721. schůzka: Květinový císař

Zahradní fasáda zámku Schönbrunn
Zahradní fasáda zámku Schönbrunn
0:00
/
0:00

Uprostřed císařské zahrady a takhle vystrojený! Kapitán pod svým třírohým kloboukem zrudl vztekem. Sem, ke vzácným jedovatým rostlinám "v divoké botanice" měli přístup jen Jeho Veličenstvo a dvorní zahradník. Teď tady klečí tahle osoba s ostudně špinavou hučkou na hlavě, v obnošeném, zaplátovaném kabátě a je až k loktům špinavá od hlíny!

"Hej, poslyšte!" Tím nejpřísnějším velitelským tónem nařídil důstojník nezvanému hostu, aby co nejrychleji opustil záhon - než stačili přispěchat služebníci a upozornit ho, že osamělý přítel květin není nezvaným hostem. Ve starém šosatém kabátě, osobně spravovaném císařovnou Karolinou, a se svým oblíbeným kloboukem, který přežil Napoleona, klečel na zemi císař František I. a dělal to, co ho po celý život bavilo nejvíc: zahradničil. O vzácné exotické rostliny z Brazílie se císař většinou staral osobně. Při svých inspekcích si nenechal od zahradníků a botaniků nic namluvit, tady vládl "císařský zahradník" nejraději sám, jak byl zvyklý od mládí.

Nahlížíme do císařského zákulisí Františka I. díky knize rakouských historiků Konrada Kramara a Petry Stuiberové Rozmarní Habsburkové. Císař František II. (potažmo I.) byl divný patron (což jsme si už o něm řekli). Historikové se nemohli a dodnes nemohou shodnout ve svých názorech na osobu a působení tohoto bledého, poněkud zasmušilého, ale jinak nenápadného muže. Jedni ho odsuzovali, protože odložil římskoněmeckou korunu, čímž ukončil tisíciletou tradici. Ale ono mu vlastně nic jiného nezbývalo - Napoleon se nechal korunovat rovněž na císaře, a kromě toho: ta říše se už přežila.

Jedni říkali (a říkají), že byl nerozhodný, že se do světové politiky vůbec nehodil, ať už se ocitl na bitevním poli nebo ve své residenci, ale zase pro jiné to byl zase první císař Rakouska, který dal monarchii nejenom novou korunu, ale především nový charakter. "Vždyť by se mohlo..." říkával často, a jedni se mu za to posmívali, zatímco pro druhé to byl výraz velké moudrosti a rozhledu. Jak pro koho. Současníci tohoto císaře většinou milovali (jeho rakouští, najmě pak vídeňští současníci; u jiných národů zase tak populární nebyl). Byl tichý, počestný a vždycky měl čas vyslechnout starosti svých poddaných a odpovědět jim příjemným vídeňským dialektem, což bylo většinou všechno, co pro ně udělal. (Někdy stačí vyslechnout. Kolik politiků není schopno obětovat ani to málo.) Dobrý dvorní rada (tak sebe František sám nazval) se Vídeňanům zamlouval, včetně jeho měšťanského životního stylu.

Soukromý způsob život, jak ho František se svými (postupně) čtyřmi ženami představoval, činil ho jedním z nich. Mohl je nechat sledovat prostřednictvím kancléře Metternicha, cenzurovat jejich noviny, dokonce i divadlo, které ve Vídni tak milovali, ale když se odpoledne projížděl se svou ženou ve vídeňském Prátru, lidé na chodnících mávali klobouky a s nadšením oslavovali dobrého císaře Františka. „Vpustil do své pracovny ještě v deset hodin večer českého sedláka, protože musel tak dlouho čekat, nechat si zašívat své kabáty, vzal do rukou lopatu, aby pomohl pohřbít oběti cholery.“ Mnohé z těchto a podobných historek o císaři Františkovi byly jistě vytvořeny propagandou, jakousi tehdejší C. K. PR agenturou, která měla za úkol národům monarchie trochu přiblížit zkamenělou vrchnost. (Dnešní PR agentury nedělají nic jiného.)

