734. schůzka: To byl zvláštní člověk

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Máchova pamětní deska na hradě Valečov

„To byl zvláštní člověk“ – tak shrnul soud o Karlu Hynkovi herec Jan Kaška, se kterým stanul Mácha na jevišti českého divadla jako jeho kolega. „Na ulici by nikdo nebyl mohl tušiti v Máchovi obyvatele oné prosté, chudobné světnice na Dobytčím trhu. Bylť on pěkného vzrůstu tělesného a jiných předností snad až příliš si vědom a rád, někdy až nápadně, se strojil. Rozličné způsoby v jeho chování také někdy svou výstředností až urážely.“

Tak na něj vzpomíná Josef Bojislav Pichl, zatímco básník Boleslav Jablonský shrnul soud o Máchovi v jedné větě: „Bylo to člověk libující si v neobyčejnostech.“ A přítel a spolužák Václav Mach, ten ho zase viděl takto: „Hynek byl velmi skromný a střídmý v každém ohledu. Byl chování uhlazeného, jeho pohyby byly lehké, jeho mluva vážná. I když výrazu posmutnělého, ba často zádumčivého, přece se rád zasmál a žert prohodil.“ Kamarád Mach si Máchův obraz vylepšoval, jak jenom mohl. „Er was en kurioser Dingerich,“ říkal o něm později jeho bytný v Litoměřicích, švec Lorenz. „Chlapík, v jehož hlavě není všecko úplně v pořádku." Jak vlastně ale Mácha vypadal?

„Jeho přímá postava byla prostřední výšky, tvář snědá, aristokratického výrazu, pěkně formovaný nos, jiskrné černé oči, vysoké hladké čelo, černé vlasy a též takové i vousy, jimiž - proti tehdejšímu obyčeji - celou bradu i hořejší pysk obrostlé měl.“ Vraťme se ještě o pár vět zpět. „Rád, někdy až nápadně se strojil. Na hlavě měl červenou čepici, na nohou jezdecké boty s ostruhami. Když se takto procházel první den svého pobytu v Litoměřicích po náměstí, kde byla vojenská hlavní strážnice, voják na stráži se jeho zjevem vyděsil. V té době očekávali v terezínské pevnosti neúřední návštěvu arcivévody Františka Karla (to byl otec pozdějšího císaře Františka Josefa I.). Vojáček byl tak omámen nenadálým generálským zjevem, že začal tuřím hlasem volat: Do zbraně! Vojáci, z harmonického klidu vyrušeni, vyhrnuli se ze strážnice a jeden z nich pádil do blízkého hostince, aby co nejrychleji uvědomil nic netušícího velitele o vzácné návštěvě. Mácha však mezitím pochopil vážnost situace a vyřešil záležitost tím způsobem, že zahnul hbitě do nejbližší ulice a pak oklikami se navrátil do svého bytu.“

Už tu byla řeč, že Mácha rád navštěvoval Vyšehrad. Hledal tam starou českou slávu. Chodil sem často, zvlášť k večeru, při západu slunce. Jednou s ním byli taky dva, kteří jeho divadelně projevované vlastenectví jaksi nechápali: „Oba jeho průvodci naráželi neslušně na místo dávných, svatých památek. Mlč, zlosyne! zvolal Mácha a uchopil přitom jednoho z nich za rameno.“ „Nejsi hoden po této zemi kráčet, líbej ji!“ „Ti dva vyděšení bémáci (bémák byla přezdívka pro odrodilce) odtud utíkali až do Podolí. Mácha pak setrval do pozdního večera v hlubokých myšlenkách na místě zhynulé české slávy.“ Jeden těch bémáků pak o Máchovi řekl: „Er ist ein Narr. – Je to blázen.“

Podobně jako si pořídil seznam hradů - nazval jej Hrady spatřené – tak si s pečlivostí sobě vlastní sepsal, co všecko sehrál na jevišti. Jindřich Prachatický – v Blaníku. Tobiáš, vrchnostenský zahradník – v Hastrošovi. Konrád, hradní – v loupežnících na Chlumu. Mácha hrál ve společnosti Josefa Kajetána Tyla. Vystupoval pod pseudonymem – studenti měli tenkrát zakázáno hrát divadlo. Vymyslel si pro úřady krycí jméno – Milihaj. Těch položek v seznamu rolí je celkem šestnáct. Jaký byl Mácha herec, to se už asi nikdy nedozvíme, ale, o lecčems napovídá vzpomínka herce Jana Kašky. Přišel jako nový člen souboru na divadelní zkoušku a Máchovi se pořád nějak nezdál. „Když jsem poprvé vstoupil do společnosti herců, sypal na mě Mácha mraky svých pohledů tak nápadně, že jsem se musel tázat stranou, cože proti mně má. Tyl to ale zamlouval. Když přišlo ke zkouškám na jevišti, přidával Mácha ke svým pohledům i všelijaké vyjádření. Byl tak nešetrný, že v mé přítomnosti pravil: Já nevím, že Tyl takové lidi mezi nás přijímá, kteří se nemohou ničím vyznamenat. Naše pověst jimi jenom trpí. Ta Máchova slova se mne hluboce dotkla. Umínil jsem si, že po představení ze společnosti vystoupím, ale osud tomu chtěl jinak.“

