796. schůzka: Kníže práce

Johann Klein se poprvé ženil už jako na svou dobu postarší ženich, bylo mu třicet čtyři let. Manželka Elisabetha byla mladá, teprve sedmnáctiletá, ale Johanna si brala jako ovdovělá. Manželé Kleinovi spolu prožili jednadvacet let a narodilo se jim devět dětí. Osm synů a jediná dcera. Dospělosti se jich dožilo jen šest – a to štěstí se týkalo jen chlapců. Šest věhlasných bratrů Kleinů.

Různá nadání

I když se podle rodové kroniky obchodem zabývali Kleinové již od svého prapředka, prvním významnějším a mezi šlechtou uznávaným se stal pátý Albert, zatímco prvního většího úspěchu dosáhl jeho starší bratr Franz. A zatímco Franz byl pokládán za knížete práce a vymýšlel a vrhal se někdy až po hlavě do dalších a dalších projektů, Albert se věnoval finanční stránce podnikání.

Každý z bratrů byl nadán pro jinou věc. Nejstarší byl Josef. Po otci převzal jeho obchod se střelným prachem, později působil jako Teichlmeister, tedy stavitel vodních děl. Zrovna on nepodědil příliš mnoho finančnických schopností a jako první z bratrů se zadlužil. Naštěstí mu pomohl jeho mladší bratr Franz – ten za něj všechny jeho dluhy i zakázky převzal. Josef se oženil jednou a měl čtyři děti, jeho rod však vymřel už ve třetí generaci.

Josef měl tuberkulózu, na kterou zemřel i jeho bratr. Tím byl druhorozený Engelbert. Zůstal jako jediný z bratrů svobodný. Během svého života podnikal jako první z rodiny ve stavitelství, byl Strassebauer, stavitel silnic. Snad nejznámějším z bratrů byl Franz. Okolí ho pokládalo za workoholika (i když se tomu tenkrát tak neříkalo), vynikal neobyčejnou životní silou a houževnatostí. Právě on byl podle všeho hlavním strůjcem ohromujících podnikatelských úspěchů.

Ve čtrnácti letech odešel na lichtenštejnské panství do Lednice, kde se pak učil zahradníkem, a jako patnáctiletý dostal zakázku na vybudování parku se sítí vodních kanálů, kterou navrhl. Pozval si tehdy na pomoc oba starší bratry (zbývající tři bratři byli ještě příliš malí). Dílo zvládli tak zdařile, že to přivodilo lavinu dalších zakázek. Byl to Franz, kdo po smrti prvních dvou bratrů (tedy Josefa a Engelberta) rozdělil tehdy už značné rodinné jmění společenskou smlouvou, ve které si nechal dva podíly a zbývající bratři po jednom.

Rodilí workoholici

Byl to Franz, kdo koupil panství v Loučné nad Desnou, odkud Kleinové jako poddaní původně pocházeli. Nejvíc ze všech bratrů dbal o zdraví a životy dělníků. Lékařská péče byla u něj zdarma; ubytovny pro pracující, práce pro jejich manželky, jakási podpora v nemoci, to vše bylo jeho dílem. Také se však nejvíce ze svých bratrů zhlédl v životě bohaté šlechty a v jeho napodobování. Honosné stavby, letní sídla, sbírky uměleckých předmětů, nákladné knihovny o stovkách svazků.

Jeho bratr Libor byl podle dobových svědectví nadmíru pohledný muž a jako jediný z bratrů poznal svět, když za prací a zkušenostmi vycestoval do Ameriky i do Ruska. A mladší bratr Albert, ten měl na rozdíl od svých bratrů vyšší vzdělání. Zatímco Libor byl samouk a starším bratrům se dostalo původně jen základního vzdělání, Albert absolvoval gymnásium v Brně. Nejvíce z bratrů se angažoval i v politice. Byl zvolen poslancem říšského sněmu.

Právě z pokolení Albertova pochází Sidonie Nádherná, mecenáška umění a důvěrná přítelkyně novináře Karla Krause a spisovatele Rainera Marii Rilkeho, žena, která se nebála jako první žena usednout svého času za volant automobilu. (Sidonie byla vnučkou Alberta Kleina.) Nejmladší bratr se jmenoval Hubert. Ten si za svůj domov vybral Brno a okolí. Byl mecenášem umění stejně jako Engelbert. Za povšimnutí jistě stojí i zmínka, že všichni bratři (tedy s výjimkou svobodného Engelberta) se oženili s dívkami, které (stejně jako rodina Kleinů) pocházely původně z chudých poměrů.

„Nadešel čas,“ napsal redaktor Jan Ohéral, který založil Týdeník (tak se jmenoval první český časopis na Moravě), a pak šéfoval redakci Moravských Národních novin. Tento pan novinář se pustil ještě za života bratří Kleinů do oslavného líčení jejich životních osudů a díla. „Nadešel čas, kdy i v rakouském státě se měla ve velkém budovat lokomotivní železnice. Bratři Kleinové se dostali, když se podjali stavby železnic, do styku se všemi technickými i průmyslovými vymoženostmi té doby, seznámili se s nadanými osobnostmi, jejich vlastní zásoba sil stále narůstala, dostali se do proudu velkolepého podnikání a zjistili, že se mohou opřít o svou odvahu a energii. Před jejich očima se otevřely dílny průmyslu a oni spatřili, do kterých mohou vstoupit a sami v nich aktivně působit. Díky nejnižší (!) nabídce získali ke konci 30. let svoji první zakázku na provedení stavby železnice z Vídně do Gänserndorfu, poté stavbu dráhy z Vranovic do Brna a zřízení veškerých objektů brněnského nádraží, načež provedli další stavbu železnice z Hodonína do Olomouce.“

Rozvoj železnic

Bratří Kleinové byli první, kdo se na neznámou půdu železničního stavitelství u nás odvážili. Od roku 1836 se jejich podnikání zaměřilo skoro výhradně na stavbu železničních tratí. Od té první z roku 1837 (to byla ta z Vídně do Gänserndorfu) postavili na 3500 km železničních tratí v českých zemích, Rakousku, Německu, Polsku a Rumunsku. Když dostavěli tento první úsek tak zvané Severní dráhy císaře Ferdinanda, přesunuli se podél řeky Moravy k Břeclavi, a ještě dál, až směrem k Brnu, tam na ně čekala stavba náspu od Horních Heršpic až ke břehu Svratky, stavba svrateckého mostu a klenutého viaduktu přes zahrady Nových Sadů až k brněnskému nádraží

Ten viadukt nebyl jen tak ledajaký. Měřil 673 metry. Stavby se na moravském území účastnilo čtrnáct tisíc dělníků. Ti postupovali velice rychle úvaly Moravy, Dyje a Svratky za mlčenlivého nepřátelství místních obyvatel, pro něž byly zástupy dělníků jednou z přírodních pohrom, které je čas od času navštěvovaly. Podle původního projektu měla trať mezi Svratkou a brněnským nádražím vést po nízkém náspu, na poslední chvíli však rozhodlo vedení společnosti, že trať bude vedena po viaduktu. Oproti původní ceně dostali stavitelé dvojnásobek, ale Klein musel narychlo shánět větší počet kameníků, se kterými se původně nepočítalo.

Brněnský viadukt, chlouba Severní dráhy, tvořil klenutý most přes Svratku o pěti klenbách a navazující vlastní viadukt se sedmdesáti dvěma eliptickými klenbami a most přes vídeňskou silnici a Mlýnský potok. Zdění viaduktu trvalo zedníkům a kameníkům čtyři a půl měsíce. Staveniště se stalo oblíbeným cílem procházek Brňanů, sledujících stavební ruch. Po dokončení železničního spodku bylo okamžitě započato s pokládkou svršku, takže už 11. listopadu 1838 mohla lokomotiva Moravia absolvovat první zkušební jízdu z Rajhradu do Brna a od 15. prosince téhož roku se konaly první jízdy s veřejností.

V Brně ještě zůstaneme, jelikož se tu usadili i bratři Kleinové. Bohaté zkušenosti, které získali v těžbě a zpracování kamene, zúročili v zakázce na vydláždění brněnských ulic. Kleinové totiž opět podali nejnižší nabídku a vyhráli. (Dnes kdovíproč vyhrává zpravidla ten, kdo je nejdražší.) K dláždění jim sloužil moravskokrumlovský kámen a líšeňské kostky. Během šesti let bylo vydlážděno celé vnitřní Brno, včetně Velkého náměstí (dnešního náměstí Svobody).

První úklidová firma

A když bylo Brno vydlážděné, mělo být rovněž čisté. Městský magistrát se totiž odhodlal k modernímu kroku: zadal úklid a čištění ulic, veřejných ploch a městských domů soukromému podnikateli namísto doposud najímaným nádeníkům. O čistotu města se staral Libor Klein až do své smrti, po něm pokračoval bratr Franz. Významným mezníkem v životě i podnikání bratří Kleinů byla koupě panství Vízmberk. Hodlali v tamějších dolech a železárnách získat výrobní základnu pro svoje podnikání. Mělo to pro ně i symbolický význam: na panství, které před dvěma desítkami let opustili jako jeho poddaní, se nyní vraceli jako majitelé a jako vrchnost svých bývalých sousedů.

Z vízmberského zámku (dnešního zámku v Loučné nad Desnou) vytvořil Franz Klein reprezentativní sídlo, kde mohli bratři v příjemném a značně okázalém prostředí sami i se svými partnery projednávat obchodní záležitosti a přijímat významné návštěvy. Zámek měl však zároveň sloužit i k pohodlnému bydlení. Zapomenuto nebylo ani na aktivní odpočinek – v okolních lesích nechal Franz se značnými náklady vybudovat pohodlné pěší i jezdecké stezky, k projížďkám byl k dispozici tucet jezdeckých koní a několik kočárů a kolesek.

K vízmberskému panství patřil i Sobotín s továrnou na ocelové a kovové zboží, která vyráběla zejména pušky a patřila tehdy k největším v monarchii. Za Kleinů zažily železárny největší rozkvět.

Zbrojovku noví majitelé obnovili a za pomoci významného rakouského železářského odborníka profesora Riepela vylepšili. V druhé polovině 19. století byl Sobotín střediskem rakouského železářského průmyslu, měl pobočné železárny ve Štěpánově u Olomouce. Jenom v Sobotíně zaměstnávali bratří Kleinové přes 2000 lidí. Teprve ke konci 19. století nastal postupný úpadek železáren, spojený s vyčerpáním rudných ložisek a neschopností konkurovat hlavně ostravským hutím. Při výrobě kolejnic navíc dostávala přednost ocel.

Rozvoj veškerého vlastnictví

Nebyly to však jenom zámky a továrny, kterým Kleinové poté, co zakoupili panství, věnovali pozornost. Dbali i na hospodaření velkostatku. Především lesy představovaly hlavní bohatství panství. Vrchnostenský pivovar dal Franz Klein přestavět na parostrojní. O tom ostatně psaly i tehdejší noviny: „Za krátký čas udělali z tohoto pivovaru Kleinové podnik, který mohl směle konkurovat tradičním výrobcům piva a svými lahodnými nízkoalkoholickými nápoji pomáhal bránit šíření kořalečního moru v kraji.“

Z britského Leedsu si Kleinové dovezli strojní přádelnu vlny, která byla poháněna důmyslnou soustavou vodních děl. Modernosti vybavení odpovídala v továrně i vynikající disciplína. Novinář ve své zprávě uvádí, jak velkým zážitkem pro něj bylo, když při jeho návštěvě v tovární hale oznamoval dílovedoucí dělnicím, že porota průmyslové výstavy v Mnichově udělila výrobků továrny velkou medaili. V souvislosti s výstavbou Severní dráhy se zrodila myšlenka vybudovat v její blízkosti nové hutě a železárny, a volba padla na území obce Štěpánov u Olomouce. Za tři léta po prvním výkopu se konal první odpich vysokých pecí. Tím, že získali železárny v Sobotíně a postavili hutě ve Štěpánově, zahrnuli Kleinové do oblasti své působnosti nový obor podnikatelské aktivity – dolování černého uhlí.

Svoji pozornost zaměřili na kladenský revír, kde se spojili s pražským měšťanem Vojtěch Novotným a jihočeským podnikatelem Vojtěchem Lannou a založili Kladenské kamenouhelné těžařstvo, a poté i železářské těžařstvo, jehož součástí byla i mostárna, která během své existence postavila víc než tisíc železničních mostů.

Těžební průmysl

Kleinové začali dolovat i v Oslavanech u Brna, na katastru obce Padochov. K dolování kamenného uhlí na Ostravsku upřeli Kleinové svou pozornost během stavby Severní dráhy císaře Ferdinanda do Bohumína. V Hrušově a Přívoze byly nalezeny mimořádně bohaté uhelné sloje, nad kterými byly vyhloubeny šachty František, Hubert a Albert. Ve stejné době stačili (jaksi mimochodem) Kleinové vybudovat železářské podniky v Banátu (na území dnešního Rumunska).

Banát byl velmi bohatý na lesy a železnou rudu. A doma je čekaly další železnice, které dodnes tvoří významnou součást sítě českých drah: Praha-Děčín, Ostrava-Opava, Pardubice-Liberec, Praha-Cheb, Plzeň-České Budějovice-Vídeň. Vybudovali i horskou železnici přes průsmyk Semmering, což byla vůbec nejobtížnější stavební akce na železnicích v monarchii. Prohlášení "Stavěli jsme Semmering" platilo víc než vysvědčení z jakýchkoli jiných staveb.

A dočkal se taky i Sobotín, kam Kleinové přivedli přípojku ze Zábřeha. Jejich aktivitu zaznamenali i Pražané. Čekal je tu náročný úkol – překročení Vltavy, čtyř mlýnských ramen a Královské třídy kamenným viaduktem, který svou délkou 1111 metrů patřil v té době k největším železničním stavbám na evropském kontinentě. Po Vltavě dovážely čluny Vojtěcha Lanny ohromné kvádry o hmotnosti až půldruhé tuny. Na stavbě karlínského viaduktu pracovalo nakonec až 6000 dělníků.

Nejhodnotnější stavba, kterou Kleinové vybudovali, stojí dodnes na brněnském náměstí Svobody. Nový dům se měl stát nejen reprezentačním příbytkem pro rodinu, ale zároveň měl být i reklamou pro firmu. Renomovaný vídeňský architekt Christian Förster, který byl pověřen projektem, o něm napsal: „Bylo přáním stavebníka jakožto majitele velmi rozsáhlých železářských podniků podat na stavbě příklad použitelnosti železa v architektuře.“ Této funkci se podřídil celý architektonický koncept, zvláště pak netradičně řešené průčelí: do fasády jsou zakomponovány prvky z masivní litiny.

V rozmezí dvou let tak uprostřed Brna vznikl dvojbytový dům zcela výjimečných užitkových i architektonických kvalit. Podle zadání stavebníka byl „pevný, bezpečný proti požárům a elegantní“. Poskytoval nejenom luxusní bydlení, ale i prostory obchodní, kancelářské a provozní. Na svou dobu byl vybaven neobvyklými hygienickými vymoženostmi (splachovací záchody). Bohatá výzdoba i vybavení interiérů byly zhotoveny výhradně z ušlechtilých materiálů; kde to bylo možné, použily se jako konstrukční i dekorativní prvky výrobky z Kleinových sléváren a mramor z jejich lomu

Franz Klein získal v centru města reprezentativní rodinné sídlo, které ještě posílilo renomé rodiny i firmy. Pro brněnskou architekturu 19. století znamená Kleinův palác tolik, jako vila Tugendhat pro století dvacáté.

Kleinové měli při svém bohatství oprávněnou pověst opatrných hospodářů i finančníků; podíleli se však na řadě sociálních a humanitárních programů. Jejich dělníci měli zajištěnu lékařskou péči a podporu v nemoci, pro chudé v Brně organizovali vyvařování polévky, na dobročinné účely a veřejné blaho poskytovali štědré sponzorské dary. Franz Klein zemřel v 55 letech během inspekce železniční trati z Bohumína do Osvětimi v dnešních polských Żebrzydowicích. Dodnes se neví jistě, jestli na infarkt, způsobený jeho evidentním workoholismem, nebo na infekční chorobu, možná choleru. Na jeho úmrtním listu je mimo jiné uveden jako rytíř c. k. řádu Franze Josefa, což byl předstupeň pro pasování do šlechtického stavu. Ještě za života dostal neoficiální titul Fürst der Arbeit. Kníže práce.