740. schůzka: To je ale grázl!

Loupežníka Václava Babinského na své pouti ještě potkáme, nyní nám však v tom neveselém výčtu chybí ještě jedno jméno, které zůstává v živé paměti, ba v živém jazyku dodnes. Zlé skutky s ním spojené už čas vymazal, ale v češtině (stejně jako v rakouské němčině) se používá dál jako označení darebáka, ničemy, lotra, lumpa nad lumpy: „To je ale grázl!“ Ano, v této větě se vyskytuje nejčastěji. Historický Grázl – jeho příjmení se psalo Grasel – už dávno nežije, grázlů je však mezi námi pořád dost.

„Graselové byli vlastně dva – Tomáš a Jan Jiří. Jeden větší výlupek raubířských nectností než druhý. Původním povoláním (pokud lze o nějakém mluvit) byli pohodnými. Spíš než řemeslo byla rasovina údělem, neboť pohodný čili ras neboli antoušek byl člověk všeobecně opovrhovaný. Toto řemeslo nemělo nikdy svůj cech a pohybovalo se na pokraji společnosti. Pohodný na sobě nesl cejch společenského vyděděnce podobně jako kat a jeho pacholci. Tak to chodilo po staletí a pohodní se stále více uzavírali v kastu vyvrženců, stýkali a ženili se nejčastěji mezi sebou. Přitom vykonávali činnost nanejvýš potřebnou a užitečnou – byli hygienickou stráží měst i vesnic. Všechny zvířecí mršiny, zatoulané psy a kočky, kdejaký neřád a svinstvo museli likvidovat právě oni. Výdělek nebyl veliký, pár krejcarů, a navíc to, co získali prodejem surovin z uhynulých zvířat: z kůže, koňských žíní, rohoviny.“
Začetli jsme se do knihy historika profesora dr. Dušana Uhlíře, CSc. Brněnský pitaval.

Od rasoven se šířil puch, proto stávaly stranou měst a vesnic. Bylo veřejným tajemstvím, že mnoho rasů žilo v rozporu se zákonem. Rádi se totiž přiživovali na cizím majetku, přechovávali kradené zboží a jejich chalupy poskytovaly až příliš často přístřeší nekalým živlům. Prostě zločinci všeho druhu nacházeli u rasů poměrně bezpečný útulek. Spojovala je s nimi vzájemná solidarita vyvržených, která byla vlastně jakýmsi obranným reflexem proti okolnímu nepřátelskému světu (což je řečeno ještě velice ohleduplně). Ale abychom neodběhli příliš daleko od našeho Grasela... vlastně od našich Graselů. Tomáš Grasel se narodil roku 1763 v Obergrünbachu na moravsko-rakouském pomezí nikoli jako syn pohodného, nýbrž jako syn někdejšího soudního sluhy Vavřince Grasela. Jeho původ tudíž vypadá na první pohled docela poctivý, leč jen na první pohled. Byl totiž několikrát trestán pro krádeže. Stal se pomocníkem u svého strýce pohodného, a tak se dostal do bratrstva, které nemělo ke zločinu daleko.

Protloukal se životem všelijak a ve 27 letech se oženil s Reginou Fleischmannovou, dcerou rasova pacholka z Bítova. Novomanželé si našli příbytek v Nových Syrovicích u Moravských Budějovic, kde se jim narodil 4. dubna 1790 syn, který byl ještě tentýž den pokřtěn jako Johann Georg Grasel. Později přišlo na svět i děvče Anna Marie Graselová. Rodina byla živa nejenom z nepopulárního řemesla, ale i (spíše hlavně) žebrotou a krádežemi. Jan Jiří Grasel jako dítě doprovázel několikrát matku do vězení, do kterého se dostala kvůli krádežím a pro potulku. On sám však už jako devítiletý vyfasoval několik dní vězení pro podezření z krádeže, a zanedlouho nato byl ve vězení ve Vranově potrestán výpraskem metlou za pokus o krádež mouky. Graselův otec Tomáš se o potomka nestaral, ani nemohl. Kriminální soud ve Znojmě ho odsoudil k deseti letům těžkého žaláře na brněnském Špilberku.

Pokud syn a dcera nepobývali právě v kriminále s maminkou, žili u příbuzných v syrovické rasovně a chodili krajem po žebrotě, takže byli odkázáni víceméně sami na sebe, o čemž svědčí i protokol, pořízený ve Vídni při procesu s mladým Graselem: „Ačkoliv jsem byl bez oblečení a mrzly mi nohy, nedostalo se mi odnikud pomoci. Kdybych býval dán na výchovu počestnému člověku, který by mě byl dal vyučit, nebyl bych se dostal do tohoto neštěstí, neboť bych nebyl viděl špatný příklad svého otce příbuzných a kamarádů. Ale takhle jsem byl ve výchově úplně zanedbán, neboť můj strýc v Syrovicích nebyl schopen poskytnout mi vyučování v náboženství, psaní, čtení a podobně, ale měl jsem se s ním a matkou potloukat po žebrotě.“ Při této vzpomínce Grasel hořce zaplakal.

Otci Tomáši Graselovi se nevedlo na Špilberku nejhůř. Zdravého a silného vězně posílali často za prací mimo pevnost. Když měl ve Vídni kopat kanály, podařilo se mu zbavit okovů a uprchnout. To měl za sebou sedm let uloženého trestu. Objevil se v Nových Syrovicích, kde se shledal se ženou a dětmi, ale nemohl se tu zdržet dlouho, protože úřady mu byly na stopě. Pod změněným jménem zahájil nový život a jal se obcházet vesnice jako podomní obchodník s obrázky. Staré sklony se však nezapřely. Netrvalo dlouho a v kraji mezi Dunajem a Dyjí přibylo loupeží a nočních vloupání. Tomáš Grasel obnovil svoji dřívější aktivitu a začal shromažďovat peníze, aby si (jak později přiznal) mohl zakoupit živnost pohodného daleko od domova, až ve Veszprému u Balatonu v Uhrách. Což není žádná z jeho báchorek, neboť rasovnu tam skutečně koupil a s ní i koníka s povozem a v Uhrách pak zřejmě nějakou dobu i žil. Možná svému obrácení sám uvěřil, ale touha po snadném zbohatnutí byla silnější, a ta ho táhla zpátky do rodného kraje, do hustých lesů Wald­viertelu a moravského Podyjí. Vrátil se tam, a s bandou podobných kriminálníků se stal brzy postrachem městeček a vesnic při moravsko-rakouských hranicích.

„Thomas Grasel je střední postavy, vysoký asi pět stop a dva palce, dosti podsaditý, bledé široké tváře s několika jizvami po neštovicích, má středně vysoké, poněkud vrásčité čelo, hnědé hluboko posazené oči s okrajem barvy olova, černé nepravidelné, nepříliš husté, avšak neuspořádané obočí, středně velký, trochu vzhůru obrácený nos, středně velká ústa s bledými a velmi úzkými rty, kulatou, dosti silnou bradu, krátké žluté zuby, malé uši, pravidelný krk, černé řídké, trochu kudrnaté vlasy, vzadu krátce střižené a vpředu sčesané v řídkých kučerách přes čelo, hustý, tmavohnědý prokvetlý vous. Je vůbec silné tělesné konstrukce: jeho paže, ruce, stehna a lýtka jsou plná a pevná, chodidla středně veliká a značně široká, pravé koleno uhýbá poněkud dovnitř. Mluví německy rakouským dialektem, ve kterém se občas objeví přízvuk z Waldviertelu a z Moravy. Jeho hlas je měkký, mluví plačtivým tónem, jeho chování je plaché, úlisné a provázené přetvářkou.“

To byl popis otce Grasela. Součást policejního dokumentu. Zřejmě sloužil jako zatykač. V době, kdy neexistovala fotografie, máme co činit s počin hraničícím s literaturou. Však byl taky Tomáš Grasel na jeho základě spolehlivě poznán. Stalo se tak ve Vratěníně, těsně u hranice na moravské straně. Tam byl roku 1806 jistý podezřelý vagabund zadržen, zavřen do šatlavy a následně předán policejním úřadům, které v něm už poznaly hledaného trestance Tomáše Grasela. Uprchlík byl transportován zpátky do Brna na Špilberk, aby si tam odseděl tři roky, které mu zbývaly z původního trestu, než práskl do bot. Za útěk mu kupodivu nic nepřidali. Ani za pozdější loupeže a přepadení. Žádná koordinace při pátrání po nebezpečných zločincích neexistovala. Nikdo je se starým Graselem nespojoval.

Loupežnický křest

Nechejme tatíka pykat na Špilberku a věnujme se jeho synovi, který vydobyl příjmení Grasel pochybnou slávu. Pokračoval v otcových šlépějích. Bylo mu teď bylo šestnáct let. Svůj loupežnický křest si odbyl tím, že se spolu se svými kumpány vloupal do selského stavení v Raabsu. Zatím dělal jenom zeď, ale byla to jeho první velká akce ve společnosti starších a zkušenějších raubířů. Jeho kořist ovšem nebyla velká. Dvě prostěradla a jedna cícha. Když se otec Tomáš vrátil z pevnostního vězení na svobodu, shledal, že jeho jablko nejenom nepadlo daleko od stromu, ale že i pěkně vybarvilo. Našel devatenáctiletého mládence, který se mu sice málo podobal, ale zato projevil dost talentu pro loupežnické řemeslo. Číst a psát se ovšem nenaučil... To nebylo pro jeho profesi potřebné.

Psát a číst ovšem uměli policisté, kteří vyhotovili jeho (podobně jako u otce) podrobný popis: „Podle líčení některých z jeho spolupachatelů je Johann Georg Grasel 22 léta stár, vysoké štíhlé postavy, má podlouhlý, spíše hubený než plný obličej zdravé barvy s několika pihami a jizvami po neštovicích, šedé oči, protáhlý špičatý a trochu doleva vyhnutý nos, spodní ret znatelně silnější než horní, malé bílé, poněkud řídké zuby, tmavohnědé, krátce střižené vlasy, stejné nevýrazné obočí a řídké licousy, které se mu pod bradou spojují, pod pravým uchem má jizvu, která sahá do tváře; malíček pravé ruky je křivý a stočený směrem dovnitř. Mluví rychle, a to německy a česky, je velmi odvážný, podnikavý, silný a obratný, mezi cizími lidmi se chová nenuceně a vesele, má rád ženy a tanec, ke svým loupežnickým druhům je neobyčejně přísný, je šikovný při vylamování zdí, dveří a zámků všeho druhu, má hodně odvahy, a přestože neumí ani číst ani psát, má dobrou hlavu a nic jen tak snadno nezapomene. Obvykle se vydává za koňského handlíře, za obchodníka s dobytkem a prasaty a chodí také po způsobu těchto lidí oblečen. Používá různých jmen, jako Franz Schoenauer, Frey, Fleischmann. Jeho loupežničtí společníci mu říkali Velký Hansjörgl.“

Otec začal pracovat spolu se synem. Nebyla to zpočátku početná parta. Vedle rasovské čeládky se k ní přidávali vojenští dezertéři, vandrovní tovaryši a jiná verbež. Jan Jiří si ale brzy vydobyl vedoucí postavení. Měl přirozenou autoritu a byl iniciátorem většiny akcí. Operoval na obou stranách moravsko-rakouské hranice. Jeho jméno nahánělo lidem hrůzu. Doba byla lupičům nakloněna. (Ona každá doba je nějakým těm lupičům nakloněna.) Za napoleonských válek měly úřady jiné starosti než honit loupežnické bandy. Kraj byl plný vojenských zběhů, marodérů, peníze ztrácely na ceně, v zemi řádila epidemie, všude byl hlad a na silnicích panovala nejistota. Jeho věhlas pronikl i do velkých měst – do Vídně, do Brna, dokonce i do vzdálené Prahy. Ve své knize vzpomínek líčí ho Friedrich Anton von Schönholz málem jako romantického hrdinu:

„Loupežnický hejtman Grasel připravoval policii bezesné noci. Rovná krajina a k tomu lesy na obou březích Dunaje od Čech až skoro k hlavnímu městu mu poskytovaly dobrou operační linii. V krátké době velel Grasel sboru téměř tří set mužů, z toho čtvrtina byla na koních. Vše vojensky organizováno. Vražda byla přísně zakázána, bezpečnost zemských cest a cestujících neměla být dotčena. Pleněny měly být především zámky a úřady, brát se měly hlavně peníze na hotovosti. Kde přišla banda do styku s prostými lidmi, tam platilo chránit trpící před jejich utlačovateli. Záhy se však začaly tvořit mladé lupičské tlupy, které se schovávaly za Graselovým jménem, takže brzy nikdo nevěděl, kde zlo dříve potírat. Tu došlo k vloupání, jinde byl někdo zabit na silnici nebo byla ukradena kráva. Všichni křičeli Grasel, Grasel!, když tu přišla z úplně jiného konce zpráva, že opovážlivý loupežník přepadl se svou bandou panský statek. Grasel byl všude a nikde. Kamkoli se udeřilo, stačil zmizet. Cestoval prý po kraji v různém přestrojení: jednou jako hrabě v elegantním kočáře doprovázen dámou; jindy jako voják či jako uherský obchodník dobytkem.“

Skoro nic z toho nebyla pravda. Skutečnost byla mnohem prostší. A mnohem krutější. Bandu netvořilo ve stejný čas nikdy víc než dvacet mužů. Spojovali se kvůli jednotlivým loupežnickým výpravám. Vražda sice nebyla jejich programem, ale pokud se ocitli v nebezpečí, neváhali bezohledně použít zbraně. Graselovy akce příliš velkou vynalézavostí neoplývaly - prováděly se podle jednoduché šablony: „Spolupracovníci a náhodní informátoři vytipovali dům, který stálo za to vykrást,“ popisuje Graselovu technologii historik profesor Dušan Uhlíř. „Šlo většinou o stavení stojící trochu stranou ostatních nebo obývané osamělou osobou. K takovému domu se banda připlížila v noci s obličeji pomazanými sazemi a vnikla dovnitř střechou nebo okny. Pokud v domě někoho zastihli, svázali ho, surově ztloukli a vynutili na něm prozrazení úkrytů s cennějšími věcmi. Bralo se všechno, co se dalo odnést – peníze, prádlo, šatstvo, nádobí i domácí nářadí. Nakradené věci pak lupiči přenechávali za velmi nízké ceny překupníkům, kterých bylo mezi hospodskými, vesnickými obchodníky a trhovci dost. Peníze na hotovosti inkasovali od nich loupežníci jen zřídka. Většina kradeného zboží posloužila na vyrovnání útraty za stravu a poskytnutý útulek, zbytek se proměnil ve víno a kořalku. Hlavní profit z loupežnických výprav si tak odnášeli mazaní překupníci.“

Bral i chudým

Zdali bral Grasel bohatým? Nepoměrně víc chudým, nebyl to žádný sociálně citlivý loupežník. Graselova banda měla spadeno hlavně na domy prostých lidí, cílem jejích přepadů byly selské usedlosti, domy obchodníků a řemeslníků, někdy dokonce i rasovny. Panským domům a zámkům se vyhýbala na sto honů, větřila tam nebezpečí. Na její kriminální činnost dopláceli nejvíc bezbranní. Akční rádius těchto nočních přepadů a vloupání se postupně rozšířil na široké oblasti Moravy, Čech a Dolních Rakous. Sahal od Třebíče až k Jindřichovu Hradci, od Kremže na Dunaji přes Waldviertel a Weinviertel až po Znojmo.

V létě 1811 přepadl mladý Grasel se svými kumpány osaměle žijící šedesátiletou švadlenu v Reichenbachu nedaleko Zwettlu, o které se doslechl, že má doma plno peněz. Když nic nenašel, zbil ji se svými kumpány do krve. Nakonec odešli jen s několika měďáky a štůčkem plátna. Svázanou a ztlučenou ženu nechali jejímu osudu. Za deset dní nato zemřela na následky vnitřního zranění. Podobný osud potkal v listopadu 1812 i pětašedesátiletou vdovu z Zettenreithu. I ona zemřela na následky ran, které utržila. Téhož roku se pokusili oba Graselové ještě s jedním pomocníkem vniknout za noci do selského stavení ve Wörnhartsu poblíž Gmündu. Když byli vyrušeni majitelem, srazil ho mladý Grasel úderem do hlavy a ubodal ho nožem.

Jednoho večera se podnapilý Jan Jiří vracel z hospody v obci Witis u Waidhofenu nad Dyjí. Šel lesní cestou ke kamarádům, kteří ho měli čekat za vesnicí. Byl plný kuráže a pokřikoval. Když ho dva náhodní chodci napomínali, napadl je nožem. Dali se před ním na útěk, ale Grasel stačil jednoho z nich dostihnout a bez váhání mu vrazil nůž do zad. Pak ho okradl o peníze. Nešťastník následkům svých zranění podlehl. Jednou se málem podařilo Grasela chytit. Ozbrojená hlídka přišla na jejich stopu ve Vratěníně, jenže mladý Grasel utekl oknem. Do pronásledování se zapojilo několik civilistů. Grasel utíkal dolů do Rakouska. Už se zdálo, že unikl, když se mu nedaleko obce Obergrünbach pověsili na paty dva muži se psem. Grasel si na ně počíhal s nožem v ruce, podřízl psa a ubránil se i oběma pronásledovatelům. Jednoho zabil ranou do srdce, druhého zanechal na místě s těžkým zraněním.

Tomáš Grasel byl mezitím nucen kvůli plicnímu neduhu svého řemesla zanechat. V rasovně v Oberhollabrunnu v Dolním Rakousku ho ale objevila nečekaná policejní vizitace a tím jeho zločinecká kariéra skončila. Mladý Grasel slavil konjunkturu. Téměř denně byly hlášeny krádeže a vloupání. Ve Zwettlu utloukl se svými komplici starší ženu, která bránila svůj skromný majetek. Rekordní lup se mu povedl v Grosssieghartsu poblíž Waidhofenu nad Dyjí. Naloupil tam v kupeckém domě zboží v ceně přes 5000 zlatých. Ale smyčka se už kolem něj stahovala. Grasel se z ní pokusil uniknout tím, že uprchl do Prahy. Tam se však dopustil chyby, která se mu měla stát osudnou. V jedné staroměstské hospodě se dal naverbovat k 1. dělostřeleckému pluku. Loupežník, a voják, to sice nejde moc dohromady, ale on taky Grasel ve vojenském kabátě dlouho nevydržel. Už po šesti týdnech od pluku dezertoval, a namířil si to do rodného kraje při řece Dyji. „Jenže poměry se změnily, válka skončila a ve Vídni se konal mírový kongres,“ píše se v knize profesora Dušana Uhlíře. „Dvůr nemohl trpět lupičský gang před branami hlavního města - všichni Graselovi kumpáni byli pochytáni a na loupežnického hejtmana byla vypsána vysoká odměna čtyř tisíc zlatých.“

Graselovi se však podařilo uniknout před osmi stovkami vojáků, kteří pročesávali dolnorakouské lesy při moravské hranici. V plánu měl vyloupit továrnu v Letovicích, aby získal "provozní kapitál" na cestu do pruského Slezska, kde chtěl začít nový život, jenže jeho pouť skončila kousek za městem Hornem, v mösterdorfské krčmě, kde past sklapla. Za dramatických okolností a za pomoci místních obyvatel byl Grasel přemožen a svázán. Odvezli ho do Vídně, kde už praskala věznice ve švech. Přiváželi sem postupně další obviněné z Budějovic, z Tábora, z Pešti a z Brna, celkem 66 obžalovaných. Dalších čtyřicet soudily soudy na Moravě a v Dolních Rakousích. Starému Tomáši Graselovi nebyla prokázána vražda ani zabití, a tak byl odsouzen k nejtěžšímu žaláři na doživotí. Rozsudky smrti nakonec byly tři. Vedle osmadvacetiletého Jana Jiřího Grasela postihly jeho kumpány, osmadvacetiletého Jakuba Fähdinga z Blížkovic u Moravských Budějovic, a o rok mladšího Ignáce Stangla z Rozkoše, nacházející se také na Třebíčsku. V sobotu posledního ledna 1818 byli všichni tři vyvedeni na popraviště za vídeňskou Novou bránou. Před zraky šedesáti tisíc zvědavých Vídeňanů skončili svůj život na šibenici. Jan Jiří Grasel, klidně a smířen s osudem, jako poslední. Při pohledu na shromážděný dav prý prohlásil: „Ježíš, tolik lidí!“ Víc už toho říct nestačil.

A jeho otec, Tomáš Grasel? Vězeň číslo 130 na brněnském Špilberku přežil svého syna o 17 roků. Po jedenácti letech mu byl trest zmírněn, což znamenalo osvobození od pout, lepší celu a vydatnější stravu. Poté ho postihl záchvat mrtvice, po kterém ochrnul na půl těla. Za čtyři roky nato zemřel. A to byl konec Graselů u nás. Tedy Graselů s velkým G.