809. schůzka: Maminka a manželka

26. prosinec 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Arcivévoda František Karel a jeho rodina (manželka Žofie, František Josef s Alžbětou a dětmi Rudolfem a Gizelou, Maxmilián s Charlottou, Karel Ludvík a Ludvík Viktor) v roce 1861
0:00
/
0:00

Právě uprostřed největších zmatků revoluce, v srpnu roku 1848, dovršil František Josef I. osmnáctý rok svého života. O necelé čtyři měsíce později, 2. prosince téhož roku, mu v olomouckém exilu byla nasazena na hlavu císařská koruna. Nezkušený mladík nahradil na trůně svého pětapadesátiletého slaboduchého strýce. Pošetilce vystřídal zelenáč.

Štíhlý švihák vojenského vystupování, pohledný muž s velkýma modrýma očima a kaštanovými, trochu nazrzlými vlasy, brzy i s „oficírským“ knírkem. Neměl žádné státnické zkušenosti, zato přicházel s čistým štítem, a taky s pevným odhodláním zachránit dynastii před zkázou a s přesvědčením, že je k obnově otřesené moci impéria osudově předurčen.

Císař František Josef I. v roce 1853 (Barabás Miklós, Maďarské Národní muzeum, Budapešť)

Hrdý a sebevědomý

Tu hrdou sebedůvěru v něm vypěstovala matka Žofie. Od kolébky nechala Františka Josefa vychovávat s perspektivou, že se její prvorozený syn chopí jednoho dne žezla. Mlčky původně kalkulovala i s brzkým skonem psychicky i fyzicky chorého švagra Ferdinanda, jenomže panovníkův kořínek byl nad očekávání odolný, takže konec se (vzdor jejímu očekávání) nedostavil, nicméně došlo na variantu druhou: císař se znemožnil zpozdilou politickou praxí.

Okamžik, kdy byl intronizován (česky: když byl usazen na trůn) její rukou po dlouhá léta cepovaný syn, ten okamžik představoval pro Žofii vyvrcholení všech jejích životních snah. Musela být na Franziho pyšná. A na sebe taky. Svého císaře si vlastně vychovala sama, podle vlastních kritérií a příkazů, rozhodně bez spolupráce s lhostejným a nanicovatým otcem.

Žofie (Sofie) Bavorská na litografii Josepha Kriehubera z roku 1836

Jako není znám jediný krok prince, jediný jeho čin, v němž by se vyjevovala synovská láska k otci, není k dispozici žádný doklad třeba jen dílčího výchovného otcovského vlivu či působení arcivévody Františka Karla. Tím, kdo uhnětl a vymodeloval předposledního císaře rakouské monarchie, byla silná, dominantní matka, v žádném případě submisivní a změkčilý otec.

Matka v hlavní roli

Synek byl tedy na mamince závislý, byl s ní propojen, vzájemně byli do sebe citově zaklesnuti. Ten vztah se utvářel v raném dětství prince a přetrvával hluboko do časů jeho zralosti. Byla to závislost jednoho na druhém, zpola vědomá, zpola nevědomá, navíc nijak nekorigovaná výchovnou přítomností otce. Franzimu chyběly mužské vzorce chování i reakcí, což mělo kromě některých kladných stránek i přímo zhoubné následky. Jestliže Žofie hledala naplnění svého života v tom, že své neuskutečněné tužby i ambice přenesla na syna a že v jeho kariéře i štěstí spatřovala svou seberealizaci, pak František Josef (od malička vzorný a poslušný) vnitřními siločarami bytostně spojený s matkou, se do značné míry stal obětí této přepjaté mateřské lásky.

Žofie Bavorská s malým Františkem Josefem

Nikdy se nedokázal vymanit z vlivu matčiny svrchované autority. Nebyl schopen se vzepřít ani v okamžiku, kdy to udělat měl a musel. Nezdravé celoživotní upnutí na matku mělo přímo katastrofální vliv na jeho manželství. Když se oženil, ocitl se mezi dvěma ženami jako mezi dvěma mlýnskými kameny.

