732. schůzka: Ignác od svatého Petra a z trhu Dobytčího

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Maloch: Domy uprostřed Karlova náměstí, v pozadí chrám sv. Ignáce (r. 1858)

Na břehu řeky Labe v Litoměřicích je příjemné posezení. Vlny narážejí na zarostlý břeh. Vlevo za řekou se vypíná zub kopce Radobýlu. Pod ním leží město Litoměřice. Jako by za pyšným pánem toho kraje vlála dlouhá vlečka. V neděli 23. října roku 1836 (bylo to v podvečer) si na tento vrch vyšlápl mladík s pohlednou tváří, která byla poznamenána drobnou jizvou pod pravým okem. D

voukilometrová procházka, to byla pro něj hračka, za chvilku byl nahoře. Nahoře se nabízel krásný rozhled. Posadil se, vytáhl z kabátu papír a tužku a začal psát. Básničku. Nazval ji Cesta z Čech.

Začalo se ale stmívat, tak psaní nechal, podíval se na město pod sebou, na stužku Labe, na pár světýlek, která nesměle blikala v okýnkách litoměřických domů. Jedno z nich bylo zvlášť jasné, kdopak to tak svítí? Ale to není světlo v okně! To je přece - oheň! Mladík se rychle zvedl, zapnul si kabát, klobouk narazil do čela a rozutíkal se. Běžel hasit požár, ale - kdybychom byli básníkem jako on - řekli bychom, že běžel vstříc svému osudu.

Takže Hynek (zatím ještě Ignác) Mácha. Vlastně nejprve ani ne on sám, ale jeho rodiče. Maminka Marie byla drobná paní s modrýma očima a bílou pletí, žena jemná, znalá české historie. Pocházela z rodiny hudebníků Kirchnerů, varhaníků (dědeček hrál u svatého Mikuláše). Byla o dvanáct let mladší než její manžel Antonín, původně mlynářský tovaryš, potom voják, nakonec krupař. Když se oženil, bylo mu už ke čtyřiceti. První syn se mu narodil v době, kdy pracoval v některém pražském mlýně. Po Ignáci se přišel na svět ještě jeden syn, Michal. Ten byl mnohem menší než Ignác. Na jedné ruce měl čtyři prsty srostlé. Otec byl velký, silný muž. Hynek se mu podobal. Byl velmi tichý, málomluvný, ale pilný čtenář starých knih, zejména o historii.

Portrét Karla Hynka Máchy od Jana Vilímka

Bydleli v Praze na Újezdě, v jednopatrovém domě U Bílého orla. Ten dům, který měl na své fasádě skutečného bílého dvouhlavého orla, už dnes neexistuje, na konci 19. století byl zbořen. Stával pod Petřínem, nedaleko dnešního Tyršova domu. Dole, v přízemí, býval hokynářský krámek a hospoda. Ignác se narodil nahoře, v mansardě. Bylo to v pátek 16. listopadu 1810. Ten byt musili Máchovi brzy po Ignácově narození, v roce 1811, opustit. Jeho otec se totiž ocitl na mizině, neboť rakouské mocnářství postihl státní finanční bankrot. Opakovaně se pak stěhovali do čím dál lacinějších příbytků. Postupně žili u Petrského náměstí, v Mlýnské uličce, a pak na dvou místech v ulici Benediktinské, v jedné z nejchudších pražských čtvrtí, na Františku. Když bylo staršímu synovi šestnáct, sehnal si pětapadesátiletý, tuberkulózou postižený muž, lékařské potvrzení, že ze zdravotních důvodů nemůže své řemeslo, mlynařinu, dělat, a otevřel si krupařský krámek (ve kterém vyráběl a prodával těstoviny, kroupy a jiné mlynářské výrobky), a to hned vedle kostela svatého Ignáce, na Dobytčím trhu (to je dnešní Karlovo náměstí).

Ale my jsme teprve u Ignácova dětství a jeho prvních kroků. Podnikl je v okolí kostela svatého Petra, a sem, do školy při zdejší faře chodil žáček Mácha - těžko říct, zda s chutí nebo nechutí. Do děje nám nyní vstupuje náš hlavní průvodce básníkovým životem, neboť sepsal Úvod povahopisný, který vyšel v prvním sešitě Spisů Karla Hynka Máchy (spisy měly pouze jeden sešit, na další už neměl básníkův bratr Michal peníze). Jméno životopiscovo bude posluchačstvu dozajista povědomé: Karel Sabina. Ten o Máchovi napsal:

