730. schůzka: Divadlo vychází ze života a do života se vrací

20. prosinec 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02005091.jpeg

Josef Kajetán Tyl byl ve své podstatě tvor mírumilovný, nekonfliktní, usilující o harmonii a shodu. Přesto se ocitl – možná sám ani nevěděl jak – mezi mlýnskými kameny, před nimiž neviděl úniku. První střety začaly už v čase, kdy stál v zenitu popularity - hned na počátku čtyřicátých let 19. století. Věci, o nichž byl přesvědčen, dovedl Tyl jako novinář a divadelník hájit s neústupností přímo buldočí.

Když se k neústupnosti přidala jeho prchlivost (a té taky neměl málo), ocitl se často v nepříjemných situacích. Což v praxi znamenalo, že mu přibývalo osobních nepřátel, tak jako s léty přibývalo lidí, kritizujících jeho koncepci českého divadla.

Bylo co kritizovat – Tylovo pojetí divadla bylo poněkud jednostranné. Kladl důraz především na jazykovou složku obrození (v tomto směru patřil ještě k průkopnické jungmannovské generaci). Pro svůj postoj měl hodně důvodů. Česky v té době mluvily jenom nejchudší vrstvy měst a venkova. „Panstvo“ se pořád vyžívalo v němčině. Dokonce i herců, kteří by češtinu hrubě nekomolili, bylo tak málo, že ani na jediné tehdejší profesionální scéně, ve Stavovském, nebylo možné inscenovat jazykově opravdu čisté představení. (Maně mi bleskla hlavou myšlenka, že i dnes se s jazykově čistým divadlem setkáváme jen zřídka...)

Tenkrát však byla situace přece jen složitější. Tylovy dramaturgické možnosti byly velmi zúžené. Pokud chtěl tento, od 40. let hlavní představitel českých divadelních snah, hrát pro plné jeviště, což se po něm z ekonomických důvodů především žádalo, tak musel volit zcela nenáročný repertoár, odpovídající primitivnímu vkusu obecenstva. Kdykoli tak neučinil a laťku náročnosti stanovil výš, divadelní kasa prodělala, takže se dostavila drsná kritika z jiné strany: Tyl přišel s propadákem, který obecenstvo odmítlo! Tak se to psalo (trošku starobylejším slovníkem, ale smysl byl stejný). Kromě toho platilo, že tylovské divadlo bylo divadlem věčné improvizace. Dokonalá improvizace může být sice důsledkem herecké geniality, ale problém byl v něčem jiném. Valná část českých her v Praze byla uváděna po jedné nebo po dvou zkouškách, takže o jejich vyznění rozhodovali herci méně než suflér nebo inspicient.

Když se inscenace reprizovala dvakrát, třikrát, považovalo se to už za úspěch. Jazyk protagonistů byl (až na výjimky) příšerný (ještě horší než dnes, což znamená, že to muselo být hodně zlé.) Divadelní řeč překypovala germanismy a drnčící německou artikulací. (Na rozdíl od dnešní najmě ve vokálech rozvolněné americké češtiny.) Aby se ušetřilo (a šetřit se musí, neboť nějaká krize je vždycky na obzoru), hrávalo se často v kulisách německých inscenací. Česká vlastenecká hra na germánském hradě! Za tohle ale Tyl opravdu nemohl. Porodními bolestmi českého divadla vskutku nebyl vinen. Zápasil s daným stavem, jak nejlépe mohl. Jenomže - on byl bezesporu osobností mimořádnou a veřejné mínění si navyklo vidět v něm nejpřednější autoritu oboru, takže kritici veškeré nedostatky divadla personifikovali právě v něm, jako by právě on byl jediným viníkem.

