813. schůzka: Kdo sám v sebe doufá, ten nejlepší podporu nalezl

Na řadě je 813. schůzka, jejíž motto jsme si vybrali z písemností Karla Havlíčka, řečeného Borovský. „Kdo sám v sebe doufá, ten nejlepší podporu nalezl."

„Po příjezdu do Prahy měl Havlíček velké plány na cesty po světě, za čtyři roky pražského pobytu však z nich uskutečnil pramálo. Podíval se na skok do Saska, navštívil Slovensko a Krakovsko. Jak bylo tehdy zvykem, cestoval většinou pěšky a záznamy z těchto krátkých cest na napsání nějakého cestopisu ani zdaleka nestačily. V universitní knihovně se sblížil s jejím novým kustodem Pavlem Josefem Šafaříkem, což mělo vliv na jeho další životní osudy. Šafařík mu totiž nabídl místo vychovatele v rodině moskevského profesora Michaila Pogodina.“

Exkurze do Ruska

Tato nabídka, o které jsme se dočetli z knihy profesora Josefa Janáčka Velké osudy, byla příležitostí k Havlíčkově první opravdové velké cestě, a Havlíček ji uchopil oběma rukama. Jednak mu záleželo hodně na tom, aby mohl vyrazit do světa, jednak měl radost, že bude moci navštívit zemi, jejíž jazyk s takovou pílí po měsíce studoval.

Navíc nabízené místo lákalo i po hmotné stránce, a kromě toho měl Havlíček naději, že se bude moci stýkat s ruskými intelektuálními kruhy. Prostě všechno bylo na vidině cesty do Ruska vzrušující a Havlíček neměl v Praze žádné stání. Jak už víme, jeho putování se zadrhlo v Lvově, odkud Havlíčka dál nepustili. Důvod: neměl platný pas. Chybička se vloudila.

Ve Lvově Karel ztvrdl od října až do února. Ve svých Obrazech z Rus později Havlíček tuto anabázi shrnul do tří výmluvných vět: „Proti každému jedu vyrostl kazijed, a každé zlé na světě má blízko sebe něco dobrého. Jeden jed, jedno zlé na světě jsou činovníci neboli úředníci ruští, zvláště ti, kteří nad pasy bdíti mají: tito pánové ve flegmě a váhavosti co do práce (a zas v bystrosti a neunavenosti co do braní peněz) sotva kde jinde rovných sobě mají. Na každou otázku, je–li již pas můj podepsán, odpovídají vždycky všichni činovníci od Černého až k Ledovému moři, od Krakova až do Ameriky jediným slovem: zavtra. Zejtra.“

Když už byl cestovní pas konečně nikoli závtra, ale sivódňa, nasedl Havlíček do prvního poštovního vozu směrem na Kyjev. Velké dobrodružství začínalo a cestovatel s rozkoší vychutnával divokou jízdu otevřených ruských poštovních vozů: „Když jsme dojeli na štaci, sotva jsem mohl otříti bláto z tváře a již jsme opět jeli tak, že jsem nemohl sečíst, kolik sedělo na voze nás potkavších se lidí.“

Přichází euforie

Za dlouhých 60 hodin dojeli do Moskvy a Havlíček s netajeným zájmem pozoroval otevřenýma očima život kolem sebe. První týdny mu nepokazila ani změna v dohodě o jeho zaměstnání: nestal se domácím učitelem u Pogodinů, ale u literárního historika Ševyreva, jemuž ho Pogodin přenechal. Pět až šest hodin denně se tam staral o sedmiletého rozmazleného synka.

Zpočátku byl Ruskem až nekriticky nadšen. Obdivoval velkorysost kupců, slavjanofilský zápal profesorů Pogodina, Ševyreva a Boďjanského, se kterými přicházel do styku a do debat. Žasl nad skvostnými uniformami i kordy universitních studentů – zvláště když všichni věděli, co napsal Kollár a kdo to je Šafařík. Okouzlovala ho zbožnost Rusů i okázalé rituály v pravoslavných kostelích.

„Jenom na Rusi a jmenovitě zde v Moskvě dá se dobře cítit velikost. Zde je všechno kolosální. Zvoní–li se, nezvoní se pěti, deseti, stem, ale hned pěti tisíci zvony najednou (jako o Velikonocích na vzkříšení o půlnoci). Jedou–li na procházku, to ne několika, ale asi třemi sty kočáry čtvero a šesterospřežnými, nepočítaje stáda dvou- a jednokoňských kočárků, kterými se to všude jen hemží. Má–li se již blyštět věž, to ji celou pobijí zlatem.“

Nastává vystřízlivění

Havlíčkovo první opojení trvalo tři měsíce. Pak začal dospívat k poznání, že každý líc má svůj rub. Jestli si zprvu liboval, jak se Rusové upřímně křižují nad každým soustem chleba, brzy postřehl, že právě tak se křižují nad každým stakanem vodky a zpijí se pak do němoty. Vodka se po Moskvě rozvážela a prodávala v lejtách na močůvku.