„Již co chlapec byl pln, pohyblivý, zkoumavý a v jistém ohledu i pilný žák, jak to pozůstalé školní vysvědčení dokazují. Ví se o něm, že již v prvním týdnu školních návštěv celou abecedu dobře zpaměti uměl a ku konci druhého týdne již vzorně slabikoval i četl. (Což by ukazovalo na Máchu-šprta.) Připomenouti se však musí, že nikdy nenáležel k oněm tichým bledým školákům, kteří bez nadání a ohně, od učitelských nedouků za mravné a pilné žáky držáni, nebývají jiného nic nežli neduživé stroje svévolnosti sprostoučitelské a očekávání o sobě vzbuzenému v pozdějších letech nijakž zadost nečinívají.“ (Říkám si - jestli psal pozdější konfident Karel Sabina své zprávy pro orgány tajné policie podobným šroubovaným jazykem, tak to si chlapci početli.) My si jeho slova vyložíme tak, že mladý Ignác rozhodně nepatřil k hochům ve vyžehlených šatičkách, že to byl kluk bystrý, chvílemi divoký, a co se týče dochovaných vysvědčení, neměl nikterak nadprůměrný prospěch. I když jeho inteligenční kvocient byl jistě vysoko nad normál. To lze předpokládat, nikoli potvrdit, protože IQ bylo vynalezeno až sto let po Máchově narození.

Karel Maixner: Portrét Karla Sabiny

Svatopetrskou farní školu měl na starosti český řád křížovníků, takže se (občas) vyučovalo i česky. Učil tu i jistý kaplan Hynek Knobloch. Když bylo Ignáci jedenáct let, věnoval mu pan kaplan česky psanou knížečku Kytka vonného kvítí. Ve věnování bylo napsáno: „K pilnému čtení obětoval tuto knížku Hynkovi Máchovi dne 10. září 1821 Hynek Knobloch, katecheta.“ Ignác neboli Hynek Knobloch, Ignác Macha aneb Hynek... Je to náhoda, ta záměna obou křestních jmen?

„Na čelisti pod pravým okem měl Mácha podlouhlou jizvu dosti značnou. Jak mi vypravoval, přihodil se od pádu ze zvonu, když co chlapec u svatého Petra pomáhal zvonit. Vylezl na lopatku zvonu a spadnuv poranil se,“ zmiňuje se ve své vzpomínce Máchův přítel Václav Mach. „Důležitý nález byl na lebce Karla Hynka Máchy učiněn na kosti čelní (objevilo se v antropologické zprávě profesora Malého z roku 1938 po převozu básníkových ostatků z Litoměřic do Prahy). Vpravo od střední čáry, těsně nad pravým obloukem nadočnicovým nalézá se příčně probíhající jamkovitý důlek. Je to zhojená jizva po poranění kosti. Poranění vtisklo slabě kost, která neodolala prudkému tlaku. Toto vyhojené poranění pochází pravděpodobně z mládí, kdy nebyly na lebce ještě vytvořeny nadočnicové oblouky. (Malá nesrovnalost, určitě si jí všimli i posluchači. Měl tu zřetelnou jizvu Mácha nad okem nebo pod okem? Záhadu vyřešil profesor Malý.) Rána, kterou při úrazu Mácha utrpěl, mohla proniknout kůží pod pravým okem a jejím výsledkem, když se zahojila, byla jizva, kterou tak přesně Václav Mach popsal. Úder při pádu nemusel však proniknout okem a mohl se projevit pouze tím, že slabě vmáčkl dovnitř mladou a měkkou kost. Toto vmáčknutí zanechalo stopu na čelní kosti.“

A jak to bylo s jeho prospěchem ve škole? Dochovalo se Máchovo vysvědčení, a to z další školy, kterou navštěvoval, u piaristů. „Z c. k. hlavní školy u piaristů se tímto dosvědčuje, že žák Mácha Ignác se v mravech choval velmi dobře, a předmětům, předepsaným na druhý běh, se naučil takto: Dobře to bylo z náboženství. Velmi dobře z biblické dějepravy, evangelia, ze čtení tištěné němčiny, čtení psané němčiny, čtení tištěné latiny, čtení psané latiny.“ Opět pouze dobře: Z počtů se zlomky, z počtů s trojčlenkou, z krasopisu německým kurentem, z krasopisu písmem kancelářským, z krasopisu latinkou. A pro změnu zase velmi dobře: Z diktátu a pravopisu, z německého jazyka, z uvedení k písemným pracím, ze čtení a psaní podle diktátu latinských slov. A ještě jednu velmi dobrou vyfasoval Mácha: Z pilnosti. Stupnice známek byla tehdy od nejlepší k nejhorší: Velmi dobrý, dobrý, prostřední, slabý. A ještě douška dole na tom vysvědčení: „Tento žák zasluhuje tudíž, aby byl zařazen mezi žáky první třídy s vyznamenáním.“ Máchův pan ředitel (neboli hlavní ředitelský správce), a pan třídní učitel se jmenovali opravdu krásně: Eustach Treutner a Quirin Menschik. Ten druhý běh, o němž se psalo na začátku, a do kterého byl Mácha oprávněn postoupit, to bylo novoměstské gymnasium. Ignáci Máchovi bylo čtrnáct let.