Další problémy, konflikty, střety: Ty hlavní byly dva. Zpočátku se jevily jako ryze osobní (takové bývají nejhorší). „První vypukl v době, kdy ředitel Stavovského divadla (tím byl tehdy jistý Jan August Stöger) dostavoval kamenné divadlo, svou dobu skvěle vybavené v Růžové ulici (nedaleko Jindřišské věže na Starém Města pražském). Měl to být největší pražský redutní palác, vlastně tedy tančírna s kavárnou, kuřárnou a několika jídelnami. Od počátku to však byla budova ztrátová, proto byla brzy přestavěna na divadlo, kde se pak hrála česká představení, zprvu čtyřikrát, pak třikrát týdně, také večer. Vlastní soubor měl k dispozici technické zařízení lepší, než mělo Stavovské divadlo. Tyl zpola inkognito pro divadlo v Růžové dělal, co mohl. Jenže po prvním všeobecném nadšení následovalo rychlé vystřízlivění. Najednou se ukázalo, že když mají Pražané možnost chodit do divadla místo jednou týdně také čtyřikrát, není publika dost, a hlavně - není co hrát. Česká scéna žila nadále z podstaty, z her dávno povadlých, z pochybných frašek a kýčů. Staré nectnosti ledabyle připravených inscenací nezmizely, naopak se ještě prohloubily. Do roka a do dne musila mladá česká scéna přepustit místo německým inscenacím, produkcím kejklířů a akrobatů. Sama se opět pokorně přestěhovala do Stavovského, do skromných poměrů, kde bylo trpěna o nedělních odpoledních.“ A nesmělo přetáhnout ani o minutu, protože jinak by se po Češích nedalo pořádně uklidit, zamést a vyvětrat, jak už víme. Pro Tyla to bylo další hluboké zklamání. Cítil se vinen. Pomáhal dramaturgovi Justovi, který neuměl česky, s výběrem her. Zřejmě špatně. Ztrácel už sebejistotu, zvláště když drzý dvaadvacetiletý Karel Havlíček (publicista zatím zcela neznámý) napsal nedlouho po opuštění divadla v Růžové:

Stavovské divadlo na dobové pohlednici

K divadlu se nám jen nedostává –
dům, básníci, aktéři a publikum.

A právě tehdy (řečeno hokejovou terminologií „v oslabení“) se objevil zmíněný první konflikt, ve kterém Josef Kajetán Tyl "lítal." Už delší dobu měl táhnoucí se spory se svým konkurentem na jevišti Josefem Jiřím Kolárem. Se svým přítelem. Bývalým. Pes byl zakopán v tom, že Kolár sice byl nesporně velký dramatický talent a vzdělanec, jenom že svou povahou a viděním věcí od Tyla velmi odlišný. Kolár jenom nehrál. On také předkládal, psal hry, byl činný publicisticky. V tom všem se s Tylem shodoval, ale neshodoval se s ním v názoru na programové cíle českého divadla. Spatřoval je někde úplně jinde proklamativně vlastenčící Tyl. Kolár patřil spíš k nastupující „generaci klasiků, než ke "generaci zakladatelů“ českého divadla. Čím dál hlasitěji vytýkal Tylovým hrám lacinost a povrchnost; jeho dramaturgii pak podbízivost vůči vkusu toho nejméně vyspělého publika.

Josef Jiří Kolár na portrétu Jana Vilímka

Viděl například, že stranou repertoáru zůstávají ležet díla velikánů světové dramatické literatury, jakými byli Shakespeare, Schiller, Goethe, zatímco jsou běžně inscenovány laciné vídeňské frašky nebo nepříliš hodnotná domácí díla, inspirovaná cizími "lidovými" předlohami. Kolár to považoval za zápecnické. On chtěl „program osvěty ne více národní, alebrž člověčenské!“ Tyl horoval pro divadlo lidové, i za cenu určité podbízivosti či pokleslosti k lidu se snižující, Kolár volal po divadlu i repertoáru kvalitním, ba špičkovém, jaké se dávno hraje jinde v Evropě. Netrvalo to dlouho a tihleti dva rivalové (skoro se chce říct dva kohouti na jednom českém smetišti) se nutně dostali do sebe. (Tím spíš, že se jejich představy utkávaly v jednom jediném existujícím českém souboru.)

Po určitý čas Tyl nevěděl, že jakýsi časopisecký autor jménem Medardus, ostrý kritik jeho her a inscenací, je ve skutečnosti jeho herecký kolega, se kterým se denně setkává. Když tato skutečnost praskla, zápas dvou kohoutů se rozhořel naplno. Tyl požádal Kolára, aby mu v Gutzkowově dramatu Werner dělal protihráče. Roli ušlechtilého Wernera ponechal sobě, padoucha Vlkovského svěřil Kolárovi, čímž by dnešního herce potěšil, protože jak známo záporná postava se hraje líp. Kolár byl však opačného názoru. Rozhořčeně roli odmítl a reklamoval pro sebe kladného hrdinu. Tyl před řadou svědků prohlásil, že intrikánské postavy jsou Kolárovi přece blízké, zatímco ty hrdinské prý jenom kazí.

Incident, který přerostl do pěstní potyčky. Tyl v afektu soupeře zranil v obličeji, a se slovy „Zabiju tě, pse!“ shodil Kolára do orchestřiště. Bylo tam hluboko na to, aby se Kolár potloukl, nedost, aby se vážněji zranil. Bolest od modřin se však nevyrovnala pocitu zostuzení. Nemilosrdný Kolár žaloval Tyla pro zranění a urážku na cti, co však hlavně: udal policejnímu ředitelství, že jako vojenská osoba se Tyl v rozporu s předpisy po léta zabývá divadlem. A žádal, aby byla Tylovi další činnost ve Stavovském znemožněna. (To nebylo zrovna – jak by se vyjádřil tehdejší současník – salonfähig.) Bylo to podlé. Tyl byl na několik dní zavřen. Nakonec však úspěšně kontroval a z dalších malérů se vyvlékl díky protekcím: přes známé získal posudek vojenského lékaře o svém špatném zdravotním stavu, na jehož základě pak požádal o superarbitrování. (Toto slovíčko asi uvízlo v naší paměti ve spojení „byl superarbitrován pro blbost,“ což se přihodilo Josefu Švejkovi.) Jeho jmenovec a rovněž vojenská osoba byl superarbitrován neboli zproštěn služby kvůli svému zdraví. Ve skutečnosti přišel o stálý zdroj příjmy kvůli Kolárovi. Trvalá nenávist dvou nejtalentovanějších osobností českého divadelního života se stala kulisou umělecké atmosféry v Praze.

Další dramatikovo životní trauma se jmenovalo Havlíček. Zatímco pro valnou část starší generace byl Tyl pořád svrchovanou uměleckou autoritou, zatímco třeba budovatel železnic inženýr Jan Perner organizoval mecenáše, aby podpořili vydání Tylových sebraných spisů, mladí v čele s bojovným Karlem Havlíčkem se začali posmívat jeho údajně už staromilskému vlastenčení. Za dvojsvazkovou novelu Poslední Čech udělila Matice česká Tylovu „poctu druhé třídy“ a odměnu čtyřiceti dukátů. Pocta druhé třídy sem, pocta druhé třídy tam, dukáty se hodily. V komisi seděli zasloužilí muži jako Jungmann, Presl, Vocel. Jenže brzy nato, v létě 1845, vyšla v České včele přímo zdrcující kritika oceněné novely. Podepsán pod ní byl Havel Borovský. Příkře a naplno odsoudil sentimentální autorovo vlastenčení, prohlásil je za čistě verbální, prázdné vlastenecké tlachání, za nímž nenásledují statečné činy.

„Nám sprostým lidem začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé a nejvíce Tyl již drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili: neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národu. Kdybychom čas a práci, které nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo lepších cizích spisů čítal z vlastenectví naše špatnější; – kdybychom, pravím, ten čas a tu práci vynaložili raději na to, aby byly naše spisy lepší než cizí: moudřeji a prospěšněji bychom jednali. Já ale, co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlast umříti, než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečísti.“

Josef Kajetán Tyl na portrétu Jana Vilímka

Bylo to kruté. Havlíček Tyla dokonale zesměšnil. „Mohu dokázat, že jsem jeho novelu několikrát a pozorně přečetl a sice pozorněji než on sám, poněvadž mi ani neušlo, že na straně 56 ve druhé svazku místo Ladislav má být Vavřinec, čeho si ani sám Tyl nevšimnul.“ A to ještě nebylo všechno. „Tyl se pohybuje s takovou lehkostí a uhlazeností v oboru vypravovatele, že mu zajisté tato stránka novelistiky, která by jiného mnoho potu stála, velmi snadně přichází. Tím víc by tedy mohl a měl vynaložit práce na vynalezené, volení a promyšlení látky své, čehož však v novele jeho bolestně pohřešujeme.“ A další rána: „Jeho příběhy každý uzná za věci nenové. Zkušený čtenář románů je nazve oklepanými.“ A vůbec: „Přílišné bažení po teatrálním efektu je vůbec známkou všech prací Tylových.“

Půlka Prahy se začala Tylovi za zády posmívat (k tomu je náš národ vždy připraven). Mnozí včerejší přátelé nyní při setkání s ním přešli na druhou stranu ulice. Nakladatel Pospíšil, jehož časopis Květy Tyl řídil, ho propustil a začal o místu redaktora jednat – s Havlíčkem. Zmasakrovaný Tyl na čas raději zmizel z Prahy a na venkově u přátel přemýšlel, že se už nevrátí ani k divadlu, ani ke psaní, ani do hlavního města. Hlava mu ale časem vychladla a pak si v Havlíčkových ostrých kritikách (a že jich bylo!) našel dvě důležité věty. My je – jako pointu Tylovy kritické sebeanalýzy – můžeme klidně přijmout za své: „Velké a hluboké moře nezkalíš jedním kamenem.“ To byla první myšlenka, a ta druhá: „Muž, kterého každá hana zlomí, má mělké dno.“ Tyl si to dobře zapamatoval.

„Po těžkém duševním otřesu se Tyl vrátil, a počínaje rokem 1846 začal dobývat ztracenou čest i pověst jedinou rozumnou zbraní: usilovnou, a kupodivu i poučenější, kvalitnější uměleckou tvorbou. Na výzvu nového šéfa Stavovského divadla se stal hlavním dramaturgem českých představení. A jako by Havlíčka nakonec poslechl, změnil do značné míry ve své tvorbě literární slovník, témata, děje i formu. Sotva mohlo být náhodou, že v následujícím zlatém období pěti let napsal valnou část svých vrcholných děl, od poetických báchorek Strakonického dudáka nebo Jiříkova vidění po historická dramata, jako byli Kutnohorští havíři a Jan Hus.“

Časopis Kwěty české (foto uživatel Kozuch)

To už ale začala padesátá léta 19. století, a Tylovi, který měl teprve čtyři křížky, zbýval závěr život. Jeho konec byl nezaslouženě smutný, ba tragický. Muž, který se obětoval národu, byl po více než dvacetiletém úsilí nakonec vyštván na okraj společnosti, jejíž dynamický vývoj už nějak nestihl chápat. Tak upřímně, tak dlouho a tak věrně sloužil češství, zabydlování češtiny na jevišti, nejprostšímu lidu měst i venkova, až se ocitl se svým probuzeneckým vlastenectvím na vedlejší koleji. Politiku i umění začali dělat méně skromně a rozmáchleji lidé jiných názorů i programu. Byli to představitelé a umělečtí mluvčí smělejšího, dravějšího podnikatelského živlu, mladého českého kapitalismu. Pro ně začal být Tyl patriarchální, zastaralý, vyčpělý, a to jako divadelní autor i jako dramatik a režisér.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související