Kaška dál líčí zkoušky na Klicperovu hru Žižkův meč i jeho premiéru a obsazení rolí. „Birkensteina hrál Trojan, i když byl původně zamýšlen pro Máchu, ale ten tuto roli vrátil, jelikož se mnou hrát nechtěl.“ Co Máchu vedlo k takovému chování? Kaška byl obyčejný krejčovský tovaryš a Mácha student vysoké školy, budoucí právník. Že by to byl důvod? Nebo se nabízí ještě nějaký jiný? „Při premiéře jsem měl největší úspěch já,“ zapsal si Kaška. „Všichni mi blahopřáli. Taky Tyl. Dával mi najevo, že je se mnou spokojen. A taky můj mistr krejčovský. S jeho dovolením jsem se mohl vzdálit od své práce a věnovat se divadlu. Po skončení mě několikrát vyvolávali. Když jsme pak divadelní šatstvo ze sebe skládali, otevřely se najednou dveře a do šatny vstoupil Mácha. Když mne spatřil, kráčel rovnou cestou ke mně. Kaško! Byl jsem před nedávnem tak nesmyslným, že jsem před vámi nešetrně pronášel urážky, které se vás musely dotknout. Odpusťte mi tu surovost! Dnešek mezi námi každou mezeru vyrovnal a já se vynasnažím, abych svým přátelstvím každou upomínku na to ve vašem srdci vymazal. Já nemohl pohnutím odpovědět. Stiskl jsem podanou ruku srdečně, a když mne Mácha přede všemi vřele obejmul a políbil, plakal jsem jako dítě, horké slzy smývaly mi z tváře líčidlo, a když se ozvalo ze všech stran volání Výborně, Mácho!, hlasitě jsem vzlykal.“ Přede všemi ho objal. Snad aby všichni viděli, že uznává svůj omyl. Anebo proto, že Mácha miloval velká divadelní gesta, a proto ta scéna... No... kdo ví. „V bývalém kajetánském klášteře na Malé Straně skrývala se Thalie česká, ochotníci ji vzali pod ochranu dobrou, že si ještě nyní vzpomínáme na ono divadlo ochotníků.“ „Oč se vsadíte, že bude tato dívka mou?“ pravil Mácha, okázav na dívku, která taktéž z ochoty Thalii sloužila. Byl to kapric Máchův, z kaprice se zamiloval – bez lásky.

Karel Hynek Mácha (Josef Uman: Tužková kresba podle Maškova sv. Jana Křtitele na Valdštejně)

To je jedna verze začátku Hynkova vztahu k děvčeti jménem Lori. Křtěná byla Eleonora, příjmením Šomková, narozená 25. února roku 1817 (tedy o sedm let mladší než Karel Hynek Mácha - v době, kdy se seznámili, jí bylo šestnáct let). A ta druhá verze? Na sklonku svého života (přežila Máchu o 55 let) poskytla Lori rozhovor novináři a spisovateli Josefu Ladislavu Turnovskému. V něm vzpomíná na člověka, který se zatím stal legendou:

„Žila jsem obyčejný život, až na dva roky, které můj osud spojily s osudem básníka Karla Hynka Máchy. Můj otec Josef Šomek, vojenský invalida, vyráběl podomácku krabičky pro pražské lékárníky a pro žižkovskou továrničku kapslovku Selliera a Bellota. Maminka, o deset let starší než otec, přivedla na svět ještě mé dva bratry a tři sestry. Bydleli jsme v Truhlářské ulici. Rodiče nás vychovávali dle tehdejších zvyklostí, zvláště nás dcery vedli k pokoře a poslušnosti. Úcta k rodičům nám nedovolila vzbouřit se či odporovat. Muži mě nezajímali, dlouho mě nesměli zajímat. Stýkala jsem se vlastně jen s rodinou a stejně starými družkami našich sousedů a známých. Až moje starší přítelkyně Magdalena Forchheimová uvedla mne do převážně mužské společnosti hereckých ochotníků, kteří připravovali české divadlo, jež se mělo hrát v divadle u svatého Mikuláše na Starém Městě. Neznámých lidí jsem se ostýchala, nicméně jsem dostala roli milovnice Libiny ve hře Václava Klimenta Klicpery Kytka. Zkoušeli jsme v Tylově bytě, chodívali k němu i mladí literáti. Jednou jsme se po zkoušce zastavili v Celetné ulici v kavárně U Suchých. Tyl poručil mně i své nevěstě Magdaleně čokoládu. Styděla jsem se mezi tolika mladíky. Jeden z nich, stoje o stůl se opíral, sledoval mě uhrančivým pohledem. Náhle přistoupil k nám a řekl mi: Prosím, jen pijte, panno, to vás příjemně zahřeje. Byla jsem zjevem mladého, asi třiadvacetiletého muže tak zaražena, že jsem sotva odpověděla.“

Tato věta jí přinesla osudovou lásku, Karla Hynka Máchu. Toho večera ji doprovodil domů a doprovázel ji pak napořád. „Mácha chodil do kostela ve stejnou dobu jako ona. Šel s ní po mši domů. Nechal se pozvat k rodičům na návštěvu. Přinášel jí knihy, a když mu řekla, že má ráda hudbu a zpěv, přinesl kytaru a zpíval. Nejraději měl Spi, má zlatá, a V borovém na skále háji. Když se později objevila Kde domov můj, byl by ji zpíval pořád. A Lori by ho poslouchala ustavičně.“ Mácha se v ní jenom viděl. Sice mu vadilo, že mluví především německy, proto jí svoje dopisy opsal v němčině, ale jeho cit byl silnější než všechny vlastenecké úvahy. Když už spolu nějakou dobu chodili, zapsal si Mácha do deníku příhodu, která se přihodila na cestě domů z pohřbu známého rodiny Šomkových, kterého se účastnil i Karel Sabina. „A já si tě nevezmu!“ Sabina na to řekl: „Sie lächelt zu dem Schmerz...“ Přeřekl se a hned se opravil: „Scherz, will ich sagen“ A ona nato: „Sagen Sie nur Schmerz.“ „Ty říkáš něco pěkného, jako slunce světlo a růže vůni vydává – totiž sama o tom nevíš,“ reagoval na ni Mácha. To, oč v hovoru šlo, byla německá slovní hříčka. Když ji přeložíme volně: Sabina řekl, že „Lori se usmívá té bolestivé zprávě... Vlastně: žertu chci říci.“ „Jen řekněte bolestivé...“ Schmerz a Scherz...

Hynek a Lori se po víc než jeden a půlroční známosti intimně znali, a přesto nemluvili česky. Kromě němčiny a češtiny byl ještě jeden jazyk používán. Tedy: používal ho pouze Mácha. Vyšel z řecké abecedy, přičemž zkonstruoval z různých znaků tajnou abecedu. Vymyslel si ji, aby některé údaje ve svém Deníku zašifroval. Aby nebyl přistižen. Mnohé jsou cynické, často vulgární, některé - svou sexuální otevřeností – až překvapující. Od básníka nečekané... Hm... jako by básník byl přece jenom něco jiného než normální chlap. Mácha jako by se přímo těšil všemi popisy nejintimnějších lidských projevů, snad ho to vzrušovalo, když podrobně líčil, co dělal on a co Lori. Tajné písmo Karla Hynka Máchy se podařilo rozluštit. Nikoli dnes, v době počítačů, nebylo zapotřebí žádného počítačového programu, Jakub Arbes se o to postaral. Ten problém ho přitahoval. Sám o tom osobitě napsal (věren svému stylu):

„Noc ze dne 11. na 12. prosince 1884 zůstane mi nezapomenutelnou. Byla temná a bouřlivá. Vichr úpěl a sténal, jak když v dálce dítě pláče – a mne pak hnala palčivá nedočkavost pustými ulicemi pražskými. Přiznám se, že byla zvědavost moje zřídkakdy tou měrou podrážděna jako tenkráte. Neslť jsem si domů dva lístky – nic více nežli dva malé, po obou stranách popsané čtvrtičky drsného, hrubého papíru, a přece vzácnost za našich dnů neocenitelnou – zčásti psaný, zčásti šifrovaný úryvek deníku Karla Hynka Máchy z roku 1835. Možno si představiti, s jakým zájmem vyslechl jsem zvečera v Umělecké besedě zprávu, že chovají v rukopisném archivu úryvek z větší části, tudíž úplně neznámého deníku Máchova – možno si představiti, s jakou nedočkavostí odnášel jsem Máchovo tajemství domů, abych je – bude-li vůbec možno – dešifroval.“

Tak to bychom měli úvod, hodný pera spisovatele, jenž se stal otcem romaneta. Pak už Arbes popisuje svoje úvahy nad metodou, jak šifry rozluštil. „Zanedlouho neměl jsem již pro nic jiného smyslu nežli pro podivná, křivolaká, co do tvaru neznámá neb i známá znaménka, jichž význam mi byl úplně tajným. Nespočetněkráte přelétl zrak můj oba lístky po obou stranách – každou řádku, každé slovo, každé znaménko upoutalo moji pozornost bezpočtukráte, nežli jsem se odvážil začít kombinovati.“ Vynecháme všechny nástrahy, které dešifranta na té cestě potkaly, a zastavíme se u prvního úspěchu. „Vtom se mi podařilo rozluštiti domněle aspoň písmenko jediné, vyskytují se osaměle, to jest bez spojení sen znaménky jinými. Mohly to býti spojky a neb i – nebo také předložky s, z, k, v a tak dále. Pro nejpřesnější kombinaci dospěl jsem konečně k přesvědčení, že to nemůže býti nežli spojka i. Vzápětí se však vyskytla překážka: v některých řádkách bylo domnělé moje i příliš často na počátku slov; český jazyk však nemá takových slov na i počínajících hojnost, i přesvědčil jsem se, že buďto znaménko to znamená písmenu jinou, nebo že není šifrované písmo psáno v jazyku českém.“ Arbesovo úsilí se na chvíli ocitlo ve slepé uličce, pak se však k řešení přece jen dobral: „Na scestí jsem byl sveden pisatelovou lstivou opatrností. Dle všeho věděl Mácha, na čem dešifrujícímu v první řadě záleží, a proto psal šifrované věty své jednou od levé ruky k pravé, jako se píše obyčejně, druhou řádku však naopak – od pravé ruky k levé, takže každé slovo bylo obráceno. Tím se také stalo, že znaménko i, kterýmž v češtině každý infinitiv a mnoho jiných slov končí, octlo se v řádkách naopak psaných na počátku slov, čímž mi další kombinace v míře přímo neuvěřitelné byla ztížena.“

Lori Šomková na portrétu neznámého autora z roku 1886

Rádi to panu Arbesovi věříme. Pan spisovatel se mezitím pokoušel prospat, ale v jeho snu ho náramně děsila Máchova lebka v otevřeném hrobě, přičemž z ní vykukovaly hlavy malých hádků, kteří měli kupodivu podobu dvou kritiků, svého času trhajících Máj na kusy. „Někdy po poledni následujícího dne se mi podařilo rozřešiti slůvko jsem. Mučil jsem se ještě pět nebo šest hodin, nežli jsem rozřešil asi deset nebo dvanáct znamének, pomocí kterýchž bylo již možno začíti permutaci slovní a větnou a ze slov kusých domysliti si znamének nových. Zvoliv si šifrované místo, rozřešil jsem takořka letmo slova koupil jsem. Tak jsem postupoval dále, zčásti jsem text permutací vyčetl, zčásti jsem se domyslil dodatečně smyslu, a to až do večera, kdy jsem se domníval, že mám rozřešena znaménka všechna.“ Avšak co naplat, když některé řádky smysl dávaly, některé zase... „Tak například druhá řádka zněla, když jsem nahradil znaménka písmeny, takto: alz lůp az retslophän irol orp elod.“ Nesmysl. Leda že...

„Konečně i tato záhada byla rozluštěna. Když jsem totiž četl předcházející šifrovaný začátek Koupil jsem... způsobem obyčejným, ale po něm druhou, zdánlivě nesmyslnou řádku od pravé ruky k levé, vyčetl jsem: Koupil jsem – dole pro Lori Nähpolster za půl zla- Nähpolster je poduška na jehly.“ Klíč k Máchovým šifrám byl nalezen. „Tajemství, o kterém básník předpokládal, že nebude nikdy odhaleno, ztratilo svou tvář. K prospěchu Máchově, či škodě?“ ptá se ve své knize Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi dr. Miroslav Ivanov, a sám si odpovídá. „Nelze jednoznačně odpovědět, pokud si neujasníme pojem škody či prospěchu. Jestliže Máchu lépe poznáme, jestliže ho zbavíme mýtů a legend, jestliže ho budeme posuzovat bez pozlátka klasika, lze snad hovořit o užitečnosti, i když se nám místo zlatohlavu objeví nahý člověk. Na druhé straně ovšem nutno citlivě určit hranici, za níž už nelze jít.“

To platilo ještě v 70. letech minulého století. Začátkem let devadesátých Intimní Karel Hynek Mácha vyšel knižně, a ten, kdo si tu útlou knížku nekoupil, může si za pár vteřin celý text vygooglovat na internetu. Nic už nemá tajemství, všechno je odhaleno. Ta otázka je však neodbytná a stále se vrací: Zdali je to dobře.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související