795. schůzka: Dynastie z Kociánova

Rodné kleinovské hnízdo Kociánov na mapě nalézt lze, ale dá to trochu hledání, neboť jeho dvaaosmdesát adres (v nadmořské výšce skoro pět set metrů nad mořem) je schováno pod střechou obce Loučná nad Desnou.

Počátek rodu

Někdy koncem 18. století rozprodala vrchnost parcely poddaným z okolních obcí, aby si tu založili usedlosti. Tři parcely koupil také Johann Klein z nedalekého Přemyslova, a postavil na nich tři stavení. Nejstarší ze synů tohoto Kleina – Franz – se stal díky výhodnému sňatku rychtářem a mlynářem v Hynčicích nad Sušinou, v kraji pod Kralickým Sněžníkem, prostřední Ignaz začal hospodařit na přemyslovských usedlostech, a nejmladší Johann Friedrich, zvaný Fritz, se oženil ve třiačtyřiceti letech s Elisabethou (mladší o 14 let) a převzal majetek v Kociánově.

Těm dvěma se narodilo celkem devět dětí, z nichž šest bratrů přežilo do dospělosti. Rodinná kronika líčí Fritze Kleina jako člověka činorodého a podnikavého – nejenže hospodařil na usedlostech, ale nějaký čas obchodoval ve velkém s přízí a plátnem a také měl dodávat střelný prach generálu Laudonovi.

V kociánovské usedlosti přišel roku 1792 na svět syn Josef, za pět následoval Engelbert a v roce 1800 Franz. Prvorozený Anton a jediná dcera manželů Kleinových Marie zemřeli v útlém věku. Další syn, Libor Klein, ten už se narodil v domě u Zlatých Hor, kde si jeho otec koupil pozemek a vystavěl dům v budoucí obci Josefské Údolí.

Měl totiž sen o postavení zámožného a váženého rychtáře, hostinského a mlynáře, jenomže ten se mu jaksi začal rozplývat. Osadu Josefské údolí tvořila pořád jenom jedna usedlost, rychta, ve které žila rodina Fritze Kleina. Zámožnost rychtáře měla plynout především z obyvatel obce, kterou měl spravovat, měl jim prodávat mouku, pečivo, pivo a kořalku, kovat koně a mlít jim obilí, leč očekávaný příliš nových osadníků se nedostavil a Fritz rychtářoval pořád jenom sám sobě. Ani zájem o hospodu, vzdálenou od nejbližších obydlí i od Zlatých Hor, velký nebyl, a tak se Fritz raději vrátil do Kociánova, kde pak přišel na svět další syn Albert.

Vzdělání na prvním místě

Po něm následoval syn Johann (který však zemřel), a konečně na Silvestra roku 1811 se narodil poslední, Hubert. Fritz Klein (i když sám psát neuměl) považoval vzdělání dětí za významný vklad do jejich života, a na rozdíl od mnoha jiných rodičů posílal své syny svědomitě do školy. Rodiče měli platit za každé dítě něco přes jeden zlatý ročně, ale skutečnost byla trošku jiná, jak si učitel ve školním výkazu postěžoval: „Většina žáků je vyučována bezplatně, protože v těchto vysoce položených horských končinách je příliš mnoho chudých lidí, zvláště v nynějších těžkých a svízelných časech, kdy nouze doléhá, takže školní plat učitele velmi poklesl, neboť sotva za dvacet až sedmadvacet dětí rodiče platí.“

Na svoje děcka Fritz Klein platil, i když míval hluboko do kapsy. Neutěšené poměry, spolu s drahotou a bídou, která postihla zvlášť chudé horské kraje, to vedlo Fritzovy syny k postupnému odchodu z domova. Mladší bratři končili školní docházku (ta trvala tehdy do dvanácti let), a proto se nejstarší Josef už mohl vydat do světa, brzy nato následován Engelbertem a Franzem. Odchodem nejstarších synů se otci Kleinovi ulevilo, ale jenom na čas. Dokonce si musel půjčit od syna Josefa, aby na něho nebyla uvalena exekuce. „952 zlatých konveční měny mi na mou žádost půjčil Josef Klein, rybníkářský mistr z Rajhradu, v hotovosti na pětiprocentní úrok. A protože Friedrich Klein jako dlužník neumí psát ani číst, potvrzují jeho znamení třemi křížky dva dožádaní svědci.“

Mládenec z horské vesnice, kde pocestný o žádný rybník zavadil, se stal rybníkářem. Ono jich tenkrát bylo víc, kteří se vydali za prací ze severomoravských a slezských hor do různých rakouských zemí – hodně jich putovalo do Rakous pomáhat při žních. Jejich cesta vedla přes jižní Moravu a na lednickém lichtenštejnském panství se nabízela lákavější a hlavně trvalejší práce.

Rozsáhlý zámecký park procházel v té době přeměnou dosavadního francouzského parku na anglický a ke stavbě nových vodních nádrží a zavodňovacích zařízení bylo zapotřebí velkého počtu dělníků. Jako první z rodiny Kleinů získal v Lednici zaměstnání u rybníkářského mistra Hablitschka nejstarší Josef. Za ním přišli Engelbert a Franz.

První rodinné podnikání

Trojici sourozenců byly svěřovány různé práce v parku, hlavně vodní stavby. Nejvýznamnější z nich byla parková úprava u zámku Veselí nad Moravou, v Lednici a v Bzenci. Bratry Kleinovy přivedl na dráhu podnikatelů nejmladší z nich, teprve patnáctiletý Franz. Velmi dobře pochopil, že to, co dovedl jeho dosavadní zaměstnavatel Hablitschek, to se svými sourozenci zvládne taky.

Bylo ovšem třeba rozumět práci, umět se domluvit s úřady, dovést vyměřit dílo, vyznat se v plánech, zvládnout technologické postupy výkopů, zřizování a hutnění náspů a opevňování říčních břehů a koryt, umět kontrolovat výkazy výměr a rozpočty a spočítat zisk, účelně organizovat práci a udržet mezi lidmi kázeň a pořádek, ale také disponovat určitým kapitálem, aby bylo možné nakoupit nářadí, platit kauce na sjednané práce a najímat a platit dělníky.

Ten, kdo umí dělat rozpočet, jest člověk respektuhodný. A teď si vezměte, že on to dělal v tehdejších jednotkách, nám dnes jen stěží pochopitelných. Nevěříte… Inu, tak se zaposlouchejte do jednoho takového zcela běžného početního úkolu z rybníkářské praxe z první čtvrtiny 19. století. Zadání zní: kolik bude stát výkop zeminy o délce čtrnácti sáhů dvou stop, hloubce jednoho sáhu, šířce devíti sáhů dvou stop nahoře a sedmi sáhů dvou stop u dna, je-li cena za vykopání jednoho krychlového sáhu jeden zlatý deset krejcarů?

Sáh měl šest stop, stopa 12 palců, jeden zlatý 60 krejcarů. Vyšlo vám 139 zlatých 21 krejcar? Franz musel ostatním bratřím Kleinům imponovat. I když začínal stejně jako oni s krumpáčem v ruce, přišel si za pouhých pár let na byt ve Vídni, dům ve Vídeňské Nové Vsi, vlastnil tři páry koní se třemi pacholky, měl svého písaře a v Lednici bydlel v nejlepším hostinci. Určitě mu nedalo moc práce své bráchy přesvědčit, že taková lákavá kariéra je i před nimi, i když sám mohl stěží tušit, že v závěru jejich cesty budou stát domy a paláce v Brně, Praze a Vídni, několik panství se zámky a řada průmyslových podniků.

Rozšíření stavební činnosti

Bratři za svého pobytu v Lednici museli našetřit nějaké peníze a Josef se během tří let, kdy byl zaměstnán na stavbách prováděných mistrem Hablitschkem, naučil všechno, co rybníkářský mistr musel ovládat, aby se mohl s úspěchem odvážit do podnikání zemních a vodních staveb. Jejich první větší zakázkou byla stavba silnice mezi Uherským Hradištěm a Starým Městem.

„Královské město Uherské Hradiště trpělo odedávna záplavami při každém zvednutí hladiny řeky Moravy,“ píše autor knihy Kleinové – historie moravské podnikatelské rodiny, historik ing. Mojmír Krejčiřík. „Přístup od Starého Města přitom býval zcela znemožněn a lidé se museli dopravovat do města na loďkách. Už v 18. století byla tato silnice zvýšena proti dřívější úrovni a opatřena několika mosty. Ve století 19. však tato komunikace přestala postačovat. Musela být postavena nová silnice a mosty nové.“

Jak se o této zakázce dověděl rybníkář Franz Klein, nevíme, ale byl to on a jeho bratří, kteří ji získali. Se stavbou byli hotovi za dva roky. Slouží od té doby až podnes a až do roku 2004 po ní dokonce vedla mezinárodní silnice E 50. Z výnosu zakoupil Josef tři vinohrady v Mařaticích u Hradiště, jeho bratři i on ale především investovali. Čekala je regulace řeky Hané mezi Nezamyslicemi a Morkovicemi.

Sehnat dobrou zakázku bylo již tehdy umění

Bratři Kleinové její tok rozšířili a prohloubili, aby okolí netrpělo záplavami. Byli za to úřady pochváleni, ale o velkou zakázku na vybudování takzvané Třebovské silnice přišli. Tato nová státní silnice z Olomouce přes Litovel, Mohelnici, Moravskou Třebovou a Svitavy dále do Čech měla zajistit lepší dopravní spojení Haliče, Slezska a Moravy s Čechami a Saskem. Kleinovi dali nabídku, ale byla odmítnuta: císař si přál, aby veškeré práce na této stavbě bezplatně odvedli poddaní. (Mimochodem o pár let později Kleinové několik úseků třebovské silnice stejně budovali.)

Bratři obrátili svou pozornost k Brnu. Důvod byl jednoduchý: v moravské metropoli si měli poradit s problémem, který Brňany velice trápil. Sklepy měšťanských domů byly zaplavovány. Tento svízel byl vyřešen prokopáním kanálu o délce 350 metrů. Hned poté je čekala stavba silničních náspů přes městský hradební příkop namísto dosavadních dřevěných mostů.

Tato zakázka byla zadána bez veřejné soutěže; přesto ji bratři Kleinové provedli ve výborné kvalitě za polovinu rozpočtové ceny. (Jaký to rozdíl oproti praxi o nějakých dvě stě let mladší!) Další brněnská zakázka se týkala přeměny jihozápadního úbočí kopce nad Zelným trhem, zvaného tehdy Kalvárie, na veřejný park s pomníkem, připomínajícím konec válek s Napoleonem a vídeňský mír, a přejmenovaného na počet císaře Františka na „Františkov“. (Dnes se toto návrší jmenuje Petrov a stojí na něm katedrála svatého Petra a Pavla, jedna z brněnských dominant.)

Rozvíjení rodu

Teprve patnáctiletý Franz na tento park (což jsou dnešní Denisovy sady) údajně zpracoval projekt. Každopádně se tehdy Kleinové na jižní Moravě etablovali. V rychlém sledu následovaly další stavby, vodní, silniční; parkové úpravy, regulace dalších vodních toků. Bratři na nich bohatli, mladším sourozencům již mohli dopřát lepší vzdělání. Franz se v pětadvaceti letech v Brně oženil s Franziskou Hillebrantovou a získal status brněnského občana.

Oženil se i nejstarší Josef – vzal si vdovu po městském písaři v Rajhradě, sedmnáctiletou Skolastiku, která přinesla jemu a jeho rodině věno v podobě tří tisíc zlatých vídeňské měny, ale kromě toho ještě jeden neblahý dar: tuberkulózu. Pro Franze se Brno pro celý život stalo jeho sídlem. Později byl jmenován i čestným občanem Brna. Koncem dvacátých let byl již uznávanou hlavou rodiny a jakýmsi manažerem jejích podniků.

Podle dobových svědectví byl výjimečnou osobností, vyzařoval energii a temperament, vynikal přirozenou inteligencí, uměl jednat s příslušníky všech společenských vrstev. Kleinové nejenže budovali silnice (700 kilometrů na Moravě a ve Slezsku), ale pustili se do železničních tratí (v ohromující délce tří tisíc pěti set kilometrů v českých zemích, Rakousku, Německu, Polsku a Rumunsku – mnohé úseky slouží dodnes), vyráběli mostní konstrukce, stavěli silniční a železniční mosty a viadukty přes řadu našich i evropských řek