806. schůzka: Sněmování v hanáckých Athénách

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pohled na Arcibiskupský zámek přes fontánu s vodní plochou a lekníny.

Vydáme se teď společně s vámi vydáme do města Kroměříže, pro vyspělost svého školství i bohatost kulturního života zvaného též hanácké Athény, do něhož byl po porážce ve Vídni „deportován“ říšský sněm, aby tu v největším zámeckém sále, původně jídelně arcibiskupského paláce, rokoval o zásadách a textu rakouské ústavy.

První parlament se pustil horlivě do práce ještě ve Vídni. Musel si k tomu nejdříve vytvořit základní nástroje, jakým byl například (a především) jednací řád. To nějakou dobu trvalo. Diskuse, které se na parlamentní půdě odehrávaly, byly díky přítomné skvělé intelektuální kapacitě chytré, vzletné, ba vzrušující, ale k řešením dospívaly kostrbatě, neboť nikdo neměl s plně demokratickou výměnou názorů praktické zkušenosti. Což je pravda.

Ale taky je pravda, že s ubíhajícími dny byl ten vznešený úkol a cíl, totiž vytvořit první demokratickou ústavu státu, byl už skoro na dohled. Konzervativní a reakční síly (totiž dvůr, armáda a byrokracie) zatím předstíraly, že na vzniku konstituce mají upřímný, ale opravdu upřímný zájem. Fakticky ale už v přítmí salonů konspirovaly, aby ve vhodném okamžiku zasadily parlamentu drtivý úder. Tak říkajíc aby mu zakroutily krkem.

Za dveřmi je absolutismus

Mezi těmi, kdož jako první zapomenou na svá slova a vymění prapor, bude například Alexander Bach, pětatřicetiletý vídeňský advokát (a vzápětí ministr spravedlnosti). Zatím však pořád ještě patří k liberálnímu křídlu poslanců a do souhlasného potlesku kolegů svobodomyslně hřímá: „V tomto domě musí být zajištěna naprostá svoboda projevu a neomezené právo jeho vyjádření! Osoba poslance je posvátná a nedotknutelná. Říšské shromáždění jako výraz obecné vůle lidu je stejně tak posvátné a nedotknutelné jako majestát trůnu.“

Alexander Bach, říšský ministr vnitřní správy - dobový portrét

On to byl vůbec oblíbený krasořečník, ten pan Bach. Zanedlouho se ocitne mezi těmi, kdož parlament rozeženou. Každá prohraná revoluce se dočká svých početných renegátů. Experiment s vybudováním demokratického systému v rakouském císařství měl řadu obdivuhodných, ba vznešených rysů. Zůstal však nenaplněným snem, který se jak domek z karet zhroutil pod náporem dvorní kamarily, generality a její armády plus starých přívrženců absolutismu.

Shodou časových okolností zahájil parlament svou činnost právě v týchž dnech, kdy se k velké protiofenzivě zformovala fronta »zachránců dynastie«. Tito lidé ožili a zdvihli hlavu poté, co maršál Radecký dokázal na sklonku července osmačtyřicátého roku válečnými triumfy u Custozzy a (vzápětí uzavřením příměří) zlikvidovat ožehavou italskou otázku. Cesta k vyřešení ostatních problémů, zejména otázky uherské, otázky revolučního diktátu »mladíků a chátry ve Vídni«, ale i otázky, jak se zbavit »obtížného parlamentu«, tak tato cesta se tím pootevřela.

Maršál Josef Václav Radecký

Lekce pro Uhry

Nejprve bylo třeba vypořádat se s odbojnou maďarskou republikou a jejím presidentem Lájosem Kossuthem. Přesně v týchž dnech, kdy parlament dospěl k přijetí prvního a posledního zákona vskutku historického významu, totiž zákona o zrušení roboty a ostatních feudálních vázaností, zahájili Habsburci útok na Uhry. Dne 7. září 1848 podepsal císař Ferdinand text robotního zákona, a hned 11. září poslal na Maďary generála Jelačiče.

Poté se dostavilo říjnové revoluční drama ve Vídni, utopené na přelomu měsíce v krvavé lázni připravené Windischgrätzem a Jelačičem. „Vídeňská otázka“ byla zodpovězena také – padlo další z center revoluce. Obětí chaosu oněch dnů se přitom stal i celorakouský sněm. S vojenskou rázností i asistencí byl rozehnán. Vzápětí však (jakmile horké hlasy vychladly) se iniciativy chopili přece jenom umírněnější muži. Dnes bychom pro ně mohli zvolit srozumitelnější označení – byli to takoví „přívrženci absolutismu s lidskou tváří“.

Lájos Kossuth, litografie Augusta Prinzhofera

V jejich čele stanul pragmatický Felix Schwarzenberk, zkušený politik a diplomat. Už od mládí se věnoval vojenské a diplomatické kariéře. Působil v rakouských diplomatických službách v Petrohradě, Londýně, Paříži, Berlíně či Riu de Janeiru. Ve 40. letech 19. století byl vyslancem v Itálii, a tam nebylo jeho působení věru jednoduché, protože tam velice zesílily vlastenecké snahy o sjednocení státu. Začátkem roku 1848 byl jmenován guvernérem Milána, ale už v říjnu téhož roku nastoupil do úřadu ministerského předsedy.

Hra s parlamentem

Schwarzenberk ještě na nějaký čas parlamentu umožnil, aby se znovu sešel, ovšem v ústraní, v jihomoravské Kroměříži, ve městě patřícímu olomouckého arcibiskupství. Až do března příštího roku tak vnutil poslanců roli ryb plácajících se na suchu. Ti dávali (s úzkostnými obavami) dohromady ústavu, zatímco Schwarzenberk, nový předseda vlády pevné ruky, ten už předem věděl svoje. (To tak v politice bývá, že někteří vědí. Zbytek nikoli. ) Bylo příznačné (nikoli náhodné), že kroměřížský sněm se poprvé sešel 22. listopadu, tedy v týž den, kdy členové Schwarzenberkova kabinetu podepisovali jmenovací dekrety. Moc výkonná plně převzala otěže, moci zákonodárné zbylo pouhé zdání zbytečnosti.

Největší změny přinesl rok 1848 venkovu, neboť takřka jediným, zato hlavním a trvalým ziskem se v rakouské monarchii stalo zrušení roboty a poddanství. Proslulý robotní patent ze 7. září 1848, schválený jak celoříšským parlamentem, tak císařem Ferdinandem, byl jenom zásadní proklamací, zatím k ní chyběly prováděcí předpisy. Na jejich úpravu bylo nutno ještě dost dlouho čekat. Podrobnější podmínky o vyvazování z roboty stanovil předpis, vydaný současně s březnovou oktrojírkou (tedy oktrojovanou ústavou).

Felix kníže Schwarzenberk

Oktrojírka… tento výraz pochází z francouzštiny, „octroyer“ znamená „poskytnout, povolit“. Oktrojovaná ústava byla tedy panovníkem poskytnutá, povolená. Ale vraťme se ještě k sedlákům. Jak se zbavili roboty? Někteří to ani hned nepochopili. K předpisu o vyvazování z roboty vyšlo ministerské nařízení o sto šedesáti jednom paragrafu, což byl elaborát rozsáhlý, složitý a pro venkovany (k jejich největší zlosti) navíc nesrozumitelný. Klasický problém s ouředním jazykem. Ale - nejenom to.

Neznáš latinku, nedozvíš se

To prováděcí nařízení bylo vytištěno latinkou. Latinku ani gramotní sedláci neuměli přečíst – na rozdíl od švabachu. Proto hned začaly kolovat fámy, že lid má být nesrozumitelným písmem – jako obvykle – oklamán. A neměl být oblafnut, jak tomu zhusta u panských lejster bývalo a snad i bývá? Opak byl pravda. Zejména vůči chudým, totiž bezzemkům a takzvaným domkářům se stát zachoval docela velkoryse. Zašel o krok dál než původní parlamentní předloha, byť zajisté proto, aby byla eliminována rizika sociálního neklidu na venkově. Robotní i všechny ostatní poddanské povinnosti nemajetných byly zrušeny, aniž za to museli venkované cokoli zaplatit.

Tedy 13 až 26 dní roboty ročně, a také sběr lesních plodů a třeba i povinnost předení lnu. U pozemkových vlastníků se principiálně postupovalo tak, že půdu (na níž předtím sedlák robotoval jako na panském), získal do svobodného držení za třetinu odhadní ceny. Druhou třetinu ceny za sedláka zaplatil dosavadnímu držiteli (tedy šlechtici, velkostatkáři) stát, zatímco poslední třetiny stanovené hodnoty se musel bývalý majitel vzdát, což bylo zdůvodněno tím, že pominuly některé povinnosti vrchnosti vůči poddaným. Například charitativní péče… pomoc v případě nemoci… zálohy na sadbu, ať už v penězích nebo naturální… a podobně.

Sedláci náhradu za „vyvázání z půdy“ neplatili jednorázově, ale dlouhodobě ve splátkách – měli na to až 40 let. Jejich průměrné roční zatížení se pohybovalo mezi snesitelnými dvěma až deseti zlatými. Stát pak feudálním vrchnostem vyplatil celkem asi 600 milionů zlatých, valnou část sice v obligacích, ale i tak získali velkostatkáři ohromný kapitál, který v následujících letech vrhli do svých hospodářství, aby je industrializovali a intenzifikovali.

Ohlášení. Dokument navazující na Oktrojovanou ústavu z roku 1849, řešící nové uspořádání zemských úřadů.

Žádný velký boom

To ale neznamenalo v zemědělství v růstu produktivity práce přímo strmý obrat k lepšímu. Sice si všichni dobře pamatujeme, jak radostně to líčívaly za dob naší školní docházky… tedy, většiny z nás… učebnice dějepisu, leč na rozdíl od starších historiků, kteří psali o „zázračném obratu na vsi“, se ve skutečnosti hrubý národní produkt zrušením neefektivní robotní práce zvýšil v rakouských zemích pouze asi o dvě a půl procenta. Žádná hospodářská revoluce.

V Uhrách to šlo nahoru o něco přes jedno procento. Robota těsně před rokem 1848 představovala v celostátním měřítku už jenom asi 9 procent z celkového objemu zemědělské práce, vykonané v Rakousku (v Uhrách to bylo jednou tak míň). Zrušení roboty mělo spíš význam politický a mravní než hospodářský. Na druhé straně je nesporným faktem, že rychlá akumulace kapitálu v rukách velkostatkářů umožnila (skrze investice do strojů a do celkové modernizace) přímo boom tohoto typu hospodářství.

Poslanci vídeňského a poté i kroměřížského sněmu byli chráněni širokou imunitou. Měli naprostou svobodu projevu. Vnímali svou práci jako vznešenou a čestnou službu ve jménu voličů. Jak neskutečně krásně to zní uším voliče ve 21. století… S výjimkou usnesení a textací zákonů museli mluvit spatra, argumentovat bez jakýchkoli písemných podkladů – aby bylo zaručeno, že tlumočí výhradně své a nikoli cizí mínění. (Lobbisté to měli tenkrát složitější.)

Demokracie v plenkách

Revoluční průlom do staré kabinetní politiky tkvěl už v tom, že v poslaneckých lavicích sedávali po boku arcivévodů, šlechticů a měšťanů i negramotní sedláci, přičemž ti i oni měli stejná práva. Ba dostávali i odměnu všichni stejnou: poslanecký plat byl 200 zlatých měsíčně. Hlas bezzemka jako šlechtice měl tutéž váhu. V parlamentu působilo mimo jiné 68 feudálů, 40 příslušníků měšťanstva, 156 intelektuálů a 92 selští poslanci, převážně z Haliče. Ti byli patrně nejkurióznější skupinou mezi zastupiteli národů habsburské monarchie na říšském sněmu ve Vídni a potom v Kroměříži.

Svými kožichy, šedivými kytlicemi a svátečními klobouky nemohli zastřít ani chudobu, ani naprostou politickou nezkušenost. Při procházkách po Vídni a Kroměříži zdravili každého kaprála jako státníka a kasárna považovali za hostince. Především oni, haličtí Poláci, Ukrajinci a Rusíni, tvořili ve sněmovně „klub hluchoněmých“. Neuměli totiž číst, nehovořili a nerozuměli německy. Protože technicky bylo tenkrát možno tlumočit jenom zásadní věci, po většinu dnů tito muži tiše seděli v poslaneckých lavicích, aniž věděli, o čem se jedná.

Sledovali jednání na základě zkrácených překladů svých orientovaných kolegů a hlasovali podle pokynů svých vůdců. Nicméně v neopakovatelně demokratické atmosféře, která v parlamentu panovala, byli plně respektováni. Do sněmovních análů pak na věky vstoupil projev jednoho z nich, poslance Iwana Kapuszczaka, který se vášnivě vzepřel návrhu (posléze přece jen prosazenému), aby za zrušení roboty platili rolníci náhradu:

„Praví se, že šlechtic je humánní! I to je pravda, neboť povzbuzuje unaveného robotníka bičem. Když si někdo stěžuje, že má příliš slabý dobytek a nemůže proto přijít na robotu, co pak slyší? Zapřáhni sebe a svou ženu! Ptám se vysokého shromáždění, za co máme platit odškodnění? Nikdy jsme nebyli považováni za lidi, nýbrž jen za robotující mašiny, otroky, nejnižší třídu lidstva. Na tři sta kroků od paláce jsme museli smekat čepice. Chtěl-li nebohý rolník vystoupit po schodech zámku, říkali mu, aby zůstal ve dvoře, protože smrdí a pán to ve svých pokojích nesnáší. A za to všechno teď máme platit náhradu?“

Ústava k ničemu

Ve sněmu nebyly zastoupeny Uhry a Chorvatsko, i když formálně byly stále součástí monarchie. Pochopitelně nebylo přítomno ani Lombardsko a Benátsko. Zprvu se hlasovalo veřejnou aklamací, později prostřednictvím bílých a černých kuliček. Sněm každopádně fungoval – bez jeho směrodatného vlivu by v roce 1848 v monarchii nikdo nezrušil ani robotu, ani ostatní feudální přežitky. Kdyby říšský sněm nevykonal víc, už to by stačilo, aby se výrazně zapsal do dějin.

Ve skutečnosti však stihl připravit i ústavu o sto šedesáti paragrafech o nic méně svobodomyslných, než jaké obsahovala tehdejší ústava Francouzské republiky nebo Spojených států amerických. V zásadě lze říct, že šlo o ústavu demokratičtější a svobodomyslnější, než pak byly všechny následující, a to až do vzniku Československé republiky. První rakouský parlament svým dílem do daleka předběhl čas. Co v té ústavě všechno bylo?

Rakousko mělo zůstat císařstvím. Mělo být rozděleno do čtrnácti správních obvodů, odpovídajících historickým zemím. Ty se s přihlédnutím k etnickým poměrům dále členily na kraje – v Čechách bylo devět krajů, na Moravě a ve Slezsku čtyři. V čele výkonné moci stál císař společně s vládou, v čele zákonodárné moci říšský sněm o dvou komorách. Sněmovna lidu měla mít 360 poslanců, sněmovna zemí 115 (po šesti zástupcích z každé země, po jednom poslanci za každý kraj). Volební právo mělo být přímé a rovné, nikoli však všeobecné.

Ferdinand I. Dobrotivý na obraze Francesca Hayeze

Platilo jen pro muže a bylo omezeno kromě věku volebním cenzem, totiž majetností, vyjádřenou výší daňové povinnosti: volit mohl muž, který dosáhl dvaceti čtyř let a platil minimálně 5 zlatých roční daně. Ale co hlavního: ústava kodifikovala naprostou občanskou rovnost před zákonem, odstraňovala veškerá šlechtická privilegia a vztahy feudální vázanosti, zaručovala osobní svobody, lidská práva, nedotknutelnost majetku, listovní tajemství, svobodu pohybu, shromažďování a spolčování. Rušila trest smrti absolutně (nebo aspoň variantně za politické zločiny). Každému národu v říši nabízela nerušený svobodný vývoj.

Všechno je jinak

Tohle všechno. To ovšem nemohlo projít., i když… ještě v listopadu 1848 se zdálo, že vše je na dobré cestě. Premiér Schwarzenberk podnikl tehdy elegantní zastírací manévr. Pro udržení klidu a zdání perspektiv a shody. 27. listopadu (pět dnů poté, co začal parlament v Kroměříži zasedat) tu představil poslancům svůj kabinet a přečetl nadšeně aplaudované vládní prohlášení.

„Chceme konstituční monarchii se vší upřímností a bez obalu. Chceme tuto státní formu, jejíž podstatu a zajištěnou záruku spatřujeme v pospolitém vykonávání zákonodárné moci ze strany mocnáře a zástupců národů rakouských. Chceme, aby se zakládala na nerušeném vývoji všech národností, jakož i na rovnosti všech občanů před zákonem.“

Zlatá slova. Bohužel jenom slova. Nicméně iluze, že vláda a parlament budou napříště harmonicky spolupracovat, byla dokonalá. Poslanci se dojatě objímali. To bylo 27. listopadu. Za pět dní došlo nato k překvapivé abdikaci Ferdinanda Dobrotivého a k nástupu mladičkého Františka Josefa I. Sněm tento „puč na trůně“ přijal poklidně, natolik ponořen do práce, že začátkem ledna byl text ústavy takřka hotov. Dne 4. ledna 1849 (zrovna byly třeskuté mrazy a jednací sál v arcibiskupském paláci se nedal vytopit) zavítal náhle do Kroměříže ministr vnitra, hrabě Franz Stadion. Nikoli na návštěvu, ale aby oznámil, že v podstatě celý návrh ústavy panovník i vláda odmítají.

Logo

„Je to výsledek nepřiměřeného teoretizování!“ Zejména naivní představy o suverenitě lidu jako zdroje veškeré moci „představují nepřípustný zásah do základů monarchického principu!“ Pan ministr tím vyvolal bouři. Ale byla to taková bouře ve sklenici vody. Uplynuly další dva měsíce, během nichž se poslanci pokoušeli některé dráždivé formulace vypustit, jiné zmírnit. V témže čase však už na textu jiné konstituce pilně pracoval hrabě Stadion sám.

Dne 6. března v noci pak přijel do Kroměříže znovu. Pozval narychlo asi dvacet poslanců, chystajících se už ke spánku, a oznámil jim, že vláda se rozhodla parlament rozpustit a vyhlásit ústavní zákon vlastní. Ve svém zavazadle přivážel Stadion text své „březnové oktrojírky“. Ve středu 7. března ráno nalezli poslanci prvního celorakouského parlamentu kroměřížský zámek obsazený vojáky. Na vstupních vratech visel císařský manifest Františka Josefa Prvního.

V dokonale pokryteckém prohlášení se v něm pravilo, že „sněm zklamal panovníkovy naděje, utápěl se v planém teoretizování, a proto je od této chvíle rozpuštěn.“ (A vypuštěn.) Nicméně poslanci jsou v duchu panovníkova hesla Viribus unitis! (což znamená po česku Spojenými silami!), jsou „upřímně zváni ke spolupráci na velkolepém díle obnovy říše“. Právě ve chvíli, kdy celorakouský parlament dokončil definitivní znění ústavy (a šlo o kodex na svou dobu, jak jsme si už řekli, mimořádně demokratický), přišla práce poslanců vniveč.

Miklós Barabás: Portrét mladého císaře Františka Josefa I., 1853, olej na plátně, Maďarské národní muzeum, Budapešť

Jak se mělo ukázat později, i Stadionova „oktrojírka“ – vládou vnucená ústava – zůstala jen cárem papíru a nikdy nevstoupila v platnost. A v témže čase, kdy se rozehnáním kroměřížského sněmu podařilo vyřešit „otázku parlamentu“, řešila mohutná ofenziva i poslední otevřený problém: otázku uherskou. Maďaři však vzdorovali tak srdnatě, že jejich ozbrojený odpor dokázala Vídeň zlikvidovat až s pomocí ruské intervence. V srpnu 1849 Maďaři konečně kapitulovali. A bylo po revoluci.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související