739. schůzka: Avenida Tadeo Haenke

„Tento přírodovědec český se z chudého studenta odkudsi ze severních Čech vyšinul až na slavného botanika, neohroženého cestovatele a váženého občana a hodnostáře španělského v jihoamerických provinciích."

Narodil se 5. prosince roku 1761 v městečku Chřibská, a i když tehdy patřilo baroko minulosti už dobrých deset let, dostal novorozenec po barokním obyčeji hned několik jmen: Thaddaeus Peregrinus Xaverius, příjmením Haenke. Na svět přišel v domě hned vedle radnice, na privilegovaném místě, neboť Tadeášova rodina se mohla počítat k místní honoraci. Jeho tatík arci rolničil, ovšem byl to sedlák, který absolvoval právnická studia a v Chřibské cosi znamenal. Byl to velice vážený muž, a tak ho zde zvolili rychtářem. Žel, na jeho movitosti se to zrovna neodrazilo. Radil sice měšťanům i vesničanům v různých právních otázkách, jenže nezřídka to byla právní rada za dobré slovo. (Dnešní advokát ani neotevře ústa a už vám vystavuje palmáre.)

Leč vraťme se do Tadeášova rodiště. Nějak jsme je odbyli, a to by nebylo spravedlivé. Tak tedy datum narození města jménem Chřibská: 1352, ale svoje dnešní jméno používá teprve od 19. století. Vymyslel mu je František Palacký. Chtěl tak počeštit německý název Kreibitz. Jenomže Krebitz, to byla původně slovanská Krzywyca - říkalo se jí tak podle klikatého potoka. Nikdy to nebylo feudální sídlo, ale otevřené obchodní a řemeslnické město. V tamním lese jménem Chřibská byla založena už v 15. století první česká sklárna. Až do 70. let 20. století tam pracoval nejstarší český mlýn na koření a narodil se tu Ferdinand Pohl, zakladatel výroby skleněných harmonik. Jeho jméno upadlo do zapomenutí, stejně jako jméno Tadeáše Haenkeho.

Na svět přišel Tadeáš v pořadí sedmý ze dvanácti dětí. Jeho otec jako rychtář neboli městský sudí zasedal u městského soudu; 45 zlatých ročně na obživu dvanácti hladových krků (nepočítaje v to oba rodiče) nemohlo stačit. Pantáta Haenke dokonce uvažoval o nabídce bohaté tety z Varšavy, která navrhla, že Tadeáše, který se jevil ze všech dětí jako nejnadanější, adoptuje. Což se ale nestalo. Tatík se sice do Polska vypravil, ale nakonec poslal synka ke strýci faráři Eschlerovi do Robče u České Lípy. Od toho se brzy naučil výtečně latinu a získal také výborné hudební vzdělání, díky němuž byl později přijat za zpěváka v jezuitském semináři u svatého Václava v Praze. Leč u zpěvu nezůstal. Ne že by přišel o hlas v době dospívání, ale trápila ho plicní nemoc, která ho pak provázela celým životem. Takže aby se mohl vykurýrovat, vystudoval medicínu.

Skutečně se stal lékařem, ale to už měl v kapse doktorát z filosofie. A lékařství si vybral proto, že bylo spojeno s botanikou. A kytičky, ty bavily Tadeáška už od malého kluka v Chřibské. „Studoval věru velmi usilovně, podnikal i botanické cesty v okolí Prahy, Berouna, Rakovníka. Mnoho poznatků získal sluhou svého profesora lékařství, botaniky a chemie Josefa Gottfrieda Mikana. Ten mu radil a pomáhal nejenom v botanice, ale také když se jeho student nadchl pro lety balónů. Haenke totiž 18. března 1784 vypustil první český balon bez posádky - prvními vzduchoplavci u nás se o čtyři roky později stali hrabě Joachim Šternberk a Francouz Blanchard. V září téhož roku tento pokus zopakoval v zahradě hraběte Dietrichsteina v Židlochovicích. Na balon nechal upevnit německý a český nápis, který sliboval odměnu tomu, kdo balon najde, vrátí a sdělí místo a čas jeho dopadu na zem.
Tadeáši Haenkemu byla dvacet dvě léta.“

Tento aktivní mládenec podnikl s Učenou společností výpravu do Krkonoš. Nikoli snad balonem, vzal to raději po svých. (Z balonu se bylinky špatně rozeznávají.) Nasbíral zde bohatý materiál ke své práci Kalendář české květeny. Z Krkonoš si to namířil do Vídně (pokračoval zde ve studiu medicíny), ale nezapomínal ani na botaniku: vypravil se na cestu za bratrem do uherské Šoproně, pak se vydal i do Alp. Své poznatky z cest shrnul v práci s dlouhým latinským názvem Fakta o botanických pozorováních v Čechách, Rakousku, Štýrsku, Korutansku, Tyrolsku a Uhrách. To dílko otiskl jeho učitel botaniky Nikolaus Joseph von Jacquin. (Na toto jméno jsme už při svých Toulkách narazili - u Františka, toho Druhého, co byl nakonec První. Pan Jacquin sbíral pro císaře Františka cizokrajné rostliny po celém světě, zvláště v Latinské Americe. A z nich pak tvořil u Schönbrunnu císařskou zahradu (jejímž byl ředitelem) - to však až později.) A byl to zřejmě Jacquin, který zažehl v Tadeášovi touhu navštívit daleké země. S oblibou mu vyprávěl o zážitcích na svých cestách, a další Haenkeův osud byl tím zpečetěn. Postaral se mu o něj císař. Tehdy to ještě nebyl František, nýbrž jeho strýc Josef, toho jména Druhý. My jsme u té audience pravda nebyli, ale cosi jsme vyčetli, něco jsme si ověřili z jiných zdrojů, a zbytek, ten jsme si domysleli. Císařův proslov k Tadeáši Haenkemu se mohl odehrávat asi v tomto duchu:

„Doktor Thaddeus Haenke? Vítejte, milý doktore. Přejdu ihned k věci, nenávidím okolky. Prý jste znamenitý hudebník... ne, nebuďte skromný, vím to o vás, to víte, císař má své informátory... Varhany, flétna, lesní roh... a taky zpěv, jak jsem slyšel. Již ne? Ach ano, chápu, ten plicní neduh. Také naň trpím. Mohl byste mi poradit nějakou bylinku? A propos, jsme-li u bylinek, za které jste vyměnil svůj muzikální talent... prý jezdíte kontrolovat po lékárnách zásoby léčivých bylin... A také Kalendář české květeny jste vydal. Záslužná práce. Však jste obdržel i medaili... stříbrnou, říkáte? Inu, předvídám vám velikou budoucnost, milý doktore. A protože na ní chci mít alespoň malý podíl, pustím vás do španělských služeb, jak o to žádáte. Ne, neděkujte mi, já o tom původně nechtěl ani slyšet. Říkal jsem si, když už naše monarchie má tak skvělého učence, že o něj projevila zájem i španělská královská Výsost, pak tento vědec zůstane v hranicích říše. Ale potom... odmítnutí by mi udělalo v Evropě špatné jméno, takže - vás pustím. Mám pouze jeden požadavek. Jaký? Napíšete mi vlastnoručně prohlášení, že až skončíte výzkumné cesty, vrátíte se do vlasti, souhlasíte? Výborně. Tajemníku! Vyplaťte panu doktoru Haenkemu ze studijní pokladny 500 zlatých. Ne, ne, žádné díky. Doufám, že svůj závazek splníte. A... co se týče mé osoby... byl bych rád, kdybyste mi do zámeckého parku a skleníku v Schönbrunnu posílal z cesty semena krásných cizokrajných rostlin. Schönbrunn je moje radost a pýcha. Někdy si myslím, že jediná...“

Tadeáš Haenke svůj závazek císaři Josefu Druhému splnil, alespoň ten druhý. Jím poslaná semínka se v Schönbrunnu ujala a rostla tam, i když císař po třech letech zemřel. První části slibu, která byla mnohem důležitější, Tadeáš nedostál. Do Čech, ba ani do Evropy se nikdy nevrátil. „Španělský král Carlos IV. se rozhodl vypravit k americkým břehům velkou výzkumnou expedici. Do čela této výpravy postavil kapitána Alejandra Malaspinu. Na přímluvu Jacquinovu mu byl Haenke doporučen jako botanik. O povolení k cestě musel tehdy žádat samotného císaře Josefa II., což si vyžádalo dokonce osobní audienci, jenomže do španělského přístavu Cádizu Haenke dorazil tři hodiny - po odplutí celé výpravy.“ Zřejmě si špatně opsal z jízdního řadu mořeplavby hodinu odjezdu.

Pro Haenkeho však nebylo nic neřešitelného. Pln nadšení se pustil za výpravou sám. Jenomže jakmile jeho loď dorazila k Riu de la Plata (tedy k břehům dnešní Argentiny), 23. listopadu 1789 ztroskotala. Tadeáš byl trosečníkem, ale klid, věděl si rady. Své doklady a všechna doporučení si schoval pod svou noční čepici a ke břehům Ameriky jednoduše doplaval. O všechno ostatní samozřejmě přišel - o obleky, peníze, balíky papíru na sušení a ukládání rostlin, o knihy, přístroje, o spoustu věcí, které byly zakoupeny ve Španělsku za pomoci krajana, kupce pana Hieckeho z Chřibské. Vůbec nic mu nezůstalo, jenom to, co měl pod tlustým nočním čepcem, který měl na hlavě. Ukryl tam svou poslední cennost - pověřovací listiny od krále Carlose IV. Díky nim dostal v Buenos Aires od místokrále náhradu. 4000 zlatých. Leč smůla se jej ještě nepustila. Aby toho nebylo málo, tak se s výpravou kapitána Malaspiny opět minul. Zase to nestihl.

Žádná sprostota osudu nemohla Haenkeho zaskočit. Za svým kapitánem Malaspinou se vydal k Falklandským ostrovům, a měl odtud namířeno dále do Chile. Úplně sám. Nikoli po moři, ale přes Andy. Zkratkou. Ti dva se pak setkali v Santiagu de Chile v dubnu 1790. Těžko si představit jejich vzájemnou radost... Společně pak pluli po pacifickém pobřeží až do Beringovy úžiny a přitom konali četné výpravy i do vnitrozemí. Při jedné z nich Haenke zdolal i nejvyšší ekvádorskou horu Chimborazo – šest tisíc tři sta metrů nad mořem. Pak navštívili Filipíny a Austrálii, a nakonec si to namířili opět do Ameriky. Malaspina se odtud vydal na zpáteční cestu do Evropy, Haenke ale zůstal, chtěl ještě podniknout velkou cestu po Jižní Americe. Nakonec se v roce 1796 usadil na území dnešní Bolívie, ve městě Cochabamba.

Bolivijská Cochabamba. Tehdy nesla jméno Oropesa. Dnes v ní žije přes půl milionu obyvatel. Má pěkný přívlastek - město věčného jara. Tehdy to bylo zapadlé hnízdo. Tadeáš se v něm fakticky schovával před královským hněvem. Král Carlos mu sice byl příznivě nakloněn, ostatně nakloněn byl i kapitánu Malaspinovi. Bohužel - pan kapitán se ocitl v La Coruni. La Coruna je vězení. Tedy tehdy bylo. Malaspina byl obviněn, že chystá spiknutí proti králi. A putoval za mříže. Tadeáš Haenke, jeho přítel, byl nakonec rád, že se ocitl v závětří. Cochabamba byla závětří, nebo domácí vězení, jak se to vezme. Ovšem Haenke se v něm nenudil. Ještě koncem toho roku, během kterého do Cochabamby přišel, sepsal práci o tom, jaké nemoci se v zemi vyskytují.

„Nejvíce zde lidé trpí na křeče. Začínají v končetinách a rozšiřují se po celém těle. Nemocný sebou hází a zmítá, a když nedostane hned v prvních hodinách pomoc, sevřou se mu nakonec žvýkací svaly a pacient zemře strnutím dýchacích orgánů. Místní děti mají všechny nemoci, které si běloši přivezli z Evropy. Spálu, spalničky, záškrt. Trpí věčnou rýmou, bůhví, jak k ní přijdou. Ty, co se válejí v prachu na ulici, nosí domů africkou nemoc. Svrab. Nejvíce se však u nich musíme obávat černých neštovic a malárie – u všech, i u dospělých. Neštovicím by se mohlo předejít, kdyby byla z Evropy dovezena očkovací vakcína. Její Veličenstvo Marie Terezie založila v Rakousku očkovací ústav. V nejhorším případě se pokusím vyrobit vakcínu sám.“ A Tadeáš Haenke se do tohoto úkolu skutečně pustil. Vyráběl vakcíny pro celou Bolívii a jako první lékař v Latinské Americe zavedl roku 1806 očkování. A pořád cestoval. Podnikal výzkumné cesty po celé Jižní Americe a získal si obrovskou důvěru Indiánů. Pro ně musel být někdo jako kouzelník, šaman... Byl ještě něčím víc – jejich přítelem. U indiánského kmene Chiriguanos zůstal celé tři roky, naučil se jazyku kmene a snažil se jim uspořádat život, vládu a soudnictví podle moderních, osvícených zásad. A právě tady – na řece Mamoré – objevil Tadeáš Haenke Yrupé. Y znamená pro Indiány kmene Mojos vodu. A zbytek toho slova - rupé znamení mísu. „Mísa je na vodě a moc unese,“ vysvětloval Haenkemu jeden z Indiánů.

Mísa na vodě. Rostlina s obrovskými kruhovými plochými listy, se zdviženými nízkými okraji. Leknín, který Angličan Lindley nazval později po své královně Victoria regia. Což je největší leknín na světě. Na jedné fotografii je vidět, že viktorie klidně unese malé dítě. A objevil ji Haenke. Právě díky němu rozkvetla viktorie královská i u nás – bylo to v roce 1852, v zámecké zahradě v Děčíně. Haenke se usadil v Cochabambě, kde si zařídil lékařskou ordinaci a koupil menší statek se zahradou. Do něj přenesl řadu léčivých nebo nějak zajímavých rostlin ze svých cest. Když necestoval, tak zkoumal a očkoval a léčil a psal (svým vlastním těsnopisem). Zkoumal i různá barviva – objevil deset barvířských rostlin, kupříkladu strom tara, který barví tmavomodře jako indigo. A strom algarobillo zase světle žlutě, zatím keř achiota oranžově; liána bejuquillo dává krásný šarlat. Založil si barvírnu a také lékárnickou dílnu. Vysázel na zahradě moruše, aby mohl chovat bource morušového.

Na území svého statku našel stříbrnou žílu, a také calíche (toto indiánské slovo znamená bělavou zemi, která vypadá jako vápno). Calíche = surový ledek. Haenke ho rozložil pomocí potaše, který si připravil z popelu spálených kaktusů, čímž se mu podařilo získat krystalický ledek draselný. Vypracoval způsob, jak z calíche pomocí síry vyrábět střelný prach. Což byla vážná věc, zvlášť v této zemi, kde mohla válka vypuknout každou chvíli. A taky vypukla. Skoro ve všech jihoamerických državách Španělska. Provincie chtěly samostatnost, vznikaly povstalecké vlády. Tadeáš Haenke se dostal mezi mlýnské kameny. Na žádnou stranu se však přidat nestihl. Byl zatčen.

„Jeho zdravotní stav byl však tak špatný, že ho věznitelé zase propustili. Haenke se pak zotavoval na své usedlosti v Buxacaxey a bral pravidelně léky. Jednou, přesně to bylo 31. října 1817, mu podala služka lék, po kterém pak v křečích zemřel. Dobová úřední španělská zpráva uvedla, že se služka spletla a podala mu místo léku omylem jed. Už tehdy však mnozí tomuto vysvětlení nevěřili a domnívají se (stejně jako někteří dnešní historici), že byl otráven záměrně.“ Že šlo o vraždu, tomu nasvědčují nepřímé důkazy. Španělský guvernér v Bolívii dal totiž ihned zabavit všechny Haenkeho rukopisy i celý majetek v hodnotě čtyřiceti tisíc tolarů a poslal je do peruánské Limy a odtud do Španělska. Takhle se přece nezachází s pozůstalostí věhlasného vědce, který zemřel nešťastnou náhodou...

A ještě jedna maličkost: bratři a další příbuzní se marně domáhali dědictví po Tadeášovi. Jedině Josef, sběratel památek po svém slavném bratrovi, dostal od Španělů směšnou částku 23 zlaté a 16 krejcarů. Na výlohy. 23 zlaté a 16 krejcarů. Po Tadeáši Haenkem toho zbylo víc. Přinejmenším sbírky, které stačil ve stovkách beden poslat do Evropy, jejich část je dnes v pražském Národním muzeu. 23 zlatek a 16 krejcárků. A taky pověst zůstala. Potvrzuje ji jméno hlavní třídy bolivijské Cochabamby: Avenida Tadeo Haenke.