O letních prázdninách se Havlíček dostal se Ševyrevovými do Vjazmy nedaleko za Moskvu. Zblízka tam mohl nyní pozorovat, jak panstvo zachází s mužiky hůř než s dobytkem. Jímal ho děs, když spatřil barbarskou úroveň venkova. „V Rusi nemají dělaných silnic. Vyměří se od města k městu široký pruh země. Přitom lehko poznáte, kde vede, protože na ní bývá obyčejně tolik bláta, jak mnoho potřebí, aby se vůz až po nápravu propadal.“

Poměry v despotickém Rusku byl postupně tak otřesen, že všechny iluze poztrácel. „Duše se tu prodávají prostřednictvím inzerátů v novinách společně se psy, koňmi a býky.“ Kamkoli v Rusku pohlédl, tam viděl korupci, nabobství, přetvářku, faleš. Byl jedním z prvních Čechů, kdo Rusko spatřil takto zblízka. Četbou probuzené rusofilství z něho pod tíhou poznání a osobní zkušeností vyprchalo. „Rusko mnohem více ještě potřebuje, než má.“

Honem pryč

Měl zde zůstat ještě rok, ale tak dlouho to nemohl vydržet. Když měl nakonec nějaké nepříjemnosti s rodinou Ševyrevů, které se zdály jeho vychovatelské metody příliš přísné (při Havlíčkových zásadách a při rozmazlenosti Ševyrevovic synáčka to nemohlo nikoho překvapit), tak začal pomýšlet na návrat. Vzdal se zamýšlených cest do ruského vnitrozemí a po půldruhém roce pobytu se vydal na cestu domů. V podstatě se zachránil útěkem.

Na cestě se zastavil krátce u Františka Ladislava Čelakovského na universitě ve Vratislavi, a odtud zamířil domů, do Německého Brodu. Tam zjistil, že mu otec těsně před jeho příjezdem zemřel. Rodina však nezůstala bez prostředků a Havlíček nemusel pospíchat, aby si našel nějakou pravidelnou obživu. Několik měsíců strávil v Německém Brodě a pilně psal. Překládal Gogolovy povídky a také se staral o zdejší společenský život – byl horlivým pořadatelem i hercem českých ochotnických představení.

V Praze pak uveřejnil první věcné reportáže o tom, co viděl. Panslavisté pobouřeně a nevěřícně kroutili hlavami. Žádný z nich, ani král rusofilů Hanka, v Rusku nebyl. V proslulé sérii článků Slovan a Čech napsal Havlíček tato varovná a pobuřující slova:
„Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky. Především abych, jak se říká, i s dveřmi do domu vpadl, vyslovuji pevné a nevratné přesvědčení své, že Slované nejsou jedním národem. Tak jako směšno bylo cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení, zrovna tak (jenom ovšem v menší míře) nepravdivé jest vlastenectví všeslovanské. Zkrátka s hrdostí národní řeknu »Já jsem Čech«, ale nikdy »Já jsem Slovan«. K Rusům, kteří s jidášským políbením přicházejí (aby nás vstrčili do kapsy) musíme být chladní (nechceme–li je dokonce nenávidět).“

Touha usadit se

Ruská Havlíčkova deziluze musela být dokonalá, a velice hluboká… Nadšení se změnilo v údiv, ten v rozčarování a nakonec ve zlobu, která jeho vidiny o mohutném slovanském dubisku na východě dokonale vyléčila. V Rusku (stejně tak jako předtím v semináři) bylo prostě všecko jinak. Domů se vrátil s pocitem hluboké úlevy, a jelikož mu už táhlo na čtyřiadvacátý rok, začal přemýšlet o své budoucnosti.

Důležitější než společenský úspěch v Brodě bylo pro něj seznámení s Františkou Weidenhofferovou, dcerkou ze zámožné brodské rodiny. Už předtím sice poznal milostné vzplanutí k Terezce Jirglové, sestře svého německobrodského přítele, ale s Fany to bylo mnohem vážnější. Málem spolu skončili u oltáře. Tuto pohlednou dívku poznal Havlíček mezi divadelními ochotníky v brodské hospodě Na holubníku, kde byl jedním z vůdčích organizátorů vlasteneckého divadelního souboru.

