746. schůzka: Vlastence za muže mám

„Josef Němec se narodil 10. července roku 1805 v Novém Bydžově, v rodině kloboučníka,“ říká spisovatel dr. Jiří Morava ve své knize Někdejší Betty. „Studoval na gymnasiu v Hradci Králové, kde však měl nepříjemnost kvůli střelbě z pistole – koupil si tajně bambitku a na odlehlém místě za královéhradeckou branou z ní střílel. To místo nebylo však natolik odlehlé, aby událost někdo zatepla nedonesl prefektovi. Němcovi byla bambitka zkonfiskována, dostal špatnou známku z mravů a musel stát na potupné hanbě. Po prázdninách se raději uklidil do Prahy a na tamním Akademickém gymnasiu ho vyučoval i Josef Jungmann, jehož působením se v něm probudilo národní vědomí. Po ukončení studia navštěvoval takzvanou filosofii. (Což byla jakási přípravka na univerzitu.) Propadl však z náboženství, což by nebývalo nic tragického, kdyby se neodehrálo toto: Mladí akademici se chtěli kvůli jakési malichernosti pomstít zlatnickým pomocníkům, což si policie vyložila jako demonstraci. Studenti se pak i při návštěvě císaře Františka I. měli projevit neukázněně.“

Josefa Němce Paměti

Vedle výkřiků „vivat!“ se z davu ozvalo i zvukově podobné, leč smyslem naprosto protichůdné „bída!“ A tak se nejvyšší purkrabí a zároveň guberniální president, hrabě Kolowrat-Libštejnský rozhodl potrestat nejen účastníky domnělé revolty, ale i všechny neprospívající studenty. Rozkaz byl proveden tím způsobem, že dotyční byli pochytáni v příbytcích a potom na radnici bez ohledu na vojenskou schopnost odvedeni do armády na čtrnáct let. Bylo jich víc než dvě stě. Němec sice z Prahy utekl do rodného Bydžova, ale svému osudu neušel. Byl předvolán do Jičína, kde z něj udělali vojáka pěšího pluku a oblékli ho do bílého kabátu. Ačkoli to mohlo být považováno za vzpouru, složil přísahu nikoli německy, ale česky. Sloužil nejprve v josefovské pevnosti, pak se dobrovolně přihlásil do Itálie. Ve stáří napsal Josef Němec Paměti.

„Když můj transport přecházel u Kaplic českou hranici, zmocnil se mne nikdy předtím netušený cit a byl jsem tímto citem tak dojat, že jsem se snížil k zemi a na rozloučenou s mou drahou vlastí zem políbil.“ Věc ve 21. století snad až nepatřičná. Jsme jiní. „Jako mladičký študent ušetřil jsem si čtyři groše šajnové (jeden šajnový groš platil za tři krejcary), a koupil jsem si u jednoho antikváře Jungmannovu Slovesnost. Ta mi byla tak milá, že jsem si ji vzal s sebou. Když jsem se později stal vojákem, celou Itálii jsem promašíroval se Slovesností schovanou v tornistře až do Neapole, kdež můj pluk ležel toho času posádkou, a v prázdných chvílích co milou vzpomínku na drahou vlast v ní čítával.“

Čtěte také

Až s Herr Němcem se dala na to vlastenčení. Příběhy slavných: Božena Němcová

Povýšili ho na šikovatele a on se vrátil ke granátníkům v Praze, kde byl navržen na důstojníka, jenomže to byla zrovna zkrácena vojenská povinnost na za čtrnácti na osm let a on měl už odslouženo dost. Jeho vzdělání zůstalo neukončené, takže šance na dobré místo nebyla velká, protože měl ale z armády kladné doporučení, mohl přejít do služeb finanční správy. Stal se manipulačním praktikantem u hlavního celního úřadu v Praze. Což mu však zdálo málo, a tak se pokoušel o zařazení do právě zřizované pohraniční stráže. Musel si počkat dva roky, teprve pak byl pověřen vybíráním cla na jedné malé hraniční stanici. Teprve roku 1836 (tedy rok před svatbou s Barborou Panklovou) byl ustanoven respicientem pohraniční stráže v Červeném Kostelci. V Podkrkonoší se tehdy začala tkát bavlna, na kterou bylo uvaleno vysoké clo, takže podloudníky se to tady jenom hemžilo. Pašovala se nejenom bavlna, ale i tabák, sůl a koření. Takový byl ženich a nastávající manžel Betty Panklové.

„Ohlášky na církevním úřadě se konaly v pondělí 11. září 1837 jednou za třikrát. K svatbě došlo v úterý 12. září v kostelíku Nanebevzetí Panny Marii ve Skaličce. Nevěsta byla v modrých šatech, přes obličej bílý závoj, za ní družičky. Terezie Panklová cítila asi ulehčení, Josef Pankl, pasivní jako obvykle, snad lítost.“ Co prožívala nevěsta, lze předpokládat. Anebo si to lze ověřit v jejím původně tajném deníčku. „Zelený věnec. Pláč. Loučení se s krásnými ideály. Smutné ráno svatební.“ Světle modré svatební šaty znamenají – podle pověry – zármutek. „Strach a ouzkost.“ A pak nastal okamžik, kdy Pankl, ten věčně mlčící dobrák, říká větu, která se zabodne do srdce: „Musíš jít, dcero, nejsi už má!“ I tuhletu větu si Barbora zapsala.

Vdala jsem se z nerozumu a přemlouvání

Portrét Boženy Němcové jako sedmnáctileté dívky|foto:Antonín Lhota, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY 4.0, ©

A tady nám do příběhu českého vlastence Josefa Němce, a jeho paní Barbory Němcové, která mluvila lépe německy než česky, vstoupil literární historik (a svého času dramaturg televizní Babičky, jakož i F. L. Věka) profesor Vladimír Kovářík. Řekl mi, že v případě Josefa a Barbory na sebe narazily dvě rozdílné osobnosti. Na jedné straně křehká duše budoucí spisovatelky, na straně druhé bývalý voják, současný financ. „Pamatuj si, Adélo: manželství může býti nebem, kde je láska a vzájemná úcta.“ Tento dopis napsala Betty N. (jak se podepsala) své sestře – „nejmilejší Adéle“. Pravda, s odstupem skoro třiceti let po svém sňatku. „Mění se však v peklo, jakmile klesne k sprostotě. Bohužel je to tak u mé sestry Marie a částečně i u mne. Vdala jsem se jednak z vlastního nerozumu, jednak z dobře míněného přemlouvání matčina a Němcova. Adélo, v osmi dnech svého manželství plakala jsem první své slzy – hořké to slzy!“ Ten dopis napsala své sestře německy, protože té byla němčina bližší.

„Jak krásným, jak nádherným představovala jsem si žití po boku milovaného muže, leč tento život nebyl určen mně. To viděla jsem velmi záhy, ačkoli málo jsem znala svět a byla jsem mladá, že naše povahy se k sobě nehodí a že mezi námi nemůže báti pravý soulad. To také nenastalo a v mém manželském životě naskytlo se velmi mnoho smutných zlozvyků. Zpočátku nebyla jsem ještě tak rozumná, abych našla pravý tón, a tak cítila jsem své neštěstí tím hlouběji. Zbyla mi jediná vášeň – láska k mým dětem, a pro tu trpěla jsem výsměchy, všechny sprostoty, pro tu obětovala jsem se otroctví, jež je často mnohem horší než otroctví v Americe. Leč všechno dospěje jistého stupně, pak nadchází krize; tak tomu bylo i u mne. Naše povahy se k sobě nehodí.“

Udání na Němce

Mladá žena (původně se myslelo, že novomanželka měla sedmnáct let, ale ve skutečnosti jí bylo dvacet let, možná o rok víc) – tato mladá žena se stěhuje se svým mužem do Červeného Kostelce. (Náchodská důchodková stráž tu měla pobočku.) Po půlroce se stěhují do Josefova. Vídeň se konečně rozhoupala a jmenovala Josefa Němce podinspektorem důchodkové stráže třetí třídy s ročním příjmem 400 zlatých, se stanovištěm v Kutné Hoře. Tam ale nenastoupil. „Jedenáct dní po svém jmenování podinspektorem kráčí Josef Němec spolu s vrchním myslivcem pohraniční stráže, jistým Františkem Bienertem na obvyklou kontrolu svěřeného obvodu. K osudné příhodě došlo při prohlídce pivovaru ve Velichovkách. Vše vyšetřil josefovský purkmistr od Němcova potrestání, i když na něj bylo podáno udání. Jenomže Němcův nadřízený úřad byl jiného názoru. Už před časem totiž dostal Josef důtku kvůli svému ustrojení; teď mu byla udělena další důtka, se zápisem do služební knížky. Tento trest překazil jeho povýšení. Na vyšší místo v Kutné Hoře se nedostal.“

K čemu vlastně vůbec došlo? Způsobil to jeden voják na dovolené. Nějaký Jan Liesler. Ten Němce udal. Němec s Bienertem měli po Lieslerovi vyžadovat průkaz totožnosti, ten to odmítl, zřejmě je poslal... někam, a ještě dodal cosi o úředním šimlovi, což služebně horlivého Němce pořádně vytočilo, takže se s vojáčkem tahali a strkali a poněkud přetahovali. V pivovaru. Němec ale nic nepil. na to potvrzení přímo z pivovaru: „C. k. podinspektor po celou tuto dobu v tomto pivovaru nic nepožil a byl ve stavu zcela střízlivém.“ Střízlivém, ale horlivém (to on byl vždycky). Nic mu nepomohlo, že odjel do Vídně a tam si stěžoval: „Mám čisté svědomí a neudělal jsem nic zlého. Toto neštěstí zavinila jenom služební horlivost a já jsem tedy obětí své služby.“ Žádný nadřízený není rád, když se ten dole ozývá. Němec si postavil hlavu, a zatvrdil se. Je přesvědčen, že je v právu. Veškerou zlou náladu si vylévá doma, Barbora se stala hromosvodem. Dva dny po příhodě ve Velichovkách paní Němcová porodí první dítě, chlapečka. Je pokřtěn jako Ignác Josef (vždycky mu ale říkali Hynek).

