572. schůzka: Poklady od svatého Klimenta

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kostel sv. Salvátora

Roku 1578 byl v místech zbořeného kostela svatého Bartoloměje položen základní kámen kostela svatého Salvátora. Pokud to dovolily technické podmínky, při stavbě se používalo i zdivo chóru gotického kostela svatého Klimenta. Stavět se začalo renesančně, barokní podobu kostelu dal významný vlašský architekt Carlo Lurago. Postranní věže byly dokončeny později zásluhou Františka Maxmiliána Kaňky.

Vnitřek kostela svatého Salvátora je pozoruhodný svou barokní výzdobou: obrazy světce, jemuž je svatostánek zasvěcen, a zakladatele jezuitského řádu svatého Ignáce z Loyoly, oltářní obraz Proměnění Krista, malovaný podle vzoru Raffaela Santiho, na stropě se vyjímá freska Čtyř světadílů a barokní zpovědnici doprovází Bendlovy sochy dvanácti apoštolů. (Takový cyklus apoštolů se u nás nesetkáme v žádném jiném kostele.)

Trochu předběhneme čas. Poznamenejme, že k dějinám salvátorského kostel patří i jméno mladičkého Jakuba Jana Ryby, který tu vypomáhal na kůru stejně jako Bernard Bolzano – ten zase tady kázal universitním posluchačům. Na kostel navázala kaple Nanebevzetí Panny Marie. Sloužila italským stavitelům, kupcům a řemeslníkům, proto se jí říká Vlašská kaple. Svou spletí barokních mříží tvoří jedno z nejsilněji působících staropražských zákoutí.
Dominikáni po svém návratu do zpustlého kláštera (to bylo po husitských válkách v 15. století) přebudovali někdejší kapitulní síň do podoby kostela a přenesli na něho zasvěcení svatému Klimentu.

Nepořádný kostel

Tento kostel byl nepořádný. Což znamenalo, že tato církevní stavba směřovala od jihu k severu a byla tudíž nesprávně neorientována – proto „nepořádný kostel.“ Ani později, když Tovaryšstvo kostela dobudovalo svatého Salvátora, se provizorní charakter klimentského kostela nezměnil. Tovaryšstvu dobře prospívaly obě stavby, zvláště když u svatého Salvátora mohli kázat německy a u svatého Klimenta česky. Výrazná změna nastala až v desátých letech 18. století, kdy tato část starého Klementina ustoupila novému kostelu, ale s týmž zasvěcením. Stavbu vykonal Antonio Lurago patrně podle projektu Kryštofa Dienzenhofera.

U pana Luraga bychom si měli na chvilku zastavit. Zaslouží si to. Nejenom Carlo, ale i další architekti, stavitelé a kameníci z této bohatě rozvětvené rodiny. Doma v Itálii, tedy v krajině u jezera Como, se zabývali nejenom těmito obory, ale byli vynikajícími sochaři, zlatníky a malíři. Carlo Lurago se usadil v Praze na konci, když byl ještě velmi mladý, měl sotva třiadvacet let. Od samého začátku pracoval hlavně pro řád Tovaryšstva Ježíšova, ale i pro jiné řehole, a zákazníky měl i v řadách šlechty (zejména u Černínů, Lobkoviců, Piccolominiů a Thunů). Stal se vedoucím firmy, jejíž velká kapacita se opírala o souhru rodinného klanu a velké družiny italských zedníků, kameníků a štukatérů. Stal se pražským měšťanem a zejména v Praze vytvořil celou řadu staveb, které dnes patří v vrcholům raného baroka u nás.

Kromě kostela svatého Salvátora je to celý komplex Klementina, jezuitskou kolej na Karlově náměstí. Měl na starosti opevňovací práce na Starém a Novém Městě pražském a vyšehradské cihlové hradby Vyšehradské (včetně pevnostní Leopoldovy brány). Opravil Staroměstskou mosteckou věž při Karlově mostě, navrhl a postavil zámek Humprecht u Sobotky účastnil se na stavbě poutního místa Svatá Hora u Příbrami. Dokončil slavný dóm v bavorské Pasově, stavěl v Kladsku i v Salcburku. Ke geometrii měl až mystický vztah. Přísnost jeho geometrických konstrukcí je symbolická, obsah jeho architektonických symbolů je však pro nás utajen. Astronomie a astrologie byla jeho láskou a architekt jim dával přednost před projektováním.