Nácíčkova školní léta

Za časů Ignáce Máchy (kterému mohli doma říkat pravděpodobně Nácíček, neboť Nácíček je domácká podoba ke jménu Ignác), tak tedy za jeho časů začínala škola trochu jinak než dnes. Školní rok startoval třetího listopadu a uzavíral se sedmého září. Učilo se asi dvacet hodin týdně. Ve čtvrtek bylo volno. Nejdůležitějšími předměty byly náboženství a latina, pak se vyučoval dějepis a zeměpis (známkovalo se dohromady jednou známkou), matematika, později přibyla ještě řečtina. České hodiny patřily k výjimkám, jenom někdy bylo české dictando. Když sečteme všechny známky ze všech předmětů za všechny ročníky na gymnasiu, zjistíme, Mácha na vysvědčení dostal 7x první stupeň, 19x druhý stupeň, třetí stupeň se mu na vysvědčení objevil devětadvacetkrát a čtyřka jednou. Ta čtyřka byla z náboženství. Jinak trojky měl z dějepisu a zeměpisu, což působí dost divně vzhledem k tomu, že jeho pozdějšími největšími koníčky byla historie a cestování. V čem vynikal, to byla matematika.

„Třebaže studoval s pozdějším slavným filosofem Augustinem Smetanou, nenašli k sobě cestu,“ praví se v knize dr. Miroslava Ivanova Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi. „Mácha byl příliš divoký, bujný, nezkrotný. Znovu se potvrdila dávná pravda, že školní výsledky nemusejí ukazovat či naznačovat pozdější životní cestu.“ Ještě jedna věc pravděpodobně způsobila, že Mácha, i když byl nadaný, házel učení za hlavu: jeho vášeň k četbě. Zatímco ostatní studenti z jeho třídy snaživě vyráběli domácí úlohy nebo biflovali náboženské poučky, Máchovi učarovaly knihy. Svědectví o tom přináší i Karel Sabina ve svém Úvodu povahopisném: „Liboval si v čtení rozmanitých kněh, mezi nimi dobrodružné rytířské pověsti první místo zaujímaly. Tu již brousila se obrazivost jeho na výtvarech básnictví, jalových sice co do ceny, ale působením svým na nezkušenou mysl důležitých. Polomrákota tmavých lesů, soumračné stěny zbořenin hradebních, velebné kobky staveb středověkých, vysoké klenby a tajemné chodby, vše ty malebné obrazy a zsinalé památky dávných věků zašlých... to byly předměty, jakéž Máchovu fantastičnou mysl vábily. Zalíbení toto přešlo z kněh do života, takže již co študent v nižších školách často zatoužil po prostoře a po pohledu na tyto krásy, jichž se byl v knihách dočetl. I vyšel si často na venek, kde u pozorování přírody již v mládí se s ní seznámil a spřátelil.“

Tak jako měli Máchovi rodiče krupařství na Malé Straně, otevřeli si krámek i na Dobytčím trhu. „Do bytu se chodilo krámem, kuchyňkou do přízemního staveníčka v dvorku,“ popisuje Máchův domov jeho spolužák Václav Mach ve svých pamětech. „Sednice bývala nejspíše někdy pekárnou, jen o jednom okně obloukovém. V ní bydlel Hynek samoten, byla velmi tmavá. Temnost tato a osamělost bytu souhlasila úplně se smuteční duševní náladou Máchovou, jenž vždy jen snil o krásných a slavných časech vlasti, a o porobenství, v jakém se nyní nacházíme.“ Stejně vypovídá i svědectví Karla Sabiny: „Na úsudek můj, že všecky vnady poezie jeho jako květiny, barvami sice i vůní omamující, avšak z hrobu vyrůstající, působí, na to mi odpověděl: Za to nechť tato trudná komnata odpovídá.Bylť to vskutku příbytek pro básníka Máchova rázu jako naschvál stvořený; síň podlouhlá, úzká, tichá a vždy soumračná a chladná, zář slunce nezameškala se na stěnách jejích, nízkým oknem ledva podlahy na okamžik se dotknuvši. V čele na zdi visel obraz Karlova Týna; postel, stolek, dvě stolice, skříňka na knihy a kytara, to byl všecken nábytek. U přítomnosti jeho mělo vše to vespolek s ním ráz zádumčivosti.“ Vpravo do domku Máchových se vypínala Novoměstská věž s radnicí a věznicí - před ní stál pranýř. Uprostřed náměstí, plného kalužin a dobytčího trusu se krčily budovy kovárny a vězeňské nemocnice.

