804. schůzka: Tak to bych uměl taky

„Celé poslání končilo tím, že nový císař požádal svého starého císaře a pána, totiž mne,“ líčil tyto okamžiky následovně Ferdinand, „požádal mne vkleče o požehnání, které jsem mu dal položením rukou na hlavu a znamením svatého kříže; pak jsem ho objal a on mi políbil ruku. Také moje milá žena objala a políbila našeho nového pána a pak jsme se vzdálili do svých pokojů. Brzy nato jsme se já i moje žena zúčastnili mše svaté v kapli arcibiskupské residence. Pak jsme si s milou ženou sbalili své věci.“

Překvapivé reakce

Zdá se, že to, co proběhlo v Olomouci, bylo dost nečekané. I pro mnohé arcivévody z rodu habsbursko-lotrinského byla ta náhlá střída na trůně překvapením. A co pro Maďary? Tento akt se odehrál bez jejich vědomí, čili v rozporu s uherskými zákony. Maďaři reagovali okamžitě. Oznámili, že habsburskou dynastii považují za zbavenou svatoštěpánské koruny, Lájos Kossuth vyhlásil republiku a ujal se úřadu presidenta.

Ještě onoho dopoledne 2. prosince 1848 si prý nový (osmnáctiletý) císař František Josef I. ještě naposled se svými bratry zahrál s míčem. Dokonce prý přitom rozbil kterési zrcadlové dveře v paláci olomouckého arcibiskupství. Když se tedy „sbalili“, tak se císař Ferdinand a jeho milá žena císařovna Marie Anna (tento titul mohli ještě užívat, ale ve skutečnosti už jimi nebyli) rozloučili a nasedli do kočáru a odjeli na olomoucké nádraží.

Skoro všichni obyvatelé města byli v ulicích a stále častěji se ozývalo provolávání slávy. Od arcibiskupské residence až k nádraží stáli ve špalíru vojáci a v čele průvodu jel na koni sám nový císař, František Josef. Císařský pár nastoupil do zvláštního vlaku a dojel do České Třebové, kde následovala delší zastávka. Odtud pokračoval už vlak přímo až do Prahy, kam dorazil v noci krátce před půlnocí.

Skromný příjezd do Prahy

V Praze císaře uvítal velitel města hrabě Khevenhüller a svobodný pán Mecsery. Kromě těchto dvou pánů nikdo v Praze o příjezdu císařského páru nevěděl a správce na Hradčanech náramně užasl, když spatřil císaře v noci najednou před branami Hradu. Bylo třeba nejprve sehnat klíče od pokojů… taky zatopit… a no ano, uklidit. Ve tři hodiny nad ránem se mohla Jejich Veličenstva konečně uložit ke spánku.

„O císařově pobytu v Praze od prosince roku 1848 až do jeho smrti neexistují v rakouských ani v českých archivech žádné významnější dokumenty,“ tvrdí autor literatury faktu, rakouský spisovatel Gerd Holler. „Zajímavá by byla především lékařská dobrozdání nebo knihy receptů, svědčící o dalším vývoji hlavní nemoci starého císaře, totiž epilepsie. Víme, že traumatická epilepsie se s postupujícím stářím často zlepšuje nebo dokonce úplně mizí. Pro dobu jeho pražského pobytu jsme tedy odkázáni na záznamy komořího, hraběte Ségur-Cabanaka. Ferdinandova aktivita při reformách a budování zděděných českých statků, které pod jeho rukama vzkvétaly a začaly vykazovat značné výnosy, nám dovolují usuzovat na dobrý zdravotní stav.“

Tak jsme tedy měli konečně císaře v Praze. I když – císaře ve výslužbě. Ferdinand byl ochoten zůstat v Praze. Tedy prozatím. Své definitivní sídlo si chtěl vybrat později. Nejvyšší hofmistr poslal do Vídně zprávu: „Jeho Veličenstvo má v úmyslu strávit zde i příští zimu, ale do budoucna si hodlá zvolit místo pobytu podle okolností.“ Zatím obýval Ferdinand s Marií Annou provizorně apartmány v prvním patře Pražského hradu. Později mu bylo vyhrazeno jedno křídlo na druhém nádvoří. Během prosince osmačtyřicátého roku dorazilo do Prahy jeho dvořanstvo, protože císař trval na tom, že chce být obklopen svým starým personálem, na který je zvyklý.

