742. schůzka: Podivný případ prvorozeného dítěte Terezie Novotné a Jana Pankla

Jak jinak začít vyprávění o autorce Babičky než jménem půvabného údolí u České Skalice, než vyslovením jména Ratibořice? Vždyť do něho sama autorka po celý život vkládala své nejkrásnější sny a vzpomínky a toto jméno se již řadě čtenářských generací nerozlučně spojilo s podobou Boženy Němcové a jejího největšího uměleckého díla.

Ratibořice

Staré bělidlo v Ratibořicích na dobové pohlednici|foto:Jan Kovář, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY-NC-ND 4.0, ©

„Ratibořice nepochybně musí být výchozím bodem výkladu, kterým se pokusíme utvořit si obraz osobnosti Boženy Němcové,“ říká v monografii o Boženě Němcové literární historik doktor Mojmír Otruba. Proto se hned na následující stránce své knihy vzápětí vydává do Vídně, neboť právě tam se měla spisovatelka narodit, a to 4. února roku 1820. Pod jménem Barbora Novotná. Jistý Herrmann Praxmarer, farář 9. okresu rakouského hlavního města, ji měl následujícího dne pokřtít v kostele Nejsvětější Trojice v Alserstrasse. „Barbora“ po své kmotře Barboře Hauptmannové, „Novotná“ po své matce, kterou měla být čtrnáctiletá Jana Barbora Terezie Novotná.

Ta sem přišla asi před rokem z českého severovýchodu a byla zaměstnána jako služka ve vinárně své tety Barbory, což měla být ona kmotra. Otec... ten se jaksi nekonal. Milencem Terezie Novotné a otcem jejího dítěte měl být pětadvacetiletý panský kočí Johann Pankel, rakouský Němec, syn rolníka a formana z dolnorakouské vesnice Gainfarn. Tato velice mladistvá matka se narodila Magdaleně Novotné (neboli Barunčině babičce) jako jedna z dcer, která dostala jméno Terezie. Což se nemělo stát, neboť většinou se to nestává, aby rodiče své děti pojmenovali shodně. Tedy pokud zůstanou všichni potomci naživu. V tomto případě se to rozhodně stát nemělo, neboť tím došlo k mnohým nedorozuměním, která se vysvětlila až po letech, ba po století. Došlo totiž k tomu, k čemu dojít zřejmě muselo: ony se ty Terezky prostě popletly. O rozluštění této první záhady, vážící se k Barunce Panklové, mně už před lety vyprávěl literární a historik a vysokoškolský učitel (a já si velice cením toho, že to byl i můj učitel), pan profesor Vladimír Kovářík.

Dcery babičky, kterou známe díky Boženě Němcové, jež byly pojmenovány Terezie, jsou dokonce tři. Ta nejstarší z nich se jmenovala Marie Barbora Terezie. Narodila se v roce 1795. Ta ovšem jako dítě, ve svých čtyřech letech (tedy roku 1799) zemřela. V životní hře o budoucí matku české spisovatelky nám zůstává Terezka číslo 2. Marie Magdalena Terezie. Přišla na svět 8. listopadu 1797 v Kladsku (někdejším součásti českého státu, později přisvojeném Pruskem a nyní patřícím Polsku, kde její matka Magdalena se svým mužem, mušketýrem Jiřím Novotným pobývala). Ještě je tu jedna dcera Terezie. Johanna Magdalena Terezie. Ta byla ze všech dětí Novotných nejmladší, narodila se 5. října roku 1805, taky v Kladsku.

Tak to tedy máme Marii Magdalenu Terezii a Johannu Barboru Terezii. Věkový rozdíl mezi těmito sestrami Novotnými činil osm let. V době, kdy se Božena Němcová, její dcera (její údajná dcera) narodila, tedy v únoru 1820, bylo Johanně Barboře Terezii 14 roků a 4 měsíce, což bylo na mateřství skutečně hodně brzy (do jiného stavu by musela přijít ve 13 letech a 7 měsících). Kdyby to byla pravda, putoval by Jan Pankl nikoli s tímto dítětem k oltáři, ale do kriminálu. Jenomže Jan Pankl si tuhletu nezletilou dívku – tedy Johannu Barboru Terezii – nikdy nevzal, i když to celá léta tvrdili ti nejváženější literární vědci. Vzal si sice za ženu Terezku, ale – starší sestru. O sedm let starší... takže k porodu a následné svatbě mohlo dojít v jejích jedenadvaceti letech. Jana Pankla tedy můžeme zprostit podezření z ohrožení výchovy mládeže.

Otec Boženy Němcové byl Rakušan

Jan Pankl. Nebo také Johann Pankel. Jak už víme, byl to Rakušan, německy mluvící, pochopitelně, otec Boženy Němcové. Údajný otec. Nedlouho před tím, než zemřela, začala Božena Němcová psát román Urozený a neurozený. Čteme v něm (tedy v dochovaném zlomku), že kočí Jan slouží u vídeňského hraběte, jenž je sice velmi bohatý a který - zřejmě z vrchnostenského rozmaru – přijal Jana za svého štolbu, ovšem jenom s podmínkou, že zůstane svobodný. Nicméně Jan se zamiloval do dívky, kterou poznal v hostinci, kam chodil, a která byla neteří hostinského.

r_2100x1400_dvojka.png

„Pane štolbo,“ oslovil Jana hostinský. „Řekl jste Terezce, že ji máte rád?“ „Neřekl. Neřekl jsem jí to proto, že jsem ji nechtěl klamat marnými nadějemi.“ Hospodská má praktickou otázku: „Cožpak byste si nemohl nějakou jinou službu najít?“ „Má-li mě Terezka opravdu ráda, tedy ať na mne tak dlouho čeká, až dostanu takovou službu, abych mohl svou ženu uživit, aby mně bylo dovoleno se oženit.“ „My se už nemůžeme na to vaše trápení dívat, vaše i toho děvčete, a tak jsme umluvili s mužem, abyste se dali tajně oddat, že nemusí o tom nikdo vědět.“

Možná, že tento úryvek z nedokončeného románu nic nedokazuje, že je to jenom smyšlenka. Možná. I když na druhé straně... jména obou postav, Jan a Terezka... a Janovo polání štolby zase na úplnou náhodu nevypadá. Jako by tu cosi nasvědčovalo tomu, že se paní Božena pokoušela nějak vysvětlit nesrovnalosti... nebo snad jakési rodinné tajemství svého příchodu na svět. Třeba zrovna proto si vymýšlela ve svém románu tajné oddavky, romantickou svatbu, svatbu Jana a Terezky, svých rodičů... Pokud jejími biologickými rodiči skutečně byli.

„7. srpna Léta Páně 1820 měli v České Skalici svatbu Johann Pankel z Gainfarnu u Vídně, katolík, 26 let starý, a Terezie Novotná, narozená v Kladsku, katolička, dvacet jeden rok stará, svobodná,“ říká svatební záznam. V jiné listině, ve smlouvě, a to smlouvě pracovní, která byla uzavřena mezi náchodským panským úřadem, a Terezií datované 3. července 1820 (tedy měsíc před svatbou Panklových) se o Terezce mluví už jako „o ženě kočího Pankla“. V originále německý text říká... ale my vám to povíme raději hned česky: „Žena kočího Johanna Pankla zůstane nadále pod dohledem správcové v Ratibořicích jako panská pradlena. Jako roční mzda bude jí a jedné jí povolení služebné od prvního dne měsíce předepsáno: na penězích 100 zlatých, dále na pšenici, na žitě, ječmeni, soli, řepě, bramborách, tvrdém dřevě, měkkém dřevě, černém uhlí (u každé položky bylo napsáno množství, kolik toho paní Terezie dostane, a ještě se tam vyjímala poznámka, že) bude prát prádlo zámeckých hostů za úhradu a že roční vyrovnání bude provedeno v penězích.“ Že by se Terezka s Janem vzali už předtím, v Zaháni, kteréžto panství patřilo panstvu z Ratibořic? Že by to byla ona tajná svatba, o které píše Božena Němcová ve zlomku svého posledního románu Urozený a neurozený?

Božena Němcová měla 12 sourozenců

r_2100x1400_dvojka.png

Sourozenců měla prvorozená Barbora (pokud byla skutečně prvorozenou dcerou Panklových) nakonec dvanáct. Ale... bylo to všechno skutečně tak, jak mi to před léty říkal profesor Vladimír Kovářík? Pamatuji se, že když mi to vyprávěl, dodal (mimo záznam, ovšem) něco jako: „Tedy... jestli se neobjeví nějaká nová fakta. V archivech třeba. A v nich se něco objevit mohlo. Pak by bylo všecko jinak.“ Pak by bylo všecko jinak.

Všecko? Třeba i takový veledůležitý údaj, který se i při největší snaze snad nedá poplést, totiž – datum narození? „Matriční záznam z fary kostela Nejsvětější Trojice ve Vídni-Alservorstadtu.“ Kdysi to byl 9. vídeňský obvod, dnes náleží do obvodu osmého. V rubrice "křtící kněz" je napsáno: „Pater Herrmann Praxmarer.“ Druhá rubrika, den křtu: „5. února 820.“ Tedy nikoli den narození – dítě bylo možno pokřtít třeba několik dní poté, co se narodilo; záleželo na jeho zdravotním stavu, ale také na tom, jak bylo venku, jestli třeba nemrzlo. A jak to, že v letopočtu chybí jednička: 820? Zapisující si zřejmě ulehčil práci. Asi to bylo tehdy v matrikách prostě zvykem, tu jedničku vynechávat. Takže otec Herrmann vyplnil se zdarem druhou rubriku a pustil se do třetí. Bydliště matky. „Alservorstadt číslo 206.“

To bychom měli. Pan farář namočil pero do kalamáře a do čtvrté rubriky „křestní jméno narozeného dítěte“ napsal: Barbara. Páté políčko „vyznání“ – šikmou čarou je zde vyznačeno: Katolické. Šestá rubrika „pohlaví u manželských dětí“ nic. Rubrika je proškrtnuta dvěma vodorovnými čarami. Pohlaví, tedy sedmá rubrika, zde se šikmou čarou u nemanželských dětí sděluje, že „ženské“. Osmá rubrika „jméno otce“ není vyplněna. Devátá by měla uvádět „jméno matky“: Theresia, des Georg Nowotny Tochter (Terezie, dcera Jiřího Novotného). Desátá rubrika je rezervována pro jméno kmotry: Barbara Hauptmann, bürgerliche Gastgeberin (s městskou hostinskou paní Hauptmannovou jsme už měli tu čest poznat). Poslední rubrika, jedenáctá, je určená pro „poznámky“. Uvádí se zde jméno porodní báby: Regina Gutmann, číslo 209, na faře. Tolik fakta. Opravdu fakta?

To mi řekla dr. Helena Sobková, původně školní inspektorka, která se stala tak říkajíc z vlastní píle badatelkou a vydala se na svízelnou cestu: umínila si objevit ne jedno, ale všechna tajemství Barunky Panklové (přičemž snesla mnohem více hodnověrných důkazů a podpůrných indicií, než všichni ostatní literární historici dohromady). Začala u otazníku kolem data jejího narození. Skutečně závažných otázek kolem data narození Barbory Panklové je víc. Objevily se při Barunčině nástupu do školy, při příchodu na zámek ve Chvalkovicích, během dospívání, při svatbě. Božena Němcová, jak dokazují přímé i nepřímé důkazy, byla ve skutečnosti o několik let... možná o tři... nebo snad o čtyři? léta starší než to o ní tvrdil zápis ve vídeňské matrice. Jenomže proč? A kdo měl zájem na tom – omladit ji? A kdo měl zájem – kdo mohl mít zájem – na četných dalších falešných údajích, zkresleních, ba přímo podvodech, kterých se ještě dotkneme? Ano - proč to ten kdosi, ten neznámý, tajemný pachatel vůbec dělal?