735. schůzka: Případ Máj

Tehdejší návštěva Bezdězu, zjištění, že nedávno byl právě v tomto kraji popraven mladík jménem Schiffner, který zabil svého otce, protože mu bránil v lásce, romantické prostředí, to vše se v básnickém přetavení do Máje promítlo.

Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam – zdá se mu – si v temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán,
v loupežnickém tam roste sboru.
Později vůdcem spolku zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
každémuť: „Strašný lesů pán!“ 
Až poslez láska k růži zvadlé
nejvejš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé,
zavraždí otce neznaného.
Protož jest u vězení dán;
a kolem má být odpraven
již zítra strašný lesů pán,
jak první z hor vyvstane den.

Jak to vlastně všechno bylo? Co se tehdy stalo? Tu tragickou historii prozradil Máchovi starý hostinský z Doks. (Jmenoval se Johan Nepomuk Kampe.) Jako mladý chlapec se dostal do Prahy, prožil tam těžké dětství, vyučil se číšníkem, pak si vzal bohatou vdovu a zařídil si na Malé Straně vinárnu. Když mu manželka zemřela, vrátil se do Doks. Bohatý, pochopitelně. Za ty peníze si najal u jezera (on to byl vlastně rybník, jmenoval se Velký a pocházel už z doby Karla IV.) stráň, kde vybudoval vinohrad, opodál zřídil vinný sklípek a letní restauraci. Podnikavý jedinec. Toto místo se stalo cílem mnohých výletníků, kteří přicházeli obdivovat zdejší přírodu, a také se občerstvit, pochopitelně. Kampe dokonce získal pro své hosty povolení koupat se v jezeře a dal pro ně postavit plachetnici.

Bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy se kolem tvoří.

Ano, i do Máchova Máje se Kampeho lodička dostala. Ale stále jsme nenarazili na to, co měl pan hostinský společného s tím tragickým příběhem. Bylo toho dost. On totiž provdal svoji dceru Rozárku za obchodníka s chmelem a vínem, za jistého Tietze. Což byl promyšlený obchodní tah. Ale třeba se ti dva měli rádi – to je druhá možnost. A právě z těchto dokských Tietzů pocházela matka otcovraha Ignáce. Ignáce Schiffnera. Neboli Hynka Schiffnera (jak se tehdy jméno Ignác překládalo). Zprávu o něm zapsal farář v Dubé Ambrož Glaser do Pamětní knihy své fary, jež byla založena Léta Páně 1652. Tak si tu historii vyslechněme:

„Léta Páně 1774 dne 7. května smutná věc se přihodila. Byl popraven Ignác Schiffner, jediný syn svého otce a toho roku i konšela v Dubé. Následoval svého otce k poli Saugraben nedaleko sochy svatého Prokopa naproti kolu šibenice – ten tam pracoval a klacky čili kolíky pro chmelnici přiostřoval. Zde se k němu syn přiblížil, aniž ho otec zpozoroval, a na tom místě řečený zločin spáchal. Dal mu několik vpravdě smrtelných ran do spánku. Nevinný a nic netušící otec se zhroutil a zahynul krutou rukou svého syna. Zploditele svého, vydávající-ho poslední vzdechy a zbroceného vlastní krví, vhodil otcovrah do rozsedliny nedaleké skály, aby na věky jeho krvavý a hrozný čin zůstal skryt. Leč druhý den, což byla neděle, občané po obědě konšela svého starostlivě hledali. Pole, les i sousední domy prohledali. Nenašlo se opravdu nic. Potom někteří pozorovali, že je syn pro ztrátu otce málo smutný a padlo na něho podezření. Po dlouhém hledání přišli zpátky k místu, kde den předtím otec měl pracovat. A když pečlivěji jednotlivá místa prohlíželi, spatřili ve skalní rozsedlině cosi bílého. Visela tam část košile. Přistoupili k samotné skále blíže, a zabitého svého konšela vidouce, byli zarmouceni. Potom spatřili a objevili i jiné krvavé stopy. Načež poručili synovi, aby přijel s vozem a odvezl svého otce do městečka. Když však mezitím syn jen nepatrné známky bolesti najevo dával, podezření proti němu se zvětšovalo. Jakmile bylo tělo zabitého přivezeno k jeho domu, byl volán syn na radnici, kde se již shromáždil úřad, a to pod záminkou, jak a kdy chce otce svého dát pohřbít. Na dané otázky však on ihned odpověděl: Páni konšelé a starší, zdá se mi, že máte proti mně nějaké podezření pro zabití otce! Když pak někteří z nich k tomu přisvědčili, pravíce: Ty sám jsi vrah, ihned klekl, říkaje: Když to ostatně už víte, přiznávám, že jsem ho zabil. A žádal o prominutí svého provinění, protože myslel, že je možno zločin vykoupit stříbrem a peněžitou pokutou. Tu byl ihned uvržen do vězení a brzy poté odveden do Mladé Boleslavě, kde se také opravdu kál, zločin své otcovraždy měl v ohavnosti a odpykal jej koncem července téhož roku lámáním v kole.“

