810. schůzka: Kdyby tak nebyl císařem!...

Stejně jako on, i jeho dcera byla založením romantička, mívala sklon ke snění a ve volném čase psávala verše. Fascinovalo ji, jaký vliv má ona, patnáctiletá, na svého císařského bratrance Františka Josefa, a to už prvního okamžiku, kdy se ti dva setkali, ale zároveň ji to děsilo.

Láska od útlého věku

Když se bavila o svém dalším životě se svou guvernantkou, smutně prý poznamenala: „Kdyby tak nebyl císařem!“ Matky obou snoubenců, vévodkyně Ludovika a arcivévodkyně Žofie, byly sice zklamány, že jim strategie nevyšla podle jejich původních představ (totiž že se František Josef nezamiloval poslušně do své sestřenky Heleny, ale do její mladší sestry), nicméně rozhodly se nepodnikat nic, čím by vztahu bránily. Koneckonců šlo o vytvoření spojenectví, o které tolik usilovaly.

Tatínek, tedy vévoda Max, zrovna u namlouvání nebyl, ale již tehdy existoval telegraf, a tak byl prostřednictvím tohoto přístroje dotázán na dálku, zda by nebyl proti - cítil se velice poctěn vyhlídkou, že se stane císařovým tchánem (i když si Jeho Výsost zvolila nesprávnou nevěstu). Telegraficky vše odsouhlasil.

Další z panovníků však byl přesvědčen, že si císař mohl vybrat lépe, totiž kdyby se rozhlédl dál než ke svým příbuzným z rodu Wittelsbachů. „Co říkáte na sňatek rakouského císaře?“ psala v dopise belgickému králi Leopoldovi britská královna Viktorie. „Jsem velice zklamána, doufala jsem, že to bude drahá Charlotta.“ „Drahá Charlotta“ byla Leopoldova dcera, tedy belgická princezna, a jinak sestřenice královny Viktorie. I ona se však dostala nakonec do habsburské císařské rodiny – provdala se totiž za mladšího bratra Františka Josefa Maxmiliána.

Se souhlasem papeže

Před svatbou bylo zapotřebí vyřídit řadu formalit. Sissi byla se svým budoucím manželem v příbuzenském vztahu druhého stupně z matčiny strany a čtvrtého stupně z otcovy strany. Toto pokrevní příbuzenství představovalo překážku sňatku nejen podle církevního, ale dokonce i podle civilního práva, a bylo tudíž nutno získat papežův souhlas neboli dispens.

Jakožto součást manželské dohody měla Sissi dostat od svého otce věno 50 tisíc zlatých. Její výbavu, kterou si odvezla z Bavorska do Vídně, tvořily 54 oděvy, 6 županů, 16 klobouků, 6 kabátů, 8 mantil, 5 kabátků, 168 košil, z toho jeden tucet batistových s valencijskou krajkou, 168 párů punčoch, 72 spodničky, 60 spodních kalhot, 120 párů rukavic. Císař přislíbit dodat 100 tisíc zlatých a 12 tisíc dukátů jako jitřní dar, jímž byla podle starobylého zvyku nevěsta obdarovaná od manžela ráno po svatební noci za ztrátu panenství.

Dnes již tradice jitřních darů zanikla. Proč vlastně, to netušíme. František Josef jí také zaručil příjem 100 tisíc zlatých ročně na neomezené osobní výdaje, které měly pokrýt nákupy oblečení, různé milodary a blíže neurčené drobné výdaje. Všechny ostatní výdaje měl zajistit manžel.

Šperky od tchyně

Za své návštěvy v Bavorsku předal Alžbětě diadém, náhrdelník a náušnice, zdobené diamanty a opály, které měla na své svatbě jeho matka a přála si, aby si je vzala i její budoucí snacha. Nevěsta byla velkolepými dary udivena, jejich hodnota převyšovala cenu všech ostatních šperků a ozdob. Přitom se František Josef zmínil, že jeho matku poněkud šokovalo, když ji Sissi v dopise oslovila bez náležité zdvořilosti.

