745. schůzka: Tajný deníček B. P.

Roku 1831? To znamená 11 let po údajném narození Barunky Panklové. Tu listinu si vyžádali manželé Jan a Terezie Panklovi z Vídně. Je to opis křestního záznamu Barunky (ta byla v té době na „vychování“ ve chvalkovickém zámku). Opis to je, ale ne doslovný. Není v ní ani stopa po Barunčině nemanželském původu, což se ale objevilo k takzvaném prvopisu křestní knihy. To však není natolik pozoruhodné, jako skutečnost, že se tímto úředním lejstrem rodina Panklova až do Barunčiny svatby neřídila. Po dobu školní docházky se uvádělo nejdřív stáří žákyně, které odpovídalo roku narození 1818, později byl vykazován jako rok narození letopočet 1817. Svůj základní údaj – rok narození – změnila Barbora Panklová v roce, kdy se vdávala. Farnímu úřadu byl předložen opis křestního listu, přičemž 1817 byl vyměněn za rok 1820. Barunka rázem omládla o tři roky. Možná jí to dělalo dobře. To dělá dobře i leckteré moderní ženě. Ba i chlapovi.

Skutečné datum narození

Zámecký správce ve Chvalkovicích (neboli obročí) pan Augustin Hoch pečoval o Barunku (spíše již o slečnu Betty) se zájmem stále rostoucím. Ten zájem byl posléze tak intenzivní, že paní Hochová začala žárlit. V roce 1833 (zřejmě předčasně, a poněkud náhle) byla Betty raději vrácena zase zpátky do Ratibořic. Mimochodem ta zamilovanost chvalkovického správce je vlastně jednou z indicií, týkající se skutečného věku Barunky. Deseti- až třináctileté dítě by ho asi neokouzlilo tak, jako biologicky zralá šestnácti- sedmnáctiletá slečna. „Po návratu z Chvalkovic děti cizí ostýchaly se již choditi do bytu Panklova, pokládajíce Barunku za velkou dámu, slečnu Betty,“ píše spisovatel Karel Pleskač (mimochodem tento pán je považován za zakladatele české literatury science-fiction, ale to se netýká jeho díla o Boženě Němcové). „Jen mimo dvorský byt Panklův scházely se s ostatními dětmi Panklovými. Ale družnou a srdečnou Betty zpanštělé ovzduší dvorské úřednické a urozené zámecké společnosti neodcizilo přátelským stykům a známostem jejího mládí. S družkami dětských svých let, pěknou Kristlou z ratibořické hospody, a Mančinkou ze mlýna, účastnila se ráda a dychtivě obvyklých zábav a slavností, jež život okolního světa přináší s sebou. Kristla Celbová bývala v mladších letech (ač o pět let starší) důvěrnou kamarádkou Betty Panklové, která nezapomínala ji ani potom, když se již s manželem svým dostala do Prahy.“

Kristla že byla o pět let starší, ale přesto důvěrná Barunčina kamarádka? Těžko. Kdyby bylo Barunce (po návratu z Chvalkovic) pouhých třináct let, sotva by ji bývalí spolužáci považovali za „velkou dámu“. A jenom stěží by se stala blízkou přítelkyní osmnáctileté Kristly. „Sedmnáctiletou dívku (možná už s drobnými milostnými zkušenostmi) však s Kristlou docela určitě pojily společné zájmy a citové prožitky.“ Literární historička dr. Helena Sobková se vydala na nelehkou cestu po stopách Barunky Panklové. „Byla to dívka, které po návratu z pobytu ve Chvalkovicích pravděpodobně nebylo třináct, ale nejméně šestnáct, možná sedmnáct let.“

r_2100x1400_dvojka.png

Dnes už vypadá zase všechno jinak, ale když jsem se vypravil do Chvalkovic začátkem 80. let minulého století, nalezl jsem chvalkovický zámek věru v žalostném stavu. V době Boženina pobytu vypadal sice trošku líp, Betty si skutečně na zámek zvykla (i když ten ve Chvalkovicích byl spíš administrativní budova). V každém případě byl něco lepšího než ten tmavý, vlhký byt v Ratibořicích. „Ze dvora se šlo nejdříve do chodby,“ líčí Barunčin domov spisovatel a historik dr. Miroslav Ivanov ve své knize Zahrada života paní Betty. „Vpravo kuchyň, vlevo světnice s okny na dvůr a pro protější straně stavení panského skleníku. Na pohled něco ošklivého. Nad tímto přízemním bytem byla v prvním poschodí ratejna. Vcházelo se do ní z horního dvora, kam se vystupovalo po schodišti s osmadvaceti kamennými kvádry.“

Barunka si vedla tajný deníček

Svatební kočár mohl Barunku odvézt do jiného světa. „V prvních dívčích letech přicházeli Němcové do cesty muži prostí, nevědomci, hejskové, surovci,“ tak vzpomíná na svou přítelkyni sestra spisovatelky Karoliny Světlé, Sofie Podlipská. „Často vypravovala o této téměř nesnesitelné společnosti dílem lokajů a úředníků, dílem mladých šlechticů, zvyklých lehkovážně si zahrávati s děvčaty nižší třídy. Došlo to tak daleko, že Barunka nesměla sama vycházeti z domu, jmenovitě ne k večeru. Byla vyděšena různým setkáním nejvýše urážlivým a znepokojujícím. Rodiče posílali ji často k přátelům na celé dny. Nemohli se nic těšit z krásy svého dítěte a přáli si, aby se Barunka raději již provdala za muže rozšafného a poctivého. Neboť v létě bylo kolem ní plno nebezpečí. Zaháňský dvůr neměl nejlepší pověst. Zimního času bylo děvče osamělé na Starém bělidle jako zakletá princezna.“ V zimním ani jiném období Staré bělidlo v Ratibořicích nebylo. Neexistovalo už. Vévodkyně Kateřina Zaháňská je přikázala zbourat, když se měl stavět panský skleník. Od té doby bydleli Panklovi pod ratejnou.

Portrét Boženy Němcové jako sedmnáctileté dívky|foto:Antonín Lhota, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY 4.0, ©

Barunka si vedla tajný deníček, do kterého si zapisovala zkratkovitá hesla a jména. Leccos z nich lze vytušit. „Jakub Míla, krásný sedlák.“ Jakub Míla – to je jméno z Babičky, ve které Božena Němcová přisoudila Jakuba Kristle Celbové, ačkoli si její starší kamarádka vzala nikoli sedláka Jakuba Míla (ve skutečnosti se jmenoval Míl), ale nemocného učitele Nemastu a brzy po svatbě ovdověla. „Dumání noční v zahradě. Nešťastná hubička. Důstojníci jdou na číhání, ale nic nechytí. Vyznání lásky jednoho, tajná bolest druhého a vztek třetího.“ Kdoví, co se za těmito útržkovitými slovy skrývá... Možná milostný vznět, nebo nějaké nevinné dobrodružství, určitě taky polibky. (Slovo „hubička“ se v záznamech opakuje opravdu velmi často.) „Bláznění mužů. Návrat svatého Aloisia. Nevěra se ukončuje. Scéna v lese. Pláč a nářek.“ „Barunka ráda koketovala,“ to o ní napsal literární historik doktor Václav Tille.

Nevyhýbala se malým dobrodružstvím

„Nevyhýbala se malým dobrodružstvím v zámeckém parku, kradmý, ostýchavým polibkům, nic si nedělaje z ostrých výčitek rodičů.“ Čehož si měla podle pana profesora Kováříka všimnout i maminka a hrubě se jí to nelíbilo, takže Barunku „stáhla“ zpátky do Ratibořic. V předvečer 1. máje roku 1836 se vracela z „pálení čarodějnic“ spolu se selským chlapcem Kosinkou ze Žernova. Zpozoroval je pan Pankl. Tedy: jak se ti dva nesměle políbili, k ničemu dojít nesmělo a ani nemohlo. „Ale ona se nehodí k němu a on k ní! To přece nemůže být! Musíme tomu včas předejít! Já ji nedám do roboty! Co by tomu řekla paní kněžna?!“ A rodiče Panklovi se začali náramně zajímat o to, aby měli svoji nejstarší dceru pod čepcem, takže se hledal „poctivý, rozšafný muž“ (tyto požadavky na Barunčina muže shrnula její přítelkyně Sofie Podlipská). Nebyl to Mathias neboli Matyáš Schildorfer (o jeho existenci svědčí dodnes zachovaná žlutá broušená sklenice – pravděpodobně dar z lásky; má dva štítky; na první je vyryto Betty Pankl, na druhém Mathias Schildorfer).

U Barunky neuspěl ani mlynářský chasník jménem Bareš Bureš, který měl o ratibořickou krasavici zájem, ani některý ze synů lesního úředníka, posléze poštmistra náchodského Jana Ottenfelda – možná to byl student Vilém, který se měl ucházet o mladičkou Betty, leč marně. Ani byronovský rozervanec Šubert, jehož chlupaté ruce a démonické oči kdysi Bettynu děsily, ale pak jí dělalo dobře, když plakal roztoužením u jejích nohou. Poctivý a rozšafný muž se však přece jen nakonec našel. Na svědomí to měl jistý Anton, vrchní myslivec pohraniční stráže. Právě on přivedl do Ratibořic svého nadřízeného, respicienta, tedy úředníka finanční stráže, toho času službou v Červeném Kostelci. Jeho jméno... jen pro úplnost, neboť všichni stejně tušíme, jak se jmenoval: Josef Němec.

Na 17letou Barunku učinil Němec dojem

„Na sedmnáctiletou Barunku učinil Němec dojem jako muž, který vynikal co do vnitřní ceny nad hejno fádních ctitelů jejích.“ To si myslela – a my jí to nebereme – přítelkyně Boženy Němcové Sofie Podlipská. (Až na tu zmínku o Barunčině věku.) „Němec dovedl sobě zachovati ve svém stavu tehdáž nemálo rozkřičeném pro příliš přátelský styk s pašeráky pověst neoblomné poctivosti. Byltě to jakýsi druhy hrdiny v loupežných těch dramatech, která se odehrávala přečasto krvavě mezi pašeráky a finančními strážníky. Jak tito se dávali podpláceti a pašeráctví se účastnili, bylo známo. Němec byl neúprosný k provinilcům, hrozný ve své přísnosti a zcela nepřístupen šmejdům a pletichám. S úctou každý naň patřil v okolí.“ K čemuž lze dodat jediné: kéž bychom i my dnes měli dostatek takových neúplatných Němců!

„Josef – trochu bürokrat – trochu svobodomyslný – jinak polovičatý – brutální charakter – ač jádro zdravé.“ Napsala mnohem později o svém muži Božena Němcová. Mimochodem jak vypadal Josef Němec? „Byl vysokého vzrůstu, daleko nad obyčejnou míru, tváře hnědé, rysů přísných, černooký, mluvil velmi hlasitě. Byl dobrý jako dítě, ale prudký jako oheň.“ Sofie Podlipská tvrdí, že „jeho marciální vzezření a energické chování získalo si Barunčinu naivní zálibu.“ (Marciální vzezření znamená statné.) Což o to, pan Němec, který mohl být asi o 12 let starší než Betty Panklová, nebyl nejhorší partie. Problém je v tom, že on na Barunku „učinil dojem, získal si její zálibu“. Nikoli lásku. „On se zamiloval prudce do této čarokrásné dívky. Rodičům líbila se jeho povaha i jeho dobré jméno.“

Paní Podlipská nemá nejpřesnější informace. Janu Panklovi se budoucí zeť příliš nezamlouval. Hlavní slovo ale měla Terezie Panklová. Barunka Panklová nebyla holčička, která si – podle pilně šířené legendy – měla v době prvního namlouvání Josefa Němce v Ratibořicích zrovna hrát s panenkou. Mohla mít ve skutečnosti asi jedenadvacet let. „Nebezpečí života. Přípravy k svatbě. Noc před svatbou.“ Tyto telegrafické zápisy nepsala Barunka, když se vdávala, tedy v září 1837 – ty vznikaly až po deseti, patnácti letech. Co umožňují tušit? Těžko říct. Snad že se bránila do poslední chvíle. Její svatba, to tedy nebyl únik z vlhkého bytu pod ratejnou. Ne. To byla její první životní prohra.