Ferdinandův otec František I. byl čtyřikrát ženat - obraz Friedricha von Amerlinga z roku 1832

Je ovšem nesporné, že císař byl ve své podstatě soukromník, pro nějž duševní klid často znamenal víc než skvělá reprezentace. "Nic neprozrazuje do sebe obrácenou povahu tohoto člověka lépe než jeho koníčky a záliby. Miloval hudbu a hrál v domácím orchestru své ženy Marie Terezy na housle." Jak hrál? Inu... někteří zlomyslní Vídeňáci říkali jeho hře "dřevěný smích." (Pořád lepší než dřevěný pláč.) Byl nadšeným sběratelem. Specializoval se hlavně na knihy. Už v sedmnácti letech začal v několika volných hodinách, které mu dopřávala výchova k císařské profesi, budovat svou knihovnu (ta dnes tvoří základ rakouské Národní knihovny). Kromě svazků sbíral portréty. Tento koníček mu pohltil skoro celou měsíční apanáž, kterou mu přiznal jeho strýc Josef II. Zajímala ho hlavně přírodovědecká a konkrétně botanická díla, ale nepohrdl ani klasikou, cestopisy a zeměpisnými pracemi. V době, když zemřel, obsahovala jeho fideiskomisní knihovna (hrůzný právnický termín znamená soubor majetku dědičný podle pravidel stanovených zůstavitelem) 40 000 svazků, umístěných ve třech velkých a čtyřech menších pokojích Hofburku - ještě že dnešní sídlo rakouského presidenta je tak rozsáhlé.) A kromě toho zanechal po sobě sbírku portrétů, která dodnes patří mezi největší na světě.

"Jeho skutečnou vášní byl však svět rostlin." Ano, tady skutečně můžeme u tohoto muže, který navenek mohl působit jako studený psí čumák, použít správný termín "vášeň." "Byl nadšeným zahradníkem, ale i vědecky fundovaným botanikem. Podporoval malování květin stejně jako velkorysé expedice, které měly do Vídně přivážet cizokrajné rostliny. Založil nejkrásnější zahrady ve Vídni a v jejím okolí, ale také v dalších částech Rakouska. Vídeňská Hradní zahrada, Schönbrunn, zámek Laxenburk - to jsou živé pomníky tohoto Blumenkaisera (Květinového císaře), který strávil každou volnou minutu raději u rostlin než mezi lidmi. Ti ho totiž zklamali už v dětství.

Do Vídně se z Florencie dostal, když mu bylo šestnáct let. Přijel sem, aby mohl strýc Josef dohlížet nad jeho výchovou, a také aby se tu on sám seznámil se svou manželkou. Přesněji: s budoucí manželkou. Ještě přesněji: s první ze svých budoucích čtyř manželek, s Alžbětou Würtemberskou. Čtyřikrát ženatému Františkovi často vytýkali, že jednal se svými manželkami jako s úředníky, že byl tvrdý a nepřístupný. Možná to tak zvenčí skutečně vypadalo, ale dopisy jeho žen (a také příhody, o kterých se dochovala svědectví) svědčí o něčem jiném. Ještě jeho třetí žena (Marie Ludovika) o něm psala jako "o pánu svého srdce," a čtvrtá (Karolina Augusta) nazývala svého manžela (a 24 léta staršího) "milovaným mužíčkem."

František nic podobného svým manželkám nepsal. Na to byl příliš plachý a uzavřený, než aby dokázal použít nějaké něžnější slovo. Zdá se však, že jeho ženy rozuměly způsobu lásky toho ostýchavého a mlčenlivého člověka. Kvůli své druhé ženě (Marii Tereze) se vydal v Praze na docela obyčejný nákup. Chtěl jí přece přivézt klobouk, který si tolik přála. František miloval rodinný život a nebyl jenom dobrým manželem, nýbrž a především laskavým otcem. O svého duševně i tělesně zaostalého syna Ferdinanda, který se měl stát jeho nástupcem na trůně, se staral často víc než o státní záležitosti. To se samozřejmě vůbec nelíbilo některým jeho předním úředníkům. Když se jednoho dne prodral do pracovny císařského dvorního knihovníka van Swietena hlasitý dětský smích, vyklonil se pan Swieten z okna, aby zjistil, kdo to dole v zámeckém příkopu dělá takový povyk, a uviděl císaře, který vozil v kárce svého malého, radostně výskajícího Ferdinanda. "Císař by se měl zabývat potřebnějšími a patřičnějšími záležitostmi!" Řekl pan knihovník něco, co si měl raději nechat pro sebe. Příštího dne musel vyklidit pracovnu a své místo opustit.