Nejvýraznější stavby Anselma Martina Luraga

Carlův synovec Anselmo Martino se v nejzákladnějších otázkách týkajících se řemesla se vyučil u svých strýčků. Ačkoli byl původem Ital, měla jeho tvorba snad vlivem místního školení výrazný středoevropský charakter. Architektura jeho staveb je ušlechtilá, kompozičně vyvážená, reprezentuje vrcholný a pozdní barok a začátek rokoka. České barokní architektuře přispěl osobitým typem kostela. Značný vliv na něj měly práce Dienzenhoferovy a Hildebrandtovy. K jeho hlavním dílům patří úprava průčelí Černínského paláce v Praze, úpravy zámku v Buštěhradu a stavba paláce Kinských na Staroměstském náměstí, což je nejvýraznější pozdně barokní stavba v Praze s rokokovými štukaturami. je autorem i barokní brány do areálu Strahovského kláštera z Pohořelce a přestavěl a vyzdobil hvězdárenskou věž pražského Klementina.

Anselma Martina Luraga dvakrát zvolili rektorem vlašské kongregace v Praze. Právě tehdy postavil zvonici chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, a dovršil tak dílo svého tchána Kiliána Ignáce Dienzenhofera a jeho otce. Vůbec – jako architekt a stavitel byl nesmírně plodný, počet jeho projektů je mimořádný. Přitom žádný z nich nelze považovat za méně zdařilý, všechny jsou architektonicky na špičkové úrovni. Skeptik by mohl říci, že Anselmo Lurago byla natolik nadaný a schopný umělec, že ani české prostředí jej nedokázalo deklasovat. Carlo Lurago zemřel dva dny před svými devětašedesátými narozeninami v bavorském Pasově. Anselmo Martino Lurago odešel nedlouho před svými pětašedesátinami. Byl pohřben v Praze.

Anselmo Lurago postavil zvonici chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně a dovršil tak dílo svého tchána Kiliána Ignáce Dienzenhofera a jeho otce (obraz Václava Jansy)

„Ve srovnání s plodnými Luragy byl ještě výkonnější barokní stavitel a císařský architekt František Maxmilián Kaňka. Tento staroměstský měšťan přišel do prvního kontaktu se stavitelstvím u svého otce, jednoho z předních stavitelů své doby. Získal u něho základy a pak se vyučil u Pavla Ignáce Bayera, u architekta, který měl na svědomí barokní přestavbu zámku Hluboká. Dlouhou dobu pak pobýval v cizině, zcela jistě ve Vídni, ale patrně též v severní Itálii. Po svém návratu spolupracoval s nejlepšími architekty své doby jako byli Alliprandi a Santini, jejichž stavby pak po jejich smrti přebíral a dokončoval.“

Také Kaňku zaměstnávali nejpřednější šlechtické rody Českého království: Lichtenštejnové, Vrtbové, Mansfeldové, Černínové, Valdštejnové a Pachtové. Pracoval však i pro církevní řády: pro piaristy, benediktiny, jezuity i cisterciáky. Jeho architektura působí klidným dojmem... zdá se, že tíhne spíš k rokokovému zjemnění a klasicistnímu zjednodušení. Její autor si získal obrovské renomé a byl jmenován císařským architektem. Dílem, které ho proslavila i mimo Prahu a toto království, byla úprava pražského paláce Černínů na Hradčanech. Stavba se protáhla na dvě generace. Kaňka projektoval také zámek ve Vinoři, zámek v Liběchově, dva paláce v Praze na Malé Straně, přestavbu zámku Konopiště, úpravu terasovité Vrtbovské zahrady na pražské Malé Straně. Zejména jeho úspěšná práce pro rod Černínů, který právě tehdy zaujímal dominantní pozici, mu přinesla obrovský počet zakázek od nejrůznějších dalších šlechtických rodin.

02256773.jpeg

Zájemci však brzy ostrouhali, protože úspěšný architekt František Maxmilián Kaňka se rozhodl před svou šedesátkou stavitelskou kariéru ukončit a nadále se věnoval už jen manželce a rozmnožování beztak rozsáhlého majetku. Rodinný život je rodinný život. No... on se v poměrně vysokém věku ovdověl a pak se znovu oženil. S manželkou mnohem mladší než byl on sám, a hlavně pocházející z erbovní rodiny. Bydlel s ní ve svém velkém domě v Dlouhé třídě v Praze – v tom domě byl i prosperující pivovar. Další příjmy mu plynuly z několika dalších pražských domů, a snad také proto si mohl dovolit nechat vystudovat své potomky práva, i když on sám absolvoval zřejmě jen gymnasium. Kaňka se podepsal i na nové, barokní tváři Klementina. Ke konci 2. desetiletí 18. století upravoval Karolinum, ale měl dost času, aby si „odskočil“ do Klementina, kde navrhl takzvanou kvadraturu kolem Révového nádvoří. Projektoval postranní věže nad kostelem svatého Salvátora. Dodnes se s určitostí neví, kdo se podílel na vybudování kaple Zvěstování Panny Marie, která je dnes nazývána Zrcadlovou síní Klementina, a také na Knihovním sále – tedy jestli to byl Kaňka nebo Dienzenhofer.

Klementinský barokní Knihovní sál je každopádně jedním z nejstarších dokladů sálové galerie v českých zemích. Jeho délka činí 41 metr, šířka přes 12 metrů, výška víc než 10 metrů. Fresky na stropě znázorňují tři stupně poznání: v prvním poli je zobrazen Apollo na Parnasu s okřídleným Pegasem a devíti Múzami. Uprostřed výjevu letí génius držící kahan s plamenem Rozumu. Na dalším poli se klene Chrám moudrosti s postavami starozákonních proroků; kromě toho se tam vyskytují i dva jezuitští světci, Ignác z Loyoly a František Xaverský. Na třetím poli je znázorněno Proměnění Krista na hoře Tábor v doprovodu Mojžíše a Eliáše a za přítomnosti apoštolů Petra, Jakuba a Jana. Od roku 1727 byl sál zařízen masovými dubovými regály pro knihy. V jeho spodní části byly uloženy knihy teologické, zatímco světská, hlavně nauková literatura, ta se nacházela v méně rozložitých horních policích. Ani klementinské knihovně se nevyhnula móda 18. století natírat hřbety knih bílou olejovou barvou a opatřovat je barevnými nápisy, signaturami nebo ornamenty.

„František Maxmilián Kaňka byl nepochybně jedním z nejvýznamnějších českých představitelů vrcholného baroka. Soupis jeho staveb je natolik rozsáhlý, že jej nikdy nemůžeme považovat za konečný. Na rozdíl od Dienzenhoferů totiž Kaňka své stavby nevedl jako stavitel, takže měl dostatek času na vlastní projekční činnost. Úzké přátelské vztahy ho vázaly především k Matyáši Bernardu Braunovi, a tak na většině jejich budov se spojuje mistrovství obou umělců, mnohdy doplněných ještě malbou Václava Vavřince Reinera. Stal se nejproduktivnějším a vedle Dientzenhoferů a Santiniho také umělecky nejvýznačnějším architektem českého baroku. Měl řadu spolupracovníků a žáků, kteří realizovali jím projektované stavby; vykazoval neuvěřitelné příjmy. Přispěl rozhodující měrou ke zdomácnění baroka v české architektuře. Jeho stavby jsou půvabné a klidné, slohově čisté s jemnou štukaturou, vždy perfektně provedené.“

Barokní knihovní sál Klemenatina

Ještě na jedno jméno bychom neměli zapomenout. K souhvězdí českých barokních architektů patří stejně neodmyslitelně jako Polárka v souhvězdí Malého medvěda. Francesco Caratti. Byl původu italského, ale narodil se ve švýcarském kantonu Ticino. Základy řemesla získal v severní Itálii, pokračoval ve Vídni, do Prahy přišel přes Moravu, kde pracoval ve Valticích. V Čechách dostával zakázky převážně šlechtické a církevní. Objednávky mu zadávali (stejně jako jeho kolegům) zástupci předních rodů – Lobkoviců, Michnů, Nosticů, Černínů (v černínských službách setrval, dobře honorován, až do smrti).

A jeho tvorba? Převyšuje soudobý středoevropský průměr architektury a obráží nejen prvky vídeňského prostředí, ale i vlivy italské. Stal se tvůrcem a hlavním představitelem monumentálního architektonického stylu, který v Čechách neměl de facto rovnocenného pokračovatele. Jeho nejznámějším žákem (který však nikdy nedosáhl jeho kvalit) byl Giovanni Battista Maderna a jeho nejvýznamnějším pražským dílem je monumentální stavba největšího pražského paláce, Černínského. (Dnes je v něm sídlo Ministerstva zahraničí.) „Černín“ má dva dvory, rozsáhlé hlavní průčelí s gigantickým sloupovým řádem a vyváženým zahradním průčelím. Tato stavba pro Humprechta Jana Černína, čnící na návrší u Lorety naproti Pražskému hradu, byla svou velikostí a rozlehlostí trnem v oku samému císaři. O tom paláci prohlásil pohrdavě: „Stodola.“ Pro pražské dominikány postavil Caratti dnes už zrušený kostel sv. Maří Magdaleny na Malé Straně (byl přestavěn na četnická kasárna), a mimo Prahu se zaskvěl zejména přestavbou roudnického zámku a kostelem v Kosmonosech. Umírá v lednu 1677 v Praze.

Největším pražským dílem Giovanniho Battisty Maderny je monumentální stavba Černínského paláce

Obloukem se vracíme ke Klementinu. Kolem něj se dodnes vznáší nejeden otazník. Ještě před založením matematicko-astronomických studií údajně mělo Klementinum vlastní observatoř. Problém je ovšem v tom, že nevíme přesně, kde stála... Pokud vycházíme z mědirytiny Prahy z roku 1685, tak se u nároží Křížovnické a Platnéřské ulice o jedno patro nad budovou koleje vypínala osmiboká věž. To byl mohl být důkaz. Vlastně nemohl. Ona ta věž nejspíš vůbec neexistovala. Malíř si vymýšlel. Do rytiny se ta věž dostala zřejmě jenom v rovině architektonického záměru. Jako návrh...

Skutečná klementinská věž vyrostla až někdy po roce 1722 nad nárožím refektáře a barokního Knihovního sálu. Autor projektu? Další záhada. Mohl to být František Maxmilián Kaňka, ale také Kilián Ignác Dienzenhofer. Stavba byla vybudována v době, kdy Klementinum vítalo císaře Karla VI. Ten zde shlédl hru o svatém Václavovi s hudbou Jana Dismase Zelenky. Ta stavba však měla po první tři desetiletí jenom vyhlídkový charakter a teprve v polovině 18. století – zásluhou vynikajícího matematika, fyzika a astronoma Josefa Steplinga - se proměnila v observatoř. Na úpravách věže spolupracoval architekt Anselmo Lurago – to už víme jistě. Věž byla tehdy zakončena známou olověnou plastikou Atlanta, podpírajícího zeměkouli. Tato socha se stala mezi špičkami pražských věží neodmyslitelným symbolem Klementina.

Alois David, čtvrtý ředitel zdejší hvězdárny, si do svého deníku napsal, že „Atlas má na levé straně prsou vyznačen letopočet 1722 a nečitelné jméno umělce, jenž ho zhotovil.“ Někteří badatelé připisují sochu dílně Matyáše Bernarda Brauna. Z ochozu pod Atlantovou sochou se dělostřelcům na hradčanských baštách až do roku 1921 dávala znamení vztyčeným červenobílým praporem, výstřel z bašty pak Pražanům oznamoval pravé poledne. Vypravuje se, že pouze 29. října roku 1918 mával zřízenec praporem bílým, aby dal najevo, že Klementinum nebylo dosud převzato československým státem. „S observatoří a symbolickým Atlantem souvisejí časově i obsahově dvě fresky uvnitř Klementina. První z nich lze spatřit na stropě starého matematického sálu. Nalevo stojí skupina alegorických postav, představujících Optiku (s dutým zrcadlem), Geografii (s mapou a kružidlem), Mechaniku (s váhami), Aritmetiku (držící tabulku), Astronomii (s dalekohledem) a konečně Geometrii a Gnómiku (v podobě sedících dívek s kružidly a úhloměrem).“

Astronomická věž pražského Klementina

Mají-li čtenáři a posluchači za to, že gnomiku rozhodně ve škole neprobírali, nechť si uvědomí, že gnómika pracuje s gnómonem, což je nejstarší astronomický přístroj, jehož nejjednodušší formou je sloup nebo svislá tyč, určující podle délky a směru stínu úhlovou výšku Slunce a tím například poledne nebo slunovrat. „Uprostřed výjevu se vznáší velká hvězdná sféra jakožto symbol vesmíru a vpravo rozmlouvá sedm mužských postav. Jsou to autority, o něž se opírala jezuitská věda: Archimédes, Apollónios, Hipparchos; z korunovaných hlav pak Klaudios Ptolemaios a Alfons X. Kastilský; v černém jezuitském hábitu stojí Riccioli, autor mapy Měsíce s dvěma sty názvy moří, pohoří a kráterů. Vedle něj pak Tycho Brahe.“

Matematický sál (ten, kterému se říká na rozdíl od Starého „Nový“) má na svém stropě fresku s andílky, kteří symbolizují Aritmetiku a Geometrii, zatímco z umění jsou zde zobrazeny Hudba, Malířství, Sochařství, Architektura a Poezie. A opět svět vědy: postava s výkresem symbolizuje perspektivu; nad ní vidíme atributy mechaniky, optiky, astronomie a geografie. Poslední postava obsluhuje vývěvu. Chybí ovšem znázornění třecí elektřiny, i když se s ní tou dobou v Klementinu již pracovalo. Ebonitová tyč s liščím ocasem nebyla zřejmě shledána umělecky žádoucí. „V tomto Novém matematickém sále jsou umístěny pozoruhodné doklady soudobého hodinářského umění. Kromě obvyklého mechanismu k měření času znázorňují přístroje i běh Slunce, Měsíce, země a dalších nebeských těles.“

Na budovách Klementina jsou také sluneční hodiny. A je jich neméně než třináct. Šestery můžeme vidět na Révovém nádvoří, čtvery na Hospodářském dvoře a dvoje na Studentském nádvoří. Třinácté vidíme na východní stěně hvězdárenské věže. Většina z nich je dílem jednoho tvůrce – Valentina Stansela, nejvýznamnějšího jezuitského astronoma v Klementinu. Hodiny ukazují tři druhy času: takřečený podorlojní (to znamená dvanáctihodinový), dále čas počítaný od východu Slunce, a čas počítaný od západu Slunce. Ukazatelem času byl stín železné tyče, zasazené kolmo do stěny. Nejhodnotnější a nejzachovalejší hodiny nalezneme na Studentském nádvoří – nesou letopočet 1658. Bez nadsázky lze říct, že soubor klementinských slunečních hodin patří k nejstarším tohoto druhu v Praze.

Západní nádvoří Klementina

Věže, sály, paláce a hodiny – to všechno hlásá slávu baroka navenek. Dokonce bylo nad jiné důležité, aby to vše bylo vidět, aby to oslňovalo, uvádělo v úžas. Leč nezanedbatelné bylo i to, co se skrývalo pod slupkou druhého největšího palácového komplexu. Už ve druhé polovině 17. století začali jezuité budovat důmyslný systém první splachovací kanalizace v Praze. Nejprve byla vyhloubena štola směřující z Klementina přes Křížovnickou a Platnéřskou ulici do Vltavy. Pak vybudovali italští odborníci kašnu na takzvaném Révovém (tehdy Rajském) nádvoří. Hned nato byla kašna spojena potrubím s latrinami. Možná právě v této době vznikla dnes nedochovaná kašna, která stávala mezi kaplí Zvěstování Panny Marie (to znamená Zrcadlovou síní) a východem do dnešní Karlovy ulice.

„Oznamuje se, že tato knihovna, umístěná v universitním domě u svatého Klimenta, je v celém rozsahu určena nejen studentům všech fakult, ale i milovníkům věd a že je vybavena vším potřebným ke studiu, aby sloužila celé veřejnosti. Praha, v universitní knihovně u svatého Klimenta, 30. října 1777.“ Německy psaná vyhláška o otevření veřejné universitní knihovny to říkala jasně. Stejně jednoznačným jazykem, jakým mluvil papežský výnos o zrušení jezuitského řádu o čtyři léta předtím. Mnoho jezuitů kolej opustilo ihned a zůstali jenom někteří ve funkcích profesorů na akademickém gymnasiu nebo na postátněné universitě.

Do Klementina se nastěhovali vládní komisaři, aby zabavili řádové jmění a zřídili z něho studijní fond. Byla tu zřízena dočasně věznice pro poddané, kteří padli v lidových povstáních do zajetí, a kromě toho tu nadále sídlila filosofická fakulta. Knihovna z Karolina, knihovna klementinská a bibliotéka rodu Kinských byly sloučeny v jednu instituci a dekretem z 6. února 1777 vznikla Veřejná c. k. universitní knihovna, podléhající státu. K padesáti tisícům svazků přibyly svozy ze zrušených klášterů, takže ke konci 18. století vzrostl počet knih na trojnásobek. Klementinum neskončilo. Jenom vstoupilo do nového života. Jeho čas se nepočítá na roky. Měrnou jednotkou jsou pro něj staletí.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související