737. schůzka: Kníže českých básníků

Je 1. listopadu 1836. Úterý. Bylo mu zle. Pátral v paměti, kdy naposledy se cítil tak bídně, ale nevzpomněl si. Byl párkrát na smrt nemocen, ale vždycky se z toho dostal. "Proč jsi se opovážila jednat proti mému příkazu a šla jsi ke svému otci? Chceš všecko nakonec pokazit? Pro mne je to snadná věc - vezmu svoje šaty a odejdu z Litoměřic. Kam? Nikdy se nedozvíš, zachováš-li se ještě jednou proti mému rozkazu - rozkazu pravím! - nikdy mne už nespatříš. Poroučím Ti tedy, přísně Ti poroučím, aby ses nehnula z našeho domu, nikam, pod žádnou, docela žádnou záminkou, ani na mši, ani ke zpovědi, ani na katechismus, nikam; nebo - !" Karel Hynek Mácha píše dopis Lori Šomkové. Poslední dopis, který jí pošle.

Takto se nevyjadřuje ženich pár dnů dní před svou svatbou... "- nebo --- jako že žije Bůh a má duše, a při svém životě Ti přísahám, nikdy mne už neuvidíš. Opovážíš-li se jít z domu k svému otci, nebo dokonce na faru nebo jinam, jako že je Bůh nad námi, odejdu od oltáře. Zůstaneš tedy stále a stále u Ludvíka, a kdyby Tě někam zvali, řekneš, že jsi nemocná - zrovna tak nesmí nikdo k Tobě - třesu se ještě vzteky, pomyslím-li si, že tam byl někdo z Vašich, a viděl hocha! - Obelžeš-li mne, až přijdu do Prahy, jen jedním slovem, přísahám Ti, že mne ztratíš na věky věkův." Měl pocit, že se mu všechno hroutí pod rukama... že Praha je od Litoměřic daleko... Lori si v té Praze dělá, co chce... stýká se s vlastním otcem, i když jí to zakázal. Namočil pero do kalamáře a začal udílet další rozkazy: "Přijdu v pondělí sedmého do Prahy, v úterý bude svatba a ve čtvrtek odjedeme z Prahy do Litoměřic. Nikdo nebude zván na svatbu, koho nepozvu já. Bude-li kromě Tvého otce v kostele někdo z Tvých příbuzných, odejdu od oltáře." Dopis je psán německy, jeho nastávající Lori Šomková uměla česky špatně. Slova jsou ostrá jako břitva. "To přísahám, Bůh je můj svědek, a že to tak udělám, to mne znáš. Igz." Žádný pozdrav na rozloučenou, nic. Ani křestní jméno, jenom jeho německá zkratka: "Igz." Jako Ignaz.

"Mácha hledal ideály v podobách ženských a nalezl jen ženské v podobách ideálních," napsal o něm po letech jeho přítel Karel Sabina. Když Hynek poprvé Lori spatřil, myslel si, že je to nejlepší, nejmoudřejší, nejjemnější dívka. Vypadala jako anděl. Jako zjevení. Dcera Máchova přítele Eduarda Hindla napsala: "Vyptávala jsem se otce, znal-li milenku Máchovu. Pravil, že znal, ale taková, jakou ji Mácha shledával, že nebyla. Bylo to prý děvče velmi pěkné, výrazné tváře, ale jinak docela obyčejné." Byla drobná, křehká, krásná. Když ji Mácha přivedl domů, aby ji představil svým rodičům, řekla mu jeho maminka, i když sama byla postavy malé: "Co jsi to za ťopku sobě vyvolil...?"

Čtvrtek 3. listopadu 1836. "Milí rodiče a bratře! Začínám se tu mít dobře. K prvnímu jsem dostal 16 zlatých, a každý měsíc dostanu další čtyři. Něco z toho musí jít na topení. Už jsem neměl peníze, ale znenadání mě pozval pan justiciár k obědu na neděli, pak mi dal zapřáhnout, protože jsem musil do Milešova na komisi. Tam jsem snědl šest velikánských vdolků. Každý se mi divil, jak jsem byl tlustý v obličeji a červený. Jak jsem ale dostal psaní a četl jsem, že Lori byla od nás z domu, tak jsem se rozvzteklil, že jsem z toho mohl mít smrt. Všecko jsem tu roztřískal. Ať tohle čte, a prosím vás, aby se ani z domu neopovážila - až přijdu do Prahy. Nepochybně přijdu už v pondělí. V outerý časně ráno bude kopulace, a sice u svatého Štěpána, a z Loriných přátel žádný nesmí při tom být, Bůh jest můj svědek, odejdu třeba od samého oltáře a vezmu Ludvíkovi chůvu. (Už se začal opakovat.) Teď chvála Bohu, budu moct! Její přátelé se opovážili říct, že jim dělám ostudu! Já jim ji teprve udělám! Žádný z nich nesmí k nim do stavení, ani se žádným ať nemluvějí, nic." Bolest ve střevech zesílila. Nechal psaní a rozběhl se na záchod. Chvílemi ho pobolívalo na prsou, a taky kotník, který si pohmoždil při požáru, nepřestával zlobit.

