729. schůzka: Vznešená bída

15. prosinec 2021

V jedenadvaceti letech opustil Josef Kajetán Tyl studia filosofie a nechat se zlákat nabídkou ředitele herecké kočovné společnosti Karla Hilmera. Spolu se svými přáteli (také ochotníky ze Stavovského divadla) odešel, aby se stal hercem. Mezi novými komediantskými posilami byla i Magdalena Forchheimová, tehdy už poměrně dobře zavedená milovnice.

Tu ženu Tyl obdivoval od premiéry první vydařené české opery, Škroupova Dráteníka, kde hrála a zpívala roli Lidušky. Čtyři herci ze Stavovského, z toho tři ochotníci, si najali vůz s plachtou a vydali se do Písku.

Psal se 9. březen 1829. Tyl si později, ve svých vzpomínkách, o tomto datu poznamenal: „Je to v životě mém osudný den – začátek mé herecké dráhy, na nížto jsem k ničemu nedospěl.“ Vydal se za svým snem, a tím bylo hrát dobré a obecnému cíli užitečné divadlo. On byl dokonce přesvědčen, že divadlo dovede promlouvat naléhavěji a účinněji než české knihy nebo noviny. A navíc: šel za svou láskou. Za Magdalenou Forchheimovou. Byla krásná a zkušená, nejméně o pět let starší než Tyl (a patrně první žena, kterou poznal jako muž).

Principál Hilmer (alias „baron Lania“) byl ovšem náramný dryáčník a vydřiduch. Staral se jenom o svou pokladnu. Neměl nic z toho, o čem vyprávěl, když ptáčky lapal. Neměl slušnou garderobu, neměl peníze, neměl kontakty ani přísliby dobrých podmínek, o kterých básnil. Pan direktor herce neplatil, často nebylo ani co hrát, ani co jíst, ani kde bydlet. Písek – Klatovy – Domažlice – Plzeň... na všech kočovných šňůrách to vypadalo stejně. Co lidem předváděli, byla v každém případě šmíra. Tyl se stal rychle děvečkou pro všecko. Kromě hraní a zpěvu dokonce i tančil, vedle toho rozepisoval role, taky kulisy maloval, a někdy dokonce po paměti narychlo rekonstruoval cizí hry. V Domažlicích se Tyl vážně roznemohl. Schvátila ho zimnice. Ale nebyl čas stonat. Musel o večerech hrát, i když se chvílemi musel držet kulis, aby neomdlel. Kvůli jednomu z členů nemohl přece přijít o výdělek celý soubor. V nemoci ho tenkrát úzkostlivě ošetřovala Magdalena Forchheimová, a patrně mu zachránila život. Tyl jí zůstal vděčný, a asi o deset let později, když už to byla odkvétající, starší, světem unavená žena, si ji vzal. Vstoupil s ní do manželství přesto, že jeho vřelé city k Magdaleně dávno ochladly, a v situaci, kdy už dlouho miloval Magdaleninu mladší sestru, také herečku, půvabnou Aničku.

Ale to jsme jaksi předběhli sami sebe... Když konečně Hilmer nějaké peníze vydělal, tak prostě a jednoduše sebral pokladnu a vypařil se. Svoji obstarožní ženu i se synem ponechal na krku hercům. Nezbylo nic jiného než pouť po venkově ukončit. Magdalena Forchheimová se nad paní ředitelovou smilovala a po návratu do Prahy přemluvila rodiče, aby ji nechali bydlet v bytě rodiny. Co bylo s Tylem? Bral to jako životní prohru. Měl pocit, že všechno zavinil Hilmer, a že by jinde mohl víc štěstí. A tak se brzy vydal na další komediantskou pouť. Aby šířil slávu českého divadla...­ Dal se k německé herecké společnosti. Prošel s ní západ a sever Čech, dostal se až do Bavorska a v roce 1830 (to mu bylo dvaadvacet) se vrátil do Prahy, pohublý, chudý jako předtím a s takřka stejnou zkušeností. Nekočoval zdaleka naposled, ale teď už měl všeho toho potloukání po špinavých hospodách dost. Jenomže byl bez práce, a bez prostředků... Postaral se o něj Magdalenin otec. Sehnal mu subalterní místo v pražských kasárnách 28. pěšího pluku. (To už víme. Byl furýrem neboli provianťákem, jinak pomocníkem ve vojenském zásobování.) Herec-tulák byl přifařen k lejstrům, a i když je z hloubi duše nenáviděl, vydržel u nich přes deset let.

Jako civilní zaměstnanec eráru získal Tyl i pokojík v kasárnách na Josefském náměstí (to je dnešní náměstí Republiky). Brzy zapadl do poměrně úzké vlastenecké společnosti lidí kolem divadla a kultury vůbec, sblížil se především s mladičkým Karlem Hynkem Máchou a s ještě mladším Karlem Sabinou. Začal znovu hrát ve Stavovském divadle. To jako zaměstnanec eráru oficiálně nesměl, ale kde není žalobce, není ani soudce. Divadlo ho přitahovalo stále víc. Napsal svou hru – drama Vyhoň Dub. Obecenstvo ve Stavovském bylo milosrdné, opona šla šestkrát nahoru. Tyl však spokojen nebyl, rukopis spálil. Ale přišla jiná nabídka. Hradecký nakladatel Jan Hostivít Pospíšil mu navrhl (bylo to v roce 1833), aby se ujal řízení obnoveného časopisu Jindy a nyní. Za čtyři zlatky měsíčně se tedy pustil do novinařiny, a zjistil, jak těžká práce to je. Málokdo byl ochoten pracovat zadarmo, takže většinu obsahu nakonec vytvářel Tyl sám. O rok později přejmenovala na Kwěty české, a za další rok pak na Kwěty (které vycházejí dodnes). S jednou delší pauzou je redigoval až do roku 1845. Udělal z nich tribunu tehdejší mladé národní literatury.

Významným byl v jeho životě letopočet 1834. Na jeho konci se společně s přítelem Škroupem představil zpěvohrou Fidlovačka (s písní Kde domov můj. S jejím příběhem jsme se už seznámili). Během téhož roku pak s přáteli, sdruženými kolem Kwětů založil také nové ochotnické divadlo. Nalezl pro ně útulek ve zrušeném klášteře teatinů neboli kajetánů u malostranských Nových zámeckých schodů. To divadlo se proto jmenovalo Kajetánské (nikoli po Josefu Kajetánovi, ale po kajetánském klášteru). S Máchou, Sabinou, Rubešem a dalšími kamarády začal zkoušet. Po delším čase vznikla opět v Praze (i když nakrátko) samostatná česká scéna. Kajetánské divadlo fungovalo jenom něco málo přes dva roky. Za tu dobu uskutečnil Tylův soubor pouze deset soukromých a 18 veřejných představení. Pak úřady neprodloužily souhlas k provozu scény, třebaže šéf obhajoval její existenci tím, že polovinu výtěžku odevzdává ve prospěch chudých.

U Kajetánů začal hrát kromě Máchy, Sabiny a dalších i jeden z budoucích předních profesionálních herců Josef Jiří Kolár. Mácha do souboru přivedl svou mladičkou lásku Lori Šomkovou. Chorobně žárlivý básník ovšem zprvu odmítal, aby Lori vůbec hrála, protože mu vadil každý její fyzický kontakt s jiným člověkem. Když otěhotněla, podezíral ji, že čeká dítě s pohledným Tylem a dokonce ji kvůli tomu ohrožoval bambitkou. Teprve když Lori porodila a Mácha se přesvědčil, že synek Karel Ludvík mu je podobný, uklidnil se. Bylo však pozdě, vztahy mezi Tylem a Máchou byly definitivně rozvrácené.

Zdá se, že i úhlavní postavy našeho národního obrození, jakož i naší kultury, byly lidmi z masa a kostí, se vší člověčí výbavou, tou dobrou i tou horší. O tom se přesvědčujeme po celou dobu, co se touláme českými dějinami. Nikdy jsme neměli žádné jiné jedince, než ty, kteří se tu narodili, anebo tuto zem přijali za svou. Ale vraťme se ještě na chvilku ke vztahu Tyla a Máchy. Ono to mezi nimi nemohlo dopadnout jinak. Byly to naprosto rozdílné povahy. Tyl neměl zdaleka Máchův oslnivý a hluboký básnický talent, rozervaný, bolestínský a pesimistický Mácha zase neměl Tylovu píli, optimismus, vlastenecké zanícení. Vzájemné drobné výčitky (týkaly se rolí a divadelního snažení vůbec) přerostly v zásadní konflikt, když na jaře roku 1836 vydal Mácha svůj Máj. Ta knížka se prodávala dobře, ale kritika ji zahrnula příkrými odsudky.