Tedy obzvláště krutý trest smrti. V Čechách byl poslední takto vykonaný. tohoto způsobu v Čechách. Odsoudili ho ještě tereziánského hrdelního řádu k lámání kolem od zdola nahoru, což znamená, že kat mu okovaným kolem zpřerážel všechny končetiny. Žádné polehčující okolnosti mu nepomohly. „I když to byl mladík skromný, života bezúhonného a dobrého vychování.“ Proč tedy zabil svého otce? „Příčinou otcovraždy, jak sám potom doznal, bylo toto: otec nechtěl souhlasit se sňatkem, který zamýšlel syn uzavřít s dcerou jakéhosi zdejšího nádeníka. Aby toho přece jen dosáhl, použil neslýchaného, hrozného prostředku a takovým způsobem otce zabil. Dosti však! Kéž napříště lidé nic tomu podobného nezamýšlejí, kéž se o činu méně slyší. Přál bych si odevzdat tento zločin věčnému zapomenutí, ale brání a překáží tomu kámen a kříž na místě, kde se zločin stal.“

Nejenom kámen a kříž, ale i lidská paměť a lidské řeči. Od oné události uplynulo v době Máchovy návštěvy šedesát let, ale pověst o ní nebyla pořád živá... A jak známo, pověst málokdy ustrne ve své původní podobě, nýbrž se košatí, obohacuje podrobnostmi a dalšími odbočkami. Učitel Antonín Léhman z jedné vsi poblíž Mimoně zapsal do kroniky vyprávění o "jediném synovi purkmistra v Dubé" a o dceři „městského soudce.“ Zatímco u faráře Glasera šlo syna místního radního a dceru jakéhosi zdejšího nádeníka. Jiný kronikář (neznámého jména) převzal od pana učitele Lehmana údaj o soudcově dceři a navíc uvedl, že k vraždě došlo proto, poněvadž starý Schiffner, vdovec (což pravda nebyla, Schiffnerova manželka byla naživu) si chtěl vzít za ženu - synovu milenku.

A tady se nám ta historie pěkně zauzluje. Dívka se posléze utopila v místním rybníku. Zápis pana faráře Grasera z Dubé o něčem takovém neví, a vlastně otcovraha nijak zvlášť nehaní, naopak uvádí, že to byl „mladík skromný, života bezúhonného a dobrého vychování.“ (I tací však někdy vraždí.) Naproti tomu o jeho otci konstatuje suše: „Byl zavražděn.“ Skoro to vypadá, jakoby pan farář něco zamlčoval, jako by o něčem věděl, ale nechtěl to říct, a možná, že právě "to něco" se Mácha dozvěděl při posezení v dokském hostinci, který patřil panu Kampemu, příbuznému s rodinou Tietzovou, tedy s rodinou, z níž pocházela otcovrahova matka. A když psal Mácha Máj, tak ten motiv do své básně vložil, a ještě k tomu přidal, že hrdina vlastně svého otce nepoznal, protože ten ho jako dítě vyhnal, takže se chtě nechtě musel dát na šikmou plochu jako strašný lesů pán, tedy že byl profesí loupežník. Příběh jako vystřižený z nějaké pokleslé kramářské písničky. Příběh snad ano¸ ale Mácha z něj udělal velkou poezii.

Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! – 
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?

Otec, a svůdce? Takže to nebylo tak, že táta bránil synovu sňatku? Buď si motiv znásilnění vymyslel k celé příhodě sexuálně vypjatý Mácha, anebo zaslechl nějaké informace přímo v Dubé, kterou navštívil (zdejší zámek je na seznamu jeho Hradů spatřených), a svoje si zřejmě řekl i hostinský Kampe.