Přišel pátek 4. listopadu 1836. Teď má přece před svatbou. Je pátek, v pondělí musí být v Praze, nemá čas na nemoc. Svatba, stěhování do Litoměřic... justiciár Duras mu dal od pondělí několik dní volno: "Stěhování není maličkost, už se těším na vaši paní." Bylo mu jasné, že má v sobě nějaký neduh. Několik dní si vaří čaj, přinesl si koření, bylo to odporné, ale utěšoval se, že každý ten lok znamená trochu síly. Ještě včera věřil, že mu byliny pomohou. Dnes cítil daleko větší nevolnost než doposud. Slabost zachvacovala celé tělo. Chtěl požádat o vodu, že si bude vařit čaj. "Pojďte dál," zval ho bytný Lorenz německy. "Žena vám udělá polívku z vína. Na průjem je moc dobrá." Sedmičku vína smíchala se sklenicí vody, svařila to, současně rozmíchala čtyři žloutky s kávovou lžičkou mouky a troškou studeného vína. K tomu postupně přidávala horké víno a kousek másla, ale máslo bylo drahé a tak se polévka musela obejít bez tuku. Kamna v jeho bytě byla studená. Mácha poklekl a zatápěl, hrnek s vodou dal na plotnu.

Sobota 5. listopadu 1836. Za čtyři dny touto dobou bude už ženatý, svatba se přece nemůže odložit. Jenže co dělat, když bude hůř? Hodil do hrnku bylinky, ale z jejich vůně se mu zvedl žaludek. Oči mu padly na stůl, kde stál od včerejška talíř s vařenými bramborami. Cítil nechutenství, ale hltavě do sebe soukal jednu bramboru za druhou, jako by na tom záviselo jeho zdraví. Žaludek se znovu ozval, nic v něm neudržel, zvracel a měl průjem. Umínil si, že musí do kanceláře. Šel opatrně, chvílemi se přidržoval zdí, musel odpočívat. Několikrát si myslel, že upadne. Pohyboval se, jako by byl opilý. Šel středem náměstí, tekla jím strouha, splašky z domů a dešťová voda tvořily cosi ošklivě kalného a téměř černého. Mácha se zachvěl, opřel se o zeď, zvracel. Tady ho zastihla Lorenzová s lékařem.

"Váš bratr, pane Mácho," psal později švec Lorenz Máchovu bratrovi Michalovi, "váš bratr tvrdil, že jde omluvit se do kanceláře. Vzali jsme ho hned zpátky. Doma dostal léky a zatopilo se. Dveře i okna jsme otevřeli, aby se kouřem z kamen nezadusil." Lorenzův dopis Michalu Máchovi je spolehlivá zpráva o posledních Máchových dnech. Není však jediná. Rozepsal se i bohoslovec Vincenc Náhlovský: "Přišel lékař, a hnedle mu lék pro pocení předepsal. On se měl potit - avšak jeho pokojíček byl studený, dříví žádného neměl - a i domácího pána dříví mokré ani hořet nechtělo, až teprv od souseda dřívím přinešeným zatopili. V kamnech se poprvé topilo, tedy hnedle byl pokojíček plný páry a kouře - a to nemocného v potu, do kterého přece jen mocí lékařskou přiveden byl, ještě více zeslabovalo."

Mácha si naříkal na plíce, na bolest, kterou na nich stále silněji cítil. "Stěžoval si, že má plíce na uhel spálené," vypovídal švec Lorenz. "Chtěl jsem mu k posluhování někoho zjednat, ale nechtěl - obával se, že má choleru. Obsluhovala ho moje žena; on však jiné služby nežádal než vody k pití - té vypil tolik, že ji sotva nosit stačila; a když ji přinesla ze studny, zdála se mu teplá." "Já vím, já to cítím, že musím umřít, že mi tentokráte žádné pomoci není." Když to vyslovil, tak se těch slov zalekl, i Lorenzka se lekla, urovnávala mu polštář pod hlavou a těšila ho, uvidíte, že to přejde, docela jistě to přejde... ale nikdo z nich tomu nevěřil. Pohyb mu dělal těžkosti, připadal si neskutečně slabý.

Ztrácel hlas, až nakonec dával jen znamení rukou. K večeru přišel opět ranhojič, a když viděl, že je mu hůř, radil, aby k němu přivedli kněze. Lorenz šel pro něj. Když vstoupil k Máchovi, tázal se: "Já jsem duchovní a slyšel jsem, že zde je někdo nemocen, jste to vy?" Nato se Mácha obrátil, ale nepromluvil ani slovo. "Žádáte-li, abych vás s Bohem smířil, přijdu se svátostí oltářní a zaopatřím vás." Ale Mácha neodpověděl. "Ztišil se. Žena moje u něho sedíc, modlila se nahlas, žádajíc ho, aby co ona se modlí, on potichmo neb v paměti po ní opakoval. Pohodlně a lehce se posadiv, na pravou stranu se od ní odvrátil. As za hodinu viděla moje žena, jak levou rukou, již na boku ležet měl, třikráte svrchní peřinou pohnul. Žena se pořád ještě modlila; až posléze se k němu nahnula, dívajíc se, zdali bdí či spí; začala k němu mluvit - on jí neodpovídal, ona zkoumá, zdali dýchá." Nedýchal. Zemřel.

V prvním patře domku ševce, vinárníka a bytného Lorenze, jsou dvě místnosti, dnes bez nábytku, ten už vzal dávno za své. A pak tu jsou okna. Jsou dobře vidět i z protějšího břehu Labe. Jedno z nich bylo v den Máchovy smrti, v neděli 6. listopadu 1836, otevřené. Zahlédl je i básníkův bratr Michal, když do Litoměřic nic netuše oné neděle přijížděl.

Datum Máchova úmrtí ovíjí nejeden otazník. Oficiální záznam v knize úmrtí hovoří o sobotě 5. listopadu 1836. Toto datum lže. Kdo měl na tom zájem? Máchův bytný, švec Lorenz. Bál se cholery. Všichni v Litoměřicích, a nejenom tam, se báli, a nejenom cholery, ale jakékoli epidemie. Ani ve 21. století nejsme tohoto strachu ušetřeni. "Před pouhými pěti lety, od září do října 1831, byly české země zasaženy asijskou cholerovou epidemií, která postupovala z východní Evropy. Nejdříve se objevila na Moravě (20. září vypukla na Brněnsku) a pak i ve Slezsku, kde onemocnělo na 65 000 osob - třetina z nich zemřela. V říjnu se dostala do východních Čech a v polovině listopadu do Prahy. V českých zemích si cholera vyžádala přes 50 000 obětí; k menší epidemické vlně došlo i roku 1836." Tedy právě v roce Máchovy smrti. V Praze se toho léta cholera vyskytovala, i když už ne jako epidemie. Lorenz chtěl pohřeb co možná urychlit - den po smrti by se pohřbívání ještě neslušelo, ale za dva dny, to už bylo možné. Tradice o choleře v souvislosti s Máchou se udržovala i v dalších letech.

Když se v Litoměřicích objevil dva roky po Máchově smrti Antonín Pfleger-Kopidlanský, písař panské kanceláře a jinak horlivý dopisovatel do časopisu Květy, hledal Máchův hrob. Napsal o tom do Květů článek, ve kterém navrhoval postavit na hřbitově alespoň prostý pomníček, "aby každý sem cestující oučel své pouti našel a do takových nesnází nepřišel, do jakých mne samého hrobník vehnal, an po dlouhém rokování a dotazování na vršek travou porostlý v levém koutě hřbitova nejistým prstem ukázal a lhostejně doložil: Jestli teda myslíte písaře od advokáta Durase, co zemřel na choleru, to bude asi on. Myslím..." Později - to už Mácha národním básníkem - se cholera jako diagnóza nehodila, a tak učitelé vštěpovali svým žáčkům, že básník Máje, když hasil požár, nachladil se a onemocněl zápalem plic.

Dnešní lékaři nedávají za pravdu ani jedné, ani druhé straně. Jejich pravdě se blížící ortel se jmenuje - cholerina, cholerový průjem, popřípadě salmonelóza. Nasvědčují mu všechny příznaky: kromě průjmu a zvracení horečky, neuhasitelná žízeň, celková skleslost a slabost, přičemž vědomí nebývá porušeno. Kde se mohl nakazit, to už jsme slyšeli. Svědectví nám zanechal sám Mácha, když popisoval, jak bojoval s požárem: "Vylez jsem na stodolu na špic a sedl jsem jako na koně a ti druzí mi podávali vodu a já jsem furt střechu políval, aby nechytila, ale sotva jsem tam vydržel horkem a větrem; vždycky než jsem vodu vylil, musil jsem si ksicht natřít a napít se." Napil se kontaminované vody.

Měl velice hezký pohřební průvod... Přesně v den, kdy se měl ženit, v tentýž den. Když sem, do Litoměřic, přijel, tak hned ve svém prvním dopise odtud napsal: "Já jsem v Litoměřicích, a dá Bůh, zůstanu zde několik let." Zůstal zde sto dvě léta. V roce 1938, po Mnichovu, připadly Litoměřice spolu s celými Sudety nacistickému Německu. Na zabraném území se nacházel i Máchův hrob. S knížetem českých básníků se však čeští lidé nechtěli rozloučit. A tak jeho kosti putovaly po jednom století a dvou letech do rodné Prahy. V roce 1939, v měsíci máji, byl Karel Hynek Mácha po velkolepém průvodu pohřben na vyšehradském Slavíně. (Byl u toho i rozhlasový reportér a jeho svědectví se - byť pošramocené zubem času - dochovalo. Básník se vrátil domů.