805. schůzka: Češi v Čechách nemají jinou volbu než být Němci, anebo nebýt

28. listopad 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Arcibiskupský zámek v Kroměříži

První ústavodárný sněm neuherských národů Rakouské říše jednal od července do října roku 1848 nejprve ve Vídni. Po přerušení, vynuceném revolučními událostmi, se znovu sešel, odsunut už ale na slepou kolej jako nějaký vlak s nebezpečným nákladem, v závětří jihomoravského města Kroměříže.

Tam poslanci od listopadu do začátku března roku 1849 v rozporech sice, zato v duchaplné a naprosto volné debatě, vytvářeli první vskutku demokratickou ústavu, jejímž subjektem a středobodem se měl stát plnoprávný občan.

Zbytečná práce

Leč v okamžiku, kdy se podařilo text konstituce dohotovit, byl svobodně zvolený rakouský parlament po třičtvrtěroční existenci za vojenské asistence rozehnán. Až do rozpadu mnohonárodnostního impéria se už v obdobném, svrchovaně demokratickém složení nesešel.

Až do března 1848 jsme my Češi vlastně neměli žádné politiky. Měli jsme obrozence. Jejich úsilí se po dvě předchozí generace soustřeďovalo k vytváření či k obraně kulturních a jazykových hodnot. Do víru politického, vzápětí dokonce státoprávního zápasu jsme se museli vrhnout (taky lze říct, že jsme doň byli vrženi) bez průpravy. Bez zkušeností a vhodných lidí, byli jsme bez kádrů.

František Palacký, litografie  Adolfa Dauthage z roku 1855

A taky jsme do všeho vpadli (anebo do toho spadli) za pochodu a přitom střemhlav. Bylo malým zázrakem, jestliže se hned při zrodu českého politického života objevila osobnost s tak vyzrálou koncepcí a zároveň s tak přirozenou autoritou, jakou byl František Palacký.

Od samého začátku nám ale okolí vytýkalo, že jsme nacionalisté, ba přímo šovinisté. To se o Češích opravdu říkalo. Leč nikoli poprávu. Je fakt, že naše vlastenecká obrana národa a národních hodnot byla až křečovitě úzkostlivá, což pramenilo nejenom z nezkušenosti, ale taky z našeho postavení uprostřed tehdejšího „koncertu národů“. Postavení složitého, nepevného, nejistého. Ale kromě toho: vypjatě nacionalistický háv měla tehdy nejenom česká politika, ale politika vůbec, zvláště maďarská, italská a samozřejmě německá. Na rozdíl od Maďarů, Italů a Němců však českou společnost (natož českou politiku) nebral nikdo vážně.

Podceňovaný národ

Nebyli jsme považováni za svébytný a životaschopný národ. Měli nás za sice zajímavou, starobylou a snaživou, nicméně do minulosti náležející slovanskou menšinu… takovou etnickou kuriozitu. Již jsme se lehce dotkli toho, co si o nás myslel tehdy třicetiletý novinář, filosof a ekonom-samouk Karl Marx. „Teď víme, kde jsou nepřátelé revoluce – v Rusku a ve slovanských provinciích Rakouska… Nesmiřitelný boj, válka až do posledního dechu proti Slovanům, zrádcům revoluce, vyhlazení, terorismus! Ne v zájmu Německa, nýbrž v zájmu revoluce.“ On nás ten pán fakt neměl rád.

Karl Marx na fotografii z roku 1861

V osobě jiného Němce, statkáře ze Žatce dr. Ludwiga von Löhnera, se setkáváme s dalším typickým odpůrcem tehdejší české politiky. Löhner založil a vedl Spolek pro Němce z Čech, Moravy a Slezska. Po pražském povstání fakticky znemožnil, aby se sešel připravovaný český sněm, ve kterém spatřoval hrozbu příští české nadvlády nad Němci. A jakpak si uspořádání poměrů v monarchii představoval?

Navrhoval centralizaci Rakouska včetně zrušení vnitřních hranic mezi zeměmi. Což však neznamenalo svobodu pohybu uvnitř Evropy, ne, on si to představoval trochu jinak. Doporučoval české země rozkouskovat na říšské kraje podle národnostního principu. Oblast jižních Čech navrhoval připojit k Rakousku, východní a severní Čechy ke Slezsku. Krom toho byl horlivým zastáncem „Frankfurtu“, čili byl pro začlenění předlitavské části habsburského impéria do příštího Velkoněmecka (včetně nás).

Karel Havlíček, kdykoli mluvil o Löhnerovi, pravidelně dodával: „Náš nejúhlavnější nepřítel!“ A to tím spíš, že v říšském sněmu vystupoval jako „ein Böhme“. Přezíravý německý postoj se pak zrcadlil v českých pocitech malosti, přecitlivělosti, odstrčenosti a ohroženosti. Pocit ohroženosti byl oprávněný. A také v národní hrdosti (kterou dnes mnozí – bohužel – házejí do jednoho pytle s nacionalismem), kterou si druhá strana vykládala jako starou husitskou zbloudilost.

Jan Vilímek: Portrét Karla Havlíčka Borovského

„Češi, odedávna tiší a hodní, spokojující se s drobečkovými pokroky, záviděli Maďarům rasanci, s jakou se hned na jaře roku 1848 chopili příležitosti vydupat si na Habsburcích samostatnost. Sami takového »přímého tahu na cíl« nebyli schopni. Palackého program maximální autonomie českého státu uvnitř federalizovaného Rakouska hodlali muži Pražského jara prosadit legitimními cestami, nikoli silou.“ (Já bych jen dodal, že máme na mysli Pražské jaro roku 1848.)

Hledáme vzor

„Uherská cesta“ byla českým liberálním politikům vzorem z hlediska cíle. Nikoli však z hlediska způsobu, jak toho cíle dosáhnout. Uherský dualismus měl být následován (velmi zjednodušeně řečeno) českým trialismem, rozhodně však ne za cenu ozbrojeného boje, a už vůbec ne národnostního násilí. (Na rozdíl od Uher, ve kterých Maďaři stavěli svoje právo na sebeurčení i svobodu bez obalu na ujařmení ostatních národů v uherské říši, tedy Chorvatů, Slovinců, Slováků a Rumunů.)

Jinak skvělý a rozhodný vůdce Maďarů Lájos Kossuth uměl stejně ohnivě hájit práva vlastního národního kmene jako zatracovat stejná práva ostatní etnik, zejména početných slovanských obyvatel Uherského království. Národnostní konflikt v historických českých zemích se drasticky nestupňoval. Setrvával spíš na úrovni jakési studené války, měl však některé příznačné rysy. Brzy se mělo ukázat, že v dobovém rozpoložení sil a v širších mezinárodních souvislostech je problém národních práv v habsburské říši prostě neřešitelný.

Lájos Kossuth, litografie Augusta Prinzhofera

Česká politika, sama o sobě nezkušená, slabá, sotva že se ocitla na vlastních nohách, byla najednou v mimořádně složité situaci. Sevřena v kleštích cizích programů neměla pro sebe k dispozici takřka žádný operační prostor. Čeští Němci dávali jednoznačně najevo, že je »volá vlast«. Nikoli poprvé, a zdaleka ne naposled. Čeští Němci »chtěli do Říše« (Heim ins Reich, domů do říše, toto heslo přežilo století), což nemělo jiné řešení, než vzít Čechy s sebou. To ovšem Češi v oprávněné hrůze z vlastního brzkého konce odmítali.

Němci nechápali, proč se tomu ti Češi tolik brání, a to i tenkrát, když jim nejrůznější »frankfurtisté« (jak se tenkrát říkalo stoupencům celoněmeckého sněmu ve Frankfurtu) nabízeli záruky vysoké kulturní, etnické i správní autonomie. Češi nevěřili. Představa, jak uprostřed nové říše zůstanou jen nepatrným ostrůvkem, obklopeným ze všech stran mocným germánským živlem, v nich vyvolávala hrůzu brzkého konce, zítřejšího pohlcení. A tak se hledaly nejrůznější cesty, jak budoucnost, ba další existenci národa pojistit. Z nejrůznějších důvodů ale selhávaly.

Iluzorní nápady i cíle

Romantické představy o stmelení panslávské říše Slovanů jako protiváze Germánům (možná dokonce s pomocí ruského cara), to vše bylo od počátku naivní, falešné, iluzorní a nebezpečné. Byly tu ale snahy vzkřísit někdejší státoprávní celek zemí koruny české jejich sjednocením, mělo to být doprovázeno dosažením úplné administrativní samostatnosti v rámci rakouské říše – plus ještě vlastní ústava a vlastní sněm. Všechno ztroskotalo, částečně na nechuti Moravanů a Slezanů, kteří za tímto plánem shledávali šídlo v pytli – totiž českou rozpínavost a hegemonii.

Daleko větší odpor však pocházel od německého obyvatelstva českých zemí, a s nimi i od Němců v Rakousku, v Prusku, od poslanců na sněmu ve Frankfurtu. Celá Evropa uvykla vnímat naše území jako teritorium „přirozeně německé“. Vlivný liberální list Augsburger Allgemeine Zeitung, kterému se u nás říkalo Augšpurkyně, o tomto problému v květnu 1848 napsal: „Připustit vznik slovanského státního života v Čechách (Augšpurkyně tím myslela v českých zemích), tedy připustit to by znamenalo vrazit otrávený meč do hrudi Německa. Uvolnit Čechy z německého státního spolku by se nerovnalo ničemu jinému než sebevraždě Německa.“

No, a to nejlepší teprve přijde: „Češi v Čechách nemají jinou volbu než být Němci, anebo nebýt.“ (No ano: co my tu vlastně pohledáváme?) „Požadujeme, aby Češi přijali za svůj německý zákon a zřekli se jakéhokoli pokusu odloučit se od německých dějin.“ Jawohl! Zum befehl, meine Herren!

Během tání a zmatků na jaře 48. roku učinili čeští politici ještě jiný pokus: nenápadně ustavili prozatímní vládu, začali chystat český zemský sněm a českou ústavu – jakési pilíře budoucí autonomie. Červnové svatodušní bouře však svými důsledky přivodily naprosté zhroucení tohoto projektu omezené české samostatnosti. A tak když na sklonku července 1848 začalo ve Vídni historické jednání prvního vskutku demokraticky zvoleného celorakouského parlamentu, česká reprezentace po určitém váhání, zda má do Vídně vůbec jet, orientovala svou další iniciativu do zasedací síně v adaptované Zimní jízdárně císařského hradu.

Pod určujícím vlivem Františka Palackého přijala za svou politickou koncepci, kterou právě on tak jednoznačně načrtl ve svém »psaní do Frankfurtu« v dubnu 1848. Idea austroslavismu se nyní, po řadě zklamání, znovu jevila jako patrně jediná reálná alternativa české politiky. Program zněl: žádné Velkoněmecko, žádný Frankfurt! Naopak – silné Rakousko, ovšemže modernizované, přebudované ve federaci rovnoprávných národů, ve které by Češi a jejich stát získali co možná největší díl svébytných práv a správní autonomie.

V mnohém (a v tom vězel určitý paradox) se české pojetí značně překrývalo s programem Habsburků a jejich věrných generálů. Ti také chtěli zachránit, obnovit, posílit Rakousko, byť z jiných důvodů a s jiným cílem). Situace v monarchii (do té doby kritická) se shodou okolností začala obracet ve prospěch dynastie právě v čase, kdy první rakouský parlament konal své vstupní rokování.

Ve správném okamžiku

Trůn a generalita se chystaly ve jménu záchrany a znovuobnovení absolutistického Rakouska přejít z defenzivy do ofenzivy. Přitom pro každý ze svých rafinovaných tahů nacházely znovu a znovu podporu skupiny českých parlamentních poslanců. Ti si za své postoje ve sněmu vysloužili pověst nenapravitelných zastánců trůnu, ne největších reakcionářů. Pouliční demonstrace, přerůstající v krvavé bitky, byly nenápadnou, ale emocionálně i politicky působivou kulisou revolučního roku 1848, nicméně ty nejdůležitější děje velkého mocenského zápasu se odehrávaly v relativním poklidu jednacích sálů.

Pohled na Arcibiskupský zámek přes fontánu s vodní plochou a lekníny.

O tom, zda rakouské císařství zůstane absolutistickým státem, v němž rozhoduje vůle (či svévole) panovníka, se rozhodovalo od července do konce října nejprve v jízdárně vídeňského hradu Hofburku, poté od listopadu do března 1849 v jídelně a takzvaném lenním sále arcibiskupského paláce v Kroměříži. Na těchto místech po tři čtvrtě roku (s několika přestávkami) vášnivě, nadšeně, duchaplně, ale i odpovědně jednal historicky první demokraticky zvolený celorakouský parlament.

Tento sněm se narodil na jaře 48. roku, uprostřed všech zmatků, kdy se absolutistický režim podobal starci s plnými kalhotami. Skutečně ustupoval na všech stranách… chaoticky… nevěděl si rady. Aby se Habsburci zachránili, tak po jistou dobu slibovali cokoli. Když Maďaři ustavili vládu a de facto vyhlásili samostatnost, císař Ferdinand v nádherně pokrytecké trůnní řeči popřál „věrnému uherskému národu ze srdce štěstí, v němž nalézám i štěstí své vlastní“. Moc pěkně to řekl. Podobně se zavázal dát zbytku říše konstituci, a skutečně s ní brzy přispěchal (to byla takzvaná první oktrojírka). Jenže to byla ústava špatná, nedemokratická, kterou vzápětí lidové bouře smetly.

Ústup moci, diktovaný strachem, ještě nějaký čas trval. Více či méně proreformní vlády se střídaly, a dvůr raději sám sebe deportoval do innsbruckého azylu a kapituloval zprvu i před kacířskou tezí, že „zdrojem veškeré moci ve státě je lid“. To, že byly v červnu roku 1848 uskutečněny volby do celorakouského sněmu, a že se 22. července konalo slavnostní zahajovací zasedání nikoli už stavovské, ale první „plebejské“, totiž demokraticky vzniklé reprezentace, to byl historický úspěch revoluce. Dodejme, že zatím v neuherské části impéria, Uhry se tou dobou už považovaly za samostatné.

Ferdinand I. Dobrotivý na obraze Francesca Hayeze

Zastánci starých pořádků byli zoufalí; zatím však nezbývalo, než aby licoměrně vydávali svou porážku za dílo vlastní svobodomyslnosti. V rozdrobeném Německu byla revoluce roku 1848 charakterizována vypjatým, v důsledku však neúspěšným zápasem o celonárodní integraci. Co se v Německu odehrávalo, podstatným způsobem ovlivňovalo události v Rakousku. Vždyť šlo mimo jiné (a zejména) o to, zda habsburská monarchie bude do Velkoněmecka začleněna – alespoň svou předlitavskou částí.

Později, tedy od roku 1867, se Předlitavsko stalo jednou ze dvou částí Rakouska-Uherska. Od Zalitavska (neboli Uher) je částečně oddělovala řeka Litava. Druhou možností bylo, že Rakousko zůstane vně proponovaného impéria všech Germánů. Jednání frankfurtského celoněmeckého ústavodárného shromáždění začalo v květnu 1848 a skončilo v červenci 1849. Volení zástupci čtyřicetijedné země, náležející do takzvaného Německého spolku (vesměs učenci, umělci, spisovatelé, právníci, tedy lidé bez politických zkušeností) se v bezbřehých diskusích pokoušeli rozhodnout mezi takzvanou velkoněmeckou variantou (to znamená Německo se začleněním Rakouska) a koncepcí maloněmeckou (Německo bez Rakouska).

V duchaplných slovních přestřelkách mezi radikály (kteří byli pro federativní republiku), liberály a konzervativci (dávali přednost ústavní monarchii) hledal parlament pro budoucí integrovanou říši i vhodnou státní formu. Ale kapitálním úkolem frankfurtského parlamentu bylo vytvořit ústavu Německa. Jak už víme, Češi – i když původně pozvaní – ve Frankfurtu chyběli.

Na rozdíl od českých Němců odmítli (v dopise Františka Palackého) hledat svou budoucnost v lůně pangermánské říše. Kromě opakujících se pouličních nepokojů ochromovala sněmování názorová různorodost, ale i nezkušenost poslanců v parlamentních praktikách. Často se o jedinou formulaci po celé dny (s německou důkladností) přelo i dvě stě řečníků. Neplodné debaty nemířily kupředu. (Jak nadčasová záležitost!) Po čtyřech měsících lopotného slovíčkaření se poslanci ve Frankfurtu dohodli na prvním nepříliš obsažném paragrafu ústavy: „Německá říše sestává z území dosavadního Německého spolku.“ Včetně nás – aniž by se nás kdokoli ptal.

Hledá se hlava pomazaná

Jak čas běžel, v řadě německých zemí (podobně tomu bylo i v Rakousku) začala zdvihat hlavu reakce. Po rozmanitých vzpourách byl v mnoha městech vyhlášen výjimečný stav a k závěrečnému úderu se chystal zejména pruský král. V témže březnu, ve kterém byl rozehnán rakouský ústavodárný sněm v Kroměříži (kterážto událost nás v Toulkách českou minulostí čeká na příští schůzce) konečně parlament ve Frankfurtu schválil svoje klopotně dokončené kodifikační dílo.

Logo

Poměrně demokratická ústava zajišťovala občanské svobody, rušila feudální přežitky, zaváděla všeobecné hlasovací právo (ovšem pouze pro muže). Konstituce počítala se zachováním monarchie a panovníkovi rezervovala významné pravomoci. Císařská koruna byla vzápětí nabídnuta pruskému králi Fridrichu Vilémovi Čtvrtému – ten ji však zhurta odmítl. Myslím si, že věru stojí za to citovat z jeho dopisu: „Vaše koruna vlastně žádnou korunou není. Koruna, kterou může přijmout Hohenzollern, není ona, již vyrobilo shromáždění vyrostlé z revolučního semene, ale taková, která nese boží pečeť. Koruna, kterou nosili Ottoni, Štaufové, Habsburkové, se třpytí leskem tisíciletí. Ale ta, kterou míníte, je zneuctěna smradem revoluce. Takovou imaginární obruč, uplácanou z hovna a latí si přece nemůže dát nasadit legitimní král z boží milosti.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související