808. schůzka: Pohled do c. k. privátu Jeho apoštolského Veličenstva Františka Josefa I., z boží milosti císaře rakouského, krále českého, a uherského, etc., etc.

Pomineme–li lichtenštejnského knížete Johanna I. (nechť je nám Lichtenštejnci odpuštěno, ale byl to bezvýznamný kníže, vydržel ovšem zahřívat svou urozenou sesli 71 rok), tedy když tohoto potentáta vynecháme, měl císař František Josef I. co do délky panování jedinou srovnatelnou obdobu: svoji o jedenáct let starší vrstevnici, britskou královnu Viktorii, jejíž éra trvala 64 roky.

Od mládí stejná povaha

Když se Franci narodil (my se rozhodně střežíme chovat se k jeho Veličenstvu familiárně, ale takto se budoucímu monarchovi říkalo dobrých osmnáct let, Franci), tedy když se Franci narodil, žili ještě pamětníci Marie Terezie, jeho prababičky. Ostatně pár pamětníků císařovy smrti, byť vzácných a velmi starých a ve stále menším počtu, se dožívá dnešních dnů.

Tento muž železného zdraví, železné disciplíny, vojácky prostého myšlení i životního stylu vládl habsburskému impériu po tři lidské generace. Zatímco svět se za jeho éry proměnil k nepoznání, zatímco dospěl od užívání koňského potahu k železnicím, automobilům, ba letadlům, či od pouštění žilou k rentgenu, císař jenom poklidně a nepříliš kvapně biologicky stárnul.

Vnitřně zůstával stále týž. Jednoduchý, upjatý, skoupý na slovo, prkenně upjatý, zakletý do návyků, přilepený ke svému křeslu pilného úředníka, vtěsnaný do kožených manýr císařského majestátu. Legenda praví, že když se František Josef vrátil z olomouckého obřadu, který potvrdil jeho nástup na trůn, rozplakal se a řekl: „Sbohem, mé mládí.“

Naposledy hravý mladík

Nicméně ještě téhož dne, co se ujal moci, si jeho bratři hráli v přijímacím sále arcibiskupského paláce v Olomouci s míčem a Ludvík Viktor jej hodil tak nešťastně, že rozbil zrcadlové dveře právě ve chvíli, kdy do místnosti vcházel jeho nejstarší bratr s matkou. Mladíkovi se oči zalily slzami, ale ještě než se stačil omluvit, císař všechny zaskočil, protože se otočil k matce Žofii a požádal o povolení pomoct bratrům rozbít ty dveře definitivně. Což mu maminka jako správná poddaná a shovívavá matka dovolila, no a synové zlikvidovali dveře tak, že už nešly opravit.

Mladý císař přitom celou akci vedl s chlapeckým nadšením. „To bylo asi naposledy, kdy si František Josef dopřál podobné uvolnění,“ píše ve svém životopisném díle britský spisovatel s nizozemskými kořeny John van der Kiste. „O několik týdnů později se císař se svým bratrem Maxem a dvěma bratranci vraceli jednoho jasného slunečného dne z vojenské inspekční cesty. Max a dva mladší chlapci se v zahradách začali koulovat, ale František Josef zůstat stát stranou, smál se jejich dovádění, sám se k nim však nepřipojil.“

Již se to neslušelo. Nabýval velice rychle sebedůvěry a důstojnosti. Starší dvořané i nejbližší spolupracovníci byli přesvědčeni, že se stane pouhou loutkou, že bude souhlasit s předloženými návrhy nebo dokumenty bez uvažování a že se stane hračkou v rukou své matky nebo knížete Schwarzenberka. Matka i Schwarzenberk sice měli na císaře celoživotní vliv, to ano, všechny ale překvapilo, když všem jednáním a schůzím předsedal sám.

Rozhodný panovník

Přes námitky Windischgrätze a Schwarzenberka rozhodl, že požádá ruského cara Mikuláše, aby Rakousku pomohl s vysláním ruských expedičních sil na potlačení uherské vzpoury. Car se s Františkem Josefem dokonce setkal osobně – ve Varšavě, kam mladý rakouský císař odejel pro jistotu tajně – a carevně pak napsal, jaký na něho mladý devatenáctiletý vládce udělal dojem.

„Čím víc se s ním setkávám, čím víc mu naslouchám, tím víc mě překvapuje jeho intelekt, solidnost a korektnost jeho názorů. Rakousko má skutečně štěstí, že ho má.“ František Josef psal o tomto setkání v dopise své matce tyto řádky: „Přijal mě nesmírně dobrotivě a srdečně a ve čtyři hodiny jsme spolu tête-à-tête pojedli. Cestovali jsme velmi rychle a zvláště ruská železnice se vyznačuje pořádkem a pohodlnou, rovnoměrnou jízdou. Vůbec je zde všude pořádek a klid, takže se člověk cítí dobře.“

Vše bychom čekali, jenom tohle ne. Vida. Mikuláš dal svému vojsku rozkaz, aby spěchalo rakouským bratřím ve zbrani na pomoci. Činil tak pochopitelně ve vlastním zájmu. To, co se dělo dnes v Uhrách, mohlo zítra nastat v Polsku. A tak ruští Romanovci překročili uherské hranice a přijali kapitulaci velitele uherské revoluční armády.

Válka jako hra

Jinak si František Josef vojenské tažení proti povstalým Uhrám vyloženě užíval. Vzal si s sebou do pole bratra Ferdinanda Maxe. Oba považovali tažení za víceméně dětskou hru. Mladší bratr Max (který – mezi námi – velice rád přeháněl) nadšeně popisoval první střetnutí s nepřítelem u Rábu: „Vladimír Nádherný císař pronikl uprostřed svých jednotek do města přes hořící most!“ Což zní skoro jako režijní poznámky z nějaké operety.

„Včerejší obsazení Rábu byli velice pěkné,“ svěřil v dopise domů císař František Josef. Za několik dní stál v boji u Komárna. Vedle něj dopadla koule, a Schwarzenberk, který ho v boji nespouštěl z očí, udělal s hraním na vojáčky rázný konec. Císaře i arcivévodu poslal domů za maminkou, do Bad Ischlu, kde Franci oslavil své devatenácté narozeniny. Na stole stál dort s devatenácti svíčkami, tyrolští zpěváci zazpívali Zachovej nám Hospodine, císaře a naši zem a oslavenec na lovu zastřelil šest ale opravdu pěkných kamzíků.

František Josef nařídil, že bez souhlasu z Vídně nebudou vykonány žádné rozsudky smrti. Car Mikuláš radil, že ukázat vůdcům povstání v této fázi velkorysost by bylo obezřetné, protože tak by si panovník zajistil dobrou vůli Maďarů pro budoucnost. Premiér Schwarzenberk však poněkud cynicky odpověděl: „To je sice dobrý nápad, ale nejdřív je potřeba pár lidí pověsit.“

Popravy, popravy

Císařovým jménem poslal devět z povstaleckých generálů na šibenici. Dalším čtyřem se dostalo milosti. Nebyli osvobozeni. Nebyli oběšeni. Nýbrž „jen“ zastřeleni. Téměř čtyřicet důstojníků bylo uvězněno, ale s popravami ještě konec nebyl, pod šibenici putovalo dalších šest civilistů, mezi nimi bývalý předseda maďarské vlády Lájos Battyany, který však (v rozporu s rozsudkem) musel být zastřelen, protože se dýkou, kterou mu dopravila do žaláře jeho žena, zranil tak, že mu nemohli dát na krk oprátku.

„Car žádal zastavení poprav,“ píše rakouský spisovatel literatury faktu Franz Herre ve své knize František Josef I. Rakouský, jeho život a doba. „Ruský panovník byl rozhořčen, že generálové, kteří se vzdali Rusům, byli oběšeni, zatímco ti, kteří kapitulovali před Rakušany, byli odsouzeni k méně potupné smrti zastřelením.“ On mezi těmi dvěma způsoby exekuce asi nějaký skrytý rozdíl bude, ale obávám se, že mrtvolám již moc platný není.

František Josef caru Mikulášovi napsal, že by byl šťasten, kdyby mohl (jak mu velí osobní pocity) udílet milost, avšak blaho státu činí z přísnosti svatou povinnost. Necítil se dobře v roli anděla pomsty, viděl, že jeho sněhobílý kabátec je poskvrněn, a tušil, že krev z něho už nikdy nedokáže smýt. Byla to krvavá odplata. Celkem bylo vykonáno 114 rozsudků smrti a dalších 1765 vzbouřenců bylo uvězněno. V průběhu pouhých pěti let (1848 až 53) František Josef podepsal a potvrdil víc rozsudků smrti než kterýkoli jiný evropský vládce během celého 19. století.

Mladý, ale vyškolený

Obratný diplomat a velmi koncepční muž, premiér Felix Schwarzenberk se stal na tři léta učitelem mladého císaře Franciho. Kníže mu prokázal neocenitelné služby. (Tedy nejenom co se věšení týká, samozřejmě.) Za prvé: potlačil revoluci a zkonsolidoval rozvrácené poměry v říši. Za druhé: naučil svého císařského chráněnce základním praktikám státnického umění. Za třetí: připravil mu půdu pro návrat k absolutistickému způsobu vlády. A čtyři měsíce poté, co si takzvanými silvestrovskými patenty z roku 1851 mladý císař přisvojil veškeré rozhodovací pravomoci, premiér Schwarzenberk náhle a předčasně zemřel.

To hlavní však bylo vykonáno. Na habsburském trůně seděl sebevědomý, disciplinovaný, pracovitý mladý muž. Svými vychovateli a rádci se přes dvacet roků, po celé dětství a jinošství, nechal beze vzdoru a odmítání vést. Napříště však (nepochybně poněkud oslněn sám sebou) – to se někdy stává, že, i v těch nejlepších rodinách – nadále přesvědčen o výjimečnosti svého postavení a v jistotě, že o jeho oslnivé dráze rozhodla božská prozřetelnost, napříště bude chtít všechno řešit a rozhodovat sám.

Pohled do c. k. privátu – takto jsme nazvali dnešní schůzku s českou historií. Nahlédněmež ještě hlouběji… neřku-li přímo indiskrétněji. Těch příležitostí bude ještě dost, ale snad bychom mohli učinit zavděk tím, že se budeme věnovat císařovu každodennímu režimu a taky šatníku.

Pedant k pohledání

Režim dne (a nakonec i ten šatník) byly přísně dodržované. Dbal na to dbal císař sám. Nechal se budit brzy – nejprve v pět hodin ráno, později ve čtyři, na konec o půl čtvrté. Zahajovalo se lékařskou prohlídkou. (To musel být pan doktor bez sebe, ordinovat již za kuropění.) Lékař se poptal se panovníka na zdraví, a ten usedl ke stolu, oblečen v „pracovní uniformu“ poručíka pěchoty.

On si vůbec náramně liboval ve stejnokrojích. Na veřejnosti se objevoval téměř vždy v uniformě. (Možná, kdyby ji nosil méně často, byl by mezi Vídeňany oblíbenější.) Bodří obyvatelé hlavního města si svého císaře vážili a dodnes váží, leč snad by dali mnohem raději přednost při pohledu na jeho lidskou stránku místo pohledu na panovníka posedlého vším vojenským. Díky svým rudým kalhotám své oblíbené uniformy dostal i přezdívku: „Poručík Červená nohavice.“

Civilní oblečení omezoval převážně na soukromé cesty do zahraničí, jako byla třeba roku 1867 cesta na výstavu do Paříže, nebo na návštěvy královských rodin z jiných zemí. Neformálnímu oděvu věnoval velmi málo pozornosti a jednoho z komorníků doslova vyděsilo, když viděl, že císař by si klidně vzal k zelenému obleku modrou vázanku. (Dnes je „zelená-modrá, pro blázna dobrá“ co se módy týče naprosto „cool“.)

Milovník uniforem

Jediným kusem civilního obleku z jeho šatníku byl bratenrock, jinak ranní kabátek. Když byl jednou na zkoušce večerního obleku u svého krejčího, zachmuřeně poznamenal, že v podobných vídává většinu mužů v divadle, ale shledává to velice ošklivou módou. Ve svém militarismu (od dětství pěstovaném) obdivoval po celý život vojenské stejnokroje. V šatníku měl uniformy snad všech útvarů rakouské armády, kdejakého zahraničního pluku, dokonce i uniformu japonského generála.

Některé prameny tvrdí, že jich nasbíral či dal našít na dvě stovky. Oblékání a převlékání uniforem byl pro císaře obřadem. Ani ten největší pedant mezi důstojníky by na jeho předpisovém vzhledu nenalezl chybičku. A on sám si dával záležet, aby případné vady v ústroji svých oficírů peprně kritizoval, ba trestal. Na tohle byl ras. Zajímavé je, že panovník nevlastnil jediný námořnický oblek. O marinu (ani o tu rakouskou, i když ji monarchie měla) se z nějakých záhadných důvodů nikdy nezajímal.

