807. schůzka: Normalizace

12. prosinec 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Slovanský sjezd v Praze (2. až 12. června 1848)
0:00
/
0:00

Na začátek si pomozme dobovou anekdotou. Ve výstižné zkratce nám dovolí nasát doušek atmosféry, jaká u nás a vůbec v rakouské monarchii vznikla po porážce revoluce roku 1848.

Sedlák po ránu zapřahal koně před svým gruntem. Kolemjdoucí četník se zamračil a zahájil šetření, neboť zjistil, že na domě chybí cedule s číslem popisným.To byl přestupek číslo 1. Sedlák se začal horlivě omlouvat. Ceduli prý shodil vítr, má ji doma a hned pro ni doběhne. Tím se ovšem dopustil přestupku číslo 2, neboť opustil koňský potah.

Četník mezitím zahlédl na dvoře volně pobíhajícího psa. Jestli než si stačil přestupek číslo 3 zapsat, vyšla z domu selka s řežavým popelem, čímž se dopustila přestupku číslo 4, totiž neopatrného zacházení s ohněm. Načež vracející se sedlák příval pohrom zkroušeně komentoval slovy: „Člověk se už ani nemůže pohnout, aby se neprotivil zákonu!“ čímž se dopustil přestupku číslo 5, protože hovořil neslušně a kladl odpor četníkovi.

Byrokracie a policejní stát

Poněkud vousatá nadsázka. Měla však racionální jádro – v tom, že padesátá léta spoutala krok za krokem život do neproniknutelné spleti nařízení, příkazů a zákazů, které normální smrtelník nemohl znát, o to víc však byl pod byrokratickým a policejním dozorem. Úřednický aparát státu včetně nově budované instituce četnictva během několika let početně vzrostl na šestinásobek. To vše byla možná hlavní cena (či přesněji nejtěžší trest) za předchozích několik měsíců revolučního „chaosu a demagogie“. (Chaos a demagogie… tak se teď říkalo svobodě.)

S příchodem knížete Felixe Schwarzenberka do čela vlády byl nastoupen tvrdý kurs obnovy absolutismu a starých pořádků. Muž, který posadil na trůn mladičkého Františka Josefa I., ústavnost hodil přes palubu a s pomocí generálů porazil revoluci roku 1848, se jmenoval celým jménem Felix Ludvík Jan Nepomucký Bedřich kníže Schwarzenberk. Narodil se roku 1800 jako čtvrtý potomek a druhý ze tří synů Josefa Jana ze Schwarzenbergu a kněžny Pavlíny, rozené vévodkyně z Aehrenbergu.

Jeho matka, která nešťastně zahynula při požáru na rakouském vyslanectví v Paříži roku 1810, se mimořádně vzorně starala o všech svých devět dětí, podle zásad francouzského filosofa Jeana-Jacquese Rousseaua. Všichni tři synové pocházející z tohoto manželství významně zasáhli do politiky Rakouska a českých zemí.

Předkové knížete Felixe, Schwarzenberkové, byli vlastně nástupci Rožmberků. Právem se považovali za nejbohatší šlechtický rod u nás. Vlastnili 99 panství, přičemž centrem jejich majetků byly jižní Čechy. Kníže Felix pocházel z krumlovské větve (byla a dodnes je ještě orlická větev); v Českém Krumlově také přišel na svět. Jeho starší sestru Eleonoru, provdanou za generála Windischgrätze, dostihla za svatodušních bouří v Praze zbloudilá kulka a zabila ji. Starší bratr knížete Felixe, dědic schwarzenberských statků Jan Adolf, vybudoval v Třeboni známou rodinnou hrobku a přestavěl zámek Hlubokou v romantickém stylu takzvané anglické windsorské pseudogotiky.

Felix kníže Schwarzenberk

Dokonalá kariéra

Mladší ze sourozenců Bedřich vystudoval bohosloví, stal se nejprve arcibiskupem salcburským, roce 1850 pak pražským. A jejich sourozenec kníže Felix – tento elegantní a vzdělaný kníže začal kariéru jako voják, uplatnil se však především jako diplomat. Zastupoval Rakousko v řadě metropolí. Působil jako atašé na velvyslanectví v Petrohradu. Pak byl přidělen na rakouské velvyslanectví v Londýně.

První dva roky svého působení ale strávil na dlouhodobých mimořádných misích v Rio de Janeiru, Madridu a Lisabonu. Těsně před návratem do Londýna získal diplomatickou hodnost velvyslaneckého rytíře, srovnatelnou s dnešní hodností tajemníka. Dvě léta strávil na rakouském velvyslanectví v Paříži. Když jeho pařížská mise skončila, věnoval se kariéře v armádě. Dosáhl hodnosti plukovníka.

Když se znovu vrátil k diplomatické profesi a odjel do Turína, hlavního města tehdejšího Sardinského království, jako velvyslanec a zplnomocněný ministr Rakouského císařství. Poté svůj post v Turíně vyměnil za pozici velvyslance v Neapoli, hlavním městě Království obojí Sicílie, a tam zůstal do revolučního roku 1848. Revoluce v Itálii ohrožovala mocenské pozice Habsburků, proto sem vyslali armádu. Vojenského tažení se jako dobrý znalec místních poměrů zúčastnil i Felix Schwarzenberk, nejdříve v hodnosti generála, později polního maršála. Při této příležitosti také vykonával funkci milánského guvernéra.

 Kníže Klemens Wenzel Nepomuk Lothar von Metternich

Podobně jako Metternich proslul aristokratickým sebevědomím, šviháckým vystupování i avantýrami, plynoucí údajně z jeho „magnetického vlivu“ na ženy. Fungovalo to na všechny. Tedy: prý. Revoluční události přivedly Schwarzenberka zpět do Vídně, kde se rychle stal jedním z nejodhodlanějších mužů dvorní strany. Tento obdivovatel ruského cara Mikuláše, rázný, neústupný a chladnokrevný hráč, navrhl vyřešit spletitou situaci Habsburků podle zdánlivě prostého receptu.

Vůdčím heslem se mu stala obnova ztracené autority trůnu, a to obnova všemi dostupnými prostředky. Těmi mínil hlavně ozbrojenou moc. V listopadu 1848 stanul v čele vládního kabinetu silné ruky. Už předtím vyvinul úsilí, aby slabý a slibem ústavnosti kompromitovaný císař Ferdinand odstoupil. Schwarzenberk tvrdil, že na trůn je třeba posadit panovníka, který nikomu nic nenasliboval a kterého by bylo možno „ukázat vojsku“. Vojáka tělem a duší spatřoval v osmnáctiletém arcivévodovi Františku Josefovi.

Ferdinand I. Dobrotivý, portrét z roku 1840 od Francesca Hayeze

Vrchol normalizace

Když se Schwarzenberkovi podařil nejdůmyslnější manévr kariéry a ten mládenec z rodu habsbursko-lotrinského vskutku usedl na trůn, uprázdněný Ferdinandem, stanul o třicet roků starší císařský rádce v zenitu své dráhy: Schwarzenberk se stal šedou eminencí říše, dostal přezdívku rakouský konstituční Richelieu a ve všem za nezkušeného panovníka fakticky rozhodoval. O tři měsíce později dal rozehnat kroměřížský ústavní sněm. Za dalšího půl roku jeho generálové s pomocí ruské intervence rozdrtili revoluční pokus Uhrů o získání samostatnosti. Svoje normalizační dílo pak Schwarzenberk završil takzvanými silvestrovskými patenty z roku 1851, kdy byla pro dobovou nevhodnost a nepřiměřenost zametena pod koberec i takzvaná březnová oktrojírka – prozatímní ústava.

Dlouho se však ze svých úspěchů netěšil: o čtvrt roku později obnovitel starých pořádků náhle zemřel, skosen mrtvicí. Byla mu padesát dvě léta. A Schwarzenberkova odkazu se chopil jeho pilný spolupracovník Alexander Bach.

Zle, matičko, zle!
Švarcenberci zde:
jeden, ten je jenerál,
a druhý je kardinál,
zle, matičko, zle!

Zle matičko, zle!
Švarcenberci zde:
jeden drží karabáč,
druhý říká Otčenáš,
zle, matičko, zle!

Zle, matičko, zle!
Švarcenberci zde:
jeden, ten je arcibiskup,
a druhý je také špicbub,
zle, matičko, zle!

Zajisté poznáváte, verše klasika české novinařiny Karla Havlíčka zvaného též Borovský. Premiér Schwarzenberk mu musel notně ležet v žaludku. Takto přetextoval i známou lidovou písničku.

Jan Vilímek: Portrét Karla Havlíčka Borovského

Mně se, mně se, mně se,
mně se všecko zdá,
že pan Švarcenberk
o ústavu hrá.
Mně se, mně se, mně se,
mně se všecko zdá,
že o konštituci hrá,
to obležení
nadarmo není,
to se časem svým
v robotu změní!...
Mně se, mně se, mně se,
mně se všecko zdá,
že o konštituci hrá…

Berte to prosím o naši snahu o obohacení tohoto rozhlasového seriálu tím, že jsme nabrali dvě hrsti – z pokladnice naší lidové písně a české poezie. Už za pana premiéra Schwarzenberka se každé lidské hnutí dostalo pod dozor eráru. Všemocný stát už zase kontroloval, co občan smí dělat, říkat, psát, jak se může bavit, pohybovat, cestovat, oblékat se, jak smí spořádaně vypadat. I to, jak člověk vypadal, bylo hodno přísného dohledu.

Svoboda jen formálně

„Revoluční“ plnovousy, kravaty nebo klobouky byly důvodem k velmi vážnému podezírání. Občanské svobody ale nebyly úplně zlikvidovány, formálně platily dál, avšak soustavou zákonných norem byly fakticky okleštěny, zpola zbaveny obsahu. Což nám všem asi něco připomíná z minulosti poměrně nedávné, ale… jakpak to probíhalo za habsburské normalizace? I nadále například platila svoboda sdružování, nicméně podle spolkového zákona z roku 1852 bylo možno jakoukoli organizaci založit teprve po udělení koncese, a tu úřad přiznal jenom korporacím na první pohled neškodným a krotkým, třeba pěveckému sboru… nebo zkrášlovacímu klubu.

I schůze se mohly konat, ale pořadatel je musel předem ohlásit a získat souhlasný „štempl“. Návrat „starých pořádků“ ovšem v žádném případě nebyl žádným návratem do dusných metternichovských časů. Režim se poučil. Ve snaze o normalizaci poměrů hledal nejrůznější formy (které bychom mohli dnes označit jako „absolutismus s lidskou tváří“, jak jsme o tom ostatně už mluvili). Projekt porevoluční normalizace nevycházel přímo z císařských komnat. Vždyť novic na trůně neměl a ani nemohl mít jasnější představu o tom, jak zacházet s vladařským žezlem.

Strategie i jízdní řád nového režimu za pochodu vytvářeli především zkušenější lidí stojící po císařově boku. Až do své smrti v dubnu roku 1852 byl strůjcem politiky premiér Felix kníže Schwarzenberk. Vedle něho a zejména po něm hrál cosi jako utlumené první housle ministr vnitra Alexander Bach. Ono to všechno vypadalo jako taková hra. Notně improvizovaná. V tom spektáklu udržovala Schwarzenberkova vláda veřejné mínění v iluzi, že pokračuje v uskutečňování, ba v prohlubování leckterých oprávněných požadavků revoluce, nyní tak ovšem činí jemnějšími metodami a za rozumného řízení „shora“.

