720. schůzka: Český Paganini

Skoro nic, nač v životě sáhl, se mu dlouhodobě nezdařilo, většinou vinou jeho vlastních postojů, přesto však o něm národní buditelé a pokračovatelé v jeho díle soudili, že to byl velikán. Jan Neruda o něm psal jako o pionýrovi nové doby, Eliška Krásnohorská v něm viděla kulturního hrdinu devatenáctého století a Antal Stašek v něm ještě v roce 1925 napsal: „Byl to jeden z nejzajímavějších lidí, jež jsem v životě poznal.“ Génius, který měl prostě tu smůlu, že ho jeho současníci nepochopili.

„Vážení přátelé, ten člověk je neúnavný. Já ho snad budu muset nakonec pustit mezi nás a vyslechnout ho!“ „Zkuste to, milý Niccolo! Třeba nám ukáže... něco opravdu výjimečného!“ „Takových jsem už viděl! Nemáte představu, kolik takzvaných virtuosů se dovolává posudku Paganiniho!“ „A kdo to vůbec je, Maestro?“ „Ale... Rakušan jakýsi.“ „Čech, Maestro, Čech. A jmenuji se Josef Slavík.“ „Já tady uvažuju, jestli vás přijmu, a vy jste se zatím pozval dovnitř sám.“ „Musím s vámi mluvit! Odložil jsem kvůli tomuto setkání cestu po Evropě, mám pozvání i do Ameriky. Nemohl jsem odjet, když jsem se dozvěděl, že do Vídně zavítá čaroděj houslové hry!“ „Tak co, popřejeme tomu odvážlivci sluchu?“ „Ano, Maestro, udělejte to pro něj, prosím!“ „No dobře. Hrajte, chlapče! Prosím!“ „Co mám hrát, Maestro?“ „Co chcete. Ukažte, co umíte!... (po chvilce:) Jak... kde jste... odkud znáte tuto skladbu? Vždyť je to moje Campanella! Nikdy jsem ji do not nezaznamenal!)“ „Slyšel jsem ji včera na vašem koncertě, Maestro. Zapamatoval jsem si ji. Je úžasná!“ „Skvělé! Ten chlapec má opravdu nadání!“ „Vy jste sám ďábel, mladý muži! Svět se chvěje, kdy vy hrajete!“

Houslista Josef Slavík|foto:ČTK

Takhle nějak mohlo vypadat první setkání nejslavnějšího houslisty všech dob Nicola Paganiniho s kolegou v oboru Josefem Slavíkem, jemuž nadšené obecenstvo začalo říkat Český Paganini. Tenkrát mu bylo pouhých dvaadvacet let. Ale vraťme se o nějakých sedmnáct let nazpátky. Píše se rok 1811 a v obci Jincích pod Brdy měli tehdy domácí i přespolní obyvatelé zajímavou podívanou. Stačilo se projít kolem zdejší školy.
„Dobrý den, pane učiteli. Ten váš kluk hraje, až u srdce bere! Kdo by to do takového chasníčka řekl!“ „Jakýpak chasníček, sousedko? Je mu už pět let!“ „No však. Zázračné dítě! Jistě z něj máte radost...“ „Radost i starost, paní sousedko. Chlapec má neobyčejné nadání, to je nasnadě. Ale co s ním dál, co si počít?“ Otec malého Josífka požádal o místo řídícího učitele v nedalekých Hořovicích. Majitel zdejšího panství hrabě z Vrbna byl velikým přítelem a milovníkem hudby. A řídící Slavík doufal, že získá pro svého syna (který k houslím přibíral postupně klavír, flétnu a dokonce i varhany) laskavého mecenáše. O Velikonocích roku 1815 je malý Josef pozván do hořovického zámku, aby hrál na slavnosti.