Důrazně jí sdělil, že to není možné, protože i on ji oslovuje velice zdvořile a s úctou, která starší ženě náleží. Začínalo být jasné, že Alžbětin budoucí život bude narážet na nejednu formalitu a výtku. V dubnu 1854 vjela císařská nevěsta oficiálně do Vídně. Měla na sobě šaty z růžového atlasu, protkaného stříbrem, a zdobily ji svatební šperky od tchyně. Jela ve slavnostním, Rubensovými malbami zdobeném kočáře, taženém osmi lipicány.

Provázely ji významné osobnosti říše. Špalír tvořila polovina Vídně, ulice byly posety květy, domy vyzdobeny. Před Hofburkem čekal na svou nevěstu císař. Nejprve ji zavedl do hradní kaple, kde se oba vyzpovídali a přijali svátost, a pak do jejich budoucích, bohatě vyzdobených komnat. Když se František Josef zeptal, zda jsou dost krásné, odpověděla Alžběta: „Moc. Až moc krásné.“

Večer 24. dubna 1854 stáli před oltářem v augustiniánském kostele – František Josef v maršálské uniformě poseté řády, Alžběta v myrtou zdobených šatech s vlečkou, s čelenkou ve vlasech a kytičkou bílých růží na prsou. Vídeňský arcibiskup Rauscher využil této (možná poslední) příležitosti ke zbožnému nabádání, na němž ovšem se předem domluvil s arcivévodkyní Žofií. Mluvil dlouho, příliš dlouho (od té doby mu ve Vídni říkali kardinál Plauscher; Tlachal). Konečně položil všemi napjatě očekávané otázky. Císařovo ano znělo hlasitě, císařovna je jen vydechla.

Vdaná v šestnácti letech

Gratulace nebraly konce. František Josef je přijímal jako zářící vítěz; unavená a bledá Alžběta očividně trpěla. Konečně bylo zcela jasné, že už nepatří sama sobě, ani pouze svému muži, stala se císařovnou s velkými úkoly a obtížnými povinnostmi – přímo oficiální institucí. A kromě toho snachou v područí své tchyně. Obě matky doprovodily večer nevěstu do jejího pokoje, kde ji matka opustila a čekala v předpokoji velké ložnice s manželským ložem.

Žofie potom odvedla svého syna k jeho nevěstě a významně jim popřála dobrou noc. Do svého deníku si pak zapsala: „Alžběta ukrývala svou přirozenou krásu. Upoutala mě záplava dívčiných nádherných vlasů na polštáři. Ležela jako vyděšené ptáče schoulené hluboko v hnízdě.“ Tchyně nepovažovala za neslušné pozorovat veškeré intimní detaily a Alžbětiným studem se nikterak nezabývala. Od nevinné mladé nevěsty o svatební noci se očekávalo, že se bude chovat právě takto. Zůstalo skoro nepovšimnuto, že šestnáctiletá temperamentní dívka může zažívat nepříjemné pocity nedostatku soukromí o svatební noci i u snídaně.

Ostatně na tu snídani měla přijít právě k tchyni. V jistém smyslu vlastně k raportu. Pokud lze uvěřit Žofiinu deníku, o svatební noci, ani po dvě další nebylo manželství jeho syna a snachy „konzumováno“. Teprve 27. dubna ráno (jak si arcivévodkyně pečlivě zapsala) za ní přišel císař, když se mladá císařovna omluvila ze společné snídaně, a ujistil ji, že „Sissi naplnila moji lásku“.

Miss Evropy

Jak vlastně vypadala Sissi (tedy: teď už císařovna Alžběta)? Především byla krásná. Svým zjevem fascinovala prý každého, kdo ji spatřil. Není tedy divu, že i Franze Josefa. Půvabně souměrné tváři s modrýma očima, jemnými rty, dokonalými zuby a hustou čelenkou dlouhých tmavých vlasů nebylo lze nic vytknout. Tvrdilo se (patrně s trochou obdivné nadsázky), že je nekrásnější ženou na kontinentě. Podle dnešních měřítek by možná byla ještě dokonalejší než ve své době, protože na svou výšku byla velice štíhlá, ba hubená (později dokonce vychrtlá).

Koho krása Sissi uchvacovala nejvíc, byla ona sama. Svému zevnějšku věnovala čím dál větší, nakonec až devastující pozornost. Nemohla dopustit, aby její váha překročila padesát kilogramů. Držela proto zničující diety – po celé týdny se živila pouze šťávou ze syrového telecího a fialkovou zmrzlinou (otřesná kombinace). Svoje těhotenství proklínala ve strachu, že přijde o vosí pas.

Pořád měla pocit, že je tlustá, omezovala stravu, až se ocitala v chorobném, stavu, který medicína označuje jako mentální anorexii. Denně trápila tělo v tělocvičně, vydávala se na těžké horské, často riskantní túry, přičemž její dámský doprovod padal vyčerpáním. Proslulé dlouhé vlasy, které jí časem sahaly až po kolena, musely být několikrát týdně myty ve dvanácti žloutcích. Aby měla hebkou pleť, koupala se v mléce. Musela zřejmě trpět nějaký druhem narcismu, ten se časem zvrhl přímo do neurózy.

Byla vynikající jezdkyní. Za špičkového koně byla ochotna utrácet jakoukoli sumu. Nad touto tenkrát neženskou zálibou kroutili příbuzní hlavou, nicméně Sissi se jim těmito výstřednostmi jako by vysmívala. A co bylo úplně nepochopitelné – ráda plavala. Ve vodě trávila i několik hodin denně. Při tom všem byla velice náladová, nestálá, dosti povrchní, svéhlavá, marnivá. Za garderobu, šperky, cetky byla mávnutím ruky schopna utratit statisíce zlatých. Případ, kdy si naráz koupila krajky za dva miliony zlatých, byl sice extrémní, nikoli však ojedinělý. A manžel (který byl vůči sobě necísařský skromný) platil bez hlesu.

Alžběta byla bezpochyby žena mimořádná, ale spíše svou výstředností než lidskými kvalitami. Žádnou roli, totiž roli manželky, matky, císařovny – nedokázala naplnit. Až do své tragické smrti hledala těkavě seberealizaci, měnila místa pobytu, přátele i společnost, aniž kde dokázala zakotvit. Jako by byla bludnou lodí, která nenalézá přístav…

Navenek úžasný pár

Byli oba mladí a krásní, František Josef a Alžběta. Jejich svěžest okouzlovala davy. Svatba se stala celoevropskou senzací. Ale u vnějškové shody, u reprezentativnosti páru jako by všechno končilo. Po explozi zjitřených citů už nenásledovalo žádné (když už ne nádherné, tak alespoň dobré) pokračování.

Vše, co se v císařských komnatách tiše či hlučněji odehrálo po svatbě, splétalo se v nekonečný řetězec nedorozumění o to bolestnějších, že namísto páru začal fungovat bizarní manželský trojúhelník: Sissi – František Josef – jeho matka Žofie (ta nemínila být vynechána). A syn její věčné zasahování eliminovat nedovedl, ba možná v onom prokletém bytostném sepětí ani nechtěl. Takže se vzali a vlastně se ani neznali. Až teprve teď začali zjišťovat, jak jsou každý úplně jiný.

On vyrostl v bezprostřední blízkosti jednoho z nejpompéznějších trůnů Evropy, uprostřed těch nejškrobenějších manýr. Ona, zvyklá spíš na selský život v Possenhofenu na Starnbernském jezeře nedaleko Mnichova, prožila dětství mezi prostými lidmi, společně s otcem se věnovala toulkám přírodou, drezuře koní, jezdectví. On znal jen zkostnatělou, nepřekročitelnou dvorskou etiketu. Ona považovala za přirozené, že otec Max, bavorský vévoda, popíjí pivo po vesnických hospodách, ba dokonce hraje venkovanům na citeru a plácá děvečky po zadnicích. Nejedna z těch děveček se pak dokonce stala matkou některého z Alžbětiných nevlastních sourozenců.

On vyrostl v bohatství, ona v relativní skromnosti. On uvažoval ve státnických kategoriích a mluvil o imperiálních zájmech, ona systematicky nevzdělávaná, spíše trochu sečtělá, by se raději bavila o koních, o muzice, o přírodě a prostých světských věcech. Ještě větší srážkou dvou zcela rozdílných světů se stala uvykací kúra, kterou Alžbětě ve Vídni naordinovali po zjištění, že k protokolárně vyhovující císařovně má svým chováním daleko. Celá smečka trenérů, lektorů a dvorních dam se seběhla, aby Sissi vnutili správné móresy. Nejpřísněji ji ovšem vedla k pořádku tchyně Žofie. Peskovala ji donekonečna, vznešeně sice, uctivě, ale s ledovým odstupem.

Potíže se španělskou etiketou

Vlastně to začalo už na svatební hostině. Podle přísně dodržované španělské etikety bylo u vídeňského stolu předepsáno jíst při takzvané „slavné“ tabuli v rukavičkách. No a nevěstu – ani ne šestnáctiletou – na to tehdy patrně nikdo neupozornil. Z domova, z prostředí zřetelně chudšího, ale hlavně volnějšího, byla zvyklá chovat se svobodně. Takže si u stolu rukavičky sundala, a ani si nevšimla, jaký to způsobilo rozruch.

Zavládlo tiché zděšení, všichni se rozhlíželi a tchyně Žofie vrhla na ženicha zdrcený pohled, kterým jako by říkala: Bože můj, to je husa! František Josef se ovšem zachoval kavalírsky. Stáhl svoje rukavičky také a prohlásil k nejvyšším dvorským šaržím: „Co císařovna činí, stává se dvorním zvykem!“ Vyšel tedy své milované galantně vstříc. V dílčích věcech to dokázal.

Fakticky ale nerozuměl jejímu naivnímu mládí, ani temperamentu, ani oné trochu excentrické a zhýčkané duši. Byl vychován přísnou matkou, převzal její měřítka, a co především: zůstal v jejím vleku napořád. A tak i v jeho očích dělala manželka-císařovna (zpola ještě dítě) všechno špatně. Tak třeba si myslela, že může chodit sama nakupovat do krámů. A odmítala nosit každý den jiné boty. Dávala najevo, že ji nudné konverzace dvorské společnosti vskutku nudí. Kroutila nechápavě hlavou, když zjistila, že ani v Hofburku, ani v Schönbrunnu nejsou (takřka) žádné záchody, natož koupelny.

„To se Habsburci nemyjí?“ Porcelánová umyvadla ani mosazné či gumové necky, které jí přinášely komorné do ložnice, Alžbětě nevyhovovaly. Podobné primitivní manýry uprostřed okázalé pompy jí dennodenně přinášely rozčarování. Přišla ze světa volnosti, aby ji zavřeli do zlaté klece. Manžel sice mlčel, toleroval, čekal, že si dříve nebo později zvykne; tchyně však svým ostrým jazykem útočila zcela neomaleně.

Ach, proč jsem opustila stezku,
Která mě ke svobodě vedla,
Ach, já dala přednost lesku
A vlastní ješitnost mě svedla.

V žaláři mém mě probudili,
Pouta na rukou jsou zrada,
Ach, touha má, ta stále sílí
A volnost ukazuje záda!

Z mámení procitla jsem zcela.
Jež spoutávalo mého ducha,
Prokleta budiž zlatá cela,
Po svobodě tu není ni tucha!

Tuto báseň napsala Alžběta přesně čtrnáct dní po svatbě. Císař, který byl pozorný a srdečný novomanžel, postupem týdnů a měsíců ochladl. Sdílel s matkou stejné žebříčky hodnot, očekával od Sissi tytéž hory nudných a zbytečných povinností, nutil ji ke způsobu života, jaký vést nemínila a vlastně nemohla.

Císař visel na matce

Mladičká císařovna si však nenechala všechno líbit. Jenomže vzdor situaci pouze vyostřoval. Konflikty s nerudnou a přísnou Žofií byly na denním pořádku. Zprvu se Alžběta svěřovala manželovi v důvěře, že zasáhne, ten však se svým respektem k matce neměl na víc, než na to, aby sporům zabrušoval hroty. Ostatně matka chce pro ně oba jen dobro! Sissi se dřív nebo později musí stát ideální císařovnou „mých národů“. Věčné mentorování ji vysilovalo. Uzavírala se čím dál častěji do svých komnat.

V roce 1854 – patrně hned na letní svatební cestě do Prahy a do Brna – Sissi poprvé otěhotněla. Dne 5. března 1855 porodila ve svých sedmnácti letech děvčátko, kterému otec vybral – jak jinak – jméno Žofie. Lékaři prohlásili, že dítě nezůstane nejspíš dlouho naživu. Opravdu po dvou letech zemřelo. Vztahy s tchyní se od té smutné chvíle vyhrotily k nesnesení. Nervově zhroucené Alžbětě, hluboce prožívající smutek ze smrti dítěte, začala Žofie vyčítat nesmyslné viny: neduhy děcka údajně zavinila svým věčným rajtováním na koni a zbytečným, pro tělo nezdravým, tělocvikem.

Manžel se své ženy nezastal. Bylo to k uzoufání. Alžběta dokázala přenést přes srdce, když panovačná tchyně rozhodovala o tom, jakým nábytkem budou vybaveny její vlastní, tedy císařovniny komnaty. Přijala komorné a ostatní služebnictvo, jehož složení nemohla ovlivnit, protože je diktovala tchyně. Ale když jí po narození Gisely (v červenci 1856) a potom korunního prince Rudolfa (za dvě léta nato, v srpnu) byly děti prakticky odňaty, jako by ona, císařovna, zůstávala trvale nesvéprávná a nezpůsobilá k výchově vlastních potomků, když péči směrodatně a opět dirigovala tchyně, pohár Alžbětiny trpělivosti přetekl.

Odmítla dál snášet nejen svoji ponižující roli, ale i pasivitu císaře, který se v silovém poli mezi matkou a manželkou pokoušel udržet lavírováním, ve skutečnosti však svou opatrností rozšlapával poslední zbytky vztahu jako slon v porcelánu. Rok po narození korunního prince Rudolfa Alžběta přetrhla zotročující řetězec a rozhodla se nadále „nebýt císařovnou“, tedy nehrát nadále tragikomickou úlohu, režírovanou jinými.

Vyvzdorovaná svoboda

Na rozvod nebylo pomyšlení. Alžběta však zmobilizovala veškerou svéhlavost, zděděnou po otci, a napříště si zvolila styl života podle své svobodné volby. Po čtyřicet dalších let, až do tragického atentátu v Ženevě, kdy ji probodl pilníkem italský anarchista, si žila po svém. S manželem a s rodinou se setkávala jenom v nezbytně nutné míře, pokud možno k tomu volila nekonfliktní momenty i styčné plochy, a současně si vytvořila bohatý, luxusní náhražkový program. Jeho dominantou se staly cestovatelské a společenské zážitky.

Štěstí ale při tom těkání světem nenalezla. František Josef ji zřejmě nikdy nepřestal ani milovat ani respektovat, kavalírsky jí ve všem nadále vycházel vstříc, zejména znovu a znovu platil nekonečný řetězec Alžbětiných dluhů. Cestu zpátky však ti dva – trochu okoralý úředník a trochu excentrická hédonistka – už k sobě nikdy nenašli.