Na uniformách tedy rozhodně nešetřil, ale jinak o jeho šetrnosti, o skromnosti takřka chorobné (zcela nepřiměřené jeho majestátu a tolik kontrastující s leskem vídeňského dvora), o tom všem koluje v literatuře bezpočet historek. Tak třeba odmítal každou novotu. I prospěšnou, dobrou novotu. Žádná novota nebyla podle něj prospěšná, a už vůbec ne dobrá. (Patron všech konzervativců.) Byl proti tomu, aby byl do jeho paláce a do pracovny zaveden telefon. A protestoval rovněž proti splachovacímu záchodu, jakož i elektrickému ventilátoru.

Konzervativní nade vše

Vybudování moderní koupelny pro něho znamenalo nemístný přepych, raději se dál (tedy občas) koupal v přenosné císařské vaně. Inhalační přístroj, který by mu mohl pomoci od častých bronchitid, jimiž trpěl, odmítal tak dlouho, dokud mu jej nevnutila jeho přítelkyně, herečka Kateřina Schrattová.

Do nebe volajícím výkřikem o formátu císaře jako kavalíra a muže jsou pak deníkové záznamy jiné jeho (dlouholeté) milenky Josefy Anny Nahowské. Když se podíváme do jejích poznámek, vážících se k říjnu 1886, zjistíme o tehdy již stárnoucím Habsburkovi zajímavé pikantérie: „Kdykoli mu pomáhám při oblékání, říká: Jen se moc nedívají na šatstvo, všechno je obnošené a staré, věci nosím dvacet i třicet let.… Jednou jsem ho upozornila, že má na vlněném nátělníčku vedle zapraného fleku díru. Nátělník nemůžu vyměnit. Druhý takový není v celém světě k dostání…“ Hle, pravzor všech úsporných opatření pro naše politiky!

Bohatý vládce ohromného impéria nebyl schopen překonat svou malost ani ve chvíli, kdy vystupoval jako milovník. Do lože své intimní přítelkyně se jako nějaký podomek cpal v sepraném spodním prádle s fleky a dírkami a ještě se tím skoro kasal. A přitom to byl temperamentní muž – jako většina Habsburků i on potřeboval eroticky žít. Když mu přestal fungovat legitimní vztah s manželkou Alžbětou, zvolil náhradní řešení. Udivuje jen to, jak nedůstojně si počínal, ačkoli právě na své důstojnosti se tolik zakládal.

Přísný režim

Lehkovážně jsme odskočili od panovníkova přísného denního režimu k jeho podvlíkačkám. To je pravda. Takže: když usedl za svůj pracovní stůl (v poručické uniformě, jak již řečeno), lehce posnídal a na zvláštní papír si mezitím pořídil heslovitý soupis denních úkolů. Vlevo mu pobočník připravil spisy nevyřízené, napravo odkládal vyřízené. Naopak to být nesmělo. Pak se úřadovalo do půl osmé. Následovala krátká dvoustranná setkání s ministry a vysokými úředníky. Mezi dvanáctou a jednou císař lehce poobědval, nejraději sám. Popil maličko vína, rýnského, někdy sladkého šampaňského (do kterého rád namáčel sušenky), anebo si dal sklenici bavorského, později plzeňského piva.

Pokud stoloval s členy rodiny nebo návštěvou, všichni se nenápadně „tumlovali,“ aby stihli pozřít své porce dřív, než panovník odloží příbor. Pak už se nikdo nesměl dotknout jediného sousta – a císař jedl málo, ale i velmi rychle, s kvapnou hltavostí. Po obědě už zase čekala jeho milovaná lejstra. Vydržel u nich do páté hodiny, kdy se podávalo hlavní denní jídlo. Poté, co si vykouřil viržinko (byl prý prvním kuřákem na trůně, přičemž sváděl tuto svoji neřest na pobyt mezi Radeckého vojáky ve 48. roce), věnoval se rodině, procházkám, návštěvě divadla.

Tiše zářil spokojeností, když ho s oficiálním večerním programem nikdo neobtěžoval. V takovém případě uléhal mezi osmou a devátou hodinou do postele. Od podzimu do Velikonoc žil ve vídeňském Hofburku, přes jaro v Schönbrunnu, avšak do Hofburku denně dojížděl, a to s takovou přesností, že si Vídeňané podle jeho kočáru nařizovali hodinky. V létě pobýval v Bad Ischlu, v září vyrážel na milované manévry. A tak pořád dokola…