Respekt k matce, k jejím názorům a postojům, respekt k autoritě, jejímž příkazům se odjakživa podřizoval, zablokoval mladému císaři cestu k vnitřnímu pochopení soužití v manželském páru. Proto na svou vlastní ženu začal brzy pohlížet spíše očima matky. I v tom se projevila Žofiina dominantní role.

Nejprve klid v zemi

Po první tři roky vladaření neměl mladý svobodný císař čas na nic jiného než na kardinální otázky konsolidace říše. Pravda, většinu starostí na sebe vzali zkušenější lidé, zejména premiér kníže Schwarzenberk. Bylo třeba skončit občanskou válku, pacifikovat Uhry, obnovit správu destabilizované říše, uvést do života prováděcí dekrety k jediné podstatně reformě, která z revoluce vzešla, v proměně venkově v souvislosti se zrušením poddanství a robot.

Felix kníže Schwarzenberk

František Josef se po Schwarzenberkově boku zprvu spíše učil panovnickému umění a rozhodování, nicméně úloha svrchované hlavy impéria mu přikazovala při ničem důležitém nechybět a každému dílčímu kroku dát "placet" svým podpisem. Teprve na přelomu let 1851 až 52 byla v Rakouském císařství etapa porevoluční "normalizace" v podstatě uzavřena a vyhlášením takzvaných silvestrovských dekretů se mladý František Josef vrátil k absolutistické formě vlády. Až nyní, po uklidnění poměrů, dozrál čas, aby se konečně rozhlédl po vhodné nevěstě.

Atentát na vladaře

Než ji však našel, musel svést onačejší zápas nežli o ruku své vyvolené. Bylo po poledni, 18. února roku 1853. Františku Josefovi byl zrovna den dvaadvacet a půl roku. Jako obvykle si popřál po obědě krátkou procházku. Vydal se po okruhu vnitřních vídeňských hradeb, nedávno změněných na klidovou zónu plnou zeleně.

Zastavil se u Korutanské brány a se zalíbením sledoval nikoli veverky (v parku), nýbrž císařovo oko s radostí spočinulo na execírce vojáků. Vtom k němu náhle zezadu přiskočil neznámý muž a bodl ho nožem do týla. Silné zlaté vyšívání límce hulánské uniformy ránu sice ztlumilo, jenomže mocné krvácení z krku vypadalo i tak hrůzostrašně.

Císař klesl k zemi v tratolišti krve. Čepel nože naštěstí nepronikla k tepně, takže způsobila jenom středně těžká zranění. Panovník u sebe neměl žádnou ochranku - s politicky motivovanými atentáty nebyly v Rakousku do té doby prakticky skoro žádné zkušenosti. Institut ochranky prostě neexistoval. Doprovázel ho pouze osobní adjutant hrabě Maxmilián von O´Donell.

Při pokusu útočníka zasadit císaři druhou ránu nožem ho adjutant duchapřítomně srazil k zemi a s pomocí náhodného kolemjdoucího, řezníka Ettenreicha ho zadržel. Událost vzbudila v celé říši neobyčejný rozruch a také vlnu sympatií vůči panujícímu Habsburkovi, jinak zatím nepříliš oblíbenému.

Atentát na císaře Františka Josefa I. v dobovém vyobrazení J.Reinera

Císař získává oblibu

V prvních chvílích po atentátu převládaly obavy, že jde o organizované spiknutí či mstu nedávno pokořených Maďarů. Alespoň národnost zadrženého tomu nasvědčovala. Při vyšetřování János Libényi, jedenadvacetiletý krejčovský tovaryš, vypověděl, že chtěl, aby císař svou krví vykoupil utrpení, které způsobil jeho vlasti. Všechny okolnosti nasvědčovaly tomu, že jednal individuálně.