Jindřich Eckert: Románská kaple sv. Lazara mezi Lazarskou ulicí a Karlovým náměstí byla zbořena i s přilehlým špitálem v r. 1900

Ještě kousek opodál byly rozvaliny gotické kaple. Tady také ležel černý kámen, kterému se říkalo "Kámen sťatého," s letopočtem 1627, křížem a umrlčí hlavou. Ignác znal určitě dobře pověsti, které se o tom místě vyprávěly. Konaly se zde podivné věci: popravy nepohodlných šlechticů i kněží. Pod kamenem se prý nacházela tajná chodba; stačilo, aby kat chytil černý balvan za roh, smýkl jím – a do šachty pod ním vhodil bezhlavé tělo. Ta chodba prý ústila ve Faustově domě na Dobytčím trhu. Měl ten chlapec pěkné dětství, takové romantické: špitál věznice, popravčí kámen, tajemné chodby... a k tomu všemu hrůzostrašná četba, to by v tom čert, aby to na něm nezanechalo stopy. Možná i psychické, jak se o tom ještě přesvědčíme, ale každopádně literární. „Již na gymnasiu počal básniti. Plody této doby nesou v poměru k jeho mládí ráz hlubokomyslnosti,“ napsal o něm další spolužák Josef Bojislav Pichl. „V tomtéž čas vešel s Goethovými spisy v známost, a jak důrazně tyto Máchu dojaly, jeví se ve všech jeho potomních pracích.“ Mácha skutečně začal psát ve svých sedmnácti, osmnácti letech veršíky. Byly – německé.

Wie dich sie Stürme wälzen
wie die Nachtigal klagen...
Tak jak se bouřka převaluje,
tak jak si slavík prozpěvuje...

Byly to skutečně Versuche des Ignaz Macha, čili Pokusy Ignáce Máchy. Tak těch pár veršíků nadepsal. Nic moc. Ona byla tehdy celá česká poezie „nic moc.“

Tam kdes v lese na vysoké skále
Smutné stříbrozvuky pějí stále
Před časy stále převysoký hrad,
na němž bydlel rytíř Milorad.
(Tento příběh už sepsal Ignác Mácha česky.)
Miloval on slečnu Bělolinu,
Často býval u ní na Milínu,
Často jej skrz černý, hustý les
Vraný oř tam ku milence nes.

„Když byl Mácha na gymnasiu, přihodilo se jednou, že kterýsi spolužák Máchův provedl něco, zač měl být přísně potrestán,“ vzpomíná na začátku 20. století Božena Hindlová, dcera Máchova blízkého přítele Eduarda Hindla. „Hrozilo mu dokonce vyloučení z ústavu. Katecheta si umínil, že stůj co stůj neznámého viníka vypátrá. Uhodil na žáka, kterého měl nejvíc v podezření. Student se zarděl a začal koktati. Mácha poznal, že je s ním zle. Bylo v zimě odpoledne a ve třídě hořela zrovna nad hlavou Máchovou lampa. A najednou byla ve třídě tma. Mácha bleskurychle lampu zhasl, aby se mohl ohrožený kamarád z leknutí a z rozpaků zatím probrati. Byl to výborný nápad. Nastal zmatek, nové vyšetřování, a facit všeho byl, že katecheta přiveden byl na jinou stopu a viníka potom už nevypátral.“

František Fridrich: Praha, dnešní Karlovo náměstí

Doba gymnasijní mu skončila a on šel na universitu. Tehdy se ještě nemusil rozhodovat, kam se přihlásí. Na to měl čas, až dokončí filosofii. A potom se rozhodoval mezi medicínou, teologií, právnickou fakultou. Teologie byla pro něj z mnoha důvodů nepřijatelná. Toužil po svobodě myšlení. Věřil v Boha, ten se ale lišil od toho, jak mu ho líčili v hodinách náboženství. Medicína ho nelákala vůbec ničím, takže zbývala jenom práva. Každý se musí něčím živit.

Na lučině husy pasou,
pasou je tam pěkné panny;
letí sokol, - rozlétly se
sivé husy na vše strany.
Jedna husa, sivá husa
vzhůru letí pod oblaky.
Jedna z panen na lučině
za husou své zdvíhá zraky.
Huso, huso, sivá huso,
ohledni se na vše strany,
ohledni se po táboru,
co hoch dělá milovaný?
Na palouku bílý kámen,
při kameně voda běží;
na něm roští, a v tom roští
milý tvůj ubitý leží!

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová