736. schůzka: Padesát dní litoměřických

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bysta Karla Hynka Máchy v jeho světničce v Litoměřicích

Padesát dní litoměřických... Zhruba takový čas byl vyměřen básníku Karlu Hynku Máchovi, když do města nad Labem v šestadvaceti letech nastoupil jako praktikant neboli koncipient do advokátní kanceláře pana justiciára neboli doktora práv Durase.

Na břehu řeky Labe v Litoměřicích je příjemné posezení. Vlny narážejí na zarostlý břeh. Vlevo za řekou se vypíná zub kopce Radobýlu. Pod ním leží město Litoměřice. Jako by za pyšným pánem toho kraje vlála dlouhá vlečka.

Byla neděle 23. října roku 1836. V podvečer si na vrch Radobýl vyšlápl mladík s pohlednou tváří, která byla poznamenána drobnou jizvou pod pravým okem. Dvoukilometrová procházka, to byla pro něj hračka, za chvilku byl nahoře. Nahoře se nabízel krásný rozhled. Posadil se, vytáhl z kabátu papír a tužku a začal psát. Básničku. Nazval ji Cesta z Čech. Začalo se ale stmívat, tak psaní nechal, podíval se na město pod sebou, na stužku Labe, na pár světýlek, která nesměle blikala v okýnkách litoměřických domů. Jedno z nich bylo zvlášť jasné, kdopak to tak svítí? Ale to není světlo v okně! To je přece – oheň! Mladík se rychle zvedl, zapnul si kabát, klobouk narazil do čela a rozutíkal se. Běžel hasit požár, ale – kdybychom byli básníkem jako on - řekli bychom, že běžel vstříc svému osudu.

Mácha byl romantik. Jeho myšlení bylo sice logické, chladné, pragmatické, ale duši měl romantickou. Miloval všechno tajemné, dobrodružné, pokud možno i strašidelné. Chodil rád na staré hrady, putoval divokou skalnatou krajinou, vyhledával hřbitovy a popraviště, přespával na nich. Požár, který viděl tu říjnovou neděli z kopce Radobýlu, ho musel zaujmout. Byl romantik a určitě měl rád i bouřky. Taková, jakou při návštěvě Máchova bytu v Litoměřicích zachytil semtam náš mikrofon, by se mu asi líbila. Ale asi ještě víc ten požár. O tom, jak se to sběhlo s ohněm, se vyprávěla a možná dodnes vypráví nejedna historka. Není divu – neexistují důvěryhodné zprávy, záznamy, svědectví.

Neexistují... Jak to že ne? Existují, dokonce od očitého svědka. Hned po té příhodě sedl za stůl a napsal dopis. „Milí rodiče a bratře! Večer v neděli jsem ležel na Radobýlu, na jednom velkém kopci ze Litoměřicemi. Už byla tma, a vtom vyšel v Litoměřicích oheň. To jsem viděl z toho vrchu. Tak jsem běžel honem do Litoměřic, asi tři čtvrtě hodiny jsem měl co běžet, než jsem tam doběhl, a přece jsem byl jeden z nejprvnějších u ohně. To byl ale oheň: jedenáct stodol, samé obilí, najednou hořely, a vítr do toho foukal až hrůza; takovou jasnost a horkost jsem jakživ neviděl. Hořely stodoly po obou stranách silnice a vítr hnal plamen přes silnici, tak žádnej nechtěl přeběhnout. Já jsem svlík kabát a klobouk a jeden mi polil hlavou vodou, aby mi vlasy nechytily, a běžel jsem po každé straně hořících stodol a za mnou ještě tři lidi. Just byl ale nejvyšší čas. Mezi dvěma stodolami je krátké zídka a v té jsou vrata; jedna stodola hořela a druhá ne, ale vrata mezi nimi už hořela; kdyby byla vrata dohořela až na druhý konec, byla by od nich druhá stodola chytila. Tak já a kominík jsem ta hořící vrata, protože byla zavřena, přelezli, roztloukli jsme závory a porazili jsme je a vyhodili jsme je na silnici, pak jsem vylez na stodolu na špic a sedl jsem jako na koně a ti druzí mi podávali vodu a já jsem furt střechu políval, aby nechytila, ale sotva jsem tam vydržel horkem a větrem; vždycky než jsem vodu vylil, musil jsem si ksicht natřít a napít se. Tak jsme tu stodolu a celou linii za ní zachránili. Potom teprva přišly stříkačky, když byl oheň už slabší, protože by jim koně nepřeběhli přes silnici skrz plamen. Dnes v pondělí ještě tam pořád hoří.“

Požár byl v neděli 23. října 1836. V pondělí 24. napsal kromě listu rodičům ještě své snoubence Lori Šomkové. „Čekám pořád na psaní a žádné nepřichází, pročpak se mi nepíše?“ Ale nakonec bylo lépe, když teď nikdo nepřišel, protože kdyby se tu teď objevila Lori, znamenalo by to, že Ludvíček, synek, který se mu v říjnu narodil, je mrtvý. Když Mácha odcházel z Prahy, bylo dítě nemocné. „Hned jak toto psaní dostanete,“ psal domů svým rodičům, „odepište mi, jak se chlapci vede, je-li mrtev, musí na Olšanském hřbitově hrob míti, nejkrásnější pravím, neboť měl on mým jediným dítětem býti.“ Slovo jediným podtrhl.

Jan Zrzavý: Imaginární portrét Karla Hynka Máchy

Napadlo ho, že do Litoměřic mohla přijet ještě před svatbou. On by ji pak jako doprovodil zpět do Prahy, řekl by panu justiciárovi, že musí zařídit ještě nějaké záležitosti, týkající se stěhování, v Praze by byla svatba, ano, a potom znovu sem, do Litoměřic, a tady by přitom nikdo nevěděl, že se dítě narodilo jako nemanželské. Jenže si asi uvědomil, to že pozvání je jenom gesto, je přece zima. V dopise Lori udělá pomlčku a píše dál: ‚Jak dostanu peníze, koupím kamenné uhlí na topení, je prý zde laciné, a dříví je sáh za 11 zlatých.“ Teplo znamená domov. Až bude praskat v kamnech, zlepší se i nálada. Pak se podívá kolem sebe a vidí poloprázdný, smutný pokoj. Co všechno tu chybí... Aniž by v dopise udělal jakýkoli přechod, básník Máje prozaicky pokračuje: „Věci, co bych tu rád viděl a co tak vím, že jich bude potřeba: sekyrka, kleště, vidlice, lopatka na uhlí, přes, pukličky, mísa na polívku, jeden svícen, hospodáříček, struhátko, šráček na vanu, hrnce a talíř hliněný, žehličku, moždíř, vál a váleček, kisnu na uhlí, kořenku a troudník, provazy na půdu, noční hrnec (cínový), měchačky, mandlovačku, černé sukno na záplaty, firhaňky a mnoho jiného.“ Hrdliččin zval ku lásce hlas. A teď tenhle seznam, ve kterém nechybí kisna na uhlí ani nočník.

Úterý 25. října 1836. Byl zvyklý vstávat brzy ráno. Když spal někde venku v lese nebo v hradní zřícenině, budil ho první úsvit a zpěv ptactva. Ukrojil si z bochníku pořádný krajíc chleba a udělal pár kroků k oknu. Ten pohled z bytu v prvním poschodí ho přitahoval – kvůli němu si s jeho majitelem, ševcem Lorenzem nakonec plácl. „Byt můj v Litoměřicích jest jeden z nejpěknějších, které znám,“ psal brzy po svém nastěhování příteli Eduardu Hindlovi. „Celé první poschodí, samozavřití, dva pokoje, na kopci, právě nad Labem. Z jednoho okna vidím k východu proti řece k Mělníku na kolik mil. Ze tří oken hledím od pevností Terezína přes Bohušovice, Doksany, Budyň, Libochovice, Třebenice, Košťál, Mlíkojedy až k Radobýlu, a Hanžburek, náš svatý Hanžburek mi kouká všemi okny do postele, nechť ji postavím, kam chci. (Hanžburek je Házmburk neboli hrad Klapý.) A ten černý Košťál na obzoru plamenného nebe při západu slunce, a ty modré hory – a ta rovina – ty skupiny stromů po ní - a ty vinice kolem, v nich ty bílé domky – a to Labe pode mnou – a Hanžburek – to musíte vidět, to se nedá popsat. Ten byt mně bohové hor popřáli co svému ctiteli.“

Když se vypovídal, jaký dojem má ze svého bytu, vzpomněl si, že se mu také narodil syn. „Narodil se prvního října, a nepotřebuji hlavu srazit, neb kdybyste ho viděl, řeknete, to je mladý Mácha. Otec mé holky nechtěl, aby slehla doma, když tedy o půlnoci na ni to přišlo, vedli ji v největších bolestech pěšky od svatého Petra ze Soukenické ulice až do Jirchářů k svatému Vojtěchu k bábě, a sotvaže ji – dlouho ji hledavše - našli, zrodil se chlapec při vstoupení do pokoje. To dítě již v matce zkusilo, a pak při porodu, ale hledí mu to z očí. Svraštělé čelo hluboko přes oči vyklenuté, vystupující žíla na čele, zamračené temnomodré oči, a ten hluboký smutek v tak malém obličeji, Eduarde – to je můj syn.“

Středa 26. října 1836. Stále čekal na dopis z Prahy. Ale nešel – v pondělí, v úterý, ani ve středu. Když se večer vrátil z kanceláře a povečeřel, připsal k načatému dopisu rodičům a Lori domů pár řádků: „Jestli se mi ještě nepsalo, tak ať se mi píše hned; což nebylo ještě k tomu času od toho dne, co jsem odešel? Každou neděli, jsem povídal, aby se mi psalo – tak bych dostal každé outerý psaní. Že všecky pozdravuju, a jestli má Lori ty firhaňky ušité, ať mi to píše, já jí budu psát, kam se mají dát. Zrovna jedou šífy kolem, fangličky jejich se třepetají okolo oken; snad vezou uhlí, a mně je skoro zima. Ještě jednou že všecky líbám.“ Hlavně už dostat nějakou zprávu. Nebo se ze všeho zblázní.

Čtvrtek 27. října 1836. Lorenz nejenom ševcoval, ale před třiceti lety si otevřel dole v přízemí vinárničku. Brzy dostala po něm přezdívku: Schustermannel. U ševcovského mužíčka. U ševcátka. U švícka. „Bylo zde vlastně litoměřické předměstí, na Jánských schodech se tu říkalo,“ píše ve své Důvěrné zprávě o Karlu Hynku Máchovi spisovatel dr. Miroslav Ivanov: „Tady se Mácha usídlil a hodlal založit domácnost. Několik let tu jistě pobudou... vždyť musí uzavřít právnická studia, nejdříve apelační zkoušky, potom rigorosum. Na jednom konceptu se zachovaly jeho podpisy, kde zkoušel, jak to bude hezky vypadat, až se podepíše jako Dr. Mácha.“ Ale k tomu bylo ještě hodně daleko.

Pátek 28. října 1836. „Rozmilí rodiče! A Ty, Lori - i Ty, bratře! Zapřísahám Vás, nebem a co Vám je nejsvětější!, proč mi nepíšete? – Což je vám to žert? Jestli zde nemám v outerý psaní, tedy se vám co nejsnadněji zblázním! Je teď pátek před osmou hodinou, již jsem ležel; nejsem stavu vydržet; jdou na mě ustavičně takové ouzkosti, že jsem musil vyskočit a polonahý píšu, sotvaže zimou pero držím. Což je to žert, tak dlouho tady sám a sám, nic nedělat, kam a co mohu myslit, než jak je v Praze vám? a že ne všem dobře, to vím beztoho! Lori je nemocná, Ludvík snad mrtev; a já tu mám sedět a představovat si to nejhorší a do Prahy nemoct a psaní nedostávat. Či nevědí rodiče, jak by jim bylo, kdyby musili od umírajícího syna odejít a celý týden nevědět, jak je s ním? A ty, Lori, což je Ti to jedno, jak se mi vede? Já Vás v Praze nechtěl strašit, jak mi je, šetřil jsem Vás a jen jsem Vás prosil, abych měl do neděle psaní. Či by sem nemohl Michal přijít, jí vím, že v Praze nic nedělá... Jestli je Lori nemocná, proč se mi to nepíše? – Já jsem již dlouho nespal. Zas přišly na mně nějaké platy a já teď mám akurát jednu zlatku vídeňského čísla; již jsem dnes nesnídal a nevečeřel - obědvat budu moci zítra a v neděli, a v pondělí ani obědvat ne; a jestli v outerý prvního nedostanu od pana justiciára peníze (pochybuju, neb je svátek), tak umru hlady; neb že v pondělí nebudu mít co do úst dát, to je jako dvakrát dvě jsou čtyry. A nic bych si z toho nedělal; jenom ty ouzkosti, co mám každou noc, kdybych se jich zbyl! Vy nemáte svědomí! Což je Vám umírající syn žert? Co dělá můj prsten a rukavice? Váš Hynek Mácha. Tenhle list ať se mi schová, až přijdu do Prahy.“

00453127.jpeg

29. října 1836, sobota. Trochu se uklidnil. Včerejší večer musel být hrozný... V pokojíku měl zimu, a v duši strach, obludný a bezbřehý strach. Venku prší. Zatímco den následující, v neděli 30. října 1836, vysvitlo slunce. Po dešti a zimě to byl náhle obrat, i svět se zdál lepší. Pan justiciár pozval svého koncipienta na slavnostní nedělní oběd. Tak úplně zadarmo ten oběd nebyl – po obědě měl Mácha dojet do Milešova, na jakousi komisi. Byla to hezká neděle. Netušil, že jeho poslední. Do Milešova byly dvě míle, postilión u každé vsi zatroubil, Mácha měl na sobě svůj výstřední plášť i červenou čepici, kudy jel, vzbuzoval rozruch. To se mu líbilo. Zapomněl na špatnou náladu, i na to, že mu z Prahy nepíší.

Pondělí. Poslední říjnový den roku 1836. Máchu bolela podvrtnutá noha, ale od toho se neumírá. Začala ho však nějak divně zlobit střeva. Bolesti... vypadalo to na žaludek. A také průjem ho trápil čím dál víc. Úterý 1. listopadu 1836. Čekal na zprávu z Prahy, ale žádná nepřicházela. V polovině října, když se dozvěděl, že jeho synek Ludvíček vážně onemocněl, rozběhl se v noci do Prahy. Když se vrátil, měl nepříjemnosti. "Advokátní kancelář není holubník!" Od té chvíle denně vyhlíží posla. I dnes. Dívá se skoro zoufale do lejster, ležících před ním na stole, pokouší se zabrat do smyslu vět, odstavců, ještě že pan justiciár odeše... Na schodech se ozvaly kroky - že by se vrátil? Mácha začal psát honem nějaký koncept, pero drásalo papír, na dveře někdo zaklepal – „dále!“ – ve dveřích stál posel. Podle písma Mácha poznal, že mu píše bratr.

„Milý bratře, Tvé psaní jsme obdrželi, a právě když jsme jedli maso, jídla jsme nechali a já jsem jim musel tu radostnou novinu číst, jak se Ti vede. My tě všickni vespolek pozdravujem, a o čem jsi se nejvíc obával psáti, tak jsem přinucen Tebe o tom nejdříve zpraviti. Totiž že Tvůj roztomilý syn svého jména povýšil, neb ho nejmenujeme více Ludvíček, anobrž Ludvík, protože je už jak náleží zdráv a není mu třeba více po lžičce podávat pít, on už bere prs, a co se mu nedostane, tak pije zrovna z hrnečku nebo ze sklenky, a tak si přihne jako bratr řádu piaristického. Rukavičky jsem Ti ještě nemohl dát dělat, já už na ně nemám a matka nechce mi na ně dát, že má dost s dítětem velké vydání. Firhaňky ještě nejsou ušity, Lori je teprv v Litoměřicích bude šít. Byl jsem s Lori na faře kvůli ohláškám a tam jsem prosbu přednesl, farář se ptal, odkud je a kde křtěná; když mu to vše zodpovídala, přišla otázka na mě, ale teď se bratře ustrň nad láskou své milenky - láskou, ne hloupostí, to nesmím psát - tu se Lori ulekla, že nás snad hned ve svém pokoji večer při svíčce pan farář oddá, a tak vzkřikla, to není on, to je jeho bratr, já ale myslil, že zlobou a smíchem na zem upadnu. Pak jsem mu řekl, že jsi odešel do Litoměřic, že tam máš dostat službu, a on na to, že pro dovolení je nutno jít do Litoměřic a tam musejí být ohlášky Tvoje od pana děkana podepsané. Doma se Lori vymlouvala, že snad kdyby si pan farář všiml, že já to nejsem s ní u oltáře, tak že by vás byl stavu snad od oltáře odehnat, že Ty jsi s ní na faře nebyl. A myslí snad, že by si mě snad potom musela vzít.“

Hrob Karla Hynka Máchy na Vyšehradě (foto uživatel StaraBlazkova)

Povedená historie. I kdy Mácha ji asi viděl jinak. Všecko se mu zhatilo. Teď vyjde najevo, že není ženatý, i když to justiciárovi tvrdil a že jeho dítě je nemanželské. V roce 1836 (a ještě dlouho) potom vážný společenský prohřešek... Bylo mu zle duševně a teď už i fyzicky. Stále ho bolelo břicho. Že by přece jenom žaludek? Ba ne, to vypadá na střeva. Otřásl se, jako by na něho sáhla smrt.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová