731. schůzka: Chudý kejklíř

27. prosinec 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Škroup – Josef Kajetán Tyl: „Kde domov můj?“ Národní hymna česká. Vydání s poznámkami upozorňujícími na vžité  chyby při interpretaci. Tisk, Praha 1918 (z knihy Státní hymna České republiky v proměnách doby)
0:00
/
0:00

„Divadlo... ach, divadlo! Divadlo není pouhý šašek a kratochvilník. Divadlo má vyšší zájem nežli je umrtvování času. Vyražení a kratochvíle jest toliko roucho, pod nímžto se vážný duch skrývá a v tomto kuklení přístup k lidskému srdci hledá. A divák má na to hleděti, abych si mohl z toho něco vybrati, v paměť uložiti a pro celý život s sebou domů vzíti.“ Josef Kajetán Tyl: Chudý kejklíř.

České Budějovice 22. dubna roku 1856. Na jevišti, spoře osvětleném svíčkami, se hraje divadlo o divadle - Tylova hra Chudý kejklíř. Autor a představitel kočovného herce Zikmunda Herzoga Josef Kajetán Tyl trochu protentokrát pozměnil titul na Potulného komedianta.

Už přiblížil se čas odchodu harlekýnů,
už brzy scvrkne se ten polepšený svět
v paňácův dlouhý nos a ztichlou tamburínu,
líčidlo vyčichne a slova jakbysmet.

Tyl psal tu hru kdysi nahonem, ani si jí nějak moc nevážil. Teď mu zněla její slova... jeho vlastní slova... nově. Představitel hlavní role a autor ji hrál těžce nemocen. Zbývaly mu necelé tři měsíce života. Za osmdesát dní měl v Plzni zemřít.

Ve městě Plzni se jmenuje hlavní a největší náměstí, uprostřed s bartolomějským chrámem, který se chlubí nejvyšší kostelní věží v České republice, tak tedy se jmenuje náměstí Republiky. Kromě katedrály a radnice tu stojí cenný renesanční dům, kterému se říká Chotěšovský, a v tomto Chotěšovském domě sídlí Národopisné muzeum, v jehož sbírkách se nachází nejeden vzácný exponát. Mimo jiné i jedna nenápadná, a popravdě řečeno opotřebovaná truhla (právě ta vzbudila naši pozornost - svého času nás na ni upozornila věhlasná etnografka a historička paní doktorka Marie Ulčová). Ta truhla patřila Josefu Kajetánu Tylovi a byla jeho věrnou průvodkyní kočovným hereckým životem.

Poslední Tylovo představení

Chudý kejklíř, hraný v Českých Budějovicích, byl posledním Tylovým představením. Od té doby na prkna, která znamenají svět, už nevstoupil. „Herec jen tak dlouho žije, dokud na prknách stojí; co je mimo to - je pouhá příprava, vzrůst, škola, snění... Jenom večery, kdy hraje, jsou články jeho života.“ Herec jen tak dlouho žije, dokud na prknách stojí... Josef Kajetán stál na budějovických prknech a prudké bolesti mu stoupaly od boků do hrudi a do zad. Zatínal zuby a nutil tvář, aby neprozradila útrapy, ale jakmile vstal, bolestivý záchvat ho srazil zpátky. Křečovitě se držel stolu a zarýval do jeho desky nehty. Byl rád, když první jednání skončilo.

Jednou budem v stejném šatě
u nebeské brány stát,
choďme tady v hadrách, zlatě,
tam nebudou na to dbát.
Tam nalezne první místo,
koho blaží vlastní soud,
kdo tu neměl srdce čisto,
sedne v pustý, tmavý kout.

Zatímco jsme v Chotěšovském domě v Plzni brali do rukou s úctou a trochou ostychu do rukou věci, které patřily Tylovi a jeho rodině, v Českých Budějovicích běží stále představení. V dubnu 1856 ovšem. Tyl je hrál statečně. Věděl, že musí dohrát, aby vydělal na chleba sobě i druhým, ale musel se stále víc přemáhat. Za kulisami zůstával v šeru, aby se ho neptali. Sledoval hru, dával znamení k nástupu, napovídal, pomáhal spouštět oponu. Všechno, co se dělo na jevišti a co z něj znělo, mělo pro něj toho večera zvláštní význam, jako by kdosi předvídavý připravil pro něho slova role. Ta si ale napsal sám. „Sám nemám nic, ale snad zítra budu mít štěstí. A když ne, někdo se aspoň na mou komedii přijde podívat, a zase bude co jíst. Nechť sedí veselí miláčkové Tháliini na voze drkotavém mezi truhlicemi strakatého nábytku, nechť putují pěšky s uzlíčkem na zádech; kdyžtě před nimi ve večerní záři poklidné městečko svou vížku k obloze vypíná, každému počne srdce živěji klepati a ve všech končinách rozehřáté duše zaznívá otázka: Jak se nám zde asi povede?“

Chotěšovský dům

Po představení Chudého kejklíře neboli Potulného komedianta mu bylo hůř a hůř. Zatímco se na scéně řadila k odchodu známá Fidlovačka jako dohra a zpívala se píseň Kde domov můj (v Budějovicích tehdy poprvé a přitom jeviště a hlediště dohromady), přátelé Tyla z divadla odnášeli.

Vodňany. Asi třicet kilometrů od Českých Budějovic. Město, které měl Tyl rád a kam se teď z Budějovic vydal. Lépe řečeno kam byl odvážen. Kdysi na ně složil básničku:

Pěkně se zelená vodňanská krajina,
pěkně se zelená vodňanský kraj!
Vodňanská krajina pěkně se zelená,
vodňanští měšťané mají v ní ráj!

Teď neměl na vodňanské půvaby ani pomyšlení. Doktor Kudrna přišel právě v okamžiku, když se Tyl svíjel v bolestech. Když bolest trochu polevila, řekl mu lékař bez obalu: „Tyle, cos dělal? Za čtyři neděle budeš na prkně!“ Předepsal mu lék, po kterém se mu ulevilo. Nařídil, aby jedl jenom zeleninu a silnou polévku. Tyl však jíst nechtěl, prý mu žloutenka kazí veškerou chuť.

Pamětní deska na místě, kde roku 1834 J.K. Tyl napsal slova k pozdější české hymně na fotografii Luďka Kováře, Wikimedia Commons

Stroj si hody, zpupný světe,
v rozkoši se bujné top,
jásej, pokud jaro kvete,
nádherou si tělo zdob.
Však je šperk tvůj pouhá larva,
vnitř je hlodá žravý hryz,
na tvé kráse zhyne barva,
z tvojí slávy pojde hmyz.

Plzeň. Týden před smrtí. Tyla museli v pokoji vždy několik kroků vodit. 8. července chtěl ležet v předním pokoji. Když ho kolem poledne vzali do druhého pokoje, klesl do mdlob. Žil ještě tři dny. Mysleli, že brzy vstane z postele. Dýchal tak čistě a pravidelně, jako by byl skutečně zdráv. Zemřel tak lehounce, že nikdo z přítomných ani nepoznal, kdy se to vlastně stalo.

Několik okamžiků před koncem Chudého kejklíře alias Potulného komedianta napsal Tyl pro scénu, kdy se kočovný herec Zikmund setkává se svým vlastním otcem, tento dialog:

„Stařečku... to je divné, že tě potkávám, když jsem téměř u konce své cesty...“
„Jen jednoho syna jsem miloval, pro něj statek obětoval a zdraví, až jsem sám zchřadl, znuzovatěl, zbídačel.“
„Cože to pravíte?“
„Druhý nemá, o co by se rozdělil. A třetí... třetí syn se prý toulá někde po světě s kejklířskými provazy a je slavný.“
„Otče...“
„Synu... Po celých Čechách jde pověst o tobě.“
„Tedy jsem se neplahočil nadarmo...“
„Synku...“
„Tatínku.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související