579. schůzka: Jako sedláci u Chlumce

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karlova Koruna je zámek patřící k nejvýznamnějším barokním stavbám v Česku. Stojí na návrší Chlumec v západní části města Chlumec nad Cidlinou

V pátek 24. března roku 1775. dostavil se k zámku Karlova Koruna u Chlumce nad Cidlinou, patřícímu rodu Kinských, houf rebelantů v počtu asi tří set mužů. V okamžiku, kdy se správce Kamml odhodlal vyjít z brány zámku a odebrat se k mřížím, kde na něho čekali vzbouřenci, objevila se u skupina vojáků.

A začala další kapitola toho zvláštního. poněkud absurdního dramatického kusu. Vojáci dorazili na chlumecké náměstí a odtud poslal velitel jistého poručíka Ertla s několika muži k zámku, aby zjistil situaci. Kůň zdivočele poskakoval mezi křičícími lidmi, kteří se tlačili k bráně. Vypadalo to, jako by ji chtěli přelézt, ale Ertlův příjezd je zarazil. Poručík se rozhlížel, on popravdě nevěděl, jak se má zachovat, když vtom spatřil mezi rebelanty jednoho, který mával v ruce nějakým papírem. „Co to máš?“ – „To je naše poručení a rozkaz,“ prohlásil obědovický rychtář Matěj Chára a vystoupil z houfu. Poručík zachoval kamenný obličej, nezasmál se, a to mu možná zachránilo život. „Jaký máte rozkaz?“ – „Jdeme do zámku a oni nám na kanceláři musejí podepsat, že jsme zde byli a všechno zkazili.“ Poručík se zase ničemu nedivil, vzal sdělení na vědomí, pouze rychtáře požádal, aby mu to lejstro podal. Když psal poručík později hlášení, uvedl, že to byly z předešlých míst (z Kratonoh a Libčan) dvě atestace aneb písemné potvrzení, jak se tam povstalcům podařilo zničit, nač přišli.

Četl pomalu, taky získával čas. Zástup kolem byl rozvášněný, tady se nedalo o ničem jednat. „To vám sám podepíšu. Pojďte se mnou dolů do města do mého bytu.“ – „A co správce? Čekáme tady přece na něho!“ – „Zajmu ho a donutím, aby list taky podepsal. Potom můžete zámek zničit.“ A v tuhletu chvíli se objevil v dálce před Karlovou Korunou správce Antonín Kamml. Šel pomalu co noha nohu mine. (Nelze se mu divit, že nějak moc nespěchal.) U mříží zahlédl cizího důstojníka (to byl poručík Ertl), který mu zašeptal: „Pojďte se mnou, nic se vám nestane, dole ve městě jsou vojáci. Je třeba tady ty lidi uklidnit, a pak –“ Co pak, to nedopověděl, protože vykročil, správce před ním, vedle něho Matěj Chára, kůň poručíka Ertla klusal za nimi doprovázen dvěma vojáky. Chára ještě řekl pozoruhodnou větu, určenou poručíkovi: „Pane, vy nevěříte, jak nás ty lidi soužili, že možná obstát nebylo, nyní tomu ale jedenkrát musí bejt konec a musíme to mít písemně, zámek a všechno musí bejt zkažený a v nic obrácený!“

Chlumec nad Cidlinou - dobová ilustrace

První střet u Chlumce

Mezitím došli k aleji, která vedla k městu, Chára ještě vyzval rebelanty, aby odtud neodcházeli (protože někteří chtěli jít s ním), a pak se to stalo: Od města se výhrůžně blížilo vojsko. Poručík Ertl se totiž dlouho nevracel a proto vydal velitel rozkaz k postupu na zámek. Všechno se odehrálo naráz: Chára byl zajat, ostatní – když viděli namířené pušky – začali prchat. Zmatek nad zmatek. Nám neznámý důstojník zachytil všecko v dopise: „Ačkoli se rebelové při spatření vojska dali na útěk, přece jich bylo čtyřiasedmdesát zajato, dva zabiti a dva skočili v úzkostech do rybníka, kde svou duši bědně vypustili. Raněných bylo jedenáct. Téhož dne byla setnina odeslána do Bydžova a zůstala tam spolu se čtyřmi další setninami, aby hájily pokladnu a město. Toho dnes jsme měli jinak do rebelů pokoj, ale všichni jsme zůstali ve dne v noci ve zbrani.“

