811. schůzka: Tichý státní převrat

Už skoro půl roku se procházíme dobou, v níž panoval císař František Josef I., a ještě se notný čas procházet budeme, protože tento mocnář vydržel sedět na trůně rakouské, posléze rakousko-uherské monarchie víc než dvě třetiny století, což je i na lidský život dost, natož pak na jednu vládu.

Dnes se podíváme na to, jaká taktika ho doprovázela při nástupu k moci, jež se měla stát vládou jednoho muže, co se skrývalo ve třiceti šesti paragrafech absolutismu, jakpak vypadal takový tichý státní převrat a zdali si zasloužil svou dodnes nepříliš lichotivou pověst Alexander Bach. Ten působil v několika vládách jako ministr vnitra, nikoli však jako jejich předseda, tím nikdy nebyl.

Situace se opakují

Troufneme-li si pohlédnout na dějiny 19. století hodně zjednodušeně, spatříme zvláštní, jakoby rytmické časové vlny o přibližném rozměru tří desetiletí. Vstupní éra válek s francouzskou revolucí a Napoleonem byla, pravda, kratší, trvala asi 25 let – poté byl státně politický systém v Evropě stabilizován na vídeňském kongresu a udržel se něco přes třicet let, až do roku 1848.

Po tu dobu vládl v Evropě relativní klid. Načež po bouřlivém roce 1848 nastala nová perioda tří velice neklidných desetiletí, některými historiky dokonce označovaná za "třicetiletou válku 19. století". Starý kontinent šel z konfliktu do konfliktu a mírové přestávky jako by nepředstavovaly víc než oddechové pauzy k nezbytnému načerpání sil.

Když skončila roku 1849 revoluce, následovala uprostřed 50. let krymská válka, koncem tohoto desetiletí válka Francie a Sardinie proti Rakousku, roku 1864 válka spojených vojsk Pruska a Rakouska proti Dánsku, za dvě léta nato válka italsko-rakouská a prusko-rakouská (součástí té druhé války byla i bitva u Hradce Králové).

V 70. letech se dostavila nová protiturecká povstání, následovaná válkou rusko-tureckou. Teprve po této třicetileté sérii konfliktů se definitivně zhroutil státně politický systém, aby byl na berlínském mírovém kongresu nahrazen systémem novým. Následovala klidová perioda – dalších přibližně 30 let relativního uvolnění –, která trvala až do počátku balkánských válek, této předehry první války světové.

Hezky popořádku

Ale to už jsme sami sebe dodaleka předběhli. Nicméně ten dodnes nevysvětlený dějinný rytmus třicetiletých period v novějších dějinách Evropy je vskutku pozoruhodný jev. My se však vrátíme do doby, do níž věru patříme, tedy alespoň v toku vyprávění zvaného Toulky českou minulostí. To znamená do doby, v níž byla naše veřejnost udržována v blahé iluzi (jako vícekráte v našich dějinách), že vláda pokračuje v uskutečňování, ba v prohlubování leckterých oprávněných požadavků revoluce z roku 1848, nyní však tak činí jemnějšími metodami a za rozumného řízení shora.

(„Rozumné řízení shora,“ ohraná písnička ze starého flašinetu…) Ve skutečnosti Schwarzenberkova vláda drtila vymoženosti revoluce jednu po druhé. Jak ostatně už víme, celorakouská demokratická ústava (sotva dohotovená) byla v březnu 1849 zavržena. Vzápětí byl brutálně rozehnán kroměřížský parlament.

Sám princip ústavnosti však (prozatím a s ohledem na veřejné mínění) odmítnut nebyl. Naopak. Občanům říše byla v téže chvíli nabídnuta ústava „prozatímní“. Oktrojírka. Na svědomí ji měl tehdejší ministr vnitra hrabě Stadion. Předstíralo se, že co nejdříve vstoupí v platnost.

