733. schůzka: Hrady spatřené

10 fotografií

„Se zvláštní oblibou zanášel se umnicí neboli logikou, předmět to, jenž každému, byť se jakémukoli učení poddal, základem býti musí. Přednášky tyto, přísnou stručností se nad jiné vyznamenávající, nemálo vábily našeho Hynka, a tím mocněji jej poutaly, čím více poznával, že veškerá vzdělanost, nedostává-li se jí logické spořádanosti, již sama v sobě nedokonalá a vůbec nedostatečná jest. Nikdy na tom nepřestal, čehož mu jeho učitel byl poskytl, nýbrž hleděl dále, než školní učení dosahovalo, a hlouběji nahlížel v tuto základní vědu. Z podobných příčin vábila jej i vyšší matematika, ne však sama sebou, nýbrž jen co hlavní prostředek k bystření ostrovtipu. Láska k logice vedla jej i ve společenském životě - jakákoli rozprávka nelogická byla mu odporná, každá nespořádaná řeč se mu protivila a člověk takto mluvící působil mu dlouho chvíli. Tím mocněji jej vábila stručnost a určitost řeči, se kterou se arci u jiných zřídkakdy potkával.“

Pozoruhodný postřeh od Máchova životopisce Karla Sabiny. To on uměl, napsat charakteristiku člověka... (Ostatně, tato dovednost se mu náramně hodila, když později psal zprávy coby policejní agent.) Ignác Mácha (pořád to byl Ignác, nejenom doma, ale i mezi přáteli) se změnil. Už to nebyl ten kluk z gymnasia, někdy až rošťák, ale vážný, sice logicky myslící, leč poněkud zasmušilý mládenec. Oblíbil si toulky po hřbitovech, někdejších popravištích, starých hradech, klášterech a zříceninách. „Jednou, když jako obyčejně přišel do koleje později, než jak bylo předepsáno (tuto vzpomínku na svého spolužáka napsal spisovatel Gustav Pfleger-Moravský) byl Mácha tázán profesorem, kde meškal, a on odpověděl: Na Mozartovu Requiem. Takové věci člověk neslyší vždycky. Jindy tázán kvůli té samé věci, odpověděl: Byl jsem na popravě.“ Žádnou exekuci nevynechal. Pokaždé si delikventa při veřejném líčení prohlédl. „Hřbitovy a popraviště navštěvoval často. Jednou večer, když se ve společnosti několika spolužáků bavil, ptali se ho, proč není veselý a co mu schází. Odpověděl: Dnes jsem mrzutý. Půjdu na Karlův Týn. A skutečně vyšel o půl desáté navečer, vyšel do čiré noci a bloudil až ke Karlštejnu. Druhý den přišel do koleje později než jindy.“

Většinou chodíval sám, ale někdy organizoval přímo kolektivní výšlapy. Třeba zrovna jeden, který směřoval do okolí Karlštejna neboli Karlova Týna, jak tomu hradu říkával, a o němž svědectví zachoval spolužák Václav Mach:

„Mácha nás několik kolegů vyzval, abychom šli společně v červnu na pouť u svatého Ivana, v místě u Karlova Týna. Jednalo se nám o čas, neboť byla kolegia (školní přednášky) a za jeden den se nám nezdálo možné tu cestu pěšky tam a zpět vykonat a Karlův Týn navštívit. Podle Máchova návrhu jsme se vydali odpoledne, když skončily přednášky, po páté hodině Oujezdskou branou na cestu. Mácha nás ujišťoval, že zná kratší, postranní cestu ke Karlovu Týnu, že tam na noc dorazíme. Bylo nás deset. Cestovali jsme zprvu po silnici, pak nás vedl mimo silnici. Už se blížilo večerní temno. Vozová cesty, kterou jsme kráčeli, se nám ztratila v polích. Nastal zmatek; nevědouce ani směr cesty, smáli jsme se Máchovi. On si připevnil na záda bílý šátek a řekl: Jen za mnou. Kráčel jsem přímo za ním. Tu jsme spadli oba do rokle, ale šťastně, neublížili jsme si. Slyšíce štěkot psů, dali jsme se tím směrem k obci, ale nevěděli jsme, kde vlastně jsme. Nemohli jsme se u žádného stavení dotlouci, všechno tvrdě spalo, bylo už po půlnoci. Vtom se objevili dva mužští, kteří pravili: Á, páni studenti!“ Byl to lesní s hajným." Ukázalo se, že dorazili skoro až ke Karlštejnu, do vsi Budňany, která vznikla v době stavby hradu jako předhradí. Mácha je vedl dobře. „Druhý den jsme si prohlédli hrad. Průvodčím nám byl Mácha sám, znal všecko velmi dobře, takže hradnímu průvodci nezbylo než za námi jenom kráčet. Bolestně jsme v kapli Otce vlasti Karla IV. zazpívali Hospodine, pomiluj ny. Byla hanebně oloupena, zůstaly jenom díry po vyloupených drahokamech. Mácha vstoupil na dřevěnou pavláčku pod cimbuřím řka: Tady stráž každou hodinu provolávala Dál od hradu, dále, ať se nestane neštěstí nenadálé! Když to viděl průvodce, zděšeně vykřikl, aby se rychle vrátil, že trámy ve zdi jsou zpuchřelé. Kdybych se zabil, spadnul jsem s pavláčkou Karlovou. V chodbě u pavláčky byla dvířka hnědočerně natřená, na nich byl nápis starým písmem vyhotovený: Pane Jezu Kriste, račiž tento klenot zachovati do nejdelší smrti. Průvodce pravil, že toto je komůrka, kde bývala uložena koruna, žezlo a jablko korunovací Karla IV. Otevřevše dvířka, spatřil jsme v komůrce – neřád lidský.“

Tak to byl vskutku přesný zápis o cestě na Karlův Týn, jak ho poctivě zaznamenal Máchův spolužák na právech Václav Mach. Právnicky bezchybně. Ale nic víc. Na rozdíl od Máchy, který dokázal, že i popis může být básnický. Ten výlet na Karlštejn nebyl bez následků. Účastníky pochodu vyslýchala policie. Prý proč tam šli společně, jaké písně tam zpívali, kdo všechno s nimi byl a kdo ten výlet začal a vedl. Mácha dostal za trest karcer, což bylo školní vězení. U spolužáků se tím neshodil. Spíš naopak. Jeho vážnost jenom vzrostla.

Máchův zpovědník

„Zápisník, to byl Máchův zpovědník,“ říká se v knize Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi od dr. Miroslava Ivanova. Svěřoval se mu s mnohým... i s těmi nejintimnějšími věcmi, který by nikdy nikomu neřekl. Vlastně jich bylo víc, těch zápisníků, ale kolik, to nevíme. Některé se zachovaly ve větší úplnosti, z jiných zbyla torza. První byl nadepsán Admerkungen, tedy: Poznámky. Střídá se v nich německý text s českým, dojmy z četby literatury, glosy, poznámky k budoucímu dramatu nebo básni... Další autograf nadepsal autor Poznamenání. Zajímavé je, že na titulním listu zkoušel Mácha sedmkrát napsat krasopisně slovo Díla, pak několikrát latinkou Díla... Všecka práce... Díla jeho. Jako by ta slova na něj působila sugestivně. Koneckonců, báseň Máj vyšla s honosným titulem Spisy, a pod tím bylo poznamenáno Díl první, svazek první. Třetí autograf Máchův nese označení Malý sešit. Zbyl z něho jenom jeden list, ovšem s důležitým obsahem, protože tu najdeme náčrt Máje.

Souběžně s tímto sešitem existoval ještě Velký zápisník, a potom deníky z cesty do Itálie a Pouť krkonošská. Na šesti stránkách svého zápisníku si Mácha nakreslil perem rámečky, jakési obdélníky, vždy po dvou. Aby se velikost shodovala na všech listech, označil si výšku obdélníku vpichem, který procházel všemi těmito stránkami. Do rámečků potom během své cest kreslil hrady, které viděl a navštívil. Tam, kde při své kresbě začal příliš vysoko, takže by se mu do narýsovaného obdélníku nevešla nebo by překročila horní linii rámečku, poznamenal u stavby slovo "höher," tedy že je vyšší. Nekreslil všechny hrady, jenom některé. A aby v nich měl pořádek, pořídil si seznam. Je pečlivě sestaven, každý z nich, i zřícenina nebo zámek mají své pořadové číslo, celkem 90 položek, což znamená, že Mácha navštívil přinejmenším 90 hradů. Jenštejn, Karlštejn, Žebrák, Točník, Valdek, Poděbrady, a tak dále, a tak dál. Vpravo u jmen hradů jsou uvedena čísla, jednička, dvojka, trojka. Znamenají možná počet návštěv, možná kolikrát je kreslil. Nevíme.