„To dítě hraje první housle! Tři dospělí hráči a vede je chlapec!“ „A přitom hraje opravdu obtížné kvarteto! Kdo by to byl řekl-...“ „Tak už nám, pane hrabě, prozraďte, jakého že to máte zázračného hudebníka ve svém kvartetu?“ „Je to syn zde přítomného řídícího učitele Antonína Slavíka.“ „Gratuluji, pane!“ „Díky, paní hraběnko.“ „Máte úžasně nadaného synka! Jak hodláte naložit s takovým darem?“ „Nevím. Zatím nevím. Jeho nadání by si zasloužilo vybrané vzdělání, které si bohužel nemohu dovolit. Studia jsou finančně velmi náročná..“ „Dost už, to stačí. Vaše zázračné dítě potřebuje pomoc, to jste chtěl říci?“ “Já bych si nedovolil...“ „Ta pomoc mu bude poskytnuta. Já osobně ho zavedu ke zkouškám na konservatoř. A udělá-li je (o čemž nepochybuji), hradím výdaje za studia!“ A hrabě Vrbna skutečně odejel s dvanáctiletým houslistou do Prahy k zápisu na konservatoř. Tam se Josef Slavík podrobil zkoušce u samotného ředitele školy Bedřicha Diviše Webera.
„Tak co byste nám chtěl zahrát, mládenečku?“ „Alles, Herr Direktor. Ten zahraje všechno!“ „To je slovo do pranice, pane hrabě. No dobrá...“

A Weber beze slova přinesl jednu z nejtěžších etud francouzského skladatele a houslového virtuosa Rodolpha Kreutzera a položil noty na pultík. „Ale to snad, Herr Direktor, to nemyslíte vážně... Ten hoch že má hrát těžkou Kreutzerovu etudu? A ještě k tomu prima vista?“ „Pan hrabě je znalec. Inu, sám jste ráčil pravit, že tento uchazeč zahraje vše. Dávám mu příležitost. Přistoupíme ke zkoušce. Prosím.“ Josífek bez jakýchkoli rozpaků přiložil housle pod bradu a začal hrát. Už po několika taktech bylo Herr Direktorovi jasné, že tentokrát mu hrabě přivedl houslistu, na kterého bude konservatoř v Praze hrdá. „Josefe Slavíku. Zařazuji vás do druhého ročníku. Žák, který dokázal toto zahrát, nepotřebuje mařit čas v prvním ročníku přehráváním škál!“ A potěšený hrabě z Vrbna zakoupil svému chráněnci vzácné housle guarnerky.

Šest let studoval Josef Slavík pod vedením koncertního mistra Stavovského divadla Bedřicha Viléma Pixise, vynikajícího pedagoga a profesora hry na housle, na nedávno otevřeném pražském hudebním učilišti. První jeho sólové vystoupení zůstalo sice bez ohlasu, ale druhého o rok později si hudební kritici už všimli, a za rok na to psali, že si Josef Slavík zasluhuje, aby byl počítán mezi nejlepší mladé virtuosy. V té době letělo světem jméno Niccolo Paganini... jméno houslisty nepřekonaného a nepřekonatelného. Některé jeho skladby přivezl do Prahy klavírní virtuos Kollin. Ukázal je Slavíkovi, který mezitím vyrostl sám v hudebního skladatele (jeho velký houslový koncert naplnil profesory konservatoře obdivem). Mladý hudebník Paganiniho skladby krátce prostudoval a pak je veřejně zahrál. Bez obtíží. Bez vady. „Slavíkovi není nic nemožné. Co mu ještě dát, abychom ho uvedli do rozpaků? V hudbě nic takového neznám,“ prohlásil Kollin po koncertě. A ten hudbě nejenom rozuměl, ale různé světové umělce slyšel – včetně Paganiniho.

„Josefe, chlapče, být umělcem ještě neznamená mít existenci. Čím se chceš živit?“ „Budu hrát na housle, tatínku!“ „Budeš hrát...ale kde?“ „Mám slíbené místo v orchestru Stavovského divadla!“ „K divadlu chceš jít?“ „Budu prvním houslistou, tatínku!“ „No dobrá, dobrá. Ale napřed dokončíš konservatoř!“ „Nebojte se, tatínku, nechci zůstat bezejmenným členem orchestru. Budu koncertovat sám!“ V lednu 1824 (bylo mu sedmnáct let) pořádá ve Stavovském divadle koncert. „Pan Slavík nás tento večer svým mistrným hraním libozvučně co pravý slavík okouzlil,“ napsal časopis Čechoslav. Nebyla to jenom slavnost hudby, ale společenská událost. Na koncert se sjela šlechta z celých středních Čech, přišly významné osobnosti uměleckého života, a hlavně: čeští vlastenci v čele s dobrým Slavíkovým přítelem Františkem Palackým. „Slavík si Prahu získal. Chtěl však víc. Chtěl do Vídně. Stal se členem císařské dvorní kapely, pohříchu to však byla funkce čestná, bezplatná. A tak je nucen se živit převážně vyučováním synků a dcerek vídeňských šlechticů a měšťanů, a účinkuje při mších a při soukromých slavnostech. Cvičí, studuje, skládá.“

Na jedné takové privátní slavnosti si ho povšiml generál Johann Freiherr von Kutschera, který byl znám svým přátelským vztahem k českým umělcům. (A taky ještě nezapomněl, že se jeho tatík jmenoval Kučera.) Vybídl Slavíka, aby se pokusil s některými svými přáteli o veřejný koncert. Došlo k němu v dubnu roku 1826 a tentokrát si sólisty všimli až ve Vídni. „Nakonec vystoupil netrpělivě očekávaný dvacetiletý houslový virtuos. Zahrál svůj koncert – dosti zvláštního druhu – ve fis moll počínající a ve Fis dur ukončený. Jak? To se nedá slovy vyjádřit: jen ten, kdo slyšel Paganiniho, může si o tom utvořit dojem. Co se nazývá duší, chvílemi ještě chybí, ač plný, krásně zbarvený tón dává mnoho naděje – samotná technická zručnost však překonává všechnu víru. Nic jej v nejmenším nenamáhá a po únavě ani nejmenší stopy. Když se k tomu ještě přičte živý zápal mládí, zvonečkově jasná intonace, pravidelné vedení smyčce, vznešené, vzorné držení těla - kdo potom pochybuje, že tento vítězný hrdina způsobil senzaci, která v závěru dostoupila k velkému nadšení...“

Říká se, že k nadání patří i schopnost je uplatnit. Tato schopnost Slavíkovi nechyběla. Nepoddal se. Hrál a cvičil dál. Houževnatě a vytrvale, do úmoru. Má koncerty v Teplicích a v Karlových Varech. Tak rychle, jak to jen dostavníky v tehdejší době dovolují, přijíždí a koncertuje. Je přítomna šlechta, celý dvůr i s králem a jeho rodinou. Nikoli habsburský český král, ale pruský. V Teplicích mu naslouchá Fridrich Vilém III. s rodinou a početnými lázeňskými hosty. Potlesk byl zpočátku takový... rozpačitý. Ne že by se hudba nelíbila, obecenstvo jenom nechtělo předejít králův úsudek. „Máte... abych tak řekl... skvostně rozvinutý talent, Herr Slafik.“ „Slavík, Vaše Veličenstvo, Josef Slavík.“ „Na ja, Herr Slawik. Was ist es auf Deutsch?“ „Die Nachtigal, bitte.“ „Schön, schön. Vy hrajete jako Nachtigal, Herr Slawik. Jste dokonalý umělec.“ Básník Karel Vinařický veršuje o tomto úspěchu radostně, byť z dnešního hlediska poněkud kostrbatě v dopise Josefu Jungmannovi:

Zde všad zaslýchám: Slavné dosaváde hudebná
Mistry plodí Čechie. Já pak toto pošepci:
Jsouť zdární synové skvostná své oslava vlasti!

A k dopisu usedl i Josef Slavík: „Nejdražší rodiče! Můj koncert dopadl velmi dobře; budu zde musit pravděpodobně ještě jednou v divadle zahrát. Dostanu též odtud doporučení do Karlových Varů. Král mi řekl: Vyvinul jste skvělé nadání, a korunní princ mi podal ruku. Příjem je dobrý, ale nemohu Vám říci nic určitého, dokud neuvidím, co dá král, královna, princ, knížata, a tak dále, a tak dále. Je tisíce maličkostí, jež mě teď vůbec ještě nenapadají, které Vám však povím ústně. V největším spěchu Váš nejvděčnější syn Josef Slavík.“

Byl to jednoznačný úspěch. Slavík se připravoval na další vystoupení. Spřátelil se s Franzem Schubertem a uvedl v premiéře několik jeho skladeb. Usiloval o všeobecné uznání - krok za krokem, koncert za koncertem se probíjel mezi špičkové umělce. Měl však dozajista správný pocit, že pár koncertů před pár stovkami posluchačů mu cestu na hudební Olymp neotevře. (Ostatně – doma se málokdo stane prorokem.) Ani ve Vídni tomu nebylo jinak. Což se ukázalo, když si dodal odvahu a navštívil osobnost velice vlivnou, profesora hry na housle Josefa Maysedera. „Milý hochu, Vídeň není Praha. Zde je místo jen pro umělce velikého jména a velikého nadání! Mnoho se musíte učit, aby se ve vás Vídeň viděla umělce!“ „Však já cvičím, studuji, komponuji! Potřebuji jenom příležitost, abych dokázal své umění.“ „Tak umění? Netlačte se, kam nepatříte, milý hochu. Domýšlivost nikoho nezdobí.“ „Velmi vás prosím... poslechněte si moji hru a potom suďte!“ „Teď? V žádném případě! Nemám čas.“

Tak se Josef Slavík rozhodl vydat se do Paříže. Že nakonec odjezd odložil, způsobila zpráva, že se ve Vídni na svém turné zastaví Paganini. Příležitost porovnat svůj talent s géniem si prostě nemohl nechat ujít. Své pověsti nezůstal Maestro Paganini nic dlužen. Posluchače udivil střelhbitou rychlostí, se kterou hrál těžké pasáže, i ty, v nichž byly noty šestnáctinky. Vše zahrál jasně a přesně, rychlé klesání i stoupání na strunách bez přerušení v nejtěžších bravurních větách... Vyvolávalo to úžas. Nadšen byl i nejpozornější posluchač - Josef Slavík. Jakmile přišel domů, začal si přehrávat Campanellu, zvanou též Zvonkové rondo. Odkládal housle a zaznamenával si skladbu na notový papír. Škrtal, hrál, zapisoval, opravoval, až nakonec měl celou Campanellu i s různými variacemi zachycenou. Další děj už známe. „Jak... kde jste... odkud znáte tuto skladbu? Vždyť je to moje Campanella! Nikdy jsem ji do not nezaznamenal!!“ „Slyšel jsem ji včera na vašem koncertě, Maestro. Zapamatoval jsem si ji. Je úžasná!“ „Skvělé! Ten chlapec má opravdu nadání!“ „Vy jste sám ďábel, mladý muži! Svět se chvěje, kdy vy hrajete!“ Tak to řekl – nebo možná údajně řekl – Paganini Slavíkovi. Jako svému příteli.

Přátelili se. Ale ne dlouho. „Maestro, prosím, abyste nahlédl do mého nového houslového dvojkoncertu." „Ukažte... hm, vidím, že jste nejen výtečný hráč, ale i skladatel. Gratuluji." "Velmi bych si přál, abyste jej se mnou veřejně zahrál, Maestro." „Nevím... přehraji jen polovici bravur, obsažených v té skladbě. I na tom je dost." "Jste přece nedostižný umělec, Maestro!" „Ne, ne, nepřemlouvejte mě!" „Já vás prosím... já vás žádám!" „Nevím, zda by moje umění přežilo srovnání s vaším. Nechcete mne náhodou svrhnout z trůnu, pane?" Paganini přerušuje zničehonic pořad svých koncertů a ujíždí z Vídně. Zlí jazykové tvrdí, že se bál konkurence. Kdo ví... Je ale pravda, že se od té doby jakémukoli setkání se Slavíkem slavíků (tak ho sám nazval), vyhýbal.