Josef Löwy: Vídeňský Hofburg

Ale jak už to tu padlo - pro Františka neznamenal soukromý život jen rodinu. Mnohem víc času než příbuzenstvu věnoval knihám, obrazům a především rostlinám. Ve své knihovně dokázal prosedět dlouhé hodiny, a pokud nebyl pohroužen do knih, trávil čas s květinami, keři a stromy. Jako každý habsburský panovník se musel i František vyučit nějakému řemeslu (chvályhodná rodová tradice). František se stal samozřejmě zahradníkem. Botaniku se učil u Mikuláše Josefa Jacquina. Na tohoto slavného vědce (mimochodem: zakladatele Banské akademie v Banské Štiavnici) velmi zapůsobilo nadšení významného žáka pro rostlinnou říši. Vyvinulo se mezi nimi přátelství, které přetrvalo desetiletí. František probíral s Jacquinem svoje plány na zakládání zahrad, expedice do exotických zemí a pěstování tropické vegetace. Filosofoval s ním také o tak zvláštních věcech, jako bylo čínské zahradní umění, a o tom, proč Evropané nikdy nedosáhli dokonalosti Číňanů. "František začal navrhovat plány na vídeňské zahrady, v Schönbrunnu a v Augartenu udělal první změny. Z Florencie byly přivezeny rostliny, jaké žádný Vídeňák ještě neviděl. František sám je sázel s takovým nadšením, až mu tekl pot z čela," poznamenal s patrným odstupem jeden jeho dvořan.

Na místě zbořených bašt na obou stranách Hofburku vznikly díky Františkovi dvě nové zahrady, otevřené veřejnosti. Císařská zahrada však patřila jenom jemu. Byla tichá a odloučená. Na terasách, které vedly z Hradu dolů do zahrady, rostla vinná réva a ovocné stromy. Růžové keře pokrývaly celou plochu zahrady. František se dlouhé hodiny procházel svým soukromým rájem s pilkou na stromy nebo s nůžkami na keře. Pomalu, se starým kloboukem staženým hlubokou do čela, chodil od stromu ke stromu, od keře ke keři. Energicky uřezával suché větve, slabé výhonky přivazoval lýkem, dokonce i červy odstraňovala císařská ruka. (Našinec si možná řekne: hotový král Miroslav...) Tenhleten byl ale reálný, nikoli z pohádky o pyšné princezně. Císař hrdě převáděl své dílo a zdobil prostory v Hofburku květinami, které si sám nařezal.

Hodně času strávil se svým jmenovcem Františkem, synem dvorního zahradníka. Společně se učili poznávat nádheru květin z císařské zahrady. Právě byly v módě cibuloviny. Tulipány, narcisy a lilie nabízely barevnou rozmanitost, která uváděla Vídeňany v nadšení. Některé botanické druhy si František dával přivézt z tropů. Tedy z krajin zcela odlišného charakteru podnebí, než bylo to vídeňské. Exotické rostliny si teprve za pomoci zahradnických "grifů" musely na chladnější podnebí zvyknout. Ve sklenících našlo místo 15 000 novoholanďanů (tak se tenkrát říkalo orchidejím). Tehdy velmi módní pelargonie tady zářily všemi možnými barvami. Ve velkém prostředním sále skleníku kvetl oranžovník, kolem sloupů rostly cypřiše. Jeden současník konstatoval, že v Císařské zahradě nechybí snad ani jedna důležitá rostlinná čeleď. "Zajisté je to císařský poklad nejnádhernějších tučnolistých rostlin. Vše, co existuje krásného a vzácného z této zajímavé rodiny rostlin, zde roste a kvete v původní bujnosti."

Zvědavost vídeňského obyvatelstva však nebudily jenom tulipány, orchideje a tučnolisté, nýbrž ještě jedna, mnohem zvláštnější "sbírka," která se na dvoře objevila. Botanik Johann Pohl, který se pro císaře plavil celá léta kolem světa, mu vždy přivezl jako dar jednoho domorodce s tmavou pletí. Svědčí o císařově povaze, že z takových "darů" neměl radost a spíš se o ta stvoření strachoval. Ve své bezradnosti, co si s těmito hosty počít, se rozhodl, že některé z nich ubytuje v Císařské zahradě. Domníval se ve své naivitě, že mezi tropickými rostlinami se budou cítit jako doma. Po Vídni se okamžitě rozlétla zpráva, že v císařových zahradách jsou k vidění černí lidé, a protože úplně soukromé tyto zahrady nemohly být, objevilo se tu najednou množství lidí, kteří chtěli vidět "divochy Jeho Veličenstva." Jeden ze zvědavců měl hledání dost a tak se obrátil na nejbližší osobu, kde má císař ty své divochy. Klidný starší pán projevil laskavou vstřícnost a zavedl muže k zahradníkovu obydlí. Návštěvník chtěl projevit svou velkorysost, vytáhl deset zlatých a vtiskl je svému průvodci do dlaně. "To je první sumička, kterou jsem si vydělal se svými divochy. Velmi pěkně děkuji." A František, který byl známý škudlil, zastrčil spokojeně minci do císařské kapsy.

Johann Pohl vozil ze svých cest císaři domorodce tmavé barvy pleti (obraz Franze Kadlika)

"Divoši se stali pro Vídeňáky běžnou podívanou, a tak se František rozhodl, že je uchová i pro budoucí svět. Po jejich předčasné smrti, kterou zřejmě zavinilo drsné podnebí a cizí strava, je nechal prostě vycpat a vystavil je ve svém přírodovědném kabinetu. Co nám dnes připadá jako absolutní nevkus a neúcta, nebylo na začátku 19. století ničím jiným než typickým projevem biologického nadšení. Vycpávalo se přece všechno, co se pohybovalo ve volné přírodě. Výstavní skříň s vycpanými lidmi se naštěstí ztratila ve zmatcích revoluce v roce 1848 a tak se Vídeň (na rozdíl od mnoha jiných evropských muzeí) vyhnula pozdější trapné situaci."

Kromě Hofburku sídlil císař také ve vídeňském Schönbrunnu. Ten neměl sice žádné divochy, ale zato mezinárodně uznávanou atrakci - takzvanou Holandskou zahradu. V té rostlo největší množství rostlinných druhů na světě. Právě proto sem přijížděli významní badatelé, ale „dobrý císař František" ji nebudoval pouze pro cestovatele a botaniky, nýbrž i pro své Vídeňáky. Měl přitom speciální úmysl: chtěl je nadchnout pro zahradničení stejně jako celé příbuzenstvo. Kdo měl zájem o pěstování ovocných stromů a chtěl mít ve své zahradě vzácný stromek, mohl si zadarmo odnést roub pro vlastní potřebu. Císařskou zahradu u Hofburku a Holandskou u Schönbrunnu František "pouze" přetvořil, zato zahrady u zámku Laxenburku byly jeho nejvlastnějším výtvorem.

Ohromný park v anglickém stylu (je tam k vidění dodnes) zabudoval do krajiny zcela podle vlastního plánu. Vedl jím potoky a založil rybník, v jehož středu se zvedá umělý ostrov, a na něm nejbizarnější císařská památka v celém Rakousku - Franzensburk. Císař nechal přivézt zdivo z klášterů, paláců a hradů v celé zemi, aby tu z něj sestavil fantastický kus umělého středověku. Za jeho vysokými zdmi můžeme najít všechno, co vyžaduje pravý hrad: turnajové prostranství, soudní síň a dokonce rytířskou hrobku. Je tu nahromaděné umění, ale také kýč, jako kupříkladu mechanicky ovládaný rytíř, který dokázal takříkajíc na stisknutím knoflíku působivě řinčet. "Čím déle seděl František na trůnu, tím víc přesouval vládu na svého kancléře Klemense Metternicha. Příroda mu byla vždy milejší než moc. Ne nadarmo měl pověst, že práce u psacího stolu mu dá pořádně zabrat, že sice prosedí nad svými spisy celé noci, ale podstatné věci nechá bez povšimnutí. Metternich a jeho policejní aparát nasazovali lidu palečnice a jemu zbývala příjemná role dobrého císaře Františka."

V parném létě se odjíždělo na venkov, rodina pobývala vždy několik dní na tom či onom zámečku. Císař trávil s oblibou celé hodiny v tichu nebo o samotě. Jak nezvyklý ale připadal císařův prostý způsob života na venkově členům jeho dvora nebo zahraničním diplomatům, to lze vyčíst z Metternichových soukromých dopisů. "Není nic podivnějšího než pobyty našeho dvora na venkově. Jsem přesvědčen, že by nikdo nevěřil, s jak prostým zařízením se císař spokojí. Je hluboko pod úrovní potřeb bohatého statkáře, nestačilo by dokonce ani zámožnému soukromníkovi. Je mu cizí všechno, co jen vzdáleně připomíná luxus." (Nemůžeme si pomoci, ale František nám - jako člověk - připadá ještě sympatičtější.)

Zahrady Hofburgu

Císař zůstal tomuto životnímu stylu věrný celý život. A samozřejmě svému kancléři Metternichovi a svým rostlinám. Až do vysokého stáří se denně staral o svá nejmilejší stvoření. Když mu nakonec nemoci a stařecká slabost znemožnily zahradničení, musel mu jeho zahradník brzy ráno přinášet k lůžku květiny a podrobné novinky ze zahrady. Císařova paměť a jeho smysl pro pořádek však zahradníka přiváděla často do rozpaků. František chtěl být totiž informován o každém keři, o každém květináči. Dvorní zahradník nakonec resignoval: "Veličenstvo ví stejně všechno lépe než já." Císaře tato poznámka pobavila a na rozloučenou se svému služebníkovi svěřil, jaký má důvod jeho celoživotní láska ke květinám: "Dělají mi radost, prokazují vděk svému pěstiteli. A jsou i často... velice často vděčnější než lidé."


Zvětšit mapu