Kresby dělal tužkou, některé vybarvoval – většinou jemnými barvami, světle šedou, světle zelenavou, světle šedomodrou. Měl výtvarné vidění, a nejenom vidění, i značný talent. Ty kresby mají rukopis. Pozná se to hlavně na stromech. Koruny stromů mají kadeřavý obrys, jakoby krajkový. Tato kadeřavost, „kudrnatost“ stromů je charakteristická právě pro jeho způsob kreseb, podle ní je bezpečně poznáme. Mácha byl pečlivý kreslíř. Jeho les se skládá z bezpočtu kresbiček stromů, jakoby nevynechal ani jeden. Měl sice neškolené, ale přirozené a výrazné kreslířské nadání, viděl malířsky, což se dá odvodit i z popisu přírody nejenom v Máji, ale i v ostatní jeho poezii. Jeho putování na tyto (většinou) zříceniny souvisí s jakýmsi plánem na moderně pojatý cestopis Čech. Předmluvu už měl hotovou: „Podávám v tomto spisku některé příhody na svých cestách, z nichž mravy, povahy a způsoby jejich obyvatel se poznati mohou. Hynek Mácha.“

Ano, víme přesně, od kdy používá budoucí básník jméno Hynek Mácha, popřípadě Karel Hynek Mácha. Od 15. března 1831. Hynek má být přesný překlad původního Ignáce, ale není. Je to ve skutečnosti zčeštěný Heinrich, tedy Jindřich. A Karel? Toho si Mácha vypůjčil (snad) od svého příbuzného, rychtáře Karla Máchy, anebo (kdoví) možná rovnou od Karla IV. Každopádně se právě pod tím jménem stal nesmrtelným: Karel Hynek Mácha.

„Bude snad mnohému podivné, že obrazy ze života mého s večerem počínám, jako by v tak mladistvém již věku nade mnou se soumračilo? I mně samému divné to přichází, že skoro všecko u mě s večerem počíná, a sice tak, že jsem uvykl počátek všeho večerem a večer počátkem všeho považovati; a tak se mně i mladost má, první věk života mého, večerem býti zdá; taktéž, kdykoliv jsem srovnání života lidského s rozdíly celého dne četl, soudil jsem, že by neslušelo čas dětinství a mladosti první s jitrem srovnávati, jako by neměla léta jinošství polednem slouti, jako by neslušelo věk mužný k odpolední a stáří k večeru a noci připodobniti; nýbrž vždy se mi podobalo, jako by se patřilo dětínství večerem, věk jinocha nocí a tak po sobě nazývati. Neb člověk dítětem vstoupí ve svět tento; v růžových červáncích plane země v objetí večerním jako krásný tichý obraz; jen nejbližší krajina jest jasná, jen jí lze dohlédnouti; dálné hory před i za námi jen co šeré stíny se míhají po večerním nebi. Tak tichá se objevuje země s tvory svými v jasném oku v nevinné duši dítěte; ono nespatří, než co mu nejblíže, nezná přešlost, nehádá v budoucnost; vše mu tichý, krásný slibuje život, ono v nevinnosti své žije co v západu luhů večerních; věk jeho rychle pomine, rychleji než večer jarní.“

Noc na Bezdězi, tak se jmenuje povídka, kterou Mácha napsal. O samotné hradní zřícenině se toho nedočteme jenom okrajově, zmínky o ní tvoří pouze jakousi kulisu. Kulisu k tomu, co se básníkovi honilo hlavou a sem tam se to dostalo na povrch. K většímu nebo menšímu zděšení okolí. „Často jsme spolu na procházky vycházeli,“ vzpomíná Máchův spolužák Václav Mach.

„Jsouce tak jednou na Vyšehradě, usednul jsem na jednu kládu. Mácha, aniž bych to byl pozoroval, vylezl na nejvyšší kládu a náhle vykřiknul: Praskni, strůno! Obrátil jsem se a viděl jsem ho, jak stojí s rukama ku Praze vztyčenýma. Přednášel jakousi ódu na slávu Vyšehradu. Byla to improvizace – aby vstali chrabří velikáni a pohlédli na naši dnešní bídu. Tak to činíval často, svým bolestným citům dával průchod. Ve své chýšce zpíval při kytaře vždy smutné písně, málokdy veselé. Zápis Václava Macha znovu potvrzuje to, co uváděli i další jeho současníci: Hynkovo chování bylo mnohdy nečekané, výjimečné, někdy i exaltované. Miloval české památky, zvlášť hrady, kreslil si je, znal jejich historii. To, co psal o svých cestách, o svých Hradech spatřených, však nepatří jenom do cestopisů. On si do své paměti a do svých poznamenání ukládal – jako do nějaké databáze - dojmy, náladu, situace, to, co bude (třeba už záhy) potřebovat. „1. srpna 1832. Vyšli jsme s Hindlem ráno ve čtyři hodiny. Ve dvanáct hodin byli jsme na Mělníku pod zámkem zrovna nad Labem, kde se pojí s Vltavou; ve dvě hodiny jsme byli u kaple svaté Trojice neb svatého Jána. Vyhlídka na hory – Bezděz. V šest hodin na Kokoříně, odtud jsme šli na Housku, zabloudivše však zůstali jsme v největším dešti pod šírým nebem v oudolí Svatovojtěšském as hodinu cesty od Kokořína. Byla velmi tmavá noc; potok hučel ouzkým dolem, zdaleka klepal mlejn. Po půlnoci bylo na druhé straně potoka slyšeti klusot koně, viděti nebylo nic. Ke skále připřený nad šplouchající vodou, ani nepozdřímnuv. K ránu bylo viděti nějaké hvězdy, obzvláště denici, ale velmi mdle. Nežli jsme přišli do oudolí, kráčeli jsme hustým, starým lesem, jakého dřeva, nebylo k rozeznání, s kopce dolů. Sem tam leželo veliké kamení mechem porostlé a zamodralé mušky svítily na něm. Sešedše s kopce, tlapali jsme hlubokým rozmoklým pískem, po obou stranách příkré lesnaté stráně; doleji chmelnice, několik chalup, a stáli jsme před potokem. Domnívajíce se, že Houska vpravo od nás ležeti musí, obrátili jsme se v tu stranu, ale nešťastně, Houska ležela vlevo. V noci jel někdo po druhé straně.“

„2. srpna 1832. Nevyspalí kráčeli jsme nadmíru krásným oudolím k Housce. Písková skaliska sem tam jedlemi, smrky a jiným jehličím porostlá stála nám po pravé ruce, po levé vzhůru do kopce černé lesy, prostředkem hučel jarý potok, sem tam vesnička. V oudolí tom již od Kokořína panuje německá řeč, než sem tam ještě slyšeti jazyk český, jako by se vzpouzel vytisknutí z tak krásného dolu. Tak jsme šli vzhůru proti potoku, až kde si hluboko skulinou promlel průchod; tam jsme, obrátivše se okolo rohu vpravo, v nové, předešlému zcela podobné vešli oudolí. Brzy nás vlevo vzhůru vedla příkrá stezka na Housku.“

Autor zprávy o výpravě na Karlštejn, do které jsme se začetli před chvilkou, Václav Mach byl budoucí solidní úředník. Autor Poznamenání byl člověk s duší vnímavou, citlivou, básnickou. Opře se o balvan nad vodou a celou noc naslouchá šplouchání vln, všímá si kdejakého detailu, který navozuje atmosféru: kamení mechem porostlé, svatojanské mušky, klapot mlýnu, dusot koňských kopyt uprostřed noci. Ani přítel Eduard Hindl mu nevadil, aby do své duše nenasál všechno to, po čem toužil. Aby nehleděl ke hvězdám.