744. schůzka: Slečna anebo burgfrajle Betty

Čtyři roky byla babička denním společníkem a učitelem svých vnoučat. Prostřednictvím babičky a přímo v její postavě vy­vstával před Barunkou lidový život se svými ustálenými zvyk­lostmi, představami, názory a projevy, všedními dny práce a starosti i se sváteční pohodou lidových slavností, tradičních zvyků i tichého kouzla pohádek. Z uceleného a jako kruh prs­tenu uzavřeného myšlenkového světa vycházela i babiččina soustavná a konkrétní výchova vnučky. A tak malá Betty po­znávala život, kteréžto poznání bylo podloženo bohatou osobní zkušenosti, prostředkovanou člověkem, který měl jistě velké osobní kouzlo. I když se dalšími událostmi v Barunčině dětství a mládí byla babiččina výchova odsunuta dočasně ve vědomí dívky stranou, přece měla pro budoucí podobu člověka i spiso­vatelky nesmírný význam. Vliv babiččin zasáhl dokonce tak hluboko, že formoval i jazykové povědomí její vnučky: lite­rární jazyk Boženy Němcové má za základ lidovou mluvu z okolí dobrušského, tedy jazykový projev babiččin.

Proč bylo nutno z ní vychovat slečnu?

Babiččino údolí: bydliště Boženy Němcové|foto:autor neznámý, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY-NC-SA 4.0, ©

„Nebylo mi ještě zcela třináct let, přišla jsem do Chvalkovic, městyse to as hodinu cesty od domova, k správcům do stravy, k učitelce do šití a k učiteli, abych se učila fortepianu a němčině.“ Barunčin odchod do Chvalkovic (které jsou od dvě vesnice vzdáleny od Ratibořic) souvisí, jak mi řekl literární historik, profesor Vladimír Kovářík, s maminkou – Tereza a Barbora Panklovy se neměly rády. Což je pravda, ale nikdo z Barunčiných sourozenců na východu do Chvalkovic nešel, pouze nejstarší Barunka. Proč bylo nutno z ní vychovat slečnu neboli burgfrajli Betty?

Barunka Panklová ukončila triviální školu ve České Skalici ve třinácti letech (což napsala ona sama později v dopise svému příteli Hanuši Jurenkovi). Stalo se tak v roce 1830. V rodném listě, který jí nechali Panklovi vystavit v roce následu­jícím tedy 1831, je však jako rok narození uveden leto­počet 1820. „Bylo mi deset let,“ ano, tak nějak to měla Němcová správně napsat, když vzpomí­nala na rok 1830. Popřípadě to mohla formulovat třeba jako „nebylo mi ještě jedenácte let“. Ne. Ona píše jednoznačně: „Nebylo mi ještě zcela třinácte let.“ Další rozpor. Další tajemství Barunky... teď už spíše slečny Betty Panklové. Zdaleka ne poslední. Ostatně ani důvod, proč šla Barunka do Chvalkovic, nebyl jediný. Tedy její vzdělávání, a výchova, ta byla takřka panská. Betty se na zámku učila hře na fortepiano, němčině, šití i vyšívání, byla zde organizována její četba, byla poučována v literatuře, zeměpisu i v dějinách.

„Musela jsem povídat, co jsem četla, často se mi vykládalo, čemu jsem nerozuměla, kvůli mně stál globus vždy pohotově, abych se v geografii cvičit mohla. Vidím je před sebou, ty Chválkovice, vidím ten zámek polo nově převléknutý, polo starý ještě, v němž nechybělo ani tem­ných sklepů a vězení, ani hrůzyplných bájí, takže jsem strachy mřela, když jsem musila večer z čeledníku, který byl na jednom rohu zámku, do našich pokojů v druhém rohu přes dlouhé chodby, osvícené podlouhlými špičatými okny, skrze něž když měsíc svítil, ještě víc jsem se bála, poněvadž se v temných koutech fantastické stíny dělaly. Pomyslete si, že jsem třebas před chvílí, než jsem z čeledníku šla, byla slyšela, že chodívá v těch chodbách někdy bílá paní, aneb zase že jeden z rodu Dobřanských zavražděn tam straší; že si nosí hlavu pod páždí a v bílém rubáši od sálu po chodbě ke kapli chodívá, tedy zrovna okolo mého pokoje - pomyslete si to - k tomu mou babičkou již doma rozčilenou fantazii pro ta­kovou romantiku, a nebudete se divit, že jsem první čas, jak svíčku rozsvítili, bála se vyjít ze dveří, aby mne cosi za pačesy nechytlo. A ten můj pokoj! Já se v něm všecky ztratila. Hrozně vysoký, temný, vysoká okna s dubovými okenicemi, dvéře též takové a u každých dveří těžká železná závora, kterou jsem si na noc dvéře zapřela. Ale člověk zvykne všemu - i já brzy uvykla, zdomácněla jsem ve starém zámku a ráda jsem se považovala za burgfrajli, o nichž jsem čítala.“

r_2100x1400_dvojka.png

Burgfrajle... Hradní... v tomto případě zámecká slečinka. Živě si představuji, jak si ten pečlivý, poctivý, všech údajů a detailů dbalý pan profesor Kovářík, jak si snažil dát dohromady ty dvě věci: totiž že za svého pobytu ve Chvalkovicích se Barunka musela proměnit ve slečnu Betty, že se tak určitě chovala, a přitom dobře znal tvrzení o tom, že jí tehdy bylo deset až třináct let. Bodejť by je neznal, když to o sobě sama napsala Božena Němcová: „Kdybyste mě byli znali, když mi bylo dvanácte... třinácte let... na tu dobu já nejraději vzpomínám. Tělo moje rozvité již, přece ale ještě polo panna, polo děcko, nebylo plné, okrouhlé, ještě jsem se nestyděla vylézt před chlapci na strom, nebo když jsem šla ze školy, vyzdvihnout sukně nad kolena a brodit se vodou, ani mi nepřekáželo sednout obkročmo na koně a projíždět se po louce.“

Když mi bylo dvanáct, třináct let... V té době by podle svého rodného listu měla pomalu svůj pobyt ve Chvalkovicích končit. Namísto toho Němcová píše, že docházela do školy – kam jinam než do České Skalice. A že lezla po stromech, jezdila obkročmo na koni a neváhala si zdvíhat sukni, aby se mohla přebrodit. Něco takového je nemyslitelné pro zámeckou slečnu Betty z Chvalkovic. Něco takového je normální pro deseti- jedenáctiletou holku z ratibořického údolí. „Já měla jiné věci v hlavě než počítání ok a křížků,“ to napsala sama o sobě a o svém pobytu ve Chvalkovicích. „Ostatně musím vyznat, ačkoli tak mladinká, dospělá jsem již byla, přece smyslnost ve mně vzbuzená nebyla. Byla jakási touha v prsou mých, pro niž jsem ani jména ani předmětu neměla a jíž jsem si ani patrně vědoma nebyla.“

Ačkoli tak mladinká, dospělá jsem již byla

r_2100x1400_dvojka.png

Vezměme to popořádku. Desetileté dítě by paní správcová nenechala večer samotné chodit tmavými chodbami nebo si dokonce na noc zapřít pro bezpečnost závoru. O třináctileté (a starší) dívce to však platit mohlo. Nápadné je u výpověď Němcové: „Ačkoli tak mladinká, dospělá jsem již byla.“ Slůvkem dospělá zřetelně naráží, že se z ní stala biologicky zralá žena. Antropolog Jindřich Valšík se ve své studiu z roku 1945 zabýval důkladně statistikou pohlavní zralosti žen ve 30. letech minulého, tedy 20. století. Psal v něm v souvislosti s Barunčinou matkou, která měla poprvé (údajně) otěhotnět už ve 13 letech a 7 měsících. „První menstruace se v té době dostavovala před nedokončeným 14. rokem věku u menšiny žen: asi u čtyřiceti čtyř procent. S postupem desetiletí pod vlivem stoupající hygienické a životní úrovně průměrný věk, v němž se dostavují u dívek první měsíčky, klesl.“ To znamená, že v 19. století bylo procento žen ve čtrnáctém roce pohlavně dospělých ještě výrazně nižší.

„Toto procento u ženy v té době staré 13 let a 7 měsíců nutno snížit na rozmezí 7 až 12 procent.“ MUDr. Jindřich Valšík se sice ve své práci nezabývá Barborou Panklovou, ale její matkou, jeho závěry však lze vztáhnout i na její dceru. To znamená, že je téměř vyloučeno, aby Barunka byla ženou biologicky dospělou už v deseti letech, a je i velmi malé procento pravděpodobnosti, že byla dospělá ve třinácti letech, kdy měla Chvalkovice opustit. Ale za předpokladu, že do Chvalkovic přišla ve třinácti letech, můžeme zprávu o její dospělosti přijmout.

Barunka byla už tenkrát obletována všemi

Pan obroční na chvalkovickém zámku, u kterého strávila Barunka Panklová tři léta svého života, se jmenoval Augustin Hoch. Podle Slovníku spisovného jazyka českého je obrok „jednak krmivo pro koně, zvláště jadrné (zpravidla to bývá oves)“, ale také je to „naturální dávka (zejména obilí), která se odváděla vrchnosti“. A obroční, to byl „vrchnostenský hospodářský úředník, který se staral o obilí na sýpce“. Pan Hoch se Barunce věnoval. On se jí věnoval rád. Jednak byla bystrá, jednak byla půvabná. Barunce nebylo deset, jedenáct let, Barunka měla kolem patnácti let. Panu obročnímu se Barbora Panklová líbila. A oceňoval, že svou inteligencí převyšovala i jeho děti. Hochovi měli tři děti. V roce 1830, když Barunka přišla do Chvalkovic, bylo nejstaršímu Vilémovi 13 let, prostřední Katynce 11 a Alfrédovi 7.

Jakpak se Barunka učila? Vynikala, a dost výrazně, a to i nad Vilémem, který měl být starší o tři léta než ona a kterého tehdy otec připravoval pro vstup na techniku. A jak se v té dětské společnosti vyjímala Barunka? Jak na sebe sama prozradila, byla vyspělá na svých tehdejších skutečných třináct (nebo ještě víc) let. Těžko ji mohl někdo považovat za desetiletou. „Pan obroční byl muž prostředních let,“ vzpomíná Božena Němcová po letech. „Byl nejvzdělanější ze všech úředníků v okolí. Měl krásnou bibliotéku, a to ne pro parádu. Shakespeare, Goethe byli jeho miláčkové. Nejen klasiky, on i moderní spisovatele znal, četl anglicky a francouzsky, všecky lepší žurnály si držel a mimoto byl velkým milovníkem zahradnictví. Jeho paní byla o mnoho let starší než on.“

Ještě o jednom jméně je nutno v souvislosti s pobytem Barunky Panklové v Chvalkovicích zmínit. Leopold Weisflog. Patřilo praktikantovi na chvalkovickém zámku (byl to příbuzný pana obročního). „Též ze Zaháně. Byl jen na několik let v Čechách. Když jsem přišla do zámku, bylo Leopoldovi as sedmnácte let. Byl to pěkný blondýn, silného těla, ale v tváři žádný výraz: mladý, ještě neokřesaný hoch, dobrý, ale hloupý. Byli jsme spolu dobří přátelé, avšak když se pravilo, že je do mne zamilován, tu jsem se rozmrzela a bylo po kamarádství.“ Aha. Jestliže Barunka (vlastně slečny Betty) našla v sedmnáctiletém Leopoldovi přítele, tak nemohla být při příchodu do Chvalkovic desetiletá. Sedmnáctiletý praktikant by se těžko sblížil s desetiletou dívenkou, a také ona by ve svých deseti letech neposuzovala mladíka o sedm let staršího, že je „ještě mladý, neokřesaný, hloupý“.

Portrét Boženy Němcové jako sedmnáctileté dívky|foto:Antonín Lhota, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY 4.0, ©

Božena Němcová vzpomíná i na jednoho písaře: „Nebyl to již mladý člověk, mohl míti as 36 let. Snědý byl, nevelký, ale hezky urostlý. Uměl snivě hledět, libě, že všechna děvčata do něho se pobláznila, ale když upřel na někoho zrak a neodvrátil ho, což on rád dělával, tu bylo člověku jako ptáčeti pod mocí kočičího zraku.“ Také se vám nezdá, že by to mohly být pocity desetiletého dítěte? „A já byla jediná, kterou miloval; já ho viděla plakat, ovšem to bylo později... Tenkráte jen ctil mou mladost.“ V dopise svému milenci Hanuši Jurenkovi psala později Božena Němcová o svém pobytu ve Chvalkovicích. Popisované zážitky nemohlo prožít deseti- až třináctileté dítě, ale dospívající dívka: „Tenkrát ještě, když se mužští zastavovali, řkouce: Safiente, to je hezká holka! - mně ta slova nezůstala v hlavě. Smát se, tancovat, ať to již bylo na mlatě, v ratejně nebo na louce, vše jedno, jen když jsem tancovala.“

Životopisec Boženy Němcové, literární historik doktor Miloslav Novotný komentuje Barunčinu chvalkovickou zkušenost slovy: „Je to zejména léto – a denopis toho, jak Barunka Panklová byla už tenkrát obletována všemi mládenci a muži svého okolí, ať to byli vesničtí hoši, studenti, vrchnostenští úředníci, šlechtici a důstojníci z kněžniny společnosti, i konečně sám její vychovatel, pan obroční Hoch.“ Ti všichni (i sám pan obroční Hoch) se do Barunky zakoukali. A nebylo divu. Podle popisu zmíněného pana dr. Novotného to byla skutečná kráska: „Dospěla v rozkošnou dívku, krásně urostlé, vysoké a štíhlé postavy, svěží, čisté pleti, s kovově černými vlasy nad bílým, jasným čelem, smyslnými rtíky a s hlubokýma zelenýma očima, jež hleděla zádumčivě, dětsky důvěřivě a směle, ale zažehávaly se občas vášnivými pohledy pod hustým, mocně vyklenutým obočím.“

A tak si prý Barunka ve Chvalkovicích zvykla, že ji muži obletovali. I když to byla teprve holčička. Alespoň profesor Vladimír Kovářík mi to tvrdil. Ba ne, pane profesor Kováříku, a pane doktore Novotný, a ještě další životopisci... svědectví příliš mnoha lidí hovoří ve prospěch tvrzení, že Betty Panklové tehdy nemohlo být třináct, a už vůbec ne deset let. Betty Panklové bylo tehdy šestnáct... možná sedmnáct... a třeba i víc let. Což je další z jejích mnoha tajemství. Odhalení však už je docela nablízku...