„Řekli ti, že je v tobě cosi originálního,“ dočteme se v osobním zápisníku Josefa Slavíka. „Jak mnoho musíš ještě cvičit, nežli budeš opravdu originální.“ S úzkostlivou přísností posuzuje svoje dosavadní výsledky. „Co je umělci vrozeno? Všechno máme v sobě. Cit i ducha. Ale jenom cvik dělá umělce!“ Rozhodne se, že na dva roky přestane koncertovat. Že se věnuje jenom úpornému cvičení, skládání, studiu. „Jsi povinen vážně studovat skladbu. Bez toho nedosáhneš nikdy stupně, jejž sis vytkl a jejž ti vytkli jiní.“ Uprostřed této dobrovolné odmlky se Slavík seznamuje se spřízněnou duší, klavírním virtuosem a skladatelům jenom o tři roky mladším než je on sám, Fryderykem Chopinem. „Je to jeden ze zdejších umělců, z kterého mám radost a se kterým jsem v důvěrném přátelství,“ píše Chopin svým rodičům. „Hraje jako druhý Paganini, ale Paganini omládlý. On vezme posluchačům řeč a velí lidem plakat. Ba co víc – on káže plakat i tygrům.“

Rok 1832. Slavík koncertuje ve Vídni, hraje i vlastní skladby. Kritika nešetří obdivem, Vídeň kapituluje. A přišel slavný duben následujícího roku, třiatřicátého. „Četls noviny? Úžasný úspěch, Josefe, slyšíš?" „Ano, ano. Jako bych vyčerpal už všechny možnosti houslí.“ „Noviny se rozplývají chválou.“ „Co říkáš... je to jen nápad, ale zdá se mi fascinující: opatřit housle pěti strunami!“ „To je skutečná porážka Paganiniho! Takový úspěch ve Vídni nikdy neměl!“ „Housle s pěti strunami! Víš, jaké možnosti při skládání bych měl? Ano... moje nová skladba se bude jmenovat Fermata. Ale nikomu ji nesvěřím, nikomu! Je tady, v mé hlavě!... Jako Paganini! Líp než Paganini!“ „Josefe... co je s tebou?“ „Líp než“ – „ty blouzníš.“ „Ne, ne, zapsal jsem Fermatu. – Necítím se dobře.“ „Musíš si odpočinout. Pár dní budeš ležet a uleví se ti.“ „V žádném případě. Slíbil jsem koncert v Pešti a slovo dodržím.“ „Jenom krátký oddych“ – „ne, ne, pojedu. Těším se. Ukážu Uhrům, jak na housle hraje Čech!“ A odjíždí.

Je deštivý a chladný květen. Slavíkem lomcuje horečka. Cestující vynášejí v jakémsi městečku před Peští slavného houslistu z dostavníku a ukládají ho na lůžko v hostinci. Z Pešti pak pro něj přijíždí kočár. A taky lékař. Konstatuje těžké onemocnění, ke kterému přispěla i nevyléčená chřipka. Co mu vlastně je? „Je to vážné. Velmi vážné. Hlavnička.“ Teploty narůstají až do vysokých horeček a stupňují se i bolesti hlavy (proto se této nemoci říkalo hlavnička). Dnes ji známe jako tyfus. Následuje pět dní v horečce. Pátý den je kritický. Nemocný sepisuje závěť.

„Poněvadž z bydliště svého ve Vídni vzdálen, zde v Pešti těžkou nemocí jsem sklíčen, tedy já podepsaný o všem majetku svém při plném vědomí a duchapřítomnosti jsem uznal za dobré: Za prvé: prosím své přátele, aby v případě, že zde skonám, laskavě zařídili pohřbení mého těla. Za druhé: svým milým rodičům v Hořovicích v berounském kraji v Čechách odkazuji veškerý svůj majetek ve Vídni, i to, co zde při sobě mám - po úhradě výloh spojených s pohřbem. Tuto poslední vůli jsem vlastní rukou podepsal a přítomné svědky o potvrzení poprosil. Josef Slavík. V Pešti 29. května 1833.“

Lékař není po ruce, odjel někam za Pešť na výlet. Domácí lidé stojí nad nemocným, nevědí, jak pomoci, jsou bezradní. „Domů... chci domů.“ „Copak chcete, pane Slavíku?“ „Odvezte mě... domů.“ Den nato po poledni Josef Slavík v domě svého hostitele v Pešti umírá. Je mu sedmadvacet let. Za krátkou dobu života, kterou měl vyměřenu, toho vykonal dost. Hrál na koncertech a dva kusy pro tento nástroj také napsal, je autorem koncertu pro dvoje housle, variací, smyčcového kvartetu. Vyšly tiskem, ale hrají se zřídka. Jsou velice těžké.