Brzy Fany vyznal horoucí lásku. Myslel to smrtelně vážně, jinak ani neuměl. Chtěl si jí vzít za ženu. Věc však měla háček: dívka pocházela z vážené majetné kupecké rodiny, zatímco on byl bez prostředků, tedy neměl takzvané zajištěné postavení, navíc byl pořád ještě pouze »budoucím« českým spisovatelem. Přitom znal atmosféru bohatých brodských rodin natolik dobře, aby o této podmínce nepochyboval.

Sehnat zaměstnání? I tehdy problém

Právě proto, aby příští manželství hmotně zabezpečil, spěchal do Prahy, aby se nejenom důrazně prosadil v literárním světě, ale především aby si našel stálé a slušně placené místo. „Když jsem po cestě po jiných slovanských místech opět viděl Prahu, zdálo se mi, jako by se Češi vystěhovali a dali ji zatím Němcům do nájmu.“ Tak charakterizoval Havlíček situaci v hlavním městě, kde se navenek za jeho nepřítomnosti mnoho nezměnilo. Ale první dojem byl spíš vyvolán Havlíčkovými osobními pocit než nějakým zpomaleným vývojem národního hnutí.

Když se začal zase scházet s přáteli, brzy se do pražských poměrů vžil. Ovšem zaměstnání… tedy zajištěná existence, to byl problém. Veliký. Na kolik dveří klepal, to už ani nepočítal. Ucházel se o místo vychovatele prince Rohana (po svém spolužáku Gablerovi), chtěl vydávat vlastní časopis (Vlastimil se měl jmenovat), jednal o místu lektora slovanských jazyků na universitě, a taky o místu v Národním muzeu, bylo mu přislíbeno místo lobkovického knihovníka v Roudnici nad Labem. Těch příslibů bylo víc, ale nic z toho se neuskutečnilo, i když Havlíčkovi pomáhali přátelé.

Shánění zaměstnání, při němž by mohl psát, nebylo ani zdaleka tak snadné, protože uchazečů se objevilo vždy více, než bylo vhodných míst. I to byl průvodní jev českého kulturního prostředí (a nejenom tehdejšího, že). Lidí s podobnými plány jako Havlíček přibývalo velmi rychle a většina z nich spojovala s těmito plány i existenční problémy. Nakonec se však Havlíček přece jenom prosadil, i když úplně jinak, než si to sám představoval.

Konečně úspěch

K osudovému zlomu v jeho životě došlo za rok po návratu z Ruska. František Palacký si dobře všiml překvapivě vyzrálého moderního stylu, postřehu, věcnosti, humoru reportáží z Rusi, které vycházely v České včele a v Časopise Českého muzea. Vzápětí vyvolal Havlíček doslova skandál, když se jako šestadvacetiletý zelenáč troufale obořil na vlastence z nejzasloužilejších.

Ve Včele zkritizoval román slovutného Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech. Docela hrubiánsky mu vytkl, že donekonečna otravuje vzduch sentimentálním, laciným, pivním vlastenčením. Což bylo dost drsné, takový Palacký by se toho nikdy neodvážil. A teď musel (byť tiše) přiznat, že v tom odvážném klukovi něco je!

„Nám, sprostým lidem, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé, a nejvíce Tyl, již drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili.“ Tím musel Havlíček urazit Tyla a starou gardu až k nenávisti… ale to jsme si už říkali, když jsme si o Josefu Kajetánu povídali.

A taky jsme nezapomněli podotknout, že se nešťastný Tyl pokusil Havlíčkovi odpovědět, což dělat rozhodně neměl, protože tím jenom obnažoval svoje rány. Jednak byl jeho román po literární stránce opravdu velmi špatný, jednak narazil v Havlíčkovi na mistra polemiky. Havlíček Tylův return – řečeno tenisovým jazykem – vrátil volejem v podobě epigramu:

Obyčejný český literátor vece:
Kritika ať u nás ještě nevystoupí,
by nevěděl venkov, že jsme v Praze hloupí.
Já: Děckem jest – díš – obecenstvo naše,
a tvé spisy, ty jsou tedy – kaše!

Rozumní a realističtí lidé kolem Palackého, Matice české a Muzea četli kritiku, volající po činech namísto prázdných slov, s tichým zadostiučiněním. Tyl asi nikdy nepochopil, že kritika se netýkala jen jeho díla a že silný ohlas Havlíčkova výpadu má hlubší kořeny. Havlíček vyslovil požadavky, o jejichž oprávněnosti mnozí čeští intelektuálové už dávno nepochybovali.
Chyběla jim jenom odvaha, aby se vyslovili. (Ta nám kolikrát chybí dodneška, i když bychom se už ale opravdu nemuseli ničeho a nikoho bát…)

Nelítostný kritik

Jestliže měla mít česká literatura a kultura vysokou úroveň, potřebovala i kritiku, která by třídila pečlivě zrno od plev, a to bez ohledu na to, kdo bude postiženým. To je sice kruté, ale zdravé. „Celý tento čas se o ničem jiném nemluvilo, a získal jsem si takto velmi laciným způsobem mnoho známosti a slávy,“ psal Havlíček do Německého Brodu své potenciální snoubence Fany. A opravdu, úspěch jeho vystoupení překonal všechna očekávání.

Jak se vzápětí ukázalo, otevíral mu i cestu k hmotnému zabezpečení, a to ho zajímalo také, chtěl se přece ženit. Nabízelo se mu mnoho publikačních možností, a navíc se objevily i nabídky na práci v novinách. Šestadvacetiletému Havlíčkovi vynesl spor s Tylem první pořádné místo a otevřel mu cestu na špičku začínající české žurnalistiky, až do jeho příchodu krotké, vždy loajální a bezzubé. Na doporučení Palackého se totiž Havlíček stal koncem roku 1845 redaktorem vládních Pražských novin a současně jejich zábavné literární přílohy České včely. On se ten mladík poptával po nějakém vychovatelském místě (anebo že by v muzeu něco pro něj bylo?), a výsledkem byl tento naprostý obrat v jeho životě. Neplánoval to tak. Kdyby mu to někdo předtím řekl, že skončí u novin, vysmál by se mu.

Toužil stát se spisovatelem, to ano, ale novinářem? Tím být nechtěl nikdy! Váhal, dokonce se bránil: vůbec přece nerozumí politice! Nakonec však zvítězily materiální důvody. Místo redaktora přijal proto, že potřeboval zaměstnání s pevným platem (který činil 604 zlaté ročně, přičemž všechny Havlíčkovy články mu měly být honorovány extra). Dopis, kterým své rozhodnutí oznamoval Fany do Brodu, byl plný čísel (velice se za to omlouval), ale na druhé straně upřímný Havlíček netajil, že největší radost měl z uznání, že mu bylo svěřeno tak významné místo.

Palacký mu tenkrát půjčil několik ročníků Augšpurkyně (jak se u nás familiárně říkalo listu Aubsugurger Allgemeine Zeitung). Havlíček si je odvezl na trakaři domů, aby po nocích četl a četl…

Havlíčkův talent v plné kráse

První číslo Pražských novin uvedl nový redaktor velmi osobně: „Veřejně zde před celou zemí činím slib, že všemožně k dobrému prospěchu sloužiti a svědomitě tento ouřad zastávati chci.“ Noviny vyšly v jeho redakci na Nový rok 1846. Úspěch byl téměř okamžitý. Když list přebíral, měl něco před 150 vytrvalých předplatitelů. Během jediného měsíce získal dalších více než 600 abonentů a jejich počet vzrostl do dvou let na půldruhého tisíce. Ten mladík se bez sebemenšího zaváhání osvědčil. Sázka na jeho talent (jak to teď viděl Palacký i vydavatel Medau) naprosto vycházela.

Pražské noviny začaly prosperovat natolik, že Havlíček mohl už brzy přibrat do redakce několik spolupracovníků. A svým prvním „průšvihem“ pan redaktor zároveň předvedl, že nemíní dělat noviny bezzubé a ustrašené. Co to bylo za průšvih? Otiskl to ještě za časů nejostřejší metternichovské cenzury, totiž zprávu jednoho kroměřížského učitele. Bylo v ní srovnání luxusního vybavení arcibiskupských stájí s nuzotou školní budovy ve městě.

To si dovolil hodně, ale neodnesl to. Nic vážného z toho nepovstalo. Hroutící se režim měl zrovna důležitější starosti. Nějak jsme ale zamluvili Havlíčkovo ženění. Tedy: ono se žádné nekonalo. Havlíček měl sice zajištěné místo, jenomže na maloměšťáckou rodinu Weidenhofferových to žádný dojem neudělalo. „Pisálek“ pro ně nebyl partie. Pragmatický Karel už sice zařídil na 14. září 1846 veselku, ale nevěstiny rodiče (jak se dozvídal z plačtivých dopisů Fany) vznášeli tolik výhrad, že nakonec vzkypěl a sňatek na poslední chvíli zrušil.

Fany se časem provdala za bohatého obchodníka s vínem Františka Judmanna a prožila poklidný život v Německém Brodě. Poklidný život. Tak ten tedy Karla Havlíčka zatím nepotkal, rovněž v době, když jej zrovna opouštíme, ho míjel; a není žádným tajemstvím, že ho ani v budoucnosti nečeká.