My se osudem básníka i jeho Máje budeme zabývat podrobněji, protože si to oba zaslouží, ale jen pro ilustraci, jak se o tomto zlatu české poezie psalo. Třeba v České včele: „Báseň je škvára, která z vyvřelé sopky vyhozena mezi květiny padla.“ Pěkné. Anebo tadyhle: „Autor povrhl důstojným jménem básníka a snížil se k bídnému rýmotepci.“ Ještě lepší. Přisadil si i Tyl. Některé části Máje znal už před tím, než vyšel. O Máchově talentu nepochyboval, ve svých Květech to o něm napsal přesně: „Každá krůpěj srdce jeho, každá jiskra mysli jeho je poezie.“ To si mohl dát Mácha za rámeček. Problém byl v těch Tylových slovech, která následovala: „Není-liž nic potřebnějšího ve stavu, nic půvabnějšího ve století našem než vrahovo rozbírání neznámého nic... není-liž nic pěknějšího v říši ideálů, čím by se v páně Máchově srdci byl mohl zpěv vzedmouti, aby vší vlastí pohýbal? Proč u nás, kdež se nám v znameních nejpříznivějších krásné příští usmívá, kdež potřebí na všech cestách k národu mluviti a kde pěvci otevřen celý svět – proč u nás, prosím, muži mladému, duchem bohatě nadanému, s kolem a popravou se obírati? Zde není místa k dolíčení, že u nás potřeba větší než jinde, aby poezie vznikající rázu národního byla.“ Ano, proč se Mácha nevěnoval tomu krásnému příštímu? Jemu snad neříkal nic šťastný zítřek?

Máchovi se celá Praha po nepříznivém přijetí Máje kritikou zprotivila. Dá se říct, že do Litoměřic prostě utekl. Tyl se s ním pokoušel setkat a věci si vysvětlit, jenže Mácha se mu už důsledně vyhýbal. Osud jim nedopřál, aby spolu ještě někdy promluvili. Tylovi případ s Máchou dlouho překážel na srdci i svědomí. Co si nedořekl s tvůrcem Máje, vložil po čase do povídky Rozervanec. Jejím hrdinou učinil mladého muže, který se cítí být výjimečný, vyhledává konflikty, nutí se do pocitů osamělosti, rozervanosti, odcizenosti, prožívá hluboký, ale podle Tyla zbytečný, spíš předstíraný světobol. Prostě všem kolem přináší do života jenom trpkost a bolest, a to i své lásce Beatě (což byla ve skutečnosti Máchova milá Lori). Autor ještě ke všemu s nešťastnou přímočarostí dal hrdinovi jméno Hynek, čímž nabídl svým kritikům příležitost, aby ho veřejně nařkli, že si s někdejším soupeřem vyřizuje účty v době, kdy se mrtvý Mácha už nemůže bránit. Konflikt mezi oběma umělci se pak dlouho přetřásal na stránkách časopisů. Nebyl to ale zdaleka Tylův konflikt jediný. Zanedlouho se dostavily spory s hercem Kolárem a především s mladým Havlíčkem.

V roce 1839 se Tyl konečně a po deseti letech odkladů oženil Vzal si ženu, které kdysi manželství slíbil a se kterou už po léta žil, Magdalenu Forchheimovou. U oltáře však myslel na docela jinou bytost, na Magdaleninu sestru Annu. Sestry Forchheimovy dělil věkový rozdíl jedenadvaceti let. Annu, v té chvíli ani šestnáctiletou, znal Kajetán od jejího nejútlejšího dětství (mně je sedm), kdy jí v rodině Forchheimů pomáhal s učením. Mezitím vyrostla, nadchla se pro divadlo, začala hrát epizodní role a Tyl pro ni vymyslel jevištní pseudonym Rajská. Anna Rajská. Později z ní vyrostla výtečná česká herečka a deklamátorka.

K manželství s Magdalenou se Tyl odhodlal patrně proto, aby před dobrotivou rodinou Forchheimovou i před širší společností známých zachoval tvář svou i své ženy. Ta čekala dítě – první a poslední (narodilo se pak mrtvé), přičemž klepy šířily pilně po Praze fámu o důsledcích jakýchsi záletů herečky. V té svatbě možná vězel ještě nějaký jiný důvod. Můžeme spekulovat o Tylově předpokladu, že tím rázným gestem přerve rozvíjející se milostný vztah s Annou. Tenhleten záměr mu však (jak známo) nevyšel. Pravda byla úplně opačná. Svazkem z rozumu si Tyl zkomplikoval svůj život napořád. Když se ženil, Anna byla v Haliči. Vrátila se za dva roky a ten vztah (obapolně vřelý a upřímný) se rozhořel novou silou. Asi by se ocitl v troskách, nebýt Magdaleniny velkorysosti. Ta inteligentní stárnoucí žena se postupně protrápila z pozice zhrzené manželky do role respektovaného třetího vrcholu onoho podivného trojúhelníku. Stala se Tylovi vlastně sestrou. Žila s Annou a Kajetánem ve společné domácnosti, a když se roku 1843 narodilo Anně první z dětí, syn Ota, začala o něj Magdalena pečovat jako o vlastní. Totéž se opakovalo i u dalších potomků její sestry a jejího muže – Tyl s Annou jich měli postupně sedm. Divadelní Praha (a nejenom ta divadelní) měla dozajista o čem mluvit.

Tyl se dlouho podepisoval Týl (jak si počeštil svoje pravé příjmení Tilly), s dlouhým ypsilonem. Po své čtyřicítce čárku zrušil a byl z něj už napořád Tyl. Naplno se věnoval žurnalistické a divadelní činnosti. Znovu rediguje Kwěty, od kterých ho předtím nakladatel Pospíšil odstrčil. Vytváří výchovný dvouměsíčník pro venkov Pražský posel. Tvoří snadno, někdy až příliš snadno (takže už nemusí „závidět“ svému učiteli Václavu Klimentu Klicperovi, který psal velmi rychle). Z jeho pera se na papíře objeví i pět dramat ročně. Organizuje první české plesy. Ten úplně první se konal v Konviktě první únorovou středu roku 1840 a znamenal mimořádnou událost. Lidé vstupovali sice s obavami, protože po městě se trousily pověsti, že návštěvníci budou podrobeni zkoušce z české mluvnice a tančit že se bude kolem Jungmannova slovníku, všechno ale prošlo hladce a účastníci byli nadšeni. I takové maličkosti jako první český jídelníček nebo první český taneční pořádek pro ně byly vrcholným zážitkem. Inu, bývala to onačejší doba, lidi se spokojili s málem, jen když to bylo „naše.“

V desetiletí, ve kterém Tyl oslavil svoji čtyřicítku, napsal sérii svých nejlepších her. Marjánku, matku pluku například, a také Pražského flamendra, Paličovu dceru, Chudého kejklíře. To všechno byly „dramatické obrazy ze života.“ Pak následovaly báchorky. Strakonický dudák, Jiříkovo vidění, Tvrdohlavá žena. Ale jak houstla politická situace, obracel se Tyl k velkým tématům a postavám českých dějin (cosi takového jsme pak zažili ještě několikrát). Když mu cenzura zakázala Kutnohorské havíře, napsal v revolučním kvasu let 1848 a 49 svoje nejlepší historická dramata: Jana Husa a Krvavé křtiny. Pro Tyla bylo charakteristické, že tato bojovná díla psal za maximálního vypětí, kdy se dal strhnout i do bezprostřední politiky a působil na kroměřížském ústavodárném říšském sněmu jako poslanec za unhošťský okres. Ve dne zasedal v parlamentu, po nocích v Kroměříži psal. (Těžko chtít takový výkon po dnešních poslancích...)

Tyl byl v politice sice laik, ale pociťoval jako svou vlasteneckou povinnost přispět svým dílem k uskutečnění proměny habsburské monarchie ve federalizovaný stát, kde by Češi nalezli svůj díl svébytnosti. Nemohl mlčet, když lidé čekali na každé slovo a hlediště nedávno ještě poloprázdná bývala najednou nabita. Nemohl mlčet o pár měsíců později, když i někteří herci stáli za pražských svatodušních bouří na barikádách a byli po likvidaci povstání zatčeni a vyslýcháni. Nemohl mlčet ve své další profesi, v novinařině – namísto osvěty začal psát v Pražském poslu o politice. Ten naprosto mírumilovný muž, který měl rád pohádkové motivy, lehké konverzační bonmoty a slovní hříčky, najednou začal do úst svých hrdinů vkládat tvrdá revoluční slova. Poslanec z křesla číslo 58 na boční tribuně jednací parlamentní síně v Kroměříži obdařil Jana Husa výroky, které by si před poslanci nikdy sám netroufl přednést a které zanedlouho nabudou vyloženě protistátního kalibru. Tylova slova burcovala i po více než 120 letech, v roce osmašedesátém minulého století, když Československá televize inscenaci Jan Hus s Václavem Voskou v titulní roli. natočila. Skončila pak na další desetiletí v trezoru. Byla příliš kacířská.

„Běda vám, kteří jste vynesli ortel nade mnou ne pro spravedlnost, ale ze slepé nenávisti! Vzpírám se vašemu rozsudku jménem všeho lidstva! Vzpírám se mu jménem národa, v němž zasvitla první jiskra pravdy! Brzy z ní bude plamen, a v tom plameni zajde vaše podvodné a hříšné panování.“

Ne každý režim si dá podobná slova líbit. To už musí být demokracie dobré kvality, aby nedávala svobodě slova náhubek.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související