To byl první střet, který se u Chlumce odehrál. Člověk by čekal, že vzbouřenci (zastrašeni neúspěchem) prostě odtáhnou k jinému zámku. To, co by člověk čekal, se ale nestalo. Nenávist k panským robotám, touha po svobodě, to všechno bylo silnější. Co se dálo dál, o tom máme svědectví opět od neznámého pisatele: „V sobotu 25. března 1775. roku přišel zástup asi dvanácti set sedláků před město a poslal k velícímu majorovi své vyslance, kterým bylo uloženo vznést dotaz, zda velitel dovolí, aby byl vrchnostenský zámek vypleněn. Major jim však na to odpověděl, že budou postříleni jako psi, jestliže se od města nevzdálí; načež oni město opustili. Politováníhodné bylo, že tito vyslanci byli lidé nevinní a od rebelů násilím odvedení – jinak bychom s nimi byli docela jinak naložili.“ Copak je mohlo k tomu majorovi přivést? Naivita. nebo ještě něco horšího? Představa, že by jim velitel dovolil vyplenit zámek. a současně jejich korektnost (jdou přece požádat o svolení zničit panské sídlo). To všecko dává tomu dramatu rysy přímo neopakovatelné.

„Tu noc (tedy 25. března 1775) museli jsme opět zůstat ve zbrani, přestože pršelo a velmi hustě sněžilo. V neděli dne 26. hned na úsvitě přišel tento zástup opět před město a chtěl vzít zámek útokem. Tu, ačkoli jsme neměli rozkazy, cítili jsme se konečně nuceni odrazit násilí násilím. Jedné setnině bylo nařízeno, aby rebely napadla: ti pak, ačkoli jen několik z nich bylo ozbrojeno střelnými zbraněmi a ostatní toliko neobyčejně velkými klacky, přece jen se postavili z počátku na odpor a vskutku skolili ručnicemi dva muže s bodáky; jakmile však bylo proti nim vystřeleno několik ran a někteří z nich zůstali ležet mrtvi, jiní pak byli těžce raněni, tu počali couvati a konečně se dali na útěk. Ale jelikož jim vpadlo do zad půl setniny, bylo jich 211 zajato. Nyní máme v Chlumci 85 zajatých a 23 raněných sedláků, jež nyní podrobuje bydžovský krajský adjunkt přísnému vyšetřování. A na závěr ještě dvě pozoruhodné věty: Od dnešního dne sem již sice žádné rebelové nepřicházejí, ale táhnou jinudy, plení a zabíjejí lidi, pročež a také, aby byla posílena místní posádka, přijelo sem dnes 30 husarů. Přejeme si, aby všechna ta holota pošla, neboť dnes je to již osmý den, kdy nikdo z důstojníků ani u mužstva se nesmí svléci ani ulehnouti.“

Kvůli větší přehlednosti si sled událostí zrekapitulujme: 24. března (to byl pátek): srážka mezi zámkem Karlova Koruna a městem, při níž byl obědovický rychtář Matěj Chára zajat, s ním další 74 rebelové, 2 zabiti a 2 se utopili. 25. března (sobota): zástup asi tisíce dvou set povstalců přišel před Chlumec a poslal za vojenským velitelem delegaci, zda mohou vypálit zámek. Ztráty žádné, delegace odmítnuta. 26. března (poslední březnová neděle): hlavní srážka, při které poddaní zaútočili na zámek. Ztráty u vojska: 2 padlí. U vzbouřenců: 5 mrtvých, 3 utonulí, zajato 211 poddaných. Zajatce vedli od zámeckého rybníka přes město s uřazenými knoflíky od kalhot, aby si je musili přidržovat a nemohli prchnout. Náramná podívaná pro chlumecké měšťany, do kterých teď – když už nic nehrozilo – vjela bojovná nálada. (To nám jde dodnes: jakmile je odtroubeno, v tu ránu začnou někteří našinci vášnivě bojovat.) Kromě dosavadních mrtvých se umíralo stále dál ve stavení, kde byli drženi pochytaní rebelové, v panském rajčuru. Toto podivné slovo pochází z němčiny - původně zde stály konírny a proto nesla budova lidové pojmenování Reitschule – jízdárna, počeštěně rajtšůl, zlidověle rajčur.

Památník selských bouří 1775 (akad. sochař Jakub Obrovský)

To jaro v 75. roce bylo extrémně chladné: Už třetí století stále platí a dosud ještě nepadl teplotní rekord z 24. března roku 1775, kdy se začalo v Klementinu pravidelně měřit: Minus 15,4° C. „Už v sobotu 25. března pohřbili ve vší tichosti šestnáctiletého Josefa Šebka z Máslojed, který (dřív než skonal po útoku vojska na hrázi rybníka předešlého dne), stačil přijmout od chlumeckého kaplana svátost umírajících. Jinak by býval skončil jako mršina, hůř než vrah nebo zločinec, zahrabán na místě. Podle rozhodnutí hradecké konsistoře měli být ti, kteří skonali bez přijetí svátosti, pochováni tam, kde byli nalezeni. Ti pak, kteří zemřeli smířeni s Bohem, uloženi někde u kříže nebo sochy, avšak bez církevních obřadů. Vedle Šafka ještě třem zraněným, kteří zemřeli ve vězení, obstarali příbuzní pohřeb na hřbitově: Matěji Fikarovi z Dobřenic, stáří 55 let, Václavu Havlovi ze Sedlic, stáří 38 let, a Janu Hladíkovi z Velkého Barchova, stáří 35 let.“ To byly čtyři oběti, které zemřely ve chlumecké jízdárně neboli v rajčuru. Při srážce u Poličan pravděpodobně zahynul jeden člověk, i když první jaksepatří nafouklé zprávy hovořily až o třech stech mrtvých. K boji došlo i u Trutnova, jakož i v dalších koutech české země. A všude mrtví. Ale ještě jich nebylo dost.

Houf povstalců táhne na Prahu

Mezitím skončil (přímo katastrofálně) i nejsilnější houf povstalců, který táhl na Prahu. Rozprášil ho vojenský oddíl pod vedením hraběte Nostice. První český kritický dějezpytec Gelasius Dobner o tom jako současník poznamenal: „24. března za samého svítání ujal se té záležitosti nejvznešenější hrabě Antonín Nostic. Dobře ozbrojen vyrazil na koni s pěti sty pěšáky a stovkou jezdců proti těm pobudům, které v počtu takřka osmi set zastihl právě mezi Invalidovnou a Libní, když se chystali na Prahu.“ Jak to bylo tenkrát na špitálské rovině, zhruba na území dnešního Karlína? Sedláci se hnuli k Ďáblicům a k Vinoři, zatímco ráno vyrazili proti nim Poříčskou branou za jízdou granátníci – namířili si to k Libni. Uprostřed polí pod žižkovským vrchem dominoval krajině čtvercový komplex budov, který tu stojí dodnes – Invalidovna. Tenkrát tu byl ovšem osamocený. Od Vltavy až po novoměstské hradby nebyly víc než všehovšudy dva domky. Prostranství před kasárnami invalidů jako stvořené jako útok jízdy... zato utéci nebylo kam.

Kaple Panny Marie Sedmibolestné na zámku Karlova Koruna

Na jedné straně řeka, na druhé dlouhé průčelí a dále samá rovinatá pole, ani kousek lesa, křovin nebo aspoň meze. Ostatně sedláci si nevybírali bojiště, to je ani nenapadlo. Z té se doby se zachovalo několik dopisů a také několik barvitých líčení, některá z nich i veršovaná, o tom, co se na Špitálském poli v ten březnový pátek vskutku stalo. Většina pocházela z doby daleko mladších, my však vezmeme zavděk líčení očitého svědka o událostech včerejšího dne: „Včera hned ráno se dva tisíce nevolníků rozdělily na mnoho houfů, aby zalarmovali vesnice v okolí, v noci ještě vyrabovali židovské domy v Libni. Téže noci došly o tom do města zprávy. Časně před šestou hodinou vytáhl hrabě Nostic se svým průvodem a za Invalidovnou narazil na houf pěti set rebelů. Ti, když uviděli tolik vojáků, chtěli utéci, ale jezdectvo přicválalo z obou stran a většinu jich obklíčilo, takže odhodili své hole a vzdali se. Všichni byli zavřeni do Invalidovny, kde nyní leží na dvoře a na chodbách jako dobytek. V deset hodin byli hned posláni guberniem komisaři, kteří si dali předvést muže za mužem, zapsali jejich jména a bydliště a pátrali po náčelnících. Dvanáct z nich bylo v průvodu osmdesáti mužů a důstojníka odvedeno do vazby. Jsou prý to samí Češi a jejich naříkání je všeobecné: ´Ti kluci Němci!´ Na ně svalují všechnu vinu. Odpoledne tu a tam zas nějaké pochytali, takže v Invalidovně může být již zavřeno na 600 mužů.“

Celé tažení se rozptýlilo do houfů, operujících na vlastní pěst od Libně až po Veltrusy na severu. V Roztokách a u Veltrus překročily skupiny Vltavu směrem na západ. Pro jízdu samozřejmě nebylo zatěžko v jednom dni veškeré buřičské oddíly rozprášit. Už žádný střet? Jeden se ještě odehrál. S vojáky? Nejprve ne. Když přitáhla skupina rebelů od Roztok k Úněticům, postavili se proti ní zdejší vesničané. Stateční chasníci... Nebylo těžké být statečný, když na dohled byla vojenská posila. Když bylo po všem, odměnila svatovítská kapitula, vrchnost Únětických, věrné poddaní dvěma tisíci zlaťáky. Každoročně na památku události dostávala obec dalších osmdesátek zlatek. Jestli je dostává dodnes? Určitě ne. Je jiný režim a jiná měna... a podle jakého kursu by se taky přepočítávaly zlatky na koruny české?...

Kterak jest byla hojná
u Prahy selská vojna,
kterak páni ujížděli,
musím říct zrovna,
skovávali peníze,
stříbrný také lžíce,
do klášterů, na fary,
kam který může...

Hlejte jak byla zbrojná
u Prahy selská vojna,
jen někteří sedláci šli,
musím říct zrovna,
když by byli všichni šli
a do Prahy se sešli,
tak by byli po kameni
Prahu roznesli.

Guberniální komisaři, krajští hejtmané, důstojníci, všichni dostali pokyn trestat a hromadně zatýkat. Houf, který se odštěpil mezi Chlumcem a Poděbrady, narazil u Kosmonos nedaleko Boleslavě na vojáky a husary. Rebelové byli pochytáni, ale nevešli se do mladoboleslavského krajského vězení, tak je zavřeli na hřbitově u kostela. Po celé dny i noci střežily hřbitovní zdi vojenské hlídky. „Jelikož počínání rebelů nabývá způsobů lupičských a ohrožuje kostely a rychtáře,“ praví se v oběžníku bydžovského hejtmana, „nelze považovati tyto lupiče a rebely za řádné poddané. Vojáci proto dostali příkaz, kdekoli narazí na povstalce, aby je hned pochytali a ty, kteří se budou vzpouzet, aby postříleli. Nemá již býti dbáno výmluv těch, kteří tvrdí, že byli přinuceni jíti s sebou. Když rebelové zaútočí na nějakou ves, nechť rychtář ihned vyšle posly k nejbližší vojenské posádka a dá zvonit na poplach. Sousední obce mají ohrožené vsi přispěchat na pomoc. Proti všem, kdož se tak nezachovají, bude vojsko postupovat jako proti samotným rebelům.“

Což ještě nebylo všechno, neboť musely přijít tresty. Poddaní, kteří se nedopustili ničeho jiného, než se šli v houfu od zámku k zámku, poslat domů! Ty, kteří provedli něco menšího, potrestat karabáčem! A konečně organizátory a vůdce předat kriminálním soudům! Kdyby se snad některý z poddaných dopustil násilí proti vojsku nebo proti vyšetřujícím komisařům, má být pro výstrahu oběšen. V rámci stanného práva měly padnou ještě pár dalších hlav. Nehledali se však ti, kteří skutečně vystoupili proti vojsku; jednoduše se z rebelantských houfů vybralo pár mužů, aby jejich osud působil jako výstraha. A tak na kůlu v Mladé Boleslavi byl oběšen Jan Kopřiva, v Českém Dubu Jindřich Pichler a Václav Radim visel v Novém Bydžově.

Památný strom v zahradě zámku Karlova Koruna

Zbývalo ještě účtování za pochod na Prahu. První v řadě těchto čekatelů na smrt byl už 29. března muž, o jehož jménu se dlouho nic nevědělo. Dobový zpravodaj si pouze povšiml, že byl urostlý, měl šedivý kabát, na hlavě malý kulatý klobouk, na krku okruží. Na popraviště ho doprovázela jeho žena se třemi dětmi, která plakala a co chvíli si před některým z pánů klekala a prosila o milost. Ctihodný Gelasius Dobner o průběhu popravy napsal: „A protože sedláci všude dříve vyhrožovali, že se velmi zle pomstí, stane-li se, že někdo z nich přijde o život, bylo tedy brzy ráno vyvezeno na místo popravy, které bylo u Libně, osm děl a tam v kruhu rozestaveno na jistou vzdálenost vše potřebné i s dělostřelci. Při popravě pak místo obstoupily dvě řady pěšáků vpředu, dvě řady vzadu, ze stran jezdci.“ Jméno prvního popraveného se podařilo vypátrat. Byl to rychtář z Přezletic Josef Černý. Měl tři děti a jeho manželka čekala čtvrté. „Na popravu si vzal pravý český kroj. Vedli ho Poříčskou branou k Invalidovně, kde se prý dopustil slovní urážky státního úředníka. Pověsili ho pověsili na čekanu a pod krk umístili tabulku ´Buřič selského lidu a spoluraubíř.´ Jeho žena zemřela při porodu nedlouho po něm.“

Stanné soudy pokračovaly. Další obětí byl šestadvacetiletý selský pacholek, jehož jméno se nezachovalo. Šlapal v roztockém kostele po hostiích, které vysypal z kalichu. „Byl jste opilý?“ „Ne, vůbec ne, a dobře jsem věděl, co dělám.“ Čekala ho tedy smrt, k popravě došlo před Karlovou branou, která má dnes název Písecká a stojí kousek od Belvederu. Ještě pár pražských bran nedostalo svou oběť, popravovalo se tedy dál, na řadě byl syn hospodáře, jmenoval se snad Josef Dvořák. Právě u něho v Roztokách sloužil pacholek oběšený před ním. A mladík asi devatenáctiletý byl popraven u brány Újezdské, vedoucí z města ke Smíchovu. Další exekuce se udála u Vyšehradské brány, prý to byl jakýsi Josef, šafář profesí nebo snad příjmením, z Postřižína.

Kolem selského povstání roku 1775 odjakživa panovaly a dodnes panují mýty, na kterých je pravdy asi tak... no, 10,2 procenta. Brzy po celém tom dramatu se do zprávy i kronik dostala tvrzení, zveličená náhle vzkypělým strachem ohrožených šlechticů, vrchnostenských úředníků a měšťanostů, neboť strach má jak známo veliké oči. Šeptanda narostla do obludných rozměrů. Jako přímo ukázkový příklad nám může posloužit dopis nadporučíka Víta Wandratschka, v němž pisatel hlásí se vší hrdostí: „Nevím, kde mám dříve začít. Většina rebelů jsou tedy sedláci a lupiči....k tomu pak luza, jež se nemohla dočkat loupení. Tak to vypuklo. Shromáždili se ke svému sněmu, jenž se prý sešel u Náchoda a loupili a plenili všechna místa a zámky, kudy táhli. Jejich sněm byl ukončen 29. března a byl stanoven den zániku Prahy a v Čechách ležícího vojska, totiž 15. květen, před svátkem svatého Jana. Tu chtěli sedláci formou procesí přijít do Prahy; na vesnicích měli vojáky pobít a použít jejich zbraní. Ti pak, kteří by s procesími přišli do Prahy, měli na šesti nebo sedmi místech založit ohně, aby vojsko bylo zaměstnáno hašením. V tomto zmatku chtěli se zmocnit bran, spoutat nebo pobít stráže tu stojící a potom otevřít brány a veškerou moc vydat rebelům, kteří měli být zčásti ozbrojeni zbraněmi a dlouhými píkami. Již byli chyceni kováři, kteří takovéto zbraně zhotovovali. Zároveň chtěli vypustit Rožmberský rybník. Při výsleších vypovídali, že nechtěli šetřit žádné dítě v mateřském těle. Většina z nich jsou husité. Ale Bůh, jejž musíme za to po celý život velebit, milostivě odvrátil tento snad již dávno zasloužený trest.“

Jak již řečeno, všechno bylo jinak. Padla tu již řádka jmen, ale záměrně jsme se doposud vyhnuli jednomu. Patřilo rychtáři ve Rtyni, který se jmenoval Antonín Nývlt. Zdá se, že pokud se vskutku jednalo o případ pokusu o státní převrat, tak právě jeho role byla zásadní. Neboť se ocitl v čele selského guberna.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související