Požadoval také soupravu vozů se šesti lipicány, osmnáct kočárů s příslušnými spřeženími a k tomu osmnáct jezdeckých koní. Kromě nejvyššího hofmistra a hofmistryně, dvorních dam, pobočníků a osobního tajemníka byli u dvora jeho osobní lékař, osobní ranhojič a zpovědník, k tomu samozřejmě sloužící (bylo jich šedesát pět), jako komorníci, komorné, sklepmistři, cukráři, dvorní kuchaři, jídlonoši, komorní topiči, podkoní, postilioni, dvorní kočí, krmiči koní, sedláři, kováři, a nakonec čestná stráž, skládající se z jednoho důstojníka a osmi mužů.

Poprvé mezi lidmi v civilu

Dne 12. prosince 1848 se Ferdinand poprvé v civilu a bez řádů objevil na veřejnosti. Navštívil v pražské opeře představení Alessandro Stradella od Friedricha Flotowa. Císař byl od mládí nadšeným příznivcem opery a v Praze nevynechal jediné představení. Jeho nejmilejší operou byla Flotowova Marta. Činohru navštěvoval méně a za pětadvacet let svého pobytu v Praze nebyl ani na jediném představení českého divadla. Když ale v Praze hostovala francouzská herecká společnost, seděl Ferdinand ve své lóži každý den. Od roku 1852 požádal každoročně dvorní ples, ale sám měl raději menší, intimnější společenské kroužky, do kterých zval umělce a vědce.

Čím se v Praze Ferdinand, císař v. v. zabýval? Není pravda všechno, co se o něm říkalo. Že tady trávil svůj čas (z omezenosti a z dlouhé chvíle) takřka výhradně hraním domina. Začal se opět intenzivně zabývat botanikou. Poslal si do Vídně pro dvorního zahradníka Antoina, který mu na Hradě zřídil velký skleník a jednou týdně si k sobě zval profesora Pečírku ze staroměstského gymnasia, s nímž vedl dlouhé hovory o botanických a zemědělských problémech. Jinak každý den několik hodin cvičil na klavír, uměl i na trumpetu. Ve volných chvílích s nadšením hrál taroky, přičemž mu pravidelnými partnery byli jeho pobočníci a důstojník hradní stráže. Kupodivu vyhrával. Ne že by ho nechali vyhrát (to by poznal).

Dopoledne a odpoledne chodil Ferdinand za každého počasí na procházku a jeho postava se brzy stala součástí důvěrně známého obrazu města. V zimě nosil ohromný rukávník, který měl zavěšený na šňůře kolem krku. Léto 1849 strávil císařský pár v Innsbrucku. Dvorní ubytovatel mezitím adaptoval císařské komnaty na Pražském hradě, na kterém se vyskytovalo celkem 711 obytných prostor – a všechny byly obsazené. Při zjišťování stavu vyšlo najevo, že tu bydlí mnoho lidí, kteří na to nemají právo, a nikdo si neuměl vysvětlit, jak se sem vlastně dostali. Koncem léta byly císařské komnaty hotové, jejich výbava stála státní pokladnu 32 tisíce zlatých. Počátkem října se císařský pár vrátil do Prahy.

Zůstat mimo hru

Když Ferdinand přijel do Prahy, bylo mu padesát pět let. Že by to byl zrovna nějaký mladík, to se o něm říct nedalo. A to stárnutí ne a ne se zastavit… Však to na něm bylo vidět. Nechal si totiž narůst dlouhý plnovous. Do té doby býval vždy hladce oholen a dvorní lékárna mu pravidelně dodávala mýdlový prášek na holení. Zpočátku mu na tvářích vyrazily jenom jemné licousy, ale v průběhu let se z nich vyvinul dlouhý bílý plnovous. Ferdinand se v Praze oblékal pouze do civilu, jenom jednou v roce, v den svých narozenin (19. dubna) si vzal na sebe uniformu rakouského polního maršála se všemi řády a provedl vojenskou přehlídku. Jinak se snažil zůstat úplně mimo politické dění, aby se vyhnul jakémukoli střetu s mladým císařem.

Císař Ferdinand, který byl osobně poctivý a skutečně »Dobrotivý« měl v monarchii stále ještě mnoho přívrženců. Kdyby se objevil ve Vídni, mohlo by to vést k demonstrativním projevům sympatií. Jenom někdy, při velkých politických událostech, komentoval dění svým lakonickým způsobem: „Zcela jako se dělo nám.“

Po svém odstoupení požadoval Ferdinand od rakouského státu půl milionu zlatých ročně na udržování. Pro svou ženu ještě k tomu 50 000 zlatých ročně. Znovu se začtěme do knihy o císaři Ferdinandovi, sepsané Gerdem Hollerem: „Platy jeho služebnictva stály státní pokladnu ročně přes 57 000 zlatých. Císař velice nelibě nesl naléhání ministra financí, který ho nutil, aby se konečně rozhodl pro své definitivní sídlo. Šlo o pravidelné zasílání peněz zaměstnancům.“ Nejvyšší hofmistr ohlásil začátkem roku 1850 do Vídně: „Jejich Veličenstva mě pověřila, abych Vaší Jasnosti oznámil, že zralém uvážení všech okolností a obzvlášť s ohledem na toskánská panství v Čechách, která nyní připadla Jeho Veličenstvu, mému nejmilostivějšímu pánovi, se Jejich Veličenstva rozhodla prohlásit Prahu a císařský Pražský hrad za své trvalé sídlo. Jejich Veličenstva žádají, abyste to laskavě dal na vědomí Jeho Veličenstvu vládnoucímu císaři.“

Rozdělování statků

Toskánská panství v Čechách... Podivný termín. Jakoby Florencii u nás něco patřilo. Ve skutečnosti ani ne tak Florencii, jako Napoleonovu synovi. Tomu, co se mu říkalo Orlík. Napoleonu Františku Josefu Karlu Bonapartovi. Když byl jeho otec, francouzský císař Napoleon svržen, vzal si ho na starost dědeček – rakouský císař František. Chtěl ho nějak existenčně zabezpečit. Nejprve pojal plán, že by z jeho vnuka mohl být princ z Parmy, to však spojenci na vídeňském kongresu odmítli. Tak si vymyslel vévodu z Mödlingu, ten se však zase nelíbil kancléři Metternichovi.

Dvorní úředníci tedy přišli na nápad, jak císařovu vnuku opatřit vedle titulu i finanční zajištění. Po smrti své matky měl obdržet statky v Čechách, a tak (speciálně kvůli němu) bylo utvořeno Vévodství zákupské, pojmenované podle severočeských Zákup. „V Čechách ležící panství Zákupy, které později patřilo císařovu bratrovi, vévodovi toskánskému, je tímto včetně všech jeho včleněných nebo v budoucnu získaných statků povýšeno na vévodství a zapůjčeno princi Františku Josefu Karlovi, synovi naší milované dcery Marie Louisy, který získává titul vévody Zákupského s predikátem Jasnost a zvláštním erbem.“ (Pozoruhodné je, jak obratně císař František vynechával celé jméno Orlíkovo, tedy „Napoleon“ i ten „Bonaparte,“ a samozřejmě že se zamlčel i tatínek. Ten se taky jaksi nehodil…) Orlík se do Zákup na své panství Orlík jaktěživ nepodíval, žil ve Vídni, a tam také ve svých jedenadvaceti letech zemřel na tuberkulózu hrtanu.

A když odešla na věčnost i jeho matka, přešel majetek do osobního vlastnictví císaře Ferdinanda. „Panství Zákupy a přilehlé statky byly v době Ferdinandova příchodu do Prahy značně zpustošené a jejich výnos nestál za řeč. Císař se rozhodl, že sám převezme správu statků, založil zde moderní pěstitelský ústav a nechal dovézt z Nizozemí stromy a keře. To vše vyžadovalo mnoho práce a stálou přítomnost majitele. Ferdinand skutečně dokázal v krátké době zvýšit výnosy svých statků, takže ročně obnášely dva miliony zlatých. Od roku 1850 už císař neopouštěl Prahu a v létě se zdržoval na Zákupech.“

Na práci měl v Praze i v Zákupech Ferdinand lidi. ale sám taky přiložil ruku k dílu. Na podzim roku 1852 si dokonce při zahradnické práci přivodil těžkou infekci levého lýtka, na noze mu naskočilo několik abscesů, které bylo třeba chirurgicky otevřít a vyčistit. Jinak společenský život stárnoucího ex-císaře byl obohacen mnoha rodinnými návštěvami. Velmi často přijížděl do Čech synovec František Josef – nejprve sám, pak i se svou ženou Alžbětou. Mimochodem – Ferdinand věnoval císařovně „Sissi“ jako svatební dar drahocennou diamantovou čelenku.

Příbuzní císaře „v důchodu“ nezanedbávali

Také arcivévoda František Karel (mladší Ferdinandův bratr) s manželkou Žofií byli na Pražském hradě častými hosty. Roku 1856 slavil císařský pár stříbrnou svatbu a při té příležitosti přijelo do Prahy kromě Františka Josefa deset dalších arcivévodů. Zdraví pánovi a paní na Hradčanech jinak sloužilo, tedy: Ferdinandovi kupodivu ano, nejsou žádné zprávy o dalších epileptických záchvatech; císařovna Marie Anna však začala v Praze stonat. Na průdušky. Trpěla chronickou bronchitidou, a vůbec, měla stále častější stavy slabosti. Proto na doporučení lékařů jezdila k severnímu cípu Jaderského moře, kde dal jeden bohatý patricij z města Rijeky postavit v rybářské vesnici Abbazii panský dům, obklopený nádherným parkem a květinami a stromy z celého světa. (Dnes se toto chorvatské letovisko jmenuje Opatija.)

„Roku 1858 bylo Ferdinandovi 65 let, což byl na tehdejší poměry už požehnaný věk. Proto sepsal závěť a uložil ji (jak bylo zvykem) v úřadě nejvyššího hofmistra. Obsahovala kromě jiného následující ustanovení: Univerzálním dědicem veškerého movitého i nemovitého majetku, takzvaných »toskánských« statků v Čechách s panstvími Buštěhrad, Zvoleněves, Tachlovice, Police, Ploskovice, Zákupy, Kácov, Královské Poříčí se stává vládnoucí císař František Josef. Statek Ploskovice dostává k doživotnímu užívání císařovna Marie Anna.

Kromě toho obdrží moje žena 200 000 zlatých v hotovosti, 500 000 zlatých v pětiprocentních obligacích a roční rentu 120 000 zlatých. Do jejího vlastnictví také přejde veškeré zařízení na Pražském hradě včetně kočárů a koní. Arcivévoda Ferdinand Maxmilián, můj synovec, dostane 300 000 zlatých. Po mé smrti bude odslouženo 300 mší, a kromě toho jeden kněz dostane 8000 zlatých za to, že bude až do konce svého života denně sloužit mši za mou duši. Personál Pražského hradu bude dostávat penzi ve výši platu v době aktivní služby.“

Nejen dobrotivý, ale i velkomyslný

Ferdinand byl opravdu velkorysý. Od doby, kdy podepsal závěť, uplynulo ještě dlouhých 16 let, než měla vstoupit v platnost. Teprve po osmdesátce se začalo Ferdinandovo zdraví horšit. Na jaře roku 1874 ho překvapil prudký plicní katar, který mu zabránil odjet v létě na jeho statky. „Veličenstvo se sice cítí dobře,“ stálo v hlášení do Vídně, „ale nemá už zájem o vyjížďky. Je to však třeba, jinak se nedostaneme na venkov, což by bylo pro všechny ze zdravotních důvodů žádoucí.“ Ferdinand však nadále postonával a nikdy se už úplně neuzdravil. Nechodil na procházky a nechával se vozit v pojízdném křesle. Neměl náladu ani hrát na klavír.

Hudby se však nevzdal – každý den přicházel na Hrad profesor Smita z pražské konservatoře a císař naslouchal jeho hře. Ošetřující lékaři nařídili naprostý zákaz návštěv kromě nejbližších příbuzných, což dalo podnět k nejrůznějším pověstem. Dne 28. června 1875 přispěchal do Prahy císař František Josef, aby strýčka spatřil na vlastní oči. Ferdinand právě spal v pojízdném křesle. Mladý císař nějakou dobu u spícího starce poseděl, ale nechtěl ho budit. Ještě téhož dne se vrátil do Vídně.

Příštího dne opustil císař Ferdinand lůžko teprve o jedenácté hodině dopoledne. Nechal se obléci a snědl talíř slepičí polévky. O půl druhé se jako každý den objevil v hudebním pokoji profesor Smita, aby císaři přehrával na klavír. Ferdinand seděl ve svém pojízdném křesle u křídla a velmi pozorně naslouchal klavírní improvizaci na jednu z Haydnových symfonií. Na začátky 3. věty ho přepadl těžký záchvat kašle a krátce nato ztratil vědomí. Ošetřující lékař konstatoval příznaky mozkového ochrnutí. Nemocný nabyl vědomí právě ve chvíli, kdy mohl přijmout papežské požehnání, o které císařovna zažádala telegraficky. Pak ztratil vědomí definitivně.

Dne 29. června 1875 putovala do Vídně lékařská zpráva: „Jeho Veličenstvo císař Ferdinand dnes v půl druhé v poledne upadl náhle do bezvědomí. Z klavírního pokoje, kde i vsedě cítil dobře, byl okamžitě dopraven do ložnice a objevily se příznaky mozkového ochrnutí. Po krátké chvíli nabyl vědomí. Veličenstvo bylo opatřeno svátostmi umírajících. Náhle se projevil nedostatek dechu a ochrnutí plic, na což Jeho Veličenstvo císař ve tři čtvrtě na tři odpoledne tiše zemřel.“ Z poznámek osobního lékaře vyplývá, že Ferdinand v posledních deseti letech života silně ubyl na váze. Jako oficiální příčina smrti se na jeho úmrtním listě objevil termín marasmus senilis. Vyčerpání. Stařecká slabost. V češtině se většinou užíval jiný výraz. Takový člověk prostě „sešel věkem“.