794. schůzka: Puč na trůně

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Radeckého pomník na Radeckého náměstí (dnešní Malostranské náměstí) v Praze kolem roku 1900
0:00
/
0:00

Dokud se nedostavily Radeckého úspěchy v Itálii, byla monarchie ve větším ohrožení než za první světové války. Po vítězstvích rakouských zbraní u Vicenzy a Custozzy svitla naděje. Karta jako by se obrátila.

Však také byly revoluce v habsburských zemích poraženy nikoli na barikádách, nýbrž na bojištích: armádami Radeckého, Windischgrätze a Jelačiće. V těchto souvislostech byly pražské události druhořadým jevem, zastrašovacím manévrem a prvním signálem rasantního vojenského nástupu "zachránců trůnu".

Josip Jelačić na obraze Ivana Zasche

Každý sám za sebe

Proč vlastně demokraté v revoluci v osmačtyřicátém roce prohráli? V čem vězely příčiny jejich debaklu? To, co bylo pro účastníky dějů nepřehledné, jeví se ve zpětném pohledu přes propast času poměrně zřetelně. Důvodů bylo víc. Uveďme ty dva hlavní. První jako by upomínal na starou pověst o třech prutech a synech Svatoplukových, na legendu o ničivé nesvornosti.

V Rakouském císařství žilo vedle sebe dvanáct národů. Po pádu Metternicha se začaly všechny dožadovat svobody, autonomie, samostatnosti, jenomže demokratické ideály a tužby doprovázel bohužel i vypjatý nacionalismus, který během krátkého času přerostl ve spleť národnostních konfliktů, nenávistí a vášní s přímo sebevražednou výbušností. Další soužití včerejších etnických sousedů byla takřka znemožněno, protože si kladli požadavky, navzájem se vylučující. Což platilo i o Češích vzhledem k jejich krátkozrace nacionální politice.

Klemens Metternich

Prostě nebyl národ, který by zůstal bez viny. Příklad (aspoň jeden za mnohé): „Je nepopiratelnou skutečností, že vůdci uherské revoluce v čele s Kossuthem a ministerským předsedou hrabětem Batthyánym byli každým coulem nacionalisté. Jejich zápas s Vídní a Habsburky se upínal k maximalizaci zisků pouze pro Maďary, zatímco příští osudy Slovanů v Uhersku je příliš nezajímaly. Je dále pravda, že tímto přezíravým postojem na sebe přivolali bouři, která přerostla v občanskou válku. Uherští Slované (mimo jiné za vydatné morální podpory svých českých bratrů) se začali hlasitě ozývat, pak i bojovat, zejména Chorvati. Není ale tak docela pravda, že by všechny slovanské požadavky zůstávaly v Pešti oslyšeny. Bylo tomu právě naopak (byť nikoli zrovna dobrovolně). Pod vystupňovaným tlakem Jihoslovanů, požadujících, aby měli v unitárním státě stejná práva jako Maďaři, byla Pešť nakonec ochotna k dalekosáhlým ústupkům.

Lájos Kossuth, litografie Augusta Prinzhofera

Když vyvstalo akutní nebezpečí, že vůdce Chorvatů bán Jelačić bude svou při řešit mečem, souhlasila nakonec uherská vláda skoro se vším: se vznikem federace, s takřka naprostou samostatností Chorvatska i dalších balkánských zemí. Chtěla si jen ponechat přístav Terst a z obchodních důvodů přístup k pobřeží Jadranu. Jenže bylo pozdě, nacionální zášť už zašla nezvratně daleko. V září překročila chorvatská armáda Drávu a na Uhry zaútočila.

Rozkol podepsal neúspěch

Nesvornost a nevraživost mezi národy. První důvod porážky revoluce. A ten druhý: zatímco národy se v habsburské monarchii (stručně řečeno) stihly rozhádat, v témže čase se dokázali „zachránci dynastie a trůnu“ (předtím dočasně dezorientovaní) opět najít, spojit a vytvořit frontu „obnovitelů pořádku“. Tím pořádkem měli na mysli znovunastolení předrevolučních poměrů.

Lajos Batthyány na portrétu od Barabáse Miklóse z roku 1840

Za moment obratu od revoluce ke kontrarevoluci lze označit sérii vítězství maršálka Radeckého v severní Itálii na přelomu července a srpna. Triumfem v bitvě u Custozzy, vzápětí návratem Radeckého do Milána a uzavřením příměří na severoitalské frontě byl (na čas) vyřešen mocensky nejožehavější, logisticky nejsložitější, také ale nejnákladnější problém monarchie. Vývoj v Itálii musel povzbudit všechny konzervativce. Ti viděli v jarním tání roku 1848 jenom chaos a destruktivní dílo demagogů a chátry. A takových bylo dost.

Revoluce smetla na počátku jenom několik jedinců v čele s Metternichem, pouze několik zdiskreditovaných osobností na špici. Starý správní a administrativní aparát zůstal jako celek zachován. Pouze dočasně oněměl, odebral se jakoby v ústraní. Totéž platilo i o armádě. Její velení zůstalo prakticky nedotčeno. A byla tu i mocná, pouze dočasně ochromená dvorní klika: asi padesátka arcivévodů, jejich poradci, úředníci, a také „jediná zmužilá bytost“ mezi Habsburky, rázná, organizátorsky zdatná arcivévodkyně Žofie.

I když ona sama z habsburského rodu nepocházela, kořeny měla mezi Wittelsbachy. Byla to matka příštího císaře Františka Josefa I. V létě roku 1848 začali tito lidé – zatím v skrytu, ale odhodlaně – jednat.

Události šly rychle za sebou

Už samotný rychlý spád událostí je zajímavý. První dějství, 25. července: Klíčové vítězství maršálka Radeckého u severoitalské Custozzy. Dne 3. srpna: Radecký se vrací do Milána. Téhož dne získává generál Windischgrätz plné moci k zásahu proti revoluční Vídni. Čeká jen na vhodný okamžik. Dne 6. srpna: Je uzavřeno příměří na italské frontě. Dne 12. srpna: Habsburský dvůr, prodlévající v tyrolském azylu v Innsbrucku, se (sice sklíčeně, nicméně manifestačně) vrací do Vídně.

A druhé dějství. 28. srpna: Windischgrätz s pozoruhodnou předvídavostí instruuje svého podřízeného generála Lobkovice, aby císařskou rodinu dobře hlídal a v případě vážných komplikací ji urychleně přepravil do Olomouce. Dne 4. září: Chorvatský generál Jelačić je jmenován do funkce bána, která se svým významem blíží titulu místokrál nebo vévoda. Dne 11. září: Jelačićova armáda vstupuje do revolučních Uher – občanská válka v Uhrách začíná. Vypadá sice jako národnostní zápas, v důsledku však míří k obnovení habsburské dynastické moci v Uhrách, a proto má podporu dvora.

Alfréd Windischgrätz

Dne 6. října: Ve Vídni propuká krvavé ozbrojené povstání, kterým studenti a radikální levice dávají najevo odpor vůči politice vlády a dvora. A už tu máme dějství toho dramatu třetí. Dne 7. října: Naplňuje se Windischgrätzův scénář, kompletní habsburská rodina se suitou a vojenským doprovodem snad sedmi tisíc mužů prchá do Olomouce. Dne 16. října: Windischgrätz (tento novodobý Valdštejn) je jmenován do funkce vrchního velitele branné moci s výjimkou italských sborů.

Dne 20. října: Windischgrätz mobilizuje armádu, vzápětí přitáhne k Vídni a vyhlásí nad vzbouřeným městem stav obležení. Dne 26. října: Začala operace dobytí města, skutečně krvavá lázeň. Dne 31. října: Windischgrätz po těžkém bombardování obsazuje metropoli říše společně s Jelačićem, který v Uhrách neuspěl a rychle se vrátil alespoň pro dílčí vavříny. Vojsko zároveň rozhání ústavodárný říšský sněm.

Dne 7. listopadu: Začíná krvavá odplata: jako první ze čtyřiadvaceti, které budou následovat, je zastřelen revolucionář, poslanec celoněmeckého parlamentu Robert Blum. A už se nachyluje dětství čtvrté. Dne 21. listopadu: Místo dosavadní reformního kabinetu Antona von Doblhoffa, neschopného učinit přítrž rostoucí anarchii, je jmenována autoritativní vláda pevné ruky knížete Felixe Schwarzenberka, což byl Windischgrätzův švagr.

Logo

Dne 22. listopadu: Říšský sněm smí obnovit jednání, ale v ústraní nevelké Kroměříže. Naoko je parlament přestěhován proto, aby měl pro zákonodárnou práci klid. Fakticky proto, aby odstrčen do osmitisícového moravského města skomíral a vyčkal na likvidační ránu z milosti. Ta se dostaví 7. března 1849.

Vídeňský revoluční valčík

Říjnové drama ve Vídni. Co to vlastně bylo? Revoluce? Ty události byly vydávány za revoluci, ale daleko spíš to byl chaos a davová hysterie. Ke krvavým konfliktům docházelo ve Vídni už v létě osmačtyřicátého roku. Například v srpnu se vzbouřilo asi 20 000 nouzově zaměstnaných dělníků, kteří za pět krejcarů denně konali v Prátru zcela nesmyslnou práci: hloubili velké jámy a zase je zasypávali. Měli tak být udrženi pod dozorem a stranou revoltujících.

Vídeňské barikády roku 1848

Když ale v rámci úsporných opatření (tedy jakéhosi habsburského úsporného balíčku) měly být jejich nuzné mzdy ještě sníženy, vydali se vyhladovělí lidé s lopatami a krumpáči do města. Zastavila je až střelba – zahynulo 18 dělníků a 4 příslušníci národní gardy. V říjnových událostech kromě chudiny aktivně vystoupili zejména studenti. Ve vídeňských novinách Studenten Courier se objevila báseň od anonymního autora:

Poněvadž z lepší krve páni
nemají pořád žádný strach,
věšte je tedy, prostí kmáni,
převysoko na lucernách.

Logo

O dva dny poté na jednu z těch luceren došlo. Všechno začalo jako protiválečná demonstrace. Dne 6. října ráno měl odjet na uherskou frontu prapor vojáků z kasáren ve čtvrti Gumpendorfu. Už večer předtím však v gumpendorfských výčepech došlo k bratření vojáků a civilistů, kteří dali slovo, že kamarády před válkou zachrání. A opravdu, kdosi do rána vytrhal koleje, ba zavřel bránu Severního nádraží.

Velká ranní demonstrace před nádražní budovou se brzy proměnila v pochod „za císařem a ministrem války!“ Měli odvolat rozkaz. Záměr zhatily zátarasy z jednotek národní gardy a vojáků. A cesta se proměnila v krvavou řež všech proti všem, zvláště když se některé skupiny gardistů přidaly k protestujícím. Ministerstvo války bylo vyrabováno a osmašedesátiletý hrabě Theodor de Latour, c. k. generál a ministr války, visel na lucerně před svým ministerstvem.

Novináři měli informace z první ruky

Průběh toho, co se dále sběhlo, popsal nadporučík Národní gardy: „Jeden dělník strhl ministrovi války klobouk z hlavy, jiní ho začali rvát za vlasy; pokoušel se bránit rukama, ze kterých mu už tekla krev. Jakýsi po maďarsku oblečený dělník ho udeřil zezadu kladivem do hlavy, nějaký muž v šedivém kabátě ho sekl šavlí do tváře, jiný ho bodl do prsou bajonetem.“

Nadšení nebralo konce. Lidé si namáčeli do krve kapesníky a nakonec mrtvé tělo pověsili na dvou vojenských řemenech na plynovou lucernu. „Tak tu Latour dlouho do noci visel… nejprve ve fraku, pak v košili, spodním prádle a ponožkách a nakonec zcela nahý.“

Což ještě zdaleka nebyl konec. Ve zbrojnici na Rennwegu bylo rozkradeno na 30 000 pušek. Císařský dvůr v hrůze prchl do Olomouce, což už víme. Dodejme, že Ferdinand se pokusil počínání habsburské rodiny vysvětlit ve své manifestu: „Násilnosti mě přiměly k opuštění města, které se stalo jevištěm nejdivočejších a nejzvrhlejších vášní.“ A ještě oznámil, že posílá na Vídeň jednotky Alfreda Windischgrätze, kterého jmenoval vrchním velitelem všech vojsk kromě italských a dal mu plné moci k zákroku. Což radikály popudilo natolik, že se pokusili vyhlásit republiky s odůvodněním: „Císař Vídeňany zradil a navíc opustil svůj lid ve chvíli, kdy je ohrožena jeho svoboda!“

Amerlingův portrét Ferdinanda I. Dobrotivého z roku 1840

Windischgrätz vyzval vzbouřené město ke kapitulaci. Radikálové se (za souhlasu studentů) obrátili o pomoc (dost nesmyslně) – k frankfurtskému parlamentu. Ten ovšem nemohl odpovědět armádou, učinil tak proto pouze uklidňující nótou, kterou do Vídně přivezli čtyři jeho poslanci, mezi jinými později zastřelený Robert Blum. Dne 26. října se Vídeň ocitla v obklíčení. Na jihu stál Jelačić, který se rychle stáhl z Uher, na severu Windischgrätz, znovu žádající kapitulaci.

Tichý palácový převrat

Vrchní velitel „revolucionářů“ (ty „revolucionáře“ jsme dali do uvozovek) Wenzel Messenhauser kapitulaci odmítl. Následovalo bezohledné bombardování, jak už víme. Dne 29. října pronikla na předměstí pěchota a chorvatští šerežáni. Dne 31. října zavlál na dómu svatého Štěpána bílý prapor. O život přišlo snad kolem čtyř tisíc lidí, více než dvě desítky dalších popravily vojenské soudy.

Mezitím ale „byl v naprostém utajení (už od léta) připravován palácový mocenský převrat, jehož klíčovou podmínkou se stalo vhodné načasování. Za nástupce neschopného konstitučního císaře, událostmi dezorientovaného a sympatiemi k lidu kompromitovaného Ferdinanda I., byl z iniciativy arcivévodkyně Žofie, generála Windischgrätze a knížete Schwarzenberka vybrán revolucí nepoznamenaný a nijak nekompromitovaný Ferdinandův synovec, pouze osmnáctiletý František Josef. Jeho chvíle přišla, až když bylo jasné, že »obnovitelé pořádku« mají režii příštích dnů pevně v rukou.“

A tento okamžik se dostavil. V památnou prosincovou sobotu, ještě za ranního šera, se v přítomnosti široké habsburské rodiny a většiny vysokých vládních hodnostářů v arcibiskupském paláci v Olomouci odehrála dojemná scéna. Ceremoniál proběhl tak slavnostně, jak to jen ve skromných poměrech bylo možné. Bylo přítomno všechno dvořanstvo.

Arcivévodkyně touží po moci

Den 2. prosinec 1848 znamenal pro arcivévodkyni Žofii velkou událost. Patřičně se na ni oblékla: šaty z bílého moiré, růžové květy ve vlasech, kolem krku náhrdelník z tyrkysů a diamantů, dar od manžela za prvorozeného syna Františka Josefa, který se nyní – po osmnácti letech a třech a půl měsících – měl stát rakouským císařem. Žofie musela předtím vynaložit ohromné úsilí, aby manžela přemluvila. František Karel na následnictví velice lpěl a neustále se odvolával na „legitimitu“ (jak ji na úmrtním loži zdůrazňoval jeho otec).

Žofie (Sofie) Bavorská na litografii Josepha Kriehubera z roku 1836

Starý císař Ferdinand Dobrotivý... no tak, starý… Pětapadesát mu bylo. Tím starým se myslí, jako že na trůně končil a nastupoval nový. Tak tedy dosavadní císař přečetl před shromážděnými svědky všechno, co mu napsali: „Důležité důvody nás přiměly k neodvolatelnému rozhodnutí složit císařskou korunu, a to ve prospěch našeho milovaného synovce, nejjasnějšího arcivévody Františka Josefa, kterého jsme prohlásili plnoletým, když náš milovaný pan bratr, nejjasnější pan arcivévoda František Karel, otec vznešeného Františka Josefa, prohlásil, že se neodvolatelně vzdává práva na trůn, jenž mu dle zákonů a státu náleží, a to ve prospěch svého již výše jmenovaného syna.

František Josef, ode dneška toho jména První, měl na sobě bílý kabát, červené kalhoty. Postavy štíhlé a urostlé, zdravé, svěží, téměř chlapecké tváře ještě bez vousů, mírných očí, plných rtů, měkké brady. Jen odstávající uši bylo zapotřebí na portrétu, který vzápětí v dílně vídeňských dvorních malířů vznikl, trochu poopravit, pokud měla podobizna okouzlovat tak, jak to vyžadoval zájem státu.

Logo

František Josef I. poklekl před svým předchůdcem. Strýc se k němu sklonil, položil mu ruce na hlavu a řekl: „Bůh ti žehnej, zůstaň hodný. Bůh tě ochrání.“ Díky odmítl. „Rádo se stalo.“ Pak bývalý císařský pár odešel, sbalil si své věci a odejel na vejminek do Prahy na Hradčany. Ferdinand byl odstaven zřejmě proti své vůli, i když ve svém deníku tvrdil, že odstoupil po zralé úvaze: „Měl jsem toho dost.“ Na Hradčanech pak žil ještě dvacet šest let. Při každém neúspěchu svého nástupce (tedy dost často) říkával: „Tohle bych byl svedl také.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 793. schůzka: Franzi

    Na rozdíl od mnohdy bezproblémového proplouvání po hladině poklidného, líného toku je naše cesta dynamická, nepředvídatelná a často i nebezpečná.

  • 795. schůzka: Dynastie z Kociánova

    Dnes na nás čeká příběh šestice bratrů z chudé horské chaloupky, kteří ke štěstí přišli, tedy během jediné generace se dopracovali vskutku závratného bohatství.