Umřít hladem teď, anebo až později?

Jak se člověk jednou dostane do byrokratického kolotoče, těžko z něj vystoupí. Začátkem roku 1839 je Němcovi zastavena mzda, nesmí vykonávat svou službu. „Máme umřít hladem teď, anebo až později?“ Malé děcko pláče, mladá maminka pláče, chtěj nechtěj musí Josef sednout ke stolu a napsat žádost o milost. Posléze dostane almužnu: vyplácejí mu 12 krejcarů denně na výživu. A když se ponížil ještě hlouběji, byl přijat opět do služby, ale poslali ho na nesamostatné místo v Litomyšli. Němec ovšem v Litomyšli sekal dobrotu. Snažil se, seč mohl. (To on se přece snažil vždycky.) Tentokrát měl štěstí, že se mu podařilo zatknout vůdce jedné pašerácké bandy. „Zůstaňte, jaký jste, a změní se to s vámi – neboť nikdo není trestán navždy.“ To mu vzkázali z Prahy, a spolu s tím vzkázáním přišla i pochvala, důtka mu byla ze služební knížky vymazána a Josef byl opět jmenován respicientem.

Čtěte také

Odhodlaný i citlivý, takový byl podle Magdaleny Pokorné manžel Boženy Němcové

To ovšem znamenalo další stěhování. „Polná na Českomoravské vysočině bylo čilé české město,“ píše v knize o Boženě Němcové její autor, literární historik Václav Tille. „Hrávalo se tam české divadlo, kněží na faře byli Češi a odebírali časopisy a knihy v české řeči. Kupec Pitner měl pokoj za krámem vyzdoben obrazy českých králů, Jana Husa, Jana Žižky a podobiznami českých vlastenců. Tam se scházívala na víno česká společnost měšťanů a úředníků, a ti uvítali srdečně mezi sebou Josefa Němce, jenž byl brzy oblíben pro své české smýšlení a přímé vystupování. Cítil se spokojen, že dosáhl aspoň takového místa, jaké měl v Josefově, a kojil se nadějí, že po čase přece postoupí na úředníka.“

Jeho žena Betty byla opět těhotná. Měla pocit prázdnoty a toužila aspoň po nějakém čtení. Z fary jí půjčovali knihy a mezi německými dostala tu poprvé i ty české. Přečetla si něco od Jakuba Malého a Josefa Kajetána Tyla a probudilo se v ní české romantické vlastenectví. A právě tehdy, v březnu roku 1841, ji zastihla zpráva o babiččině úmrtí ve Vídni. Rázem si musela vzpomenout na všechno, co jí s láskou o vlasti vyprávěla, co však jako dítě nechápala a čeho si jako dívka nevážila. Babička se se svou dcerou Terezií nepohodla, a odstěhovala se k další dceři, Johance (i ona bydlela ve dvoře u ratibořického zámku). Po nějakém čase si našly příbytek v Dobrušce.

Pohledy z kraje Boženy Němcové. Prof. K. Beneš: Zámek v Ratibořicích|foto:eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY-NC-ND 4.0, ©

V Dobrušce babiččino putování neskončilo. Není jasné, jak dlouho se tady zdržela, ale roku 1836 se Johanka ve Vídni provdala za slanečkáře Josefa Fräntzela a babička byla s ní. Až do své smrti se jí starala o domácnost a pomáhala jí vychovávat čtyři děti. (Zemřela ve Vídni 27. března roku 1841, v osmašedesáti letech, ve věku na tehdejší dobu dost vysokém. Příčinou smrti bylo ochrnutí plic. Byla pohřbena do společného hrobu v Matzleinsdorfu. Hřbitov je v současné době již dávno zrušený a na jeho místě se nachází rozsáhlý park.) Jestli se někdy babička vnučka setkaly? To nevíme určitě, ale pravděpodobně ne. Její vnučka Barbora v době babiččiny smrti četla v časopise Květy o českém životě v Praze, o společnosti vlasteneckých žen, o prvním českém bále. Začala snít o hlavním městě Čech. V té době prý spálila všechny svoje německé literární pokusy, a začala psát česky.

Čechu srdce jsem zadala,
vlastence za muže mám,
a co statné syny vlasti
české děti vychovám.