Alexander Bach, říšský ministr vnitřní správy - dobový portrét

Zrod nové struktury státní správy

Ve skutečnosti vláda vymoženosti revoluce drtila jednu po druhé. Ze stolu nebyl smeten ani princip parlamentního zastoupení. Naopak. Začalo se hovořit o zřízení zemských sněmů ve většině zemí monarchie. Jejich vznik byl plánován na podzim roku 1850, aby pak na jaře 1851 mohl být svolán sněm celoříšský. Počítalo se i s volbami, třebaže nový, takzvaný kuriový systém měl podstatně zvýhodnit voliče majetné. Zároveň probíhala tvorba nových zákonů, daňová reforma, přestavba gymnaziálního i vysokoškolského studia.

Vznikala nová struktura státní správy, rodil se systém okresů a krajů. A tak mezi rozbitím italského i uherského odboje, a posledním prosincem roku 1851, kdy se obyvatelé říše dočkali novoročního dárku v podobě proklamace nové verze absolutismu, uplynuly skoro dva roky politického lavírování. (Ono se dá lavírovat klidně i dvacet let…)

Státní moc hrála podobnou hru, jakou si posluchači pamětníci vybaví po roce 1968. (Anebo po úplně jiném datu.) Po tom osmašedesátém se předstíralo, že reformní jaro pokračuje, však jinými formami, volnějším tempem. Řízeně, tedy už nikoli chaoticky, čili i promyšleněji, proto pomaleji. Vláda prostě dost dlouho budila dojem, že chce uskutečnit rozsáhlou přeměnu říše, sice cestami klikatějšími, nicméně v duchu někdejších revolučních hesel. Přitom všechno bylo vědomě programově provizoriem.

Ohlášení. Dokument navazující na Oktrojovanou ústavu z roku 1849, řešící nové uspořádání zemských úřadů.

Ústava, nové zákony, reorganizační zásady. Tvrdilo se, že definitiva nastane, až všechny opatření posvětí svým souhlasem nejvyšší legislativní orgán – příští říšský sněm. Ona to byla taková svým způsobem ukolébavka… A dokonale fungovala – veřejné mínění se kojilo bláhovými nadějemi na pokojnou demokratizaci poměrů. Otřesená koruna byla po ony dva roky „normalizačního přechodu“ nápadně krotká. Neměla odvahu riskovat nový výbuch vášní, a tak se hrálo na vábničku slibů. Kde co se „připravovalo“, výnosy byly „předběžné“, zákony „prozatímní“. Rakouská monarchie měla krásnou liberální ústavu, v níž bylo obsaženo skoro vše, co se muselo líbit.

Byl zde příslib silné vlády, odpovědné demokratickému parlamentu (jenž měl být teprve zvolen, což se už nestalo). Byly zde záruky autonomní správy pro jednotlivé země. Také garance širokého vějíře občanských práv a svobod. A že už byl jeden (ten kroměřížský) parlament rozehnán? Že říšská ústava (tedy březnová oktrojírka) byla narychlo ušita u úřednického stolu? Že byla národům říše vlastně vnucena, vybubnována formou císařského patentu? To všechno se zdánlivě jevilo jako druhořadé, šlo přece jenom o jakási nouzová opatření v mimořádné situaci, simulovalo se. Nikoli poprvé, nikoli naposled v našich dějinách.

Pevně do svých rukou

Když konsolidační program dospěl do nezvratného stadia, došlo k prvému ze dvou strategických tahů, které vlastně znamenaly tichý státní převrat. Dne 20. srpna 1851 podepsal císař tři dekrety. V prvním učinil vládu odpovědnou pouze své osobě, podřídil si ji. Ve druhém učinil totéž i s takzvanou říšskou radou, dosavadním poradním orgánem vlády. Ve třetím pověřil knížete Schwarzenberka, aby se svými ministry prozkoumal "vhodnost a smysluplnost" realizace ústavy, jejíž obsah i dikce podle panovníkova názoru zastaraly. A to už byla zřejmě předzvěst konce hry na ústavnost…

Císař František Josef I. v roce 1853 (Barabás Miklós, Maďarské Národní muzeum, Budapešť)

Finále se dostavilo brzy, o čtyři měsíce později, v takzvaných silvestrovských patentech, kterými ze sebe rakouská monarchie setřásla „špínu chaosu a demagogie“ (tedy špínu revoluce, aby bylo jasno), a kdy také vládní březnová oktrojírka byla smetena. A namísto ní: Zásady pro organické řízení zemí Rakouského císařství (takhle se to jmenovalo…). Znamenaly nástup panovnického absolutismu se vším všudy.

„Hodili jsme ústavnost přes palubu!“ Tato slova – ono množné číslo je císařským majestátním plurálem – tedy tato slova napsal jedenadvacetiletý mladík, sedící na habsburském trůnu své matce koncem srpna roku 1851. A ještě pyšně doplnil: „Rakousko má nyní opět jediného pána.“ Vskutku tomu bylo tak. Dva roky poté, co utichly zbraně na italské a uherské frontě, se „normalizátorům“ podařilo pohřbít i poslední zisky revoluce 1848. Rozvrat byl překonán, konsolidační proces završen.

Zbytky demokracie a liberalismu padly za oběť nové éře absolutismu. Naposledy v historii bude Rakousku pro příštích devět roků autokraticky vládnout panovník „z boží milosti“. Teprve rok 1860 a předchozí válečné pohromy ho přinutí, aby opět začal naslouchat i jiným hlasům a jiným radám.

Poprava hraběte Lajose Batthyányho v roce 1849

Poté, co Rakušané zaznamenali velké vítězství u italské Novarry na jaře, povedla se jim bitva u uherského (dnes rumunského) Világoše. Slovo „világoš“ se v lidové české mluvě používalo pro velký výprask; kolektivní lidová paměť tak uchovala vzpomínku na jednu obzvláště povedenou bitvu z roku 1849 u městečka tohoto jména. Obě zdařilé bitvy se tedy odehrály v prvním roce vlády Františka Josefa I., byly však zároveň posledními, která mohl panovník oslavit. Ačkoli se považoval takřka za vojevůdce a pyšnil se vojenskými znalostmi, napříště ho už čekaly jenom samé výprasky.

Popravy, věznění, konfiskace

Národnostní a politické problémy v obou pacifikovaných habsburských državách zůstaly ovšem nevyřešeny. Zato nenávist vůči všemu rakouskému se mezi italským a uherským obyvatelstvem ještě prohloubila. Tím víc, že Vídeň zvolila i pro čas míru nešťastnou okupantskou politiku, kdy pořádek nastolovala ozbrojenou mocí. V Lombardsku a v Benátsku zavládl teror poprav, věznění, majetkových konfiskací, dokonce byly veřejně bičovány ženy za to, že si troufly zazpívat protirakouskou píseň.

Generál Julius Jacob von Haynau

Ještě krutější poměry zavládly v Uhrách. Byli popraveni ministerský předsedy Batthyány a 13 zajatých generálů, celkem bylo vykonáno 114 hrdelních trestů. Kossuthovi a některým dalším prominentům se podařilo uprchnout. Asi dva tisíce důstojníků se na léta ocitlo v žalářích. Stanné právo přetrvávalo po řadu let. Teror v Uhrách organizoval nový vojenský velitel, zupácký generál Julius von Haynau, který si už předtím vysloužil ostruhy v severní Itálii a proslul svým sadismem jako „bestie z Brescie“.

Je samozřejmé, že jak Italové, tak Maďaři jenom čekali na vhodnou příležitost, aby se znovu pokusili nenáviděné rakouské jho svrhnout. Italům svitla naděje v roce 1859, Maďaři se dočkali v roce 1867, jenomže to už bychom na své cestě dějinami předběhli příliš.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související