743. schůzka: Tajemství Barunky Panklové

„V roce 1820 (tedy v onom roce, kdy se měla Barunka Panklová podle zápisu v matrice vídeňské fary v Alservorstadtu narodit) zjara nebo začátkem léta odjela vévodkyně Kateřina Vilemína Bedřiška Zaháňská se svým manželem, Karlem Rudolfem hrabětem Schulenburgem z Vídně do Ratibořic v Čechách. Vzali s sebou i svého štolbu Johanna Pankela. S pány odjela i Terezie Novotná s dcerou Barborou. Dne 7. srpna 1820 měli Barunčini rodiče v kostele Nanebevstoupení Panny Marie v České Skalici (vlastně ve Skaličce, jinak též v Malé Skalici, v její části za řekou Úpou) svatbu. Johann Pankel potom dítě takzvaně legitimoval, což znamená, že je přijal za vlastní. Dal mu svoje jméno.“ Do té doby se Barunka jmenovala Barbora Novotná, od srpna 1820 už z ní byla Barbora Panklová.

Čtěte také

„Šťastná to žena.“ Údajná autorka výroku byla sama velmi nešťastná. Osudové ženy: Kateřina Vilemína Zaháňská

V rozhovoru, který jsem natočil svého času s literárním historikem, profesorem Vladimírem Kováříkem (zemřel v roce 1982), se ocitlo několik nesrovnalostí, aniž by je způsobila jeho zlá vůle či snaha zastírat fakta. Taky to můžeme nazvat další tajemství. Prostě další údaj, který nehraje. Barunka jde do školy ve čtyřech letech a nikomu to nepřipadá ani trošku divné. „Když mi byla čtyři léta, přinesla mi matka z jarmarku tabulku, na níž byl lístek, potištěný černými literkami. Tu máš tabulku; když si pamatuješ písničky, můžeš si pamatovat i písmenka, pravila mi matka,“ takto vzpomíná Božena Němcová v povídce Pan učitel, o které nikdo nepochybuje, že je silně autobiograficky zabarvena... jinými slovy: že v ní autorka píše o svém vlastním životě.

Jaká byla Božena Němcová školačka?

r_2100x1400_dvojka.png

Jaké byly její školní výsledky? V první třídě? „Slabé.“ Druhý rok to bylo „dobré“. Pak byl její prospěch „prostřední“, v dalších dvou letech „dobrý“, až nakonec byl „velmi dobrý“. 21. července 1829 byla Barbora zapsána do Knihy pilných žáků neboli - do Zlaté knihy. Pan profesor Kovářík to myslel dobře. (On to vždycky myslel dobře.) Měl před očima údaje, které si odporovaly, nesrovnalosti, které mu do obrázku Boženy Němcové nepatřily, a navíc i početní nesmysly. Tak se zkrátka snažil seč mohl, aby z těch nesourodých faktů a protimluvů dal dohromady alespoň jakousi mozaiku slavné spisovatelky, mozaiku, ve které by se jednotlivé kamínky hodily aspoň trošku k sobě.

„Bylo mi šest let, když se rodiče začali radit, kterak to bude se školou. U nás školy nebylo, a děti musely chodit na učení do města, hodinu cesty vzdáleného.“ „Bylo mi šest let...“ Nikoli čtyři. Dětí z Ratibořic nedocházelo do školy v České Skalici mnoho. Někteří rodiče se zdráhali posílat do školy za tak obtížných podmínek svoje děti, kterým bylo šest nebo sedm let. Tak například Kristla (děvče z Panské hospody v Ratibořicích), anebo Mančinka (dcera pana otce, tedy mlynáře Ludra, obě postavy dobře známé z Babičky), a obě narozené v květnu 1815 - mají ve školní matrice v roce 1821 (tedy v roce kdy měly do školy docházet prvním rokem) napsáno tohleto: „Nicht die Schule besucht.“ Tedy že nenavštěvovaly školu. A ve druhém roce: „Eben auch nicht.“ Rovněž ne. A ještě se u jejich jmen vyjímala poznámka: „Bez povolení učitele.“ Proč by maminka Panklová posílala do školy v České Skalici čtyřletou Barunku, když jiní rodiče tam neposílali svoje sedmileté, osmileté děti?

Babiččino údolí: Na Starém bělidle. Bývalé bydliště Boženy Němcové na dobové pohlednici Minervy|foto:autor neznámý, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY-NC-ND 4.0, ©

Denně musela ujít přes čtyři kilometry

Denně musela ujít přes čtyři kilometry do Skalice, přes čtyři kilometry zpátky. Posílat malé děcko takovou dálku pěšky, za podzimních plískanic, v zimě cestou plnou závějí, to se zdá přímo kruté. „V sousedství bydlel strýček, tak ho všichni volali,“ pokračuje ve svém vzpomínání Božena Němcová, „a k tomu jsem druhý den šla tabulkou se pochlubit, a on sám se nabídl, že mne naučí literky znát. I naučil mne je znát, potom dohromady skládat ve slabiky, a ze slabik skládat slova; tak jsem se hravě a pomalu číst naučila. Přitom jsme zároveň také psali, a na velikých olověných knoflíkách, co měl na modré kamizole našité, učil mne strýc počítat.“ Buďto tedy Terezie Panklová věděla, že děvčátko přišlo na svět v zimě roku 1820, teď chce mít od něj pokoj a proto ho dává předčasně do školy ve věku čtyř let a sedmi měsíců, a pan učitel – aby Barborku vůbec zapsal, posunuje její narození o několik let zpátky. Anebo to datum odpovídá ve školní knize skutečnosti a Barunka se opravdu narodila dřív než v roce 1820.

Zámek Ratibořice na pohlednici z roku 1909|foto:autor neznámý, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY-NC-ND 4.0, ©

„V létě jsme se se strýčkem málo učili. Práce moje za mnoho nestála, ale těšila mne, a strýc měl též ze mne radost. Rodiče však mysleli, že to je jen hračka a žádné opravdivé učení, že do školy přece jen musím.“ To musela, ale – kolik jí bylo? „Schulmatrik bei der Pfarrschule in Städtchen Böhmisch Skalitz.“ Zase ta němčina, ale tenkrát to jinak nešlo. „Školní matrika při farní škole v městečku České Skalici.“ U roku 1824 se tam nachází u jména Barbara Pankel poznámka: „Buchstabieren, etwas schreib.“ Už v první třídě tedy slabikovala a trochu i psala. Jako čtyřletá? Divné, že? Ve školním záznamu je uvedeno: „Barbara Pankel...“ ale raději už česky: „Barbora Panklová začala docházku jako šestiletá v roce 1824. Vyučovacích dnů bylo 221, zameškala 65.“ I ve všech dalších školních zápisech (z let 1825 až 1830) odpovídá uvedený věk vždy datu narození 1818.

Ve třech případech je však zapsán jiný rok – v letech 1830 až 33 chodila Barbora Panklová na opakovací hodiny (Widerholungstunden, moc hezké slovo, takové libozvučné) z Chvalkovic do České Skalice, a tehdy je poznamenáno: „Geburtjahre laut Matrik,“ stáří: „neunzehn“. „Rok narození podle matriky: 1817.“ V těch Wiederholungstunden neboli opakovacích hodinách se učilo náboženství, čtení, počítání, klasifikovaly se i mravy, takže bylo pět známek. Barbora měla ve všech ročnících vždycky „G“, tedy „gut“, dobře. V ročníku 1830 až 1831 byla – „dreizehnjährige“, tedy třináctiletá, v dalším roce byla „vierzehnjährige“ – čtrnáctiletá, no a v roce 1832 byla patnáctiletá. „Fünfzehnjährige.“ Příjmení jí zkomolili na Bankel namísto Pankel, rok narození však zůstává stejný: 1817. A ještě jeden fakt: Na matričním záznamu Barbory Panklové je pozoruhodné, že nikdy nebyl doplněn den ani měsíc jejího narození. Tato rubrika zůstala vždycky prázdná. Proč? Protože Terezie Panklová zřejmě nedokázala tyto údaje přesně uvést. Vlastní matka? U prvorozeného dítěte? Není těch podivností snad až příliš moc?

Obraz maminky Terezie je podivný

Babička a vnučka. Ta snad nejznámější babička a ta nejslavnější vnučka, jaké kdy prošly českými dějinami. Do nesmrtelnosti však vstoupily i další postavy, Kristla, pan mlynář s paní mlynářkou a Mančinkou, nešťastná Viktorka, Kristla a Jakub, myslivec a Orlík, dokonce i ti dva nerozluční kamarádi ze dvora u Starého bělidla Sultán a Týrl. Do galerie nesmrtelných se dostal i Barunčin dědeček Jiří, i když na toho se v knížce jenom vzpomíná, protože zemřel v roce 1805, a samozřejmě: paní kněžna se slečnou Hortensií. A kdo ještě? Barunka se sourozenci, ovšemže, a pak: Barunčina maminka Terezka a tatínek Jan. Opravdová maminka a opravdový tatínek?

r_2100x1400_dvojka.png

Obraz maminky Terezie je podivný. Prý ji neměla ráda, bila ji, trestala, nutila ji trestající ruku líbat, mezi těmi dvěma se rodila nenávist. Tak mi to říkal pan profesor Kovářík. Nemám, proč bych mu nevěřil. Asi to tak opravdu muselo být, třebaže Barunce nebylo tolik, kolik uvádí, ale o tři, nebo i o čtyři léta víc, jelikož se s největší pravděpodobností nenarodila v roce 1820, ale v roce 1817 či dokonce 1816. Nenávist... To je opravdu hodně silné slovo. Nenávidět vlastní dítě. Tedy: pokud to je vlastní dítě. „Matka byla přísná, k nám dětem málomluvná.“ Tohle je svědectví samotné Boženy Němcové. Velmi vzácné, protože spisovatelka se o své matce zmiňovala zřídka. „Vždycky mi všecko zhurta poroučela a za všecko hned trestala a za trest jsem ji měla vždy odprositi a poděkovat za ten trest. To bylo pro mne něco hrozného a nikdy jsem to neudělala, kdyby mne byla utloukla... Otec mohl se mnou svést co chtě; on mě znal a vždy vlídně mluvil na nás a já bych proň do ohně skočila, když se na mne krásným svým okem podíval a řekl: Jdi, Běto, učiň tak a tak!“

Ty dvě, maminka dcera, se prostě neměly rády. „Barunka zůstávala vůči matce vzdorná, nic jí nesvedla po vůli a rozčilovala ji stále v kuchyni i v pokoji svou nepoddajností. Barunka jí doma je překážela, a tak se rozhodla dát ji, když v červenci roku 1830 přestala chodit do školy, z domu.“ Kam šla Barunka „z domu“, k tomu se ještě dostaneme, jenže tu pořád straší otázka – proč ji Terezie neměla ráda? Proč? Názor, že Terezie Panklová nemohla nejstarší dceři zapomenout, že se jí narodila ještě když sama byla děcko, ve čtrnácti letech, ten dnes neobstojí. Bylo přece prokázáno, že matce nebylo v roce 1820 čtrnáct, ale dvaadvacet let. Nemusela Barunce ani zazlívat, že se jí narodila jako nemanželská dcera, naopak jí mohla být vděčna, že se s ní Jan Pankl oženil. Udělal to hlavně kvůli děcku. A přitom jeho sestra mu ten sňatek rozmlouvala, nelíbila se jí nehezká, neštovicemi poznamenaná Terezie. Jestliže se matka chová ke svému dítěti tak, jak se chovala Terezie k Barunce, tak se takovému vztahu neříká „mateřský“, ale „macešský“.

r_2100x1400_dvojka.png

„Časem se cítila Terezie stále více osobou panskou, německou, úřednickou, navazovala styky s bohatými měšťkami a paními úředníků, pobytem panstva na zámečku přibývalo jí vážnosti a babička ve svém venkovském kroji, se svými vesnickými návyky a se svou češtinou jí začala překážet. Terezie chodila vždy čistě pansky ustrojená, silná, růžolící, dodávala si důstojného vzezření, byla málomluvná, přísná, často mrzutá a prchlivá na čeládku i na děti, poroučela dětem zhurta, nehleděla si jejich lásky.“ Tak tedy povahu Barunka po své matce rozhodně nepodědila. Což se může stát, a taky se to zhusta stává. Je však vskutku výjimečné, když se dítě svým rodičům ani trochu nepodobá. Tedy pokud je to jejich dítě. „Terezie byla silná, vyspělá, ale nehezká, protože poznamenaná neštovicemi,“ to je jedno svědectví, přináší je dr. Václav Tille. A je tu i další, od Karla Pleskače, jehož rodiče Barunku a její rodinu znali: „Paní Terezie Panklová, knížecí pradlena, byla prostřední postavy, silná, rochličkovatá (poďobaná od neštovic), málomluvná, panského mravu,“ a tak dále, a tak dál, to už jsme nakonec slyšeli. Zapamatujme si však tento popis. Budeme ho ještě potřebovat.

r_2100x1400_dvojka.png

Jan Pankl. Takové malé shrnutí

„Jan Pankl byl nevelký,“ takto popisuje Barunčina otce Karel Pleskač, „silný, hezký muž, poněkud pobledlý, čistě vyholený, pořádný, šetrný a přívětivý Němec z Dolních Rakous, dobré povahy. Rozzlobeného ho nikdy nikdo neviděl. Nesl se po vojensku: bílé spodky, kabát a vysoké jezdecké boty mu slušely; líbil se dětem, když se v přiléhavých jelenicích vyšvihl na koně. Ale bičík v ruce měl jenom pro parádu.“ Dejme ještě jednou slovo Boženě Němcové. „Když se na mne krásným svým modrým okem podíval...“ A na jiném místě opět ona: „Vždy vlídně mluvil na nás.“ A ještě jedno svědectví, tentokrát od Václava Tilleho, se vztahuje k době, kdy si vzal za ženu Terezii Novotnou: „Jan Pankl byl hezký, mírný hoch, plavovlasý, modrooký, žil spořádaně a střídmě.“ O jeho povaze se ještě dovídáme, že „byl spravedlivý, uměl vhodně zacházet s lidmi, byl oblíben u panstva i u sousedů ve městě. Ke svým dětem se choval laskavě, Barunka otce milovala.“ I tento popis si zapamatujeme.

Jan Pankl. Takové malé shrnutí, co jsme zatím zjistili. Menší, silný, modrooký, plavovlasý. A jeho žena Terezie: Prostřední postavy, silná, nehezká. Barunka (tedy Barbora Panklová), jejich prvorozená dcera: „Byla skutečně krásná, ideálně krásná, každý její pohyb svědčil o vznešeném duchu, který sídlil v nesmírně ladném těle,“ říká novinář Václav Poděbradský, a potvrzuje to i spisovatelka Vlasta Pittnerová: „Vysoká, ztepilá, krásný černý vlas přes úbělové čelo, velké oči kamsi zasmušile zahleděné. Její zjev okouzlil každého.“ A ještě jednou opakuje: „Vlasy měla havraní, postavu souměrnou, ba lepou.“ Všechny popisy se nápadně shodují. „Měla černé vlasy s modravým odstínem, čelo vysoké a široké, obočí temně černé nad očima kouzelnýma, vroubenýma hustými řasami. Byly to oči krásně zelené, velké, zářící, pravidelně, rovný nos, zcela přiměřený, ústa tak malá, jako oči byly veliké. Do široké brady byl vtisknut malý důlek. A pleť aksamitová, zralé broskvi podobná. Byly postavy vyšší, plné, štíhlé. Krk její a ruce byly labutí. Byla to krása uchvacující, jakou jen zřídka potkáváme.“

Božena Němcová měla všechna „nej“, alespoň co se fyzického zjevu týká. A její povaha? „Nic na ní nebylo strojeného ani přepjatého, nikdy se nedokázala přetvařovat, uměla si získat důvěru lidí, měla tu vlastnost, že uměla plakat se smutnými a smát se s veselými. Nepřenáhlovala se, mluvila pomalu a srozumitelně, prostě a nehledaně. Byla ráda dětinská, zpívala, hrála, skákala s mládeží, jako by nikdy neprožila žádné nesnáze.“ Dítě se nejenom svou povahou, ale ani podobou nemusí tak úplně rodičům blížit... Někdy se objeví podobnost s dědečkem, babičkou, s dalšími předky, ale skoro vždycky můžeme mezi rodiči a dětmi najít nějaké shodné rysy, výrazné prvky. Snad v každé rodině děti vědí, komu jsou podobné. Copak si asi o své podobě myslela Božena Němcová? Co si asi myslela Barunka, když se Terezii ani Janovi Panklovým nepodobala ani trošku?