812. schůzka: Přišel jsem na svět mrtev

Tohleto drama, kdy novorozeně (k zoufalství matky a všech přítomných) dlouho nemohlo nabrat dech, se odehrálo 21. října roku 1821. Brzy poté byl zachráněný novorozenec pokřtěn jmény Karel Boromeus Voldřich. Samozřejmě měl i příjmení: Havlíček.

Porodní trauma nebylo však jediné, které potkalo dítě kupce Matěje a matky Josefy, sládkovy dcery, z Borové u Německého Brodu, kteréžto oba názvy dnes v sobě nesou příjmení slavného krajana, totiž „Havlíčkova Borová a Havlíčkův Brod“.

„As ve třetím neb ve čtvrtém roce života jsem si na pavlači zlámal nohu pravou, nastoupiv na vařený brambor, který můj otec, velký milovník holubů, jim k žrádlu házel. Odvezli mne do Přibyslavě, kde jsem as čtvrt léta pod dohlídkou doktora ležel a stará bába mi nohu v deskách převazovala. Pamatuju se posud na ni, jak chodila v červené čepičce a jak já – věda, že mne, když spím, nebude budit k převazování nohy (což bylo velmi bolestné) – naschvál jsem vždy dělal, jako bych spal. Později jsem byl ještě jednou nebezpečně nemocen; ležel jsem tenkráte na faře v Borové, protože jenom pan farář tolik moci a důvěry u mne měl, že jsem na jeho slova léky bral. Tenkráte tetinka schovala moje boty, kdybych umřel, na památku.“

Rebel na počkání

Budova fary v Borové (stav v roce 2011).|foto:Český rozhlas, Radomír Šofr

Ve svých Nejdávnějších vzpomínkách z života mého v Borové prozrazuje na sebe Karel Havlíček ještě jednu drobnost, nenápadnou jen na první pohled. „Dlouho, až do syntaxe, jsem měl na sobě jakousi čtverhrannost a neobratnost.“ Syntax byla čtvrtá třída tehdejšího gymnásia neboli kvarta. Ta „čtverhrannost“ na něm opravdu byl dost výrazná, jak ostatně potvrzují učitelé i spolužáci. Čtverhrannost si lze představit všelijak, ale ve skutečnosti šlo o to, že se Karel neučil dobře. Pravidelně míval sníženou známku z chování. Nedával pozor. Těžko navazoval kontakty. Byl vzpurný. Často se rval. Mračil se na svět. Pronásledovala ho nevypočitatelná náladovost.

Farář Brůžek, který toho divocha nakonec „ochočil“ a tím zachránil, prý o něm říkával, že z něho bude něco nebo přijde na šibenici. Kdyby už tenkrát existovaly pedagogické-psychologické poradny, asi by učitel rodičům doporučil vyšetření žáka. Při něm by se nejspíš dozvěděli, že v Karlově případě jde o typický obraz důsledků takzvané přírodní encefalopatie. Mozkové buňky byly nedostatkem kyslíku při narození trochu poškozeny.

S takovým dítětem jsou rozmanité potíže, má "launy", jak to se tomu říkalo, poruchy koncentrace, nicméně vysoká inteligence zůstává zachována a s dospíváním se stav většinou upraví. A psycholog by dodal, že do dospělosti si chlapec možná odnese některé povahové zvláštnosti. Třeba originální způsob myšlení a humoru, neústupnost a podobně.

Otec Matěj Havlíček byl v Borové váženou osobností, protože byl majitelem jediného místního kupectví a v místních poněkud ospalých poměrech projevoval neuvyklou podnikavost. V tomto zapadlém koutě naší země se žilo beze spěchu, lidé věděli pramálo o životním pohodlí, vařili si stejně skromná jídla jako před sto lety, léčili se u kořenářek. Už za humny jim vlastně začínal svět, a kdo se pustil na cesty a vrátil se s bohatými zkušenostmi jako Matěj Havlíček, zasluhoval úctu a nikdo mu nápadně nezáviděl, že se domohl zámožnosti. Nezlomil ho ani požár, při kterém jeho dům i živnost vyhořely.

Musel stavět znovu, ale během několika let se natolik zmohl, že si koupil na náměstí v Německém Brodě dům. Což bylo v době, kdy tam Karel nastoupil do gymnasia (v pouhých devíti letech!) – poté, co strávil rok na škole v Jihlavě, kam ho rodiče poslali, aby se tam naučil německy.

Dům, který Matěj Havlíček koupil v roce 1840. Dnes Muzeum Vysočiny s expozicí mapující život Karla Havlíčka Borovského. |foto:Český rozhlas, Radomír Šofr

Těžká studentská léta

Byl to dost krušný rok, protože malý Karel uměl předtím v němčině jenom několik slov a ocitl se ve zcela cizím prostředí (a to i jazykově cizím). „Náboženství německému učíval jsem se vždy na půdě, s velkým pláčem, neboť jsem ničemu nerozuměl.“ V Německém Brodě se stal ze způsobného venkovského hošíka, cepovaného doma a hlavně na borovské faře páterem Brůžkem k dobrému chování, zdravým uličníkem. Na brodské škole byl ředitelem Vincent Doubrava. Havlíček o něm později napsal známý epigram.

Výklady kantora Doubravy
snadno chápe hned
každý žák, i třebas bez hlavy,
má–li jenom hřbet.

Už tehdy se u Havlíčka projevily i některé charakterové vlastnosti, které (jak je u mimořádně nadaných dětí obvyklé) se stále utvrzovaly. Vynikal nad jiné svým sebevědomím, ctižádostí a touhou po obdivu. „To a tušení jakési síly v sobě udělalo ze mne nevázance, měl jsem za čest vyváděti divné kúsky a neustúpiti nikomu!“ Když se pak shledal se svou rodinou v německobrodském domě, který otec na náměstí koupil, tak se sice ocitl zase pod přísnějším rodičovským dohledem, ale (jak si to ostatně sám o sobě zapsal): „Zůstával jsem i pak ve všech věcech jak školních, tak v uličnictví z nejprvnějších.“

Na gymnasiu v Německém Brodě strávil Karel šest let. Velmi pravděpodobně se tu na konci svých studií setkal i s nadaným muzikantem, ale špatným žákem, ba dokonce repetentem Fritzem Smetanou, který si později říkal Bedřich. Student a rváč zanedbaného zevnějšku (prosím vás, teď už zase mluvíme o Karlu Havlíčkovi), to na škole neměl jednoduché. I když se vyznačoval mimořádnou inteligencí. Ale smát se neuměl.

Kantorům se nezamlouval ani svým chováním, a nakonec ani svým prospěchem. Spolužákům (vesměs Němcům) byla k posměchu jeho lámaná němčina. Kvůli tomu se často dusil vzteky. Jedním z mála dospělých, k nimž v dětství přilnul, byl už borovský farář a přítel rodiny Jan Brůžek.

Farářův vliv

Zatímco rodiče si s Karlem často nevěděli rady, zahrnovali ho výčitkami a tresty, páter Brůžek zůstával vlídný. Chlapec za ním od malička běhal jako pes, který hledá sucho a teplo. Začal Brůžkovi ministrovat. Na jeho faře i zahradě trávil prázdniny. Dal se jím přesvědčit, že člověk má hodně znát. Zlepšil si časem i prospěch.

Se svými mimořádnými intelektuálními schopnostmi získal pak osobním studiem mimo školu rozsáhlé znalosti Bible, dějepisu, matematiky. Samozřejmou ochotou sloužit bližním se mu Brůžek stal lidským vzorem. I on, Karel, musí být jednou knězem, rozhodl se.

Po maturitě, kterou složil v sedmnácti letech, se vydal do Prahy. Což byl pro něho skok do velkého světa, i když Praha měla k opravdovým evropským velkoměstům tenkrát hodně daleko. Všechno tady na první pohled působilo mohutněji a hlučněji, než v Brodě: záplava cylindrů, krajkových čepců a důstojnických čák na promenádách, spousta nejpodivnějších obchodů a krámů, provoz fiakrů a kočárů v ulicích.

V té době měla Praha 111 000 obyvatel – ani když se připočítaly předměstské obce, nedosáhl počet občanů pražských 150 000. Bylo to středně velké evropské město. Vzdělaným lidem, kteří sem zabloudili z metropolí, jako byla Paříž nebo Vídeň, se zdálo, že přijíždějí do světa stále ještě zakletého ve své středověké minulosti. Jenže ten mladík z Německého Brodu, který sem nastoupil na dvouletou filosofickou přípravku, se díval kolem sebe celé dny s otevřený ústy, než tomu rušnému prostředí přivykl. Filosofii absolvoval s výborným prospěchem. V devatenácti letech vstoupil do pražského arcibiskupského semináře, pevně odhodlán sloužit lidem a Bohu.

Změna v mladého muže

Jakpak tehdy vypadal? Zbyla vnějšková nepéče, nezájem o vzhled, ale dřívější negativismus byl ten tam. Teď, když nalezl své poslání, chtěl naopak všechno nasát, dohnat, proniknout a pochopit. Sedával v posluchárně s více než čtyřmi stovkami jiných studentů a zarputile zapisoval slova přednášejících, ať byla jak chtěla suchopárná. „Denně píšu šest hodin v kolegiu, a to tak rychle, jak mluví profesor.“

Pak přeběhl do studovny Universitní knihovny a cpal do hlavy jazyky a dějepisnou literaturu. Nesnažil se žít životem studentským, žádné hospody, zábavy, karty… – to všechno považoval za maření času. Byl přísný na sebe i na druhé. Kamarádům Vilému Gablerovi a Františku Jirglovi kategoricky stanovil stejně náročné učební plány jako sobě. A kdyby jenom učební plány…

Nastínil jim projekt velké encyklopedické publikace, kterou by měli společně zpracovat na základě svých zkušeností z cest po Evropě. Jirgl by si vydělával hrou na housle jako potulný muzikant, zatímco Gablerovi Havlíček určil pro připravované dílo úlohu malíře-ilustrátora. Romantický plán, však to byli taky romantičtí mladíci. Každý si pro sebe zvolil nějaký pseudonym. Havlíček si vybral podle svého rodiště jméno Borovský.

Naivní byli ti kluci. Leč to Havlíčkovo zaujetí pro spisovatelské řemeslo už mělo velmi vážný podtext. Psaní ho neodolatelně přitahovalo, a nebyla to rozhodně jenom nějaká přechodná záliba. Zájem o fakta a informace už Havlíčkovi zůstala. Jakási jezuitská nesmlouvavost časem vyvanula. Jak se však ještě ukáže, ne docela.

„Havlíčkovy první spisovatelské sny neměly s českým národním hnutím nic společného,“ píše ve své knize Velké osudy historik profesor Josef Janáček. „Studentu Havlíčkovi, přijíždějícímu do Prahy poštovním vozem z Německého Brodu, chyběl zatím vztah k proudům, utvářejícím českou novodobou národní společnost. Zdá se dokonce, že vycházel daleko líp s němčinou, kterou se s obtížemi naučil za školních let, než s jazykem mateřským. S přáteli Gablerem a Jirglem mluvil výhradně německy, německy psal dopisy rodičům a převážně asi četl německé knihy. Když začal přemýšlet o dráze publicisty a spisovatele, otázka jazyka mu neležela na srdci a vůbec neuvažoval o tom, zda bude spisovatelem českým nebo německým.“

Teprve v pražském prostředí se stala s Havlíčkem vážná a velmi rychlá změna. Ten bystrý mladík brzy pochopil smysl českých národních snah a během pouhých několika měsíců se pro ně nadchl. Podivuhodné na tom bylo, že doma, v Německém Brodě, mluvili lidé asi častěji česky než v hlavním městě království, kde se národní zápas převážně odehrával.

V lednu roku 1839 (to bylo Havlíčkovi sedmnáct let) napsal příteli Mořici Příborskému do Brodu prohlášení nadnesené jako všechna jeho mladistvá předsevzetí, ale – nepochybně závazné: „Němčiny jsem se zcela odřekl a svatou libozvučnou řeč uchopiv, se vší chutí Čechem chci býti i řečí, i skutky!“ A ještě v tom psaní dodal, že si nyní kupuje časopis Květy a čte jenom české knihy, aby se pocvičil v českém jazyce. Necítil se v něm dost silný a dělal (prý) hodně gramatických chyb.

Životní cíle se mění

Nebylo zcela jeho vinou, že odhodlání stát se knězem brzy pominulo a všechno zůstalo jen životní epizodou a zkušeností. Že bude studovat bohosloví a později vstoupí do jezuitského řádu, o tom se rozhodl už za studií. Jeho nástup do bohosloveckého semináře byl v rozporu s přáním otce. Tatínek byl nábožný (i když ne natolik jako maminka), raději by však byl viděl, aby syn vystudoval práva a stal se advokátem. Což bylo přání praktické a zdůvodněné.

Po celé 19. století sídlil pražský Arcibiskupský seminář v budově Klementina.|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas, Český rozhlas

Karel Havlíček měl dost nadání, aby práva úspěšně vystudoval, nebylo nic rozporuplnějšího s Havlíčkovým zápalem pro vznešené otázky než právě strohá představa o kariéře právníka. Otec těžko mohl pochopit složitý vnitřní život synův a budiž mu ke cti, že na něj nenaléhal, aby vyšel jeho přáním vstříc. Ono bylo nutné, aby se Havlíček vyléčil ze svého zápalu pro kněžství sám.

„Denní dril, začínající v pět ráno člením Bible, a končící až v devět večer mu zas až tolik nevadil. S kasárenským režimem a společnými vycházkami seminaristů byl schopen se smířit. Co ho roztrpčovalo, bylo formalizované, do vnějškových úkonů a rituálů zploštěné pojetí víry, výuky i samotného Boha. Nikdo se tu nestaral o »pravé vzdělání.« Ať zbožný mladík pohlédl kamkoli, spatřoval všudypřítomnou přetvářku a faleš, prázdnotu církevních obřadů, boj duchovních o prebendy a materiální výhody. Tahle tupá polovojenská maškaráda má být přípravou na službu Bohu?“ Dá se říct, že prodělal těžkou krizi. Byla to krize víry. „Není modlitba jen sebeútěchou? Boha nemiluji, mohu ho jen ctít.“ Ztratil zájem o učivo, vtloukané do hlavy bezduchým memorováním. Napsal pár břitkých epigramů na představeného semináře pátera Rosta i na některé jiné profesory, a také na řád a na církev, které kolovaly mezi studenty tak dlouho, až to prasklo.

Pročpak mají mnišské cechy
na kloboucích velké střechy,
jako páter Antonín?
Rádi mají v mozku stín.

Před vstupem do semináře Havlíček náboženství oslavoval, protože věřil v jeho obrodný vliv na společnost:

Chůvo moje milá, náboženství,
chtějí tomu, abys stárlo;
ale „Nezšedivíš!“ pravil Pán,
pravil, až mi srdce plápolalo!
Mlado budeš, ať si slunce zpráchniví,
po mém boku poplyneš, co panna,
červeňoučké líčko nezahalíš;
a když obklopí mne bláznů sbor:
čelo tvoje skvoucí utvoří mi ticho.

Do roka a do dne, na rubu téhož lístku, už byla jiná Havlíčkova báseň:

Bratře Čechu, shoď černou hazuku!
Hazuku též římští vrazi měli,
co v Kostnici Husa upálili.
Bratře Čechu! podupej komžičku;
bílé komže jezovité měli,
co nám naši slávu popálili.

Jestli se mu za zdmi semináře pranic nelíbilo, pak ani jeho představení nebyli spokojeni se svým žákem, a tak Havlíčkova církevní kariéra skončila dřív, než pořádně začala. Jeho arcibiskupská Milost ho pro slabý prospěch (dvě nedostatečné!), a kvůli chování neslučitelnému s pastýřským posláním hned po prvním roce ze semináře vyloučila.

Bůh, náš otec, pro chování
deset nám dal přikázání,
ale církev, naše máť,
zkrátila je v jedno: Plať!

Co dál? Karel otce značně zklamal, když odmítl studovat práva. Zarmoutil zbožnou matku, které ještě loni psal, že nechce a nemůže být ničím jiným než knězem, když vše ostatní se mu protiví. Selhal i sám před sebou. Měl ale žít v přetvářce? „Nikdy!“ Chtěl se stát spisovatelem, ale zároveň se zkusil uchytit jako kantor. V Praze, a pak v Chebu.

Podal žádost o bezplatné učitelské místo na staroměstském gymnasiu, jehož ředitelem byl slavný profesor Josef Jungmann. Otec s tím sice nebyl zcela srozuměn, ale prostředky k obživě synovi neodpíral. Čekání na vyřízení žádosti o místo učitele se protahovalo a Havlíček se zatím se vší vervou vrhl na studium slovanských jazyků a literatur. Zúčastnil se několika konkursů, jenže takových, jako by on, bylo bezpočtu, mnozí už se šedinami. Nikde neuspěl.

Pak mu najednou kustod Universitní knihovny v Praze, se kterým se Havlíček zběžně znal z rozhovorů ve studovně (nebyl jím nikdo jiný než Pavel Josef Šafařík), ten mu učinil nabídku, která se neodmítá (hlavně ne v nouzi).

„Co by říkal místu vychovatele u přítele v Rusku?“ Přijal okamžitě. A protože slovutný historik Michail Pogodin se právě přes Vídeň vracel do Moskvy, Havlíček sbalil nejnutnější potřeby a spěchal za ním. Jejich společná cesta skončila v haličském Lvově. Teprve tam zjistil, že nemůže překročit ruské hranice. Neměl totiž pas. Než se vyřídily formality, tak to trvalo. Čtvrt roku. Rusko je zem veliká. I čas tam teče pomaleji.

Ze zálohy, kterou dostal od profesora Pogodina, si koupil kožich a futrál na nos.