741. schůzka: Legenda a pravda o Jiřím a Magdaleně

Jedna, deset, sto soutěží Kniha mého srdce může proběhnout a čtenáři mohou vybírat toho či onoho autora, ten či onen titul z té či oné doby... ale jeden autor a jeden titul z jedné a žádné jiné doby zůstává. Něco jako etalon, uložený na úřadu pro váhy a míry v Sevres u Paříže, díky němuž lidstvo vědělo třeba jak dlouhý je metr a jak těžký je kilogram. Dnešní jednotky už většinou spoléhají na modernější definice, ale etalon české knihy se nemění. Není ovšem uchováván v hermetickém trezoru jako jeho fyzikální kolegové, nýbrž obývá police snad všech českých knihoven veřejných i soukromých ve statisících kusů, ba možná v nějakém tom milionu výtisků 350 vydání. Babička.

Skutečné jméno Babičky Boženy Němcové

Začněme tedy u ní. V knize Boženy Němcové její skutečné jméno sice padne, ale jen tak mimochodem a vlastně jenom ve vzpomínce na mladá léta. Jinak je to prostě a jednoduše – babička. Ve skutečnosti se jmenovala Marie Magdalena Novotná, rozená Čudová. Její život se začal odvíjet od roku 1770. Císařovna Marie Terezie měl před sebou poslední čtvrtinu své vlády. Nebyla to šťastná doba. Země trpěla bídou, neúrodu vystřídala válka prusko-rakouská válka a taky selské rebelie. A právě tehdy přišlo v chalupě tesaře Jana Čudy v Křovicích u Dobrušky dítě (dnes jsou Křovice součástí města Dobrušky). Novorozenec byl v pořadí sedmé dítě, šesté děvče, které dostalo jméno Maří Magdalena.

Když otec zemřel, bylo Madlence něco přes deset let. Matka byla nucena prodat chalupu nejstaršímu synovi, sama pak bydlela s nejmladšími dětmi na výměnku. K rodině už tak početné přibyla rodina další - synova žena a jejich děti. Když kolem roku 1791 Magdalena odcházela za svým vyvoleným do Kladska, nikdo ji doma příliš nezdržoval. Nedaleko Čudovy chalupy stálo o něco větší stavení Novotných. Sem chodíval z Dobrušky ke svému strýci Václavu Novotnému jeho synovec Jiří, o sedm let starší než Madlenka. Dobře ji od dětství znal. Byl také z chudé rodiny, a stejně jako Magdalena Čudová předposlední ze sedmi dětí. Rodiče mu předčasně zemřeli a dětem nezbylo nic než zadlužená chalupa na Pulickém předměstí.

Skutečný babiččin muž Jiří

V Babičce se píše o tom, že by babiččin muž Jiří měl snad studovat, ale ve skutečnosti jde o legendu. Anebo možná o součást autorské licence Boženy Němcové. „Študýroval na kněze, ale místo toho z něho se stal tkadlec,“ dává autorka tato slova do úst babičce. „Hochovi šlo učení, jak by hrál, kdykoliv tatík pro něho do Rychnova jel, vždy slyšel jen chválu o něm. V neděli, když byl doma na vakacích, čítal místo mého tatíka, který byl přece výborný čtenář, sousedům z bible, a tak mu to šlo, že jsme s radostí poslouchali. Jako bych toho hocha už viděla kázat, říkala jeho matka. My se všickni k němu chovali, jako by již vysvěcen byl. Rostli jsme spolu, co jeden, to druhý, ale když přišel o druhých, třetích vakacích, neměla jsem už k němu té smělosti, styděla jsem se ho, a když mnohdy za mnou přišel do sadu a mermomocí mi pomohl trávu nést, dělala jsem si z toho hřích, že mu v tom povoluju, opakovala jsem mu, že se to pro pana pátera nesluší, ale on se mi smál: To ještě kolik košů vody uteče, než já kázat budu!... Lidé míní a Pánbůh mění. Najednou, když byl na třetích vakacích, přišlo vzkázání z Kladska od strýce Jiříkova, aby tam k němu přišel. Strýc byl strýc tkadlec, tkal krásné cínované věci; tím si vydělal hezkých pár zlatých, a že neměl žádných dětí, vzpomněl si na Jiříka. Kmotra nechtěla ho poslat, ale tatík jí domlouval, aby ho nechala jít, že to může být k jeho štěstí. A tak Jiří šel; strýc slíbil, že se bude o něho starat jako o svého, kmotra myslila tedy, že chodí v Kladsku do škol; těšila se již, že dostane co nevidět první posvěcení, ale Jiří za rok přišel domů se podívat co vyučený tkadlec! Kmotra plakala až hrůza, ale co dělat. Maminko, já neměl pražádnou chuť na kněžství jít, ačkoli bych byl rád dále študýroval. Ale strýc mi to vymluvil. Povídal mi, jak dlouho bych se musel nuzovat a potloukat po školách, po úřadech, nežli bych došel kousku chleba, domlouval mi, aby se chopil řemesla, to že mě uživí záhy, řemeslo že je zlaté dno, a tím lepší pro mě, když i jinak jsem cvičen... Zkrátka Jiří se vyučil tkalcovství, a že se všeho s celou chutí uchopil, prospíval i v řemesle.“

V otcovské chalupě (v domácnosti staršího bratra) zůstal až do své plnoletosti, což bylo tehdy 24 let. Nějakou dobu pobyl v Prusku, ale vrátil se roku 1791 přes Kladsko domů. Utíkal před verbíři, jenomže v Čechách to s vojenskými odvody nebylo lepší, císař pán potřeboval zrovna hodně vojáků do války s Tureckem, a tak se Jiří znovu vydal do Pruska. Není vyloučeno, že jeho náhlý odchod uspíšilo střetnutí s rakouským vojákem o Madlenku. Což na sebe prozradila sama babička, v rozhovoru s Kristlou.

„To bylo, když císař Josef s vojskem přitáhl k Jaroměři a Prus položil se u hranic. V celém okolí bylo vojsko rozloženo i po vesnicích. V naší živnosti měli jsme několik sprostých vojáků a jednoho důstojníka. Byl to člověk lehké mysli, z těch, jimž se zdá, že hned každé děvče do svých tenat vpletou jako pavouk mouchu. Já ho zkrátka odbyla, ale on si z mých slov ničeho nedělal, střásl je ze sebe jako rosu. Když řeč nic neprospěla, zařídila jsem si všecko tak, abych se s ním nikdež potkat nemusela samotná. Ale Pánbůh mne chránil. Na trávu chodívala jsem časninko zrána, když ještě všecko spalo. Já od mladosti časně ráno vstávala, matka mi vždy říkala: Kdo časně vstává, tomu pánbůh dává. Měla pravdu, kdybych ani jiný užitek z toho byla neměla, tedy radost. Jednou tedy zrána kosím, bylo to v sadu. Pomáhej pánbůh, Madlenko! Ohlídnu se, chci říci: Dejž to pánbůh, ale nemohla jsem leknutím promluvit, srp mi vypadl z ruky. Nebyl to důstojník, sice bych byla srp nepustila. To bylo radostné leknutí. Jiří stál přede mnou! Musím ti říci, že jsem ho tři léta neviděla. Proč ses mě tak lekla? Jak se neleknout, vždyť jsi se tu octnul, jak bys z oblak spadl. Odkud jsi přišel a kdy? Jdu přímo z Kladska, strýc se bojí, poněvadž všude tam verbujou, aby mne někde nesebrali verbíři; poslal mne, sotva jsem se ze zkušené vrátil, do Čech a myslí, zde že se snáze skryju. Protloukl jsem se šťastně přes hory, a tu jsem. Ale propánaboha, jen aby tě tu nesebrali; co říkala máma? Já ji ještě neviděl. Ve dvě hodiny s půlnoci jsem dorazil na místo. Nechtěl jsem mámu budit. Lehneš si na trávu pod Madlenino okno, ona je raná, počkáš, až vstane, pak půjdeš, myslil jsem a lehl jsem si na zelenou peřinu. Opravdu se o tobě darmo neříká ve vsi: Než skřivan zpívat začne, Madlena nese trávu domů. Sotva svítá, a ty už kosíš. Já tě viděl u studně mýt, česat se, a sotva se jsem zdržet se mohl, abych k tobě nepřiskočil. Pověz mi, jestli mne máš ještě ráda? Takovou řeč vedl; jak jsem měla jinak říci, nežli že mám, vždyť pak jsme se měli rádi od mladosti a jaktěživa mi na jiného myšlenka nepřišla. Trochu jsme povídali, pak vklouzl Jiří do chalupy k mámě. Novotná, ačkoliv měla velikou radost, měla přitom přece hrozný strach, neboť byl Jiří k rekrutýrce vypsán a jen tím ušel, že nevěděl nikdo, kde je. Tři dni seděl ukrytý na hůře v seně. Přes den byla u něho máma, navečer vklouzla jsem i já k němu a vespolek jsme si potom o všeličem povídali. Měla jsem takový strach o něho, že jsem chodila celé dni jako zmámená ovce a důstojníku zapomněla se vyhýbat. On, mysle snad, že se chci dobřit, začal hned zpívat starou notou; nechala jsem ho mluvit, ale ani jsem mu neodpovídala tak zhruba jako kdy jindy, protože jsem se bála o Jiříka. Jak povídám, Jiří byl ukryt; mimo mne, jeho mámu a mé rodiče nevěděl nikdo o něm. Třetí večer jdu z chalupy, trochu jsem se u Jiříka déle zdržela, bylo už ticho všude a hodně tma, tu mi vběhne do cesty důstojník. Vyčíhal mne, že chodím večer ke kmotře, a tu si u sadu na mne počkal. Co dělat? Mohla jsem jen křiknout, ale Jiří na hůře každé hlasité slovo byl by zaslechl a svolat ho jsem se bála. Spolehla jsem se na svoji sílu, a když si nedal důstojník říci po dobrém, pustili jsme se spolu na pěst. Nesměj se, holka, nesměj, nekoukej na mne, jaká nyní jsem; bylať jsem ovšem nevelká, ale sporá, ruce moje, zvyklé na těžkou práci, byly tvrdé. Byla bych mu dobře odolala, kdyby byl ve vzteku nezačínal na mne látá hřešit. Tím se prozradil, a najednou jako hromová rána octl se mezi námi Jiří, popadna ho za chřtán. Slyšel hřešení, vykoukl z vikýře, v polotmě mne poznal a také hned vikýřem dolů skočil, div to věru, že hlavu nesrazil. Ale což on pomyslil nač, nedbal, kdyby pod ním i hranice byla hořela. Je to způsob, s poctivým děvčetem se tu v noci prát, pane? Já ho chlácholila, prosila, aby pomyslil, v čem je, ale on držel pána jako v kleštích, zlostí se třesa. V jiné chvíli a na jiném místě bychom si něco jiného pověděli, ale není zde k tomu čas, tedy slyšte a pamatujte.To děvče je mojí nevěstou; nebude-li mít budoucně před vámi pokoj, promluvíme spolu jinak. Nyní jděte! Poté přehodil pána přes vrátka jako hniličku; mne pak vzal okolo krku: Madlenko, pamatuj na mne, pozdravuj mámu a buďte tu zdrávi, musím tu chvíli pryč, sice mne chytí. Nebojte se o mne, já znám každou stezku a jistě se protluču do Kladska, kde se přece nějak ukryju.“

Jiří Novotný vojenskému kabátu neušel

Jiří Novotný vojenskému kabátu neušel. Padl do rukou rakouské armádě, a když je 5. února roku 1792 pater Josef Lauterbach oddával ve farním kostele v městě pod pevností Josefovem, měl na sobě Jiří uniformu mušketýra tělesné setniny Götzenova pluku. V den svatby bylo ženichovi dvacet devět a nevěstě o sedm let méně. Hned po obřadu se musel vrátit do pevnosti, Magdalena se nastěhovala do domku ve městě. Když neměl službu, seděl Jiří u tkalcovského stavu. Jeho žena mu pomáhala a krom toho si přivydělávala jako služka. Bohatí nebyli, ale nedá se říct, že by žili v bídě. Do dvou let se jim narodili dva chlapci, ale spokojený a klidný život rodinu nečekal. Prusko vtrhlo do Polska a Jiřího pluk šel do války. Magdalena s dětmi, jak bylo zvykem, svého muže následovala.

Na rozlehlých polských pláních mu výstřel z děla rozdrtil nohu. Čekala ho amputace a propuštění z armády. A tehdy – paradoxně – začalo asi nejšťastnější období Magdalenina života. Jiří se vrátil ke tkalcovskému stavu, vyráběl koberce a houně a Magdalena je prodávala. Narodily se jim další děti, celkem jich měli devět, dospělosti se ale dožily jen čtyři. Jiří nezemřel na bitevním poli, ale na souchotě, tedy na tuberkulózu, bylo 17. května 1805, ve věku dvaačtyřiceti let. Vdova Magdalena zůstala sama. Dnešní pětatřicátnice (tolik jí tenkrát bylo, že) by se pravděpodobně znovu provdala. Kdo by si ale na začátku 19. století vzal chudou ženu, která porodila devět dětí, a o čtyři, které přežily, se stále starala? Jenom snad nějaký vdovec, který by potřeboval zaopatřit své vlastní potomky – a i to by bylo svým způsobem štěstí. Magdalena je neměla.

Není jisté, čím se po smrti Jiřího živila, ale velmi pravděpodobně živila sebe i rodina tkalcováním a hauzírováním (podomním prodejem). Stejně jako dřív nabízela houně, plátno a koberce. Chodila na kladskou stranu Orlických hor i do kraje k Jaroměři. Děti matku opouštěly brzy, odcházely si hledat službu do města chudých českých chlapců a děvčat, do Vídně. V této chvíli její stopy mizí. Ani nejbližší příbuzní netušili, kde žije. Možná se ztratila ve Vídni, možná někde „v horách.“ Znovu se prokazatelně objevuje až roku 1825, tedy ve chvíli, kdy přijíždí do Ratibořic. Budoucí nejslavnější literární babička má v tom roce pětapadesát let.