Rozsudek nebyl zrovna milosrdný. Byl tvrdý. Smrt provazem. Císař sice žádal policii, aby s Libényim nezacházela drsně, ale i když měl možnost cestou milosti ortel zmírnit, neudělal to. Po pečlivém prozkoumání vyšetřovacího spisu prohlásil: „Kdo se opovážil vztáhnout ruku na osobu císaře, nic jiného než smrt nezasluhuje.“

Pak se ale v policejních svodkách dočetl, že veřejnost tak nelítostný postoj odsuzuje, a dodatečným gestem alespoň přiznal útočníkově matce (která se ocitla zcela bez prostředků) malou doživotní penzi. (K čemuž ale sám nedošel. To mu poradila maminka Žofie.) Ortel nad pachatelem byl vyřčen bleskově, ani ne týden po atentátu, a hned 26. února byl Libényi na Simmeringer Heide bez cirátů oběšen. Vídeňáci dekorovali jeho památku jízlivou písničkou, která končila slovy: „Dobře mu tak, neměl bodnout špatně.“

Jinak ale popularita mladého císaře rázem narostla a kostely byly už v den atentátu plné lidí modlících se za jeho život. Sám Franzi útok spíš zlehčoval. Matce poslal vzkaz, aby se nebála, protože nebyl ve větším nebezpečí než jeho stateční vojáci v Itálii.

Zranění byla vážná

Britský velvyslanec ve Vídni lord Westmoreland však v dopise své královně Viktorii to viděl jinak: „Císař unikl téměř zázrakem, protože nůž mířil vzadu na krk, což mohlo mít fatální následky, ale sklouzl po lebeční kosti. Rána silně krvácela a František Josef na chvíli oslepl. Byl schopen dojít domů, ale pak musel ulehnout do postele s horečkou. Mimoto ztratil hodně krve a dolehl na něho šok. On i lékaři se obávali, aby zranění nemělo vliv na jeho zrak.“

Logo

Záchrana císaře byla přičítána nebesům, a kdekdo se na tom zázraku přiživil. Přispěchal tenkrát i náš milý klasik Josef Kajetán Tyl, aby se v rýmovaném oslavném projevu zaradoval, že národy teď ze všech stran hrnou se kolem trůnu jako děti k otcovskému lůnu.

Dopadlo to dobře. František Josef marodil po tři týdny, kdy měl domácí ošetřování v Hofburku. (Bez nemocenského pojištění, arciť.) Po třech týdnech byl zdráv, dokonce si vyjel na projížďku do Prateru. V otevřeném voze, bez vojenského doprovodu, bez policejní ochrany. Vídeňáci by ho nejraději objali, soucit způsobil, že jejich dosavadní zdrženlivost se změnila v sympatie.

Hledání císařovny

Římský papež poslal císaři po šťastně překonaném atentátu jeden zub svatého Petra, a matka Žofie nosila od té doby náramek se srdíčkem z diamantů a rubínem, znázorňujícím kapku krve, a s kadeří císařových zkrvavených vlasů. Přesto se starostí o syna nezbavila. Táhlo mu totiž na třiadvacátý rok, a zatím byl nejenom bez potomka, ale také bez manželky. Pokus o vraždu jejího syna umocnil snahu arcivévodkyně svého nejstaršího syna oženit.

První pokus ovšem nevyšel. Matka si nejprve myslela na princeznu Sidonii Saskou, dceru své sestry v Drážďanech ze spřízněného, politicky vhodného a nadto katolického saského královského domu. Leč František Josef nesouhlasil. Vyvolená se mu nezdála být dostatečně hezká, no a maminka uznala, že by k Franzimu fakt nepasovala. A tak poslala syna pod záminkou politických jednání do Berlína (tato Františkova cesta byla vůbec první návštěvou rakouského panovníka v pruském hlavním městě).

V Berlíně přicházela v úvahu tamní princezna Anna, jenomže – jak se ukázalo – nepřicházela v úvahu. Byla totiž už zadaná, a tím pádem se dynastické propojení mezi Habsburky a Hohenzollerny (které by asi úplně změnilo dějinný vývoj ve střední Evropě) neuskutečnilo. Kampak se teď poohlédnout?… kde by tak ještě mohli mít příhodnou partii? Co třeba doma? Myslím u Žofie doma, v Bavorech?

Bavorské princezny

I paní arcivévodkyni to napadlo. V domácnosti její nejmladší sestry, bavorské vévodkyně Ludoviky (nepříliš šťastně provdané za excentrického a poživačného „strýce“ Maxe) žilo několik princezen. Ještě než se jim začneme věnovat, prosím, objasněme si profil „excentrického a poživačného strýce Maxe“. Tuto povrchně nadhozenou charakteristiku by bylo záhodno poněkud rozvést.

Vévoda Maxmilián. Obraz Maxe Herzoga.

Vévoda Maxmilián Bavorský vůbec nebyl rodinný typ. Jeho žena mu porodila devět dětí, ale on věnoval svým nemanželským dětem větší pozornost než dětem manželským. Navíc byl z tehdejšího hlediska podivín – etiketa mu moc neříkala, rád se oblékal do lidového kroje a udržoval styk s prostými lidmi a měšťany, což mu jeho příbuzní nemohli odpustit.

Ve svém oblíbeném paláci v Possenhofenu kolem sebe shromažďoval umělce a vědce, sám psal pod pseudonymem Phantasus básně, novely a dramata. Ve svých cestopisných knížkách z žertu vynechával části textu a nahrazoval je bílými místy, aby mohl tvrdit, že mu je zabavila cenzura. Byl považován za veselého kumpána – traduje se, že nenechal na pokoji jediný dívčí zadeček.

Rád dobře jedl a pil a na hostinách pro přátele nešetřil. Založil „stolní společnost“, jejíž smysl spočíval v tom, že v roli krále Artuše předsedal svým čtrnácti přátelům a vzájemně soutěžili v tom, kdo víc sní a vypije, případně kdo uloví víc zvěře na honu. Upjatí Habsburkové se za něj styděli, rodina zastávala názor, že není normální. On však byl velkým znalcem a podporovatelem bavorské lidové hudby a údajně velmi dobře hrál na citeru – což dokázal i na poněkud kuriózním pódiu, totiž na vrcholku Chufevovy pyramidy v Egyptě.

Sissi na scéně

Maxovými dcerami z levého boku se jako potenciálními nevěstami pro císaře Františka Josefa z pochopitelných důvodů zabývat nebudeme. Legitimních dcer měl dost. Pět – z nich nejstarší byla devatenáctiletá Helena, které doma říkali Nené. Ta by zjevem… věkem… i povahou mohla… říkala si zřejmě maminka Žofie. A nejenom říkala, leč i konala: na srpnové dny roku 1853 smluvila společný pobyt v oblíbeném habsburském letovisku Bad Ischlu v Tyrolích.

Logo

Bavorské příbuzenstvo přijelo. A nejenom že přijelo: přivezlo i obě nejstarší dcery. Ve dnech kolem třiadvacátých císařových narozenin se ve zdejším loveckém zámečku odehrál onen proslulý příběh, který (kdyby nebyl skutečností) patřil by spíše do šestákového milostného románu. Ony vyhlédnuté dívky byly dcerami arcivévodkyně Ludoviky, a tím pádem sestřenice Františka Josefa. Co možná mělo trochu vadit, při všech těch zkušenostech, které s podobnými příbuzenskými sňatky v rodě Habsburků už měli.

Žofie v tom však kupodivu žádnou překážku neshledávala, i když – po pravdě – dost dlouho trpěla při pohledu na degenerovaného císaře Ferdinanda, kterýžto byl nešťastným plodem manželství mezi bratrancem a sestřenicí. Nicméně paní arcivévodkyně už nechtěla ztrácet čas.

„Snad ze slušnosti považovala Ludovika za vhodné přivézt s vyhlédnutou císařskou nevěstou Helenou i její mladší sestru, patnáctiletou Alžbětu, zvanou Sissi,“ praví se v knize rakouského spisovatele Franze Herreho o císaři Františku Josefovi I. „Nikdo nepomyslel na to, že by mohla otřást habsburským dvorním ceremoniálem. Sissi, narozená na Štědrý den v roce 1837, vypadala jako andílek; měla líbeznou tvář, půvabné oči, zlaté, třpytivé vlasy, dívčí postavy zatím jen s náznakem ženství, šaty z růžového mušelínu – prostě sladký žabec. Povahou se však spíše než domácky založené matce podobala extravagantnímu otci, světáckému Maxovi, který neměl v hlavě nic jiného než cestování, zábavy, hru na citeru, skládání básní, lov, koně a nevěry. Sissi byla otcův miláček. Chodila s ním na výlety, zpívala s ním, milovala zvířata a nesmírně ráda jezdila na koni. A psala básně, to jest pokoušela se přemíru citů vyjádřit veršem – především tehdy, když začala šťastně/nešťastně snít o nějakém nedosažitelném muži:“

Alžběta Bavorská, podobizna od Franze Xavera Winterhaltera, datováno 1865.

Ach, nemám ani trochu naděje,
Že s láskou ke mne skloníš tvář,
Pravda tak krutá ke mně je,
Ty přátelství mi jenom dáš.

Láska na první pohled

Dne 16. srpna bavorská návštěva dorazila a František Josef poprvé uviděl svoji budoucí nevěstu. Nené. Tedy: tu taky, ale hlavně spočinul svým okouzleným zrakem na Sissi neboli Alžbětu a v úžasu nad její krásou i dětskou spontánností (bylo jí teprve patnáct a půl roku), v tom úžasu zahořel jako student.

Helena neboli Nené, kvůli které bylo celé to setkání zinscenováno především, ta byla pro něj nadále míň než vzduch. Prekérní situace, a pro Nené dost trapná… Přežila však nápadníkův nezájem docela snadno, měla totiž už známost. Dívky se po příjezdu nestačily ani převléci z cestovního. Maminka Žofie dala servírovat čaj a pro všechny případy nechala nastoupit kapelu kyrysnického pluku, jejíž strhující melodie měly rozptýlit prvotní rozpaky.

Franzi neměl pro oči ani myšlenky pro nikoho jiného než pro Sissi, a už druhého dne přišel do matčiny ložnice a začal horovat… nikoli však o Nené, nýbrž o Sissi, konkrétně o jejích krásných vlasech… o rtech jako maliny… A nakonec pronesl odhodlaným hlasem osudovou větu, která (prý) zněla buď: „Nabídnu Alžbětě rakouský trůn!“ Anebo se traduje ještě druhá verze: „Učiním ji císařovnou rakouskou!“ (Což oboje vyšlo nastejno.)

Rychlé zásnuby

František Josef I. a Sissi, miniatura na porcelánu (Hofburg, Vídeň)

Marné byly matčiny výstrahy, že po jednodenní známosti hraničí tak vážné rozhodnutí se zbrklostí. Dne 18. srpna 1853, při oslavě svých třiadvacátých narozenin (tedy pouhé dva dny po prvním setkání) oznámil František Josef I. své zasnoubení s Alžbětou Bavorskou. Sissi se zeptali jenom pro formu. A co taky mohla odpovědět, než že je šťastná, že se vdá za tak roztomilého mladého muže a nadto ještě rakouského císaře?

Dny v Bad Ischlu jí připadaly jako sen, který uplynul příliš rychle, než aby si uvědomila, co to pro ni všechno znamená. Teprve po návratu domů si začala uvědomovat, co se s ní děje, a vyjádřila to, jak měla ve zvyku, ve verších.

Svá křídla mi dej, vlaštovko, ach,
Leť se mnou ve vzdálenou zem,
Tam blaženě odhodím strach
A budu žít v štěstí mámivém.

Být s tebou vysoko, v dáli,
Na modrém nebi zářivém,
Nadšené pěla bych chvály
Na Boha, jejž svobodou zvem.

Jak rychle bych žal zapomněla,
Starou i novou lásku zas,
Smutek by zmizel z mého čela,
Vždycky v mých očích zářil by jas.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová