738. schůzka: Zde leží ten, který řekl všechno, ač nikdy nepromluvil

„Co je vám pane, Jste nemocen?“
„Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“
„A co je vám?“
„Jsem smutný. Nekonečně smutný, melancholický. Trpím a nevím proč. Srdce mne bolí. Bojím se lidí i nebe. Nemohu spát.“
„Ale to není smrtelné. Vím o léku pro vás.“
„Jaký je to lék?“
„Je to medicína nad jiné. Ta vás z toho všeho uzdraví. Běžte do Divadla provazochodců. Hraje tam muž, který uzdravuje smíchem.“
„Já... ho znám.“
„Jmenuje se Deburau. Kašpar Deburau.“
„Já ho znám, doktore. Já jsem Deburau.“

Ve středu 18. června roku 1846 zemřel Jean-Baptiste-Gaspard Deburau, označovaný za největšího a současně posledního Pierota. Byl pochován v 59. oddělení pařížského hřbitova Pere Lachaise. Na náhrobku si přál mít nápis: „Zde leží ten, který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil.“

Otec Jeana-Baptista-Gasparda Deburaua (neboli Kašpara Deburaua) byl Francouz, rodák z města jménem Amiens. Uměl tkalcovské řemeslo, ale ještě víc než člunek a cívka ho lákaly akrobatické kousky a taky měl dost neklidnou krev. V Paříži se začal živit jako provazochodec. Což bývala odjakživa obživa všelijaká. Lidé se sice rádi podívali na odvážné kousky komediantů, jenomže - jaksi za to nezaplatili. Tanečník na provaze Filip měl až příliš často prázdné nejenom kapsy, ale ještě častěji žaludek. A tak to bral od města k městu, od městečka k městečku, nabízel svoji akrobatickou produkci, tak dlouho, až s tímto nevděčným řemeslem sekl a dal se naverbovat k vojsku.

Život u vojska, to byla zase jedna veliká pouť­... Trvala celých třináct let. Za tu dobu pobyl Filip Deburau leckde... i na nejednom místě Čech či Moravy. Taky v Kolíně. Pro jistotu na tomto místě dodejme, abychom si kryli záda (kdo si dnes nekryje záda, zhusta na to doplatí): údajně. On si totiž něco z jeho životního příběhu domyslel (možná i vymyslel) spisovatel František Kožík, autor svého prvního a (nejznámějšího) románu Největší z pierotů. Lidé v Čechách si (tedy prý) pletli to nezvyklé jméno Deburau, a říkali mu Debrio, Debro, někdy taky jenom Dvořák. Proč Dvořák? Jednoduše proto, že obýval světnici ve dvoře domu U Tří korun a že si Kolínští po svém pojmenovali všechny cizí vojáky ve městě.

„Smím prosit, mademoiselle? Panno??“
„Ale já...“
„Odpusťte... Nezeptal jsem se, jestli tančíte...“
„To ano, tančím. A ráda!“
„Dovolte, abych se vám představil: Philipe Deburau, z regimentu hraběte Wallise. Jsem jeho podkoní, v kasárnách, na náměstí.“
„Já vím. A bydlíte u Chudobů. Já tam sloužím.“
„Však... já to taky vím. Vy se jmenujete - Catherine.“
„Kateřina. Kateřina Gráfová.“
„Kateršina...?“
„Kateřina, pane Dvořáku.“
„Dohráli. Mám já ale smůlu.“
„Snad to nebyl poslední kousek...“
„Vraiment. Ten příští musíte zadat mně... mademoiselle Kateršino.“

Dvacetiletá Kateřina Gráfová byla plavovláska, útlá, uměla tančit a měla něžné srdce a pláč vždycky na krajíčku. Třiatřicetiletý statný voják Filip Deburau si připadal vedle její nesmělé dušičky velice statný a odvážný. Záhy se osmělil a požádal ji o ruku. Kačenka nebyla proti a tak byla svatba. Hned po ní se novomanželé přestěhovali do dvora - do čísla 62 ke Kmochům. (Toto příjmení nám kohosi připomíná, že... a zrovna v souvislosti s Kolínem...) Tady se jim narodila dcera, a hned za rok nato i syn. Bylo to poslední neděle a vůbec poslední červencový den v roce 1796.

„Jaké mu dáme jméno, Catherine?“
„Je to náš první syn, Filipe. Mně se moc líbí.“
„No, povídej!“
„Jan. Tedy: Jan Křtitel.“
„Krštytel? Que´est-ce que c´est? Oh oui, Jean-Baptiste. Tos vybrala moc dobře. A druhé?“
„Jaké druhé? Jedno jméno nestačí?“
„Druhé. Taky ode mne.“
„Tak si řekni.“
„Jean-Baptiste... Gaspard!“
„Kašpar? Tak ať je to tedy Kašpar!“

Nebyla to zrovna klidná doba, do které se malý Jeník Kašpar narodil (i když... s málokterou dobou v našich dějinách jsme mohli být beze zbytku spokojeni, že...) Pár dnů předtím, než přišel na svět, vypukl v Kolíně na kouřimském předměstí požár, který zničil polovinu města. 147 domů lehlo popelem. Z hořícího domu vynesl Filip svou těhotnou ženu, omdlévající hrůzou, i jednoroční dceru. V celé Evropě však šlehají plameny mnohem většího ohně. Mocnosti bojují proti revoluční Francii. A Filip Deburau je Francouz. Vystupuje z armády, ale pracuje v kasárnách dál. Už ne jako podkoní, nýbrž jako holič. Vzpomněl si na léta, kdy se živil jako provazochodec, a zdá se mu, že to je slibnější způsob obživy než to chudé bradýřské řemeslo. A tak žádá úřady o povolení, aby mohl provozovat akrobacii a loutkářství, ale žádosti vyznívají neprázdno. Filipovi je jasné, že se komediantstvím ve vlasti své ženy neuživí. V roce 1802 (to je Janu Kašparovi šest let) se vystěhovává do Francie. Domů.

„Kdo všechno se chce vystěhovat?“
„Přece rodina, pane úředníku. Rodina Deburau. Dvořákova, jak nám tu říkají.“
„Jmenovitě. No, uveďte jména. Rodiče?“
„Philippe a Catherine.“
„Dcery?“
„Dorotka a Kateřina.“
„A synové?“
„Jan Kašpar a Štěpán. A ještě František. František Němeček.“
„Taky syn?“
„Ne. Vlastně - ano. Patří k nám do rodiny.“
„A kam máte namířeno?“
„A Paris. Do Paříže.“

Cesta do Paříže se však protáhne na dlouhých patnáct let. Mezitím putuje rodina Deburau z místa na místo. Bludní komedianti, kterým chutná obyčejný chleba jako nejvybranější pochoutka.

„Ano, vážení, kdo sem přišel, dobře učinil! Uvidíte, co jste dosud neviděli a už nikdy neudivíte, pokud se sem někdy nevrátíte!“
„Jenom se chlubí, komedyjant jeden!“
„Jde mu o to, jak z nás vytáhnout peníze! Kdyby se raděj živil poctivě!“
„Znají nás na severu, na jihu, západě i východě, všude, jedinečný úspěch! A teď jsme zde! Praví umělci, bohémové... Ano, jsme bohémové, z Bohemie, z Čech, pravlasti všech komediantů! Každý z nás předvede něco nevídaného. Mezi námi je i François Némechec, král provazu! Voila! Prosím!“
„Ten starý šejdíř nelhal... No podívejte se... von ten Němeček chodí po laně jako po zemi... ba ne, jako holub po rynku!“
„A co ten druhý, ten kluk! Vždyť... on se kymácí... Proboha!“
„Ten nešťastný hoch se snad zabil!“
„Ne, ne, kdepak! Vidíte, už vstává!“
„Vždyť má na tváři krev!“
„Spíš marmeládu! No jo, je to pravý český komedyjant! A jak se šklebí – no řekněte, není k popukání?! Bravo, kluku, pobavils nás! Na, vem si šesták!“
„Sto jich přijde okounět a sotva deset jich zaplatí. Ech, bídný život. Umyj si obličej, Kašpare, a nepitvoř se! Kdyby to nebyla skutečná krev, musel bych se smát, jak vypadáš! Běž! Z toho chlapce nikdy provazochodec nebude. A přitom cvičí poctivě. Mon Dieu, Mon Dieu, jak se jenom uživí... Cože? Co to říkáš? Že chceš být hercem? Harcem! Co je to prosím tě za umění, herectví? Kdo stojí o to, aby ho někdo předváděl? Lidi chtějí podívanou, to si pamatuj! Největší umění je akrobacie, rozumíš? Ty, a herec! Věčně jenom mlčíš, a když promluvíš, kuňkáš jako žába v rybníce! Když chceš být hercem, potřebuješ hlas, no ne? Jo, ty budeš dělat němohru? Ale jdi... Nikdo nic takového nehraje. Nikoho tím nezaujmeš. Zapomeň na to!“

Co se mezitím dělo v Evropě? Bylo toho dost. Ve Francii se stal císařem Napoleon, pak jím krátkou dobu nebyl a ještě kratší jí byl, sotva sto dnů, než ho definitivně porazili u Waterloo. A lidi mají už dost válek. Mají jich až po krk. Chtějí žít, chtějí mít svůj každodenní shon, radosti i starosti. V Paříži, na bulváru du Temple otevírají pánové Fabien a Bertrand nové divadlo. Divadlo se jmenuje Les Funambules, což znamená Provazochodci. Uplatnění tady nachází celá rodina Deburau. Jenom dvacetiletý Kašpar – vlastně Gaspard – je přijat víceméně do počtu. Ředitelé divadla brzy poznávají, že s přemety a salty divadlo program neudrží. Chce to hru. Takovou, jaká se hrála už nějaké to století v Itálii. Říká se jí commedia dell´arte. Nemá přesně napsaný text, ale vystupují v ní pevné, typické postavy, kterým se říká masky. Jejich jména? Pantaleon. Otec rodiny a ctěný měšťanosta. Tenhle pantáta šilhal po kdekteré pěkné dívce, ale zároveň zaháněl nápadníka od vlastní dcery. A další: Dottore. Učený mudrlant. A ještě víc popleta, žonglující latinskými citáty, kterým moc nerozuměl. A nastupuje Capitano. Chvástavý voják. Všude jsem byl, a kde jsem byl, tam jsem zvítězil! A máme tu první ženskou postavu: Kolombína. Náramně bystré děvče. Se šibalskýma očima, ale taky pěkně rozeklaným jazýčkem. Králem komedie však nebyl nikdo jiný než Arlecchino. Harlequin. Neboli Harlekýn. Miláček obecenstva, který nakonec v každé hře vyhraje. To však ještě nejsou všichni. Ještě tu je jedna postava, z těch níže postavených. Pierot. Tak trochu smutný hrdina. Upřímný, a přitom nemotorný packal. Život ho častoval políčky a kopanci do zadku. Právě po téhle roli toužil Jan Kašpar Deburau.

„Katastrofa! Hlediště plné, dávno se mělo začít a představitel Harlekýna nikde! Pan Harlekýn se dobře a jednoduše ne-do-sta-vil!“
„Pane řediteli... pane řediteli... já vám zahraju Harlekýna.“
„Co říkáš, Kašpare? Máš horečku nebo co?“
„Zahraju tu roli. Znám zpaměti každé Harlekýnovo gesto.“
„Ale ne. Ne. Ne.“
„Pane řediteli. Zahraju to.“
Tedy... Říkáš to, že ti skoro věřím... Vlastně: lepší nějaké představení než žádné. Ti lidé přece chtějí divadlo! No, co všichni koukáte? Na scénu! Na scénu!“
A po chvíli:
„Jaké to bylo, pane řediteli?“
„Mnó, chlapče... nikoli špatné. Tedy... No ano, dobré. Já bych řekl, že lepší než dobré."
"Díky, pane řediteli.“
„Tak – dobrou noc, Kašpare!“
„Pane řediteli...“
„Co je?“
„Teď, když jste mě viděl hrát Harlekýna... už bych nemusel mít jenom úložky opilce... nebo vojáka...“
„A co bys chtěl hrát? Snad knížete?“
„Ne. Chci hrát Pierota.“
„Ty?... a Pierot?“
„Všechno mám promyšlené. A viděl jste mě dnes hrát!“
„No ano, bylo to dobré, bylo... ale jenom dokonalá nápodoba. To ještě není umění. Dobrou noc!“
„Ještě chvilku, pane řediteli. Nezdržím vás. Opravdu jsem to promyslel. Vyslechněte mně!“
„Je pozdě... Ale... No dobrá. Mluv!“

Na scéně Divadla provazochodců se objevil Pierot v podání Jeana Gasparda. Nemá tradiční těsné šaty, ale volnou halenu, která nepřekáží pohybu. Je moučně bílá, stejně jako Pierotova tvář. Límec odložil, protože zakrýval ústa, v divadelní šatně zůstal i klobouk se širokou střechou (ten zase zakrýval oči). Obojím, rty a očima, se může vyjádřit mnoho. Ten Kašparův Pierot je vůbec celý jiný. Nadále zůstává nepatrným človíčkem, kterému život uštědřuje nejednu ránu, ale dokáže se proti křivdě i bránit. Když ho pán odmění políčkem, tak mu to Pierot vzápětí oplatí jakoby nechtěným štulcem nebo rýpnutím do žeber. Zatlačuje do pozadí všechny ostatní postavy, včetně Harlekýna. A na rozdíl od nich nepromluví za celou hru jediné slovo: všechno dokáže říct pohyby rukou a nohou, mimikou tváře. Sklízí úspěch u obyčejných lidiček, kteří chodí do Funambules, ale vůbec nejraději ho mají ti nejobyčejnější, kteří sedávají na bidýlku - tomu se tady říká Paradise. Ráj. Všichni ti nádeníci, služtičky, dělnice a květinářky cítí, že Pierot vyjadřuje jejich vlastní starosti a radosti, jejich myšlenky.

„Nechci znovu opakovat pařížskému obecenstvu, že není již slávy pařížského divadla,“ píše slavný francouzský novinář Jules Janin: „Považuji však za povinnost oznámit Paříži, že není-li divadlo, je Les Funambules. V tomto neznámém divadélku, nejmenším a nejhorším, ve světle čtyř mizerných svíček, v hluku zvěřince, který sem doléhá, jsem objevil šaška, který je velkým hercem a musel jsem se mu obdivovat. Je to Deburau.“ Zatímco se Deburauovi obdivoval Janin a Victor Hugo a George Sandová, nebyl úspěch na divadle provázen štěstím osobním. Otec Philippe zemřel, matka Kateřina zmizela za záhadných okolností, sourozenci se rozprchli po světě. První žena Kašparovi brzy po svatbě zemřela, druhá ho opustila, teprve třetí, Marie, mu přinesla štěstí. Pak ale přišel jeden jediný černý den. Bylo to na jaře roku 1836.

„Krásný den. Dobře, že jsme si vyšli, potřebuješ si odpočinout od divadla.“
„Jsem rád, že jsem s tebou.“
„Já také.“
„Jenže divadlu a lidem neuteču. Podívej se na tamty... asi mě poznali.“
„Jsi prostě slavný, Kašpare.“
„Tihle lidé ale mají zlé pohledy. A ten chlap se tváří přímo nenávistně.“
„Nevšímej si jich!“
„Hej, lidičky! To je ten mizerný provazochodec Deburau! No jistě, je to on, tajtrlík Pierot! Hej hola, paňáco, nechceš nakopnout? On ten šašek je opravdu němý!“
„Je to darebák.“
„Pojďme pryč. Je opilý.“
„Proč je tolik zloby na světě... Život je přece tak krátký.“
„Hej, šašku, pojď si pro kopanec!“
„Co ode mne chcete, pane?“
„Co? Pořádně tě nakopnout, komediante!“
„To odvoláte, pane!“
„A po tobě nakopnu tu tvoji... tu tvoji...“
„Darebáku. Tu máš!“

Bezdůvodně napadený Kašpar Deburau udeřil opilce v rozčilení svou vycházkovou holí. Možná, že vložil do toho úderu všechnu bolest a křivdu, které mu život přinesl. Chlap udělal pár vratkých kroků, opřel se o zeď a svezl se na chodník. Kašpar si znovu a znovu vybavoval scénu, jak se odehrála. Vyčítal si, že ženu neposlechl, obviňoval se z prudkosti, ubezpečoval se, že přece neměl zlý úmysl. Pak se přihlásil na policejním komisařství ve svém obvodu. Měl zlou noc. Druhého dne se dozvěděl, že ten člověk (jmenoval se Vielin) svému zranění podlehl. Rozsudek očekával ve vazbě. Stála při něm celá Paříž.

„Výrokem soudní poroty je Jean-Baptiste Gaspard Deburau zproštěn viny a osvobozen!“
V Les Funambules je opět nabito a beznadějně vyprodáno. Hraje Deburau. „Co je platný všechen úspěch a přízeň publika? Jsem stejně chudý jako na počátku své kariéry. Ale... to není příčinou mého smutku. Nejhorší jsou noci, kdy nelze spát. Ze všech koutů se mi objevuje tvář toho člověka, kterého jsem přece nechtěl zabít...“ K utrpení duševnímu se přidala zákeřná choroba. Poslední svoje představení dohrál zcela vyčerpán. Nabídka Alexandra Dumase, který chtěl mima pro své divadlo a chtěl pro něj psát hry, přišla pozdě. Zemřel 17. června roku 1846. Do padesátin mu zbývalo půldruhého měsíce. Na svém náhrobku si přál mít nápis: „Zde leží ten, který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil.“ Na pařížském hřbitově Pere Lachaise ale stojí prostý pomník s jediným slovem: „Deburau.“

„Jsem smutný. Nekonečně smutný, melancholický. Trpím a nevím proč. Srdce mne bolí. Bojím se lidí i nebe. Nemohu spát.“
„Ale to není smrtelné. Vím o léku pro vás.“
„Jaký je to lék, doktore?“
„Běžte do divadla Provazochodců. Hraje tam muž, který uzdravuje smíchem.“
„Já ho znám.“
„Jmenuje se Deburau.“
„Já ho znám. Já jsem Deburau.“