814. schůzka: Nebezpečné individuum
S pravou ženou svého života, Julií Sýkorovou, se Karel Havlíček seznámil v Praze asi půl roku po rozchodu s Fany Weidenhofferovou, kterou si měl předešlého podzimu brát. Julie byla asi o pět let mladší, štíhlá, vysoká tmavovláska s jemně modelovanou tváří. Pocházela ze Svojšic, kde byl její otec lesníkem u hraběte Thuna.
Havlíček tehdy navštěvoval přední pražský módní salon, který patřil matce přítele doktora Kašpara. Paní Kašparová v něm měla na výchovu slečny z majetnějších, často venkovských rodin, a pravděpodobně nejenom na výchovu: zvala dobře situované mladé muže na odpolední svačiny i na večerní posezení. Julie byla šťastná, když se přesvědčila, že to s ní Karel myslí vážně. V salonu se jí nelíbilo, práce ji vysilovala, často se při šití cítila unavená. To už se s největší pravděpodobností v jejím mladém tělu usadil bacil tuberkulózy, kterému o pouhých osm let později podlehla, a co horšího, kterým nakazila i milovaného manžela a jejich dceru Zdenku. Vzali se s Karlem na samém prahu revolučních událostí 4. března 1848, přičemž Julie jako nezletilá potřebovala otcovské svolení. Karel ji miloval doslova až do smrti a ona se mu odvděčila jen dobrým: bez reptání po celý svůj krátký život snášela útrapy a ústrky, jimiž osud a rakouská vláda Havlíčka a jeho rodinu obdařily v míře vskutku vrchovaté.
Na revoluci v tom bouřlivém roce osmačtyřicátém Havlíček tedy nějak moc času neměl. On se tehdejšího prudkého politického dění zprvu ani nezúčastnil. Jednak slavil líbánky, jednak se iniciativy radikálů ze spolku Repeal trochu bál. Považoval je za destruktivní živel.
Sám zastával spíše umírněné reformní a legitimistické názory. Požadavek ozbrojení národa… i hra na revolucionáře… mu byly proti mysli. Později o tom sám napsal: „Já vůbec jsem velký nepřítel revolucí se zbraní a držím hlavně na revoluce ve hlavách a srdcích.“ Přesto právě jemu (jako takřka jedinému u nás) zbude v ruce Černý Petr zlovolného revolucionáře a snad nejnebezpečnějšího individua v zemi. Ale to všechno teprve přijde.
Vznik nezávislých novin
Na počátku revolučních událostí roku 1848 – po zrušení cenzury – si Havlíček uvědomil, že apolitické, oficiózní Pražské noviny už jaksi nemohou uhasit žízeň veřejnosti po informacích. Odhodlal se proto k odvážnému podnikatelskému kroku. „Uznal jsem nevyhnutelnou potřebu, abychom nyní měli také zcela neodvislé noviny politické.“ To sdělil veřejnosti 2. dubna.
K založení nového sdělovacího prostředku – tehdy i nyní – byly a jsou zapotřebí peníze. Dost peněz. Pomohl obětavý hrabě Deym, jinak Vojtěch Deym, hrabě ze Stříže. Předseda Svatováclavského výboru. Ten byl ochoten na základě pouhé ústní dohody vložit do projektu 20 000 zlatých, zaplatit nezbytnou kauci i uhradit případné ztráty, kdyby se věc nezdařila.
Na základě ústní dohody? Nic na papíře, nebylo to zapotřebí. Hrabě Deym i Karel Havlíček byli gentlemani, a gentlemanská dohoda platí víc než notářsky ověřené smlouvy. (Tenkrát. Tohle pravidlo z našeho právního prostoru jaksi vyvanulo. Dnes kolikrát neplatí ani pečlivě ověřené smlouvy.) Oba dva získali společně vydavatelské oprávnění a vzápětí přivedli na svět vůbec první český deník, Národní noviny. Ty se objevily na pultech knihkupectví a na kavárenských stolcích hned 5. dubna 1848.
„Státy se bouří, národy se sbírají, stejný hledá si k sobě stejného. Nikdo nemůže, leč by vševědoucností nadán byl, udati, jaký bude letos na podzim stav politický zemí evropejských. (Ještě že těch vševědoucích vizionářů bylo pomálu. Nevěštili by nic dobrého.) Národe můj, zapomeň na dvě století hanebné poníženosti! Odlož ze sebe přílišnou skromnost, které nesluší potomkům táborů. Připravuj sebe k velkým činům!“
Úvodník to byl ostrý jako břitva. Jinak v záhlaví Národních novin stálo ještě několik programových hesel, která potom list bojovně hájil, tedy pokud to bylo možné: „Skutečná rovnost národností!“ „Spojení zemí Koruny naší!“ „Zrušení práv feudálních!“ „Soudy přísežných!“ „Odpovědné ministerstvo pro Korunu naši.“ „Všeobecný sněm celého národa!“ „Národní gardy všude!“ „Úplná reforma škol a ouřadů!“
První potíže přišly brzy
Národní noviny začaly už tehdy prosazovat nám dobře známý český liberálně demokratický program. Šéfredaktor jej hájil velmi neohroženě, nikoli však dlouho. Pražské červnové povstání vedlo ve svých důsledcích k prvnímu dočasnému zastavení listu. Navíc redakce sídlící v bezprostřední blízkosti Karlova mostu při dělostřeleckém bombardování zčásti vyhořela. A Havlíček, třebaže v povstání viděl neuváženost a těžkou chybu, se pro článek obhajující vzdor Pražanů ocitl poprvé ve vězení.
Na svobodu se předčasně dostal jen díky tomu, že byl zvolen poslancem říšského sněmu za okres Čáslav (nominován byl ale také v Humpolci, Náchodě, Jindřichově Hradci, v Říčanech a v Nových Benátkách). Vzhledem ke své imunitě byl propuštěn a v polovině července odejel za povinnostmi svého mandátu do Vídně.
Jenže on byl spíš mužem pera… nekonečné debaty upřímně nemiloval, což mu ovšem voliči měli trochu za zlé. On se však rozhodně neulejval, ve svých Národních novinách obšírně informoval o tom, co se na říšském sněmu dělo. A když si uvědomil, že sotva kdy bude lepším politikem než zpravodajem a komentátorem (ony ho ty tahanice o slovíčka a jemnůstky věru netěšily), tak se v prosinci roku 1848 svého mandátu vzdal a vrátil se do redakce Národních novin. To mělo i čistě privátní důvod: na Štědrý den se mu narodila dcera Zdenka.
Havlíček pochopitelně netušil, že přivedl na svět nešťastného tvora, který zemře v necelých čtyřiadvaceti letech, pár dnů před vlastní svatbou, ne, on byl tehdy naopak přešťasten, že bojuje za svůj národ, že láme kopí za své názory, že má konečně rodinu, je úspěšným podnikatelem, výhradním majitelem prosperujícího titulu. Dokud nezačal vycházet Pražský večerní list (ten patřil radikálním demokratům), neměly Národní noviny konkurenci a byly úspěšné i ekonomicky. Havlíček dokázal brzy hraběte Deyma vyplatit a stát se jejich výhradním majitelem.
Konečně noviny prosperují
Redakci listu za jeho nejvyšší konjunktury tvořilo kolem sedmnácti spolupracovníků. Sídlila v Karlových lázních (tam Havlíček i bydlel) v sousedství Klementina, takže za svatodušních bouří v červnu 1848 byla zčásti vypálena Windischgrätzovým dělostřelectvem. Havlíček pak přesunul redakci i bydliště rodiny na Ferdinandovu, dnešní Národní třídu, kde si pronajal luxusní pětipokojový byt. Začal tam vydávat satirickou přílohu listu, Šotka. Avšak po jedenácti číslech musel tento břitký humoristický časopis zastavit.
Národní noviny po určitou dobu vycházely v ranním i večerním vydání. Večerník dostávali předplatitelé zdarma.
Pánem situace se opět stala vídeňská vláda, která začala tlačit volené zástupce lidu do defenzivy. Na to musel Havlíček reagovat. Bojoval za zachování konstituce a proti centralizaci, která vracela monarchii zase zpět do neřešitelných vnitřních problémů. Nešetřil přitom sršatou satirou, namířenou proti císařským ministrům:
Naše konstituce
letěla zvysoka,
Stadion je střelec,
střelil ji do boka.
Rudolf Stadion, hrabě von Warthausen, byl jak víme nejprve šéfem zemské správy na Moravě, pak zemským místodržícím v Čechách a nakonec předsedal guberniální komisi.
Kupodivu z tehdejších Havlíčkových dopisů dýchá pořád optimismus a radost z novinářské práce, i když se nad svobodou projevu rychle zatahovalo nebe. Blesk uhodil v březnu 1849. Vídeňská vláda dala vojskem rozehnat kroměřížský sněm a vyhlásila novou ústavu, nazývanou oktrojovaná. Ta silně omezovala svobody, přislíbené minulého roku císařem.
Na politické scéně přituhuje
Naděje na svobodný politický život pohasly, zato zazářili opatrníci, jako byl kupříkladu Havlíčkův přítel, historik Václav Vladivoj Tomek. Ten se hleděl náramně zavděčit vládním místům. (To je takový u nás takový živočišný druh, který se s nezničitelnou úporností vyskytuje za všech režimů.) Havlíček přesto psal, jako by se nic nedělo, ale došlo i na něho.
Dne 14. března otiskl nesmlouvavou kritiku nové ústavy: „Celá tato ústava i se základními právy má tu vlastnost, že se více pozorovati musí to, co tam chytře vynecháno jest, než to, co v ní skutečně obsaženo. Hned na první pohled se přesvědčíme, že si ministerstvo nejdůležitější věci ponechalo za lubem, totiž: zákon o tisku, zákon o asociaci, zákon o osobní svobodě, zákon o obecním zřízení a svobodě obcí, zřízení jednotlivých zemí, na jehož základě přece bude obsazována hořejší sněmovna, zákony o volbách, poměr uherských a vlašských zemí k ostatním, zákon o odpovědnosti ministerské, zákon o vojenských věcech, rekrutování, čas služby a tak dále, o národní obraně a podobně. Každý znalec konstitučního života nahlíží, že vlastně teprve tyto zde podotknuté zákony jsou pravé jádro konstituce. Nepochybujeme, že ministerstvo je všechny již hotové mělo dne 4. března, ale s velikou jistotou lze mysliti, že je naschvál ponechalo na pozdější dobu, aby se nestala celá rána najednou, a aby se snad s menší bolestí svobodě jedno péro po druhém vytrhalo. To tedy sluší při celém pozorování ústavy vždy na paměti míti, neboť jestli je ústava již teď velmi nesvobodomyslná, může se stát ještě desetkrát horší těmito doplňky.“
Do měsíce se za tento článek odpovídal před porotním soudem. První soudní proces absolvoval Havlíček v dubnu 1849. Byl obžalován podle nového tiskového patentu, podstatně omezujícího svobodu slova. Proces se s ironickou shodou okolností konal v týchž Svatováclavských lázních, kde před rokem Češi sepisovali petici císaři. (Jak se od té doby situace změnila…) Teď hrozily Havlíčkovi až dva roky vězení.
Napsal do Národních novin, že základní práva jsou v oktrojované ústavě „pouhý ouhoř, který se všude vykroutí". A ještě napsal, že zemím (včetně té naší, české) „vlastně jen rožeň ponechán jest, kdežto pečeně ve Vídni se sní". A taky podle obžaloby se pokusil ústavu Rakouského císařství uvést v opovržení tvrzením: „Rozliční národové, obléci do jedné černožluté livreje! Jaké štěstí z toho vykvésti může, to každý nahlíží, a jenom zatvrzelé ministerské srdce nemohlo a nechtělo ten náhled míti, že každý národ jiné způsoby má a jiné ústavy potřebuje.“ Za to mu hrozilo hned několik paragrafů.
Hájil se sám. Bojoval jako lev. „Ouhoř a rožeň… to jsou přece pouhá přirovnání, žádná potupa!“ A pokud jde o oktrojovanou ústavu, „nepochází od moci zákonodárné, nýbrž od exekutivní, takže je to pouhá ministerská ordonance, pouhá vyhláška".
Takové argumentaci se nadalo nic vytknout - však ho taky porotní soud osvobodil. Havlíček ovšem vyvázl ze soudního řízení jenom proto, že soudní úřady postupovaly proti opozičním silám prozatím opatrně. Úspěch u soudu však Havlíčka utvrdil v domněnce, že i nový vládní režim bude ochoten trpět za určitých okolností opozici, což byl omyl. Vážný omyl. Od té chvíle už nikdy neměl pokoj. A zaplatit musel krutou daň.
Noční zásah
V noci z 9. na 10. května 1849 byli zatčeni přední radikální demokrati v čele se Sabinou, Sladkovským, Fričem a Arnoldem a v Praze byl opět vyhlášen výjimečný stav. Vzápětí došlo i na Národní noviny. Pražský vojenský velitel generál Khevenhüler zatím dočasně zastavil. Ale to ještě nebyl konec. Havlíček se nevzdal. Pořád totiž věřil, že opozice může existovat i pod vládou tvrdé ruky. Proto se rozjel do Vídně, aby proti zastavení svého listu protestoval. Dvakrát byl přijat. Samotným ministrem Alexandrem Bachem. O čem spolu rozmlouvali, o tom víme z obsahu Havlíčkovu dopisu Františku Palackému do Karlových Varů (kde tehdy právě Otec národa pobýval).
„Přijel jsem do Vídně v outerý před polednem a ve středu měl jsem u pana Bacha slyšení dosti dlouhé. Byl jsem velmi dobře přijat a po třičtvrtěhodinovém rozhovoru, ve kterém jsem (jak říkáme) neměl lístek před ústy, pravil mně, abych své trochu ostré Promemoria předělal (promemoria je pamětní spis, tedy dokument), a (jak mi radil), abych neopominul podotknouti, že chci budoucně stát na bázi oktrojované ústavy a mírnosti vůbec. Když jsem si doma celou věc rozvážil, měl jsem již oumysl odjeti s nepořízenou, než bych se této radši podrobil, a přišel jsem též i na myšlenku nekonstituční audience u Jeho Milost císaře. Byl jsem však od toho odrazen – prý s panem Bachem se laciněji smluvím.
Napsal jsem tedy jiné Promemoria, ale nedal jsem do něho zas nic o oktrojované ústavě a o svém pokání a šel jsem k panu Bachovi ve čtvrtek ráno do jeho bytu. Tam jsme měli velmi zajímavou rozmluvu, ve které jsem ale já urputně na svém stál, tak že pan Bach upustil, vida, že s českou hlavou nic není. (On se pan Bach teď učí česky!!!) Sekl jsem panu Bachovi, že jsem nepřijel do Vídně prosit, nýbrž přesvědčit se, jestli ministerstvo má lepší náhledy o svobodě tisku než Khevenhüller, a jestli ministerstvo nechce trpět opozici takovou, jako moji, aby to jen řeklo, že za takovou cenu stojí Národní Noviny. Dnes ráno jsem vyzvěděl, že již do Prahy odešlo stran té věci, že Noviny budou opět vycházet.“
Bachův slib naoko
Meče pana ministra a českého redaktora se tedy zkřížily, ale ke střetnutí přece jenom nedošlo. Alexander Bach dal souhlas, aby Národní noviny vycházely dál, a Havlíček odjížděl z Vídně s nadějí, že je bude moci vydávat bez velkých ústupků vlastnímu svědomí. Pan Bach ale nebyl férový člověk. Bach Havlíčkovi lhal. Sice mu povolil vydávat noviny, ale už v tom okamžiku, kdy Havlíček z Vídně odjížděl, vláda odsoudila jakoukoli opozici k zániku. Bach dobře věděl, že Národní noviny budou brzy znovu zakázány. Bylo jenom otázkou času, kdy se podaří toho posledního opozičníka umlčet (ať už by vydával noviny nebo ne).
Už v srpnu 49. roku byl Havlíček pro některé své články v Národních novinách zase před soudem. Tentokrát to byl soud vojenský a neměl s Havlíčkem ani trochu slitování. Pozorní čtenáři Havlíčkova Křtu svatého Vladimíra si možná vzpomenou, jak jej básník o něco později popsal:
Vojenský soud, to je samec,
soudí, jen se práší;
on má všechny paragrafy
v jedné patrontaši.
Vojenský soud na civilní
dívá se z vysoka,
nesoudí podle zákonů,
všechno jen od oka.
Vojenský soud má žaludek
zdravý jako štika:
nevinného na komando
stráví jak viníka.
Dne 28. srpna bylo Havlíčkovi oznámeno, že je ve všech případech uznán vinným, že se odsuzuje na čtrnáct dní k profousovi (profous byl strážce vězení), ze kteréhož rozsudku není odvolání. A okamžitě ho taky odvedli do vojenského vězení na Hradčanech. Svému rozhořčení dal Havlíček výraz v dopise svému příteli dr. Pinkasovi. „Víte už z novin, co se se mnou děje, a co nevíte, jest, že sedím v tom samém malém pokojíku na zámecké strážnici od vchodu na pravé straně, ve kterém prý i Vy jste svého času seděl s tím rozdílem, že se já raduju z vyhlídky na Petřín skrze mříže a že se v mém profouském vězení dovolují návštěvy a všeliké pohodlí, o které ale já nestojím. Nedělal bych si z celé té maličkosti mnoho, ale zlost mám nesmírnou, když si pomyslím, že každý starý osel, kterého bych já ani za sluhu nemohl potřebovat, právo má zavřít mne, kdy mu to napadne. To je sakramentská osobní jistota. Články, pro které mne viní, znáte a víte, že bych před žádným soudem, ani kamčadálským, nemohl být pravidelně odsouzen.“
Kamčadálský soud, to měl být soud kamčatský. Na Kamčatce ale Havlíčka nesoudili. Soudili ho u nás a těch čtrnáct dní ve vojenském vězení na Hradčanech si odseděl. Nebyl to však zdaleka poslední projev arogantní moci, který ho měl ještě potkat.
Související
-
813. schůzka: Kdo sám v sebe doufá, ten nejlepší podporu nalezl
Ocitáme se opět na krátké, ale jinak velice zřetelné a nepřehlédnutelné životní cestě Karla Havlíčka Borovského.
-
815. schůzka: Sviť, měsíčku, polehoučku skrze hustý mrak,...
Setkáváme se opět všichni, kdož mají zájem o českou historii a kteří si nemyslí, že nejlépe je bezhlavě pádit vpřed, aniž bychom věnovali pohled obrazu ve zpětném zrcátku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
