793. schůzka: Franzi

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Žofie Frederika Bavorská
0:00
/
0:00

Na rozdíl od mnohdy bezproblémového proplouvání po hladině poklidného, líného toku je naše cesta dynamická, nepředvídatelná a často i nebezpečná. Nemůžeme vynechat žádný úsek našich dějin, aniž byť jen trochu významnou osobnost, neboť obé by nám na naší trase chybělo. Dnes jsme si dali za úkol vyprávět o pozici chlapce, kterému bylo od narození dáno být následníkem trůnu, aniž jeho rodiče na trůn kdy usedli.

My ho sice známe pod jiným jménem, ale v době, do které jsme se za ním vypravili, to byl pořád ještě jenom a pouze „Franzi.“

Když zemřel dědeček Františka Josefa, císař František I., bylo jeho vnukovi pět let. Osobní lékaři, kteří se dost natrápili mladého Orlíka, vévodu zákupského, nechali zápalem plic postiženého starci šestkrát pustit žilou, zvážili krev, usoudili, že při dvou librách a šesti uncích je jí příliš mnoho, a pak už si nevěděli rady vůbec. Nakonec mu pustili žilou ještě posedmé a poosmé, a to už nemocný nevydržel. Při pitvě bylo zjištěno, že všechny vnitřní orgány s výjimkou srdce byly zdravé. František se ptal, jestli dědečka ukřižovali – jen tak si totiž (podle náboženské výuky) dovedl představit smrt.

Malý princ

Malý princ všechny kolem okouzlil – světlými vlásky, výraznýma modrýma očima, svou živostí. Od počátku byl obklopen všestrannou péčí. V Hofburku bylo pouze pro něj vyčleněno šest komnat, k tomu početné služebnictvo, které dirigovala ája neboli teta, baronka Louisa Sturmfederová. František Josef byl od nejútlejšího dětství to nejhodnější a nejposlušnější dítě. Rád se učil (i když ne všem předmětům se stejným nadšením). Svou normálností budil pozornost o to větší, že kdekterý z jeho početných starších příbuzných byl více nebo méně psychicky, intelektuálně či tělesně poznamenán. Zpočátku ho všichni spíš rozmazlovali než vychovávali. Dvorní dámy ho nosily na rukou, jeden generál před ním tančil, až mu cinkala vyznamenání. Jinak na jeho výchovu dohlížela a programově ji řídila především matka Žofie. Ovlivnila syna jak svou zbožností, tak cílevědomostí.

Joseph Karl Stieler: Malý Franzi s  matkou Žofií

Od začátku se s Franzim nakládalo jako s budoucím panovníkem. To neznamená, že mu nikdo nemohl vyčinit, mohl být vypeskován, ale za současného prokazování úcty – stejné, jaká by náležela dospělému. Chlapec byl velmi tvárný, dělal rychlé pokroky. Velkou zásluhu na tom měl první pět let vnukova života jeho dědeček, císař František I. Tihle dva Habsburci se měli vzájemně velmi rádi a nikdo neměl u malého prince takovou autoritu jako děda. Poslouchal ho na slovo, dokonce na pokyn ruky. Ve všem se chtěl dědečkovi podobat. (V dospělosti se mu do jisté míry podařilo.) S laskavým Františkem trávil chlapec rozhodně víc času než s otcem, o jehož výchovném působení se odnikud nedozvídáme ani slovo.

Císaře velice těšila neutuchající zvídavost vnuka, které se u svých vlastních dětí nedočkal. Vídali se obvykle po obědě v pracovně, kam měl vnuk privilegovaný přístup. Pokud se nebavili skládankami za papíru, hráli si na vojáky. František Josef se už jako capart zamiloval do všeho, co souviselo se světem armády, a dědečkovi se náramně líbilo, že vnuk má smysl pro pořádek, což se projevovalo v opatrném zacházení s hračkami, a také zálibou ve hře na vojáky. Když se v Hofburku vyměňovaly stráže, nemohli ho dostat z okna. Miloval vojenské přehlídky, zvuk polnice i pohled na vojáky, kteří cvičili před nedalekými kasárnami. Mezi vůbec prvními slovy, která se naučil (a to hned po „máma“ a „táta“) byl výraz azizi, což měl být Ofizier. Důstojník. A ještě používal „dada.“ Soldat. Voják. Brzy znal všechny povely, hlavně „Marsch!,“ a „Halt!“ a už jako dvouletý měl pušku, šavli, grenadýrskou čepici a tornu.

Ve třech letech znal všech distinkce. Execírce se naučil dřív než čtení (od jednoho kaprála, od kterého pochytil i trochu maďarštiny). Nadšení rodiny budilo zejména tím, že se vůbec nebál střelby, a to ani kanonády, na niž jeho podivínský strýc, císař Ferdinand, ještě v dospělosti reagoval třesem. „Vojenské věci mám nejraději,“ prohlásil v pěti letech, když dostal k Vánocům dokonale střiženou kyrysnickou uniformu, ve které vzorově pochodoval, zatímco jeho bratr Maxmilián, o dva roky mladší, se musel spokojit s kostýmem harlekýna. Do své smrti pak uniformy nejenom sbíral, až jich měl plné šatníky, ale žádné jiné oblečení na sebe (pokud to nevyžadoval protokol) dobrovolně nevzal. Na portrétech ho vidíme nejčastěji v uniformě rakouského polního maršála. V pracovně ovšem vysedával skromně jako poručík pěchoty. Když mu bylo šest let, dostal vzduchovku a střílel do terče. (Prý často trefil do černého.) S vlajkou a v čele svých kamarádů dobyl jednou malou pevnost v schönbrunnském parku – udatný zástup pak vpochodoval pokoji zámku do velkého salonu, kde byla připravena svačina.

Franziho dědeček František I. v rakouském císařském ornátu na portrétu od Friedricha von Amerlinga z roku 1832

V šesti letech měl František třináct vyučovacích hodin týdně. Jako předměty měl náboženství, němčinu, francouzštinu, psaní a zeměpis. Brzy se počet hodin zvýšil na osmnáct týdně. Ve druhém školním roce měl 32 hodiny týdně a v šestém dokonce 50 hodin. Jak to všecko zvládnout, to ho učil komoří hrabě Coronini–Cromberg, poctivý, přísný, strohý voják a úředník. Byl to (jak se říkalo) erární typ, jakým se měl stát i jeho svěřenec: povinností dbalý, svědomitý, takřka bez skrupulí, pečlivý, přesný, pedantický, pilný až k posedlosti prací, pořádný (a poněkud nudný). Málomluvný, šetrný ve slovech i v činech, vždy ukázněný až ke strnulosti, vždy ve službě, která se mu stala rutinou. Františkova výchova byla čím dál víc drezúrou. Přibyla mu maďarština, čeština a tanec, dále tělocvik, šerm, plavání. Dokonce se učil i „umění procházet se.“ (Angličtinu nestudoval nikdy a anglicky mluvící země nikdy nenavštívil.) A ještě k tomu jazyku českému.

Franz Josef uměl česky, ale o úrovni jeho češtiny jsou informace rozporuplné. Byl prý v ní schopen pronášet stručně čtené projevy i jednoduše konverzovat, a to s dobrou výslovností i přízvukem. Zřejmě jazykově nadaný jedinec. Jedenáct roků studoval pět až sedm jazyků současně. Učitel i matka si velmi cenili žákova úhledného rukopisu. Považovali ho za dobrou zámku charakteru – nepostřehli, že svědčí spíš o důkladnosti v jednotlivostech než o schopnosti chápat souvislosti. Nakonec ho krmili ještě polštinou a italštinou, aby mohl mluvit s co nejvíce národy monarchie, a k tomu měl samozřejmě latinu a řečtinu, jak se na vzdělance slušelo. Bral hodiny hudby, i když pro ni neměl nadání. Matematika mu neseděla – to spíš účetnictví, to mu šlo. Přírodní vědy se mu líbily, ale astronomii, technologii a filosofii do něho museli vtloukat. Od šesti hodin ráno, kdy ho budili, až do devíti večer, když šel spát, byl pod tlakem studijního plánu.

„Vnitřní náplň dne se dělila na hodiny výuky a hodiny volna, dnes bychom řekli spíše organizovaného volna, takže volný čas, jak ho chápeme nyní, malí arcivévodové neznali. Takzvané volné chvíle trávili většinou v kostele, na návštěvě příbuzných, v zimě na plesích, karnevalech a v divadle, procházkami v schönbrunnském parku, hrou v karty, předčítáním z knih a podobně. Letní řád vstupoval v platnost s přesídlením celé rodiny do Schönbrunnu, vždy na konci května. Teoretické vyučovací předměty připadly pouze na dopolední hodiny, zatímco odpoledne se konaly obvykle volněji pojaté vyučovací hodiny a hry v přírodě. K odpoledním zábavám byly většinou zvány i jiné děti z aristokratických rodin. Zvláštností letního programu byl i pravidelný přesun rodiny do solnohradského Bad Ischlu, kde císař vlastnil vilu uprostřed města. To se uskutečňovalo z bezpečnostních důvodů koncem července, rodiče a děti cestovali zásadně odděleně. Odejel však jenom nejmladší sourozenec, starší chlapci zůstali i nadále v Schönbrunnu, aby mohli pokračovat ve výuce. Starost o ně přebírala babička císařovna a prastrýc arcivévoda Ludvík. S dětmi nejraději hrávali karty, navštěvovali hodiny šermu a jízdy na koni. Výuka končila sérií písemných zkoušek. Na konci srpna se rodina setkala zase v Schönbrunnu, aby pak na konci října společně odjeli do městské residence a princové tu zahájili zimní vyučovací program. Uvolnění rituálu vyučovacích hodin nastalo až zase kolem Vánoc. Součástí aristokratického vzdělávacího procesu byly také několikatýdenní cesty nejdříve po Rakousku, pak po cizině, zejména po Itálii a Řecku, v doprovodu komořích a vychovatelů. V důsledku toho bývala pravidelná výuka obnovována vlastně až koncem září.“ Tak to jsme se dozvěděli od historika docenta Milana Hlavačky v knížce o Příbuzných českých králů.

Následník trůnu

Ale abychom se vrátili k životaběhu nejstaršího prince, který byl určen následníkem trůnu. Budoucí vrchní velitel musel začít jako rekrut a prodělat základní výcvik u všech druhů zbraní, jako pěšák, dragoun, dělostřelec i ženista. Arcivévoda začal jako prostý vojín, z prostého vojína byl však rychle povyšován. „Ke třináctým narozeninám dostal uniformu plukovníka dragounského pluku i pluk sám,“ píše autor Františkovy biografie, rakouský spisovatel Franz Herre. „A co teprve o rok později, když mohl svůj pluk navštívit v Prostějově! Čtrnáctiletý arcivévoda se na koni postavil do čela svých dragounů, vytasil šavli, přeskakujícím hlasem zavelel »Cval!« a nechal pluk defilovat před velícím generálem, jímž byl jeho bratranec, arcivévoda Albrecht. Ten byl spokojen. Při cvičení jel mladičký plukovník velmi pěkně a rychle jako starý štábní důstojník, všichni obdivovali jeho švih. Jezdit na koni uměl, uniforma mu slušela a jeho vojenského ducha zmírňoval přirozený půvab a osvojená laskavost. Stejně jako u dragounů v Prostějově bude František Josef celý život stát v čele své armády, jež ho bude ctít, zbožňovat – a bude to vzájemná náklonnost.“

Logo

Vojevůdce se však z Františka Josefa nestal. Střílel a zabíjel raději na lovu. Ten ho fascinoval už jako chlapce. Ve třinácti letech se účastnil v Bad Ischlu lovu na kamzíku. Musel o tom samozřejmě napsat pojednání. „Čekal jsem nějakou dobu, pak se lehkými skoky přiblížil kamzík a chvílemi zastříhal ušima. Vystřelil jsem.“ Střelil špatně. Nejprve zasáhl zvíře do jedné, potom do druhé přední nohy a nakonec do břicha. „Ubohé zvíře, krvácející ze tří ran, zůstalo stále ještě živé ležet po celou dobu honu. Má radost nad tím, že se mi splnilo dávné, toužebné přání, byla ohromná.“ Zmocnila se ho lovecká vášeň a už ho nikdy neopustila. V zájmu chudáka fauny doufám, že měl příště lepší mušku. Časem se vypracoval. Kupříkladu v lovu na vypuštěné bažanty u Schönbrunnu byl úspěšnější. „Bude mi patnáct – už zbývá málo času k výchově! Musím se proto snažit, abych se zlepšil.“

Naučili ho vést si deník. Jednak proto, aby sám sobě skládal účty, jednak kvůli dohledu. Byli s ním spokojeni a ani jim nepřišlo na mysl, že ho spíš deformují než formují. Jeho tělesný stav ovšem nikterak netrpěl – František Josef byl naprosto zdravý chlapec a pro budoucnost bylo předurčeno, aby se stal robustním starcem. Byl však bystré dítě, a taková výchova, jakou měl, ho musela nutně duchovně srážet, dělat z něj jedince pasivního, přizpůsobivého, strohého, bez fantazie, což si ovšem všichni pochvalovali jako disciplínu, střízlivost a smysl pro realitu, tedy jako kladné vlastnosti budoucího panovníka. Musel číst učebnice, jiné knihy nečetl. Jeho skrovný talent ke kreslení zakrněl. Brzy se naučil dělat to, co se od něho očekávalo, a protože toho bylo příliš, nezbývalo mu už na rozvoj vlastní iniciativy. Ostatně od rakouského císaře se očekávalo, že bude reagovat, ne jednat, a nehybnost byla pěstěnou nectností celého systému, plnění povinností pak ctností panovníka z Boží milosti.

Požadavky na následníka se stále zvyšovaly. Dorůstající chlapec si měl osvojit obecné hlavní a vedlejší předměty a udělat z nich jakousi soukromou, ale přísnou maturitu. Nejenom to. On se musel naučit především vládnout, k čemuž měla sloužit zvláštní výuka příslušných oborů. Nejdůležitější bylo samozřejmě náboženství. Habsburský trůn stál na svaté alianci trůnu a oltáře. Náboženství vyučoval arcivévodu pozdější kardinál a vídeňský arcibiskup Othmar Rauscher. František Josef však nějaké vyšší formy v tomto vzdělání nedosáhl. Setrval při zemi. Jeho víra byla domácky prostá, církvi osobně oddaná, všechny církevní formy oceňoval (jako všechno formální vůbec), ale slova „dejte Bohu, co je Božího, a císaři, co je císařovo“ si dovedl ve sporných případech vyložit ve svůj prospěch.

Budoucí císař potřeboval ještě ovládat historii, samozřejmě. To bylo velice důležité pro dědice dynastie, jejíž oprávněnost byla zakotvena v tradici. Dobro pro Františka Josefa představovali panovníci a jim věrní poddaní, zlo pak rušitelé Bohem požadovaného a vrchností určovaného řádu – reformátoři či dokonce (Bůh uchovej!) revolucionáři. Jeho učitel dějepisu dvorní historik dr. Josef Fick považoval rok 1789 za nešťastný ve světových dějinách – sopka tehdy vychrlila ideje svobody, rovnosti a bratrství, volání po ústavě a národním státě. Svatá aliance tento kráter sopky uzavřela a úlohou panovníků je držet jej stále uzavřený.

A ještě zbývalo právo. V něm se učilo, že císař nemá jen práva, ale také povinnosti, a ty musí uplatňovat a vykonávat s neustálým ohledem na morálku. Proto se měl dědic trůnu naučit „co dělat smí, aniž by porušoval práva druhých, a co dělat má, aby učinil své poddané šťastnými a uchoval si čisté svědomí.“ Směrodatným přitom byl základní princip rakouského státního práva: „Všechny země pod habsburskou korunou tvoří nedělitelnou a nerozlučitelnou jednotu, kterou je třeba zachovat – avšak sjednocená království, knížectví, hrabství, panství a provincie si ponechají své ústavy, tituly a privilegia, jež je třeba respektovat.“ Jakým způsobem se tak má dít (tedy prostřednictvím úřednictva a policie doma a prostřednictvím diplomacie a armády venku) – to vyučoval sám mistr. Přímo ten nejvyšší. Kancléř Metternich. Neděli co neděli se k němu musel František Josef (od svých sedmnácti let) dostavit, aby přijal zasvěcení do nejdůležitějších povinností následníka trůnu. V té době už v hlavě pana státního kancléře dozrávala myšlenka přimět v roce 1848 Ferdinanda Prvního, aby odstoupil, dosadit na trůn Františka Josefa, a pominout přitom jeho otce. Což se nakonec skutečně stalo. Akorát že pan kancléř už u naplnění svého plánu neasistoval.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související