala domácí bál – napekla koblihy, k občerstvení se podával čaj i punč. „Prosil jsem Kateřinu dvakrát o tanec – nedostal jsem její svolení, vždycky mě přeskočila. Byla velmi veselá, ale jenom když mě neviděla – pohled na mne ji vždycky rozladí. Kdybych se mohl učinit neviditel­ným, abych ji neurážel!“

Žárlil, všude Kateřinu sledoval. Plzeňská honorace ji teď zvala místo Bedřicha. Kateřina hrála dobře, a proč to nepřiznat… taky trošku líp vy­padala. „Neznám nic než její lepou postavu, krásné velké oči, bohaté vlasy, štíhlou hudební ručku!“ Paní Kolářová objevila v Bedřichově kufru závadnou knihu „O pravé nevinnosti dí­tek“ (což byl asi velice zvrácený titul). Žalovala na jeho zkaženost. Kateřinu odvezla do Prahy. Ostatně: zajímal se o ni učitel hudby Josef Proksch – přál si, aby vystoupila na matiné v jeho ústavu. „Ó, kéž bych Katy nikdy nepoznal!“

Dokážeme si představit, jak opuštěný Bedřich truchlil. „Kateřina je mé druhé já. Od ní přijímám život, bez ní – smrt. Ona jest duše – já tělo. Zemřu pro tebe – usmrtím se! Jsem tvá oběť.“ Před svým skonem se uvolil zahrát ještě na večírku ostrostřelců. Katy, ověnčená pražským úspěchem, však stačila ztropit výstup, jak to, že na večírku nekoncertuje ona – Bedřich jí raději ustoupil, pouze ji doprovázel. Místní noviny Kateřinu zahrnuly obdivem. O Smetanovi pomlčely. Dovolila mu pak, aby nad ní o výletu držel slunečník. Společně psali do Bedřichova deníku, střídali po části věty. On psal o ní; tedy o jejích něžných vrkočích, zatímco ona o sobě: „Pod těmi vrkočemi vyhlíží meluzína,“ a zase on, a pak ona, a tak pořád: „Je k umření krásná, hloupá, domýšlivá osoba, pro mne učiněný ďá­bel, hotový ďábel v lidské podobě.“ Přinesl jí svatojánskou mušku; nenašel však ji, nýbrž na stolku její zapomenutý deník, kde se dočetl, že k němu žádnou lásku necítí. Schoval se do své komory, hlasitě vzlykal objímaje polštář. Tak proběhlo i jejich rozloučení – financ Kolář byl přeložen, tentokrát do Mladé Boleslavi. Plačícímu chlapci dojatá dívka při loučení slíbila, že si budou psát. „Dal jsem Kateřině na cestu čokoládu, vyprovodil jsem vůz až na kopec – tam mi řekla: Quelle ne m´aime pas. Vrátil jsem se, bolestí jsem mohl takřka zajít. Kolem oken zrovna kráčela hudba polních myslivců, jenom přispěla k záplavě mých slz.“ Quelle ne m´aime pas… Která mě nemá ráda. Byl dokonale nešťastný. Jako tělo bez duše bloudil po Plzni a v duchu komponoval.

Nějak jsme však pozapomněli na maturitu. Závěrečná zkouška byla však až tím posledním, co ho zajímalo. Vykonal ji 6. srpna 1843. Zdá se, že kdo z profesorů na gymnásiu mohl, přimhouřil oko. Absolvoval takřka se samými dostatečnými.

Smetanova láska Kateřina Kolářová

Zdá se, že ve svém deníku psal Bedřich nejvíc o tom, čím trpěl. Jakmile se mu věci dařily, neměl na deník čas. Všecko mu zaplnila nešťastná láska, na hudbu v deníku nezbylo místo. Do divadla v Plzni nechodil, operu navštívil jenom jednou a to ještě dávali operní parodii, koncerty se tu valně nepěstovaly, sám zde složil sotva několik polek, věnovaných obletovaným dívkám. A přece ho hudba nepřestala ponoukat. „Šel jsem bez myšlének – ne, to bych lhal, bez myšlének jsem nešel, ne­boť se mi v hlavě převracel melodický nápad.“ Kvůli hudbě dokonce utrpěl úraz. „Jakýsi chlap mi přejel nohu s vozem plným beden, když jsem stál pohřížen do skládání a pojídal hrozen vína nevšímaje si oko­lí...“

A tahleta poznámka, ta vydá za všecko: muselo jí předcházet množství úvah. Smetana v ni zformuloval svůj umělecký plán: „Kéž s milostí Boží jsem jednou v technice Lisztem a v komponování Mozartem!“ Definitivně se rozhodl, že v budoucnu nebude ničím jiným než hudební­kem. Samozřejmě že si byl vědom, jak těžký zápas ho čeká s otcem. „Jsem ale nástrojem vyšší moci!“ Požádal svého patrona profesora Smetanu, zda by se pokusil otce obměk­čit. Svérázný bratránek vyslovil drsné doporučení: „Z Bedřicha bude buď veliký muzikant… Nebo veliký darebák.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související