Ze stolu nebyl smeten ani princip parlamentního zastoupení. Naopak. Začalo se hovořit o zřízení zemských sněmů ve většině zemí monarchie. Jejich vznik byl plánován na podzim roku 1850, aby pak na jaře následujícího roku mohl být svolán sněm celoříšský. Počítalo se i s volbami. I když… nový, takzvaný kuriový systém měl podstatně zvýhodnit voliče majetné.

Předstíraná snaha

V praxi to mělo vypadat tak, že v Čechách mělo být 70 poslanců v první kurii při cenzu pěti set zlatých daní ročně, ale právě tolik i v kurii třetí, venkovské. Zároveň s tím vším probíhala tvorba nových zákonů, rovněž daňová reforma, přestavba gymnasiálního i vysokoškolského studia. (Zkrátka nic nového pod sluncem.)

Vznikala nová struktura státní správy, rodil se systém okresů a krajů. A tak mezi rozbitím italského i uherského odboje a posledním prosincem roku 1851, kdy se obyvatelé říše dočkali novoročního dárku v podobě proklamace nové teze absolutismu, uplynuly skoro dva roky politického lavírování. Státní moc hrála podobnou hru, na jakou si starší posluchači pamatují z časů po srpnu 1968. Předstíralo se, že reformní jaro (tak jako proslulé Pražské jaro) pokračuje, avšak jinými formami, volnějším tempem. Řízeně… tedy už nikoli chaoticky… čili i promyšleněji… proto pomaleji.

Vláda prostě dost dlouho budila dojem, že chce uskutečnit rozsáhlou proměnu říše, sice cestami klikatějšími, nicméně v duchu někdejších revolučních hesel. (Což se nám – po pravdě – přiházívalo i později.) Přitom všechno bylo vědomě a programově provizoriem. Tvrdilo se, že definitiva nastane, až všechna opatření posvětí svým souhlasem nejvyšší legislativní orgán – příští říšský sněm.

Tato ukolébavka dokonale fungovala, neboť veřejné mínění se kojilo bláhovými nadějemi na pokojnou demokratizaci poměrů. (Čím jiným by se taky mohlo kojit, že.) Otřesená koruna byla po ony dva roky „normalizačního přechodu“ nápadně krotká. Neměla odvahu riskovat nový výbuch vášní, a tak se hrálo na vábničku slibů. Na tu se u nás hrálo vždycky dobře. A účinně.

Zdání klame

Kdeco se „připravovalo,“ výnosy byly „předběžné,“ zákony „prozatímní“. A pak se v srpnu 1851 provedl takový tichý státní převrat. Už jsme si říkali, kdy byla "ústavnost hozena přes palubu" (tak se vyjádřil císař František Josef v dopise své milé mamince), a Rakousko mělo zase jednoho pána. Zbytky demokracie padly za oběť novému absolutismu. Velké politické manévry definitivně skončily s posledním dnem roku 1851.

Obyvatelé habsburské říše měli vskutku důvod myslet si, že je někdo vyvedl, ač bylo právě Silvestra, ošklivým aprílem. Co platilo včera, nemělo už platit zítra. Premiér Felix kníže Schwarzenberk (neboť on to byl, kdo obratně a promyšleně posiloval úlohu mladičkého císaře, odkryl v silvestrovských patentech karty a vynesl na závěr trumfové eso. Dost bylo hry na demokracii, nastal okamžik pravdy!

Ještě k té silvestrovské nadílce: copak v ní na občany čekalo? Předně: dosavadní zdání ústavního režimu se počínaje Novým rokem 1852 rozplynulo, jelikož ústava (závazná pouze formálně, zdánlivě, na papíře) byla prohlášena za „nepřiměřenou a neproveditelnou.“ Tudíž za neplatnou. A za druhé: vláda napříště nebude odpovědná parlamentu (nota bene neexistujícímu parlamentu), nýbrž pouze koruně. Tedy bude jmenována i propouštěna výhradně císařem.

Za třetí: náhradou za odvrženou konstituci se novým kodexem říše stanou takzvané Zásady organického řízení státu, které zvláštní komise rozpracuje do konkrétní realizační podoby. (Jak u nás na něčem pracuje jakákoli komise, je to práce nejmíň na deset let.) Organické řízení státu znamená jinými slova organický absolutismus. Tyto výrazy nás vracejí nejenom do času metternichovských, ale ještě o generaci dál, až na sklonek 18. století, k takzvané organické teorii státu a společnosti.

Vypracoval ji britský politolog Edmund Burke, jeden z duchovních otců konzervativismu. Podle něho se všechno na světě, tedy i ve společnosti, řídí "věčnými principy", které je nutno respektovat. Podstata člověka je principiálně neměnná. Země, společnost, vše kolem nás se organicky (tedy jiným slovem přirozeně) vyvinulo do určitých podob a tvarů.

Absolutní moc

Svévolné zásahy do společenského organismu, zvláště násilné, bývají zhoubné – rodina, obec, stát ochuraví podobně, jako může onemocnět organismus lidský. Bránit se před vypuknutím sociálních chorob lze jedině zachováváním "věčných principů" a "světového řádu". V tomto smyslu Metternich kdysi sám sebe označoval za „starého lékaře ve světovém špitále“. On taky nechtěl žádné změny, žádné velké reformy. No a k týmž osvědčeným (vlastně metternichovským) zásadám se teď Rakousko vrátilo v těch silvestrovských patentech.

Zásady organického řízení oznamovaly ve třiceti šesti paragrafech, že „lidé si nejen přestali být rovni před zákonem, ale protože si nejsou schopni sami vládnout, musejí mít nad sebou svrchovanou autoritu. Bez ní není pořádek, bez pořádku pak (což názorně ukázala nedávná minulost) není svoboda. Kýženou absolutní autoritou, jak tomu »organicky« po věky bývalo, bude napříště císař.“

Na takovéhle myšlenky bacha. I na doktora Bacha se dostane.

Tyhlety „organické zásady“, jak se jim říkalo (ale jinými slovy to byl normální absolutismus v novém kabátku) tak tyhlety zásady se musely mladičkému Františku Josefovi Prvnímu moc líbit. Plně mu vyhovovaly. Dobře je vymyslel. Tedy pro sebe. Tedy - on je nevymyslel. Státnickému řemeslu se teprve učil (a za 68 let na trůně vzdělání tohoto druhu rozhodně nedokončil).

Tehdy se na trůně teprve rozhlížel. Za hlavního inspirátora nového režimu lze považovat (spíše za hlavní inspirátory) - snadno je spočteme. Nebylo vůbec náhodou, že se v roce 1851 vrátil z londýnského exilu do Vídně osmasedmdesátiletý Metternich. Nechopil se sice žádných funkcí, nicméně autoritativními názory i svými doporučeními sehrál v tichém převratu roli šedé eminence.

Odchází věrný muž

Hned po Novém roce 1852 obdrželi za „zásluhy o blaho státu“ vysoké řády dva muži: ministr vnitra, výtečný organizátor Alexander Bach, a president říšské rady, finanční kouzelník Karl von Kübeck. Nikdo to o nich neřekl, ale metály dostali vlastně za návrat k absolutismu. Celý konsolidační proces však řídil především premiér Felix kníže Schwarzenberk, který si zároveň přisvojil úlohu císařova druhého otce, rádce a učitele.

Tři a půl roku dovedně proplouval s lodí státu úskalími normalizace. Když ale složitý manévr dokončil, osud ho namísto děkovných vavřínů odměnil smutečními věnci. V dubnu roku 1852 přervala kariéru dvaapadesátiletého politika mozková mrtvice. Režim, který pro svého císaře nachystal, už tedy Schwarzenberk nezažil.

„Potkala nás tvrdá rána. Muž, který stál od počátku naší činnosti s obětavou důsledností a slepou náchylností po našem boku, je pryč, a takový už nikdy nepřijde.“ Tohleto napsal František Josef matce Žofii. A právem a upřímně to napsal. Nového Schwarzenberka skutečně už nikdy nenalezl.

Někdo ale musel výkonnou moc převzít. I když ho císař nikdy nejmenoval předsedou vlády, tak se jí chopil na dalších osm let patrně nejschopnější a nejvýkonnější úředník ve státě – osvědčený ministr vnitra Alexander Bach. Máme to tady. Bacha!

Nastupuje nová síla

Alexander Bach byl muž velkých schopností a zároveň gumového charakteru. Na prahu své politické kariéry revolucionář, nedlouho poté hlavní protagonista normalizační éry. Jako měšťan patřil ke třetímu stavu, titul barona získal až za zásluhy o trůn. Vyhledávaný vídeňský advokát se hned v březnu 1848 ztotožnil s revolučním programem přeměny Rakouska v demokratický a federalizovaný stát. Díky své plamenné výmluvnosti se stal miláčkem ulice.

Pro Prahu pokořenou Windischgrätzem dokázal vyjednat generální pardon. Byl zprvu příznivcem i téhož bojovného novináře Karla Havlíčka, kterého pak za pár měsíců nato dal poslat do internace v Brixenu. Byl přesvědčen, že Rakousko je třeba sice reformovat, ale za každou cenu udržet pohromadě. V té věci s ním čeští politici kolem Palackého byli na jedné lodi. A ve kterém okamžiku a proč Bach jako na čtyráku obrátil, na tom se historici nemohou shodnout.

Někteří zdůrazňují jeho bezcharakternost – prý to byl ješitný povýšenec a kariérista, který zradil už za říjnového krveprolití ve Vídni, kdy v přestrojení zbaběle utekl z města (a to nikoli naposled); jiní se spíš přiklánějí k názoru, že Bach vystřízlivěl poté, co se prudký spontánní vývoj vymkl jakékoli kontrole a odstředivé tendence monarchii dovedly do chaosu, hrozícího úplným rozpadem říše.

Je taky možné, že na náhlém přerodu Bacha z demokrata a revolucionáře ve zpátečníka a centralistu měly podíl jak jeho charakterové vlastnosti (hlavně kariérismus), tak i katastrofický průběh tehdejších událostí. Už v létě 1848 se v pětatřiceti letech stal ministrem spravedlnosti (v této funkci ho do svého normalizačního kabinetu převzal i kníže Schwarzenberk), a pak (od rozpuštění kroměřížského sněmu) byl už Bach označován za muže budoucnosti.

Poté, co za zemřelého Franze Stadiona převzal ministerstvo vnitra, představoval hlavního obnovitele starých pořádků. Po Schwarzenberkově smrti třímal otěže všemohoucího absolutisty, na něhož bylo třeba „dávat si bacha“. Opovrhovaný ministr vnitra zůstal až do roku 1859 mocným (i když nikoli nejmocnějším) mužem ve státě. Ten se mu podařilo těžce zadlužit. Za jeho éry vzrostl deficit říšské pokladny na miliardu 800 milionů zlatých.

Utahování opasků

Bach zvýšil přímé daně o 143 procenta, vrátil do života mnohé staré praktiky metternichovské, zejména ostrou cenzuru a policejní špiclování. Na druhé straně je však nutno přiznat, že za odsuzující nálepkou „bachovského absolutismu“ se skrývaly i pokroky na poli hospodářském, technickém a správním. Rozkvétal průmysl i obchod, stavěly se silnice a železnice. A nesmíme zapomenout ještě na jeden veledůležitý fakt: Ačkoli se jeho éra dodnes označuje za dobu Bachova absolutismu, nebyl tento výmluvný a poněkud drsně oportunistický politik ani zdaleka tak mocný, jak by se mohlo zdát, a zejména jak se traduje.

Nejenom silvestrovských patentů, ale i smrti Schwarzenberkovy využil totiž císař k tomu, že se napříště, pro dalších osm let, nehodlal s nikým o své absolutistické pravomoci dělit. Výkon vlastních kompetencí na své úředníky spíše a pouze delegoval podle prastarého hesla "rozděl a panuj"! Časem tak vznikla situace, kdy veškeré mocenské otěže držel v rukou panovník, který tahal jako velký loutkář za drátky. Obešel se bez premiéra, předsedal týmu ministrů sám, a některé státní záležitosti řídil skrze osobní pobočníky.

Zejména v otázkách vojenských (a bez ohledu na generální štáb) se i ta nejzávažnější rozhodnutí „pekla“ u dvora. Panovník totiž nejvíce důvěřoval svému příteli, vojenskému pobočníkovi, třebaže právě hrabě Karl Grünne (jak se ten člověk jmenoval) byl odborně zcela nezpůsobilý. (Nebyl první ani poslední ve vyšších patrech naší politiky…) Policii a nově vybudované četnictvo svěřil císař jinému oblíbenci, generálovi Johannu von Kempenovi.

Tento víc než dvoumetrový hromotluk, rodák z Pardubic, Bachovi kompetenčně vůbec nepodléhal. Císař ho vyňal z podřízenosti ministerstva vnitra a bezprostředně jej podrobil přímo sobě. Měl pak skrze Kempenovy denunciace kontrolu i nad Bachem a ostatními vysokými státními úředníky. Budiž přiznáno, že Kempenova policejní despocie byla svobodomyslnější než předchozí metternichovská a měla nekonečně daleko k „dokonalosti“ policejního systému za socialismu.

Ostatně jedno malé srovnání: Češi měli v padesátých letech 19. století (a to v těžkém kontrastu se situací o sto let později) jediného politického emigranta – mladého Josefa Václava Friče. Brixenská internace Karla Havlíčka byla opatřením v té době zcela ojedinělým. A církevní otázky, ty ovládal císař zase přes svého někdejšího vychovatele a učitele, arcibiskupa Othmara Rauschera.

Zákulisní hříčky

Ona celá ta éra Bachova absolutismu ani zdaleka nebyla dobou mocenské suverenity samotného Bacha. Pověstný ministr měl dokonce méně vlivu, než se zdálo, protože v řadě věcí mu panovník nenaslouchal a své autoritativní závěry činil na základě rad jiných, bohužel ne vždy kvalitních a odpovědných osobních našeptávačů. Zvláště v otázkách vojenských se František Josef I. rád nechával vehnat do předem pochybených podniků. S důkladnými znalostmi řádů a předpisů (nikoli však vojenského umění) se zvláště na počátku své vlády považoval za profesionálního vojáka, ba cítil se vojevůdcem každým coulem. A protože totéž si o sobě myslel nevzdělaný generální pobočník pro záležitosti armády hrabě Grünne, zosnovali společně za krymské války intriku, která vedla k rozbití starého rakousko–ruského přátelství a ohrozila mezinárodní postavení habsburské říše.

Po málo elegantním konfliktu s Ruskem se císař (opět popichovaný svým rádcem Grünnem a dalšími neschopnými generály) s nadšením a přímo po hlavě vrhl do jiného válečného dobrodružství. Vpadl do Itálie a začala válka, na kterou piemontský premiér Cavour čekal jako na splnění životního snu. V kapse měl totiž tajnou spojeneckou smlouvu s Francií, která zavazovala císaře Napoleona III. k poskytnutí vojenské pomoci Piemontu, pokud bude země přepadena. Což se stalo. Následující porážka Rakouska vedla pak nejen ke ztrátě Lombardie, ale v důsledcích i k pádu režimu, který je dodnes – ne zcela právem – nazýván bachovským absolutismem.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.