Ne vinou svou! – V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůli svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu? – 
Časně i věčně? – věčně – čas – 
Hrůzou umírá vězně hlas
obražený od temných stěn;
hluboké noci němý stín
daleké kobky zajme klín,
a paměť vězně nový sen.

„Když Ignác Schiffner vyslechl svůj rozsudek smrti, několikrát se odvolal. Přiznal se: Těžké mi bude umírat.“ A právě tento detail, totiž že se odsouzenec obává tíže smrti, dokázal Mácha rozvést v přímo geniální verše o vině, o budoucím čase, o temnu noci, kde žádný cíl.

Každé velké dílo (a to je zajímavé) se na svět prodírá nelehko. A ještě hůř se prosazuje. Naštěstí měl Máj prozíravého autora. On milý Karel Hynek vcelku předvídavě a správně tušil, že by jeho dílo rakouští cenzoři s chutí zakousli, že by prostě nikdy nevyšlo, a tak si vymyslel ďábelský plán, jak Máj prosadit a přitom na něm nic neměnit a ani neškrtat. Jak na to šel? Požádal svého přítele, aby v universitní bibliotéce navštívil cenzora, který v ní byl zaměstnán. Jmenoval se Zimmermann. Ten měl Máj číst a schvalovat.

„Dále!“ „Prosím, nerad vyrušuji, ale rád bych“! – „Co si přejete, mladý muži?“ „Víte, pídím se po jedné vzácné knize, ale nemohu ji nikde nalézti.“ „Ano? A o jaký titul se jedná?" "Inu, to právě nevím...“ „Neznáte-li titul, autora či aspoň zaměření oné knihy, těžko vám mohu...“ – „autor se tuším jmenuje Zimmermann, Jan Václav Zimmermann, a zaměření toho díla rovněž znám, ano, je to německé popsání starých chrámů a klášterů pražských. Slyšel jsem, že je to nadobyčej výtečná kniha!“ „Ó jistě, jistě, máte naprostou pravdu, a lze jen litovat, jak ty kláštery a chrámy nazmar uvedeny jsou. Lze doložit, jak krásný by to byl život pro pobožnou část Pražanů, kdyby bylo, jak bývalo; a také kdyby nebylo tolik bezbožných a nemravných lidí v Praze, jako jich nyní jest.“ „Z duše mi mluvíte, pane bibliotékáři. Nanejvíc je zapotřebí literatury, jež by zlý svět napravovala.“ „Ale jděte, kdo by ji u nás dělal? Staří píšou samé gramatiky a mladí samé básně na vlast, slast, lásku - pásku. To nevede k ničemu dobrému.“ „Jeden mladý člověk však napsal, pokud vím, ve velmi krásných verších báseň, kde líčí ošemetnost světa nejživějšími barvami a trest zasloužený hned přitom. Tu velebnost dobrota boží neméně se vidí v ladných zjevech přírody, jako zlá mysl lidská v bezbožných skutcích. Jest to mladý člověk, jenž to sepsal, a přeje si, aby mu možná bylo, dříve než to k cenzuře podá, vám báseň čísti, vykládati a vaší dobrotivé, otcovské rady přitom použíti.“ „I ať jen přijde. Já mu ve všem poradím. To mě těší, že se konečně někdo našel, jenž má smysl pro víru a mravy.“ „A prosím pěkně, na koho by se mohl můj přítel obrátit?“ „Zimmerman. Zimmermann jméno mé.“

Scéna jako ze Švejka. Na jedné straně téže osobnosti geniální básník, na straně druhé chladně uvažující pragmatik. Čemuž odpovídá i Výklad Máje. Sepsal ho na závěr své básně. V knize nevyšel. Byl určen jenom pro cenzora. „Následující básně jest oučel hlavní, slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májová proti rozdílným dobám života lidského.“ Mácha pochopil, že pro cenzora musí smysl celé básně posunout, aby prošla. „Děj básně této nesmí se co věc hlavní považovati.“ Tedy aby byl zločinec Vilém jaksi zaretušován, chraňpánbůh, aby v něm někdo viděl hrdinu. Profesor Jan Nejedlý (ano, s ním jsme se už na Toulkách sešli, a věru jsme z tohoto jazykovědce nezískali zrovna příznivý dojem) vystihl situaci přesně. „Je škoda, že Mácha v Máji od cesty pravé se uchýlil, zlosyna za předmět vyvoliv.“

Zkušený Nejedlý pochopil, že neběží jenom o oslavu májové přírody, ale že „hrdinou básně je zlosyn.“ Stačilo, kdyby k témuž závěru dospěl před časem Zimmermann, a Máj by nevyšel. Mácha si nebezpečí, hrozící jeho básni dobře uvědomoval. Celé jeho počínání kolem vydání Máje bylo logické. Nikoli vypočítavé, ale vypočítané. Promyšlené. Svědčí o tom i třetí důležitá věc, kterou podnikl v zájmu toho, aby knížka spatřila světlo světa. „Věnování mnohováženému pánu a panu Hynku Kommovi, usedlému měšťanu pražskému a vlastenci horlivému, na důkaz uctivosti obětuje spisovatel.“ Ten geniální básník věnoval svou novou, nezvyklou básnickou skladbu horlivému vlastenci a pekaři Kommovi. A k tomu věnování připíchl ještě vlasteneckou veršovanou slátaninu, vskutku nehodnou jeho jména:

Čechové jsou národ dobrý!
Nešťastný, jenž v nouzi lká,
nechť se k Čechovi obrátí,
ten mu rychlou pomoc dá;
byť i Čecha nepřítelem,
nešetří Čech jeho vin.
Čechové jsou národ dobrý,
a Ty Čechů věrný syn!
Věrný syn i bratr náš,
dobré Čechů srdce máš!
Opravdu velice vynalézavé rýmy...
Čechové jsou národ statný,
nepřemožen český voj.
Nechť se s vítězstvím rozloučí,
proti němuž český boj.
Čech kde stojí, krutá bitva
tamť, i mnohý slavný čin.
Čechové jsou národ statný,
a Ty Čechů věrný syn!
Věrný syn i bratr náš,
statné Čechů srdce máš!

Pro ilustraci to snad stačí. Toto dílko má celkem 41 verš a třicetkrát se zde opakuje slovo Čech nebo český. Říkáte si též – proboha, proč to Mácha spáchal? Protože jenom básni na této úrovni mohl poctivý pekař a horlivý vlastenec Hynek Komm porozumět...

Máj byl velmi rychle rozebrán. Nikoli proto, že by si okamžitě získal věhlas. Ne, díky hodnotě Máje to nebylo, alespoň ne při prvním vydání. Mácha byl romantik, ale vedle toho i veskrze prakticky založený člověk. Napsal všem svým známým ze studií, kteří působili na venkově a oznámil jim, že vydává Máj a že si jej mohou u něj objednat, s uvedením počtu výtisků, které by potřebovali pro své známé. Těch dopisů byla řada a všechny na jedno brdo. Pisatel nejprve zavzpomínal na studia nebo na nějaký společný zážitek z té doby, a pak následoval konkrétní návrh. „Dne 15. tohoto měsíce vyjde na moje outraty moje romantická báseň Máj, spíše veršovaný románek než romantická báseň. Asi sto exemplářů jsem na různých papírech a v různých cenách vydal. Piš mi, který exemplář potřebuješ pro sebe a kolik dalších a jakou cestou je chceš obdržeti.“ Báseň by šla na venkově těžko na odbyt, ale veršovaného románku se nikdo z poctivých vlastenců nezalekne. Tímto způsobem sice všechny Máje neprodal, ale ty, co mu zbyly, pak u knihkupců vyměňoval za jiné knihy a ty svým známým prodával. Účel světí prostředky. V tomto případě asi ano. Ale stejně – bylo to zvláštní: chladný, logicky přemýšlející mozek, chytrý a přesný – a současně mozek, který vytvořil poezii, nemající srovnání. Asi to tak muselo být.

Byl opět večer – první máj – 
večerní máj – byl lásky čas;
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol,
co sestru brat ve hrách dětinných.
A kolem lebky pozdní zář
se vložila, co věnec z růží;
kostlivou, bílou barví tvář
i s pod bradu svislou jí kůží.
Vítr si dutou lebkou hrál,
jak by se mrtvý z hloubi smál.
Sem tam polétal dlouhý vlas,
jejž bílé lebce nechal čas,
a rosné kapky zpod se rděly,
jako by lebky zraky duté,
večerní krásou máje hnuté,
se v žaluplných slzách skvěly.