722. schůzka: Tak vzdušně se při tanci nadnášelo to její ze všech nejvzdušnější tělo

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Johann Wolfgang von Goethe

Naše další schůzka se bude týkat soukromého vztahu dvou lidí, což však neznamená, že do tohoto pořadu nepatří, neboť nejenom vysoká politika je ve středu našeho zájmu, leč i životy lidí, které tvořily svou dobu. Johann Wolfgang Goethe a Ulrika Lewetzovová.

„Babička mě dala zavolat k sobě. Služebná mi řekla, že je u ní nějaký starý pán, který mě chce vidět, což mi vůbec nebylo příjemné, protože mě to vyrušilo v právě začaté ruční práci. Vstoupila jsem do místnosti, kde byla také moje matka, která mi řekla: To je má nejstarší dcera Ulrika. Pán mě vzal za ruku a vlídně se na mě podíval a zeptal se mě, jak se mi líbí Mariánské Lázně. Protože jsem poslední rok trávila ve Štrasburku ve francouzském penzionátu (také mi bylo teprve sedmnáct let), nevěděla jsem o tom člověku vůbec nic, jaký je to slavný muž a velký básník, byla jsem proto vůči tak laskavému starému pánovi beze všech rozpaků, beze vší plachosti, která se mě jindy při nových známostech většinou zmocnila.“

K tomu setkání došlo v létě roku 1821. Místo už bylo pojmenováno – Mariánské Lázně, také jednoho ze dvou protagonistů známe jménem: Ulrika. Onoho vlídného starého pána neznáme. Tedy: nikdo nám ho ještě nepředstavil. Na svět přišel v rodině císařského rady ve Frankfurtu nad Mohanem 28. srpna roku 1749, což znamená, že v roce 1821, když přijel do Mariánských Lázní, mu táhlo na dvaasedmdesátý rok. Jmenoval se Johann Wolfgang Goethe (psal se i se šlechtickým predikátem Johann Wolfgang von Goethe). Toto jméno jsme našli několikrát napsané v mariánskolázeňských kurlistech. „Toho léta ke mně byl Goethe velice laskavý a při každé příležitosti mě vyznamenával; často říkal babičce, jak velice by si přál mít ještě jednoho syna, protože ten by se pak musel stát mým mužem, vychoval by mě zcela podle svého, cítí prý ke mně velikou a otcovskou lásku.“

Ulrika, z urozené rodiny von Levetzow, četla sice v klášterním penzionátu ve Štrasburku Schillerovy básně, ale Goethe pro ni byl neznámým světem. Pokud o něm do té doby slyšela, tak jenom ve spojení „Schiller a Goethe“. A teď jí babička představuje jakéhosi staršího pána, celkem příjemného, který ji bere za ruku a ptá se, jak se v Mariánských Lázních líbí. Ulrika odpovídá bez rozpaků a ostychu, kterými se jinak při nových známostech vyznačuje, ale o hostu neví vůbec nic, příliš ji nezajímá ani neimponuje. Dá se říct, že ji spíš zdržuje od ruční práce, s kterou se právě začala zabývat. „Sotva jsem věděla, o koho jde, když mi byl představen jako Jeho Excelence pan ministr.“ Už druhý den po představení je požádána Goethem (bydleli totiž ve stejném domě a tak se vídávali často), aby s ním vyšla na ranní vycházku. A tak mladá dívka vychází v doprovodu starého pana tajného rady, o kterém ovšem mladý skladatel Felix Mendelssohn-Bartholdy v jednom svém dopise odhadoval, že by asi mohl být padesátníkem. „Básník chtěl, abych mu vyprávěla o štrasburském pobytu, neboť Štrasburk dobře znal, a také o výchovném zařízení. Stěžovala jsem si zvláště na tamější osamělost, kdy mi chyběly obě sestry. Byla jsem od nich poprvé nadlouho odloučena. Viděla jsem, že právě tato moje dětská nezaujatost se Goethemu zalíbila. Neboť potom skoro každé ráno, když šel popíjet svůj Křížový pramen, bral mě s sebou a po pití jsme šli na procházku.“

Ulrika von Levetzow na portrétu anonymního autora

Když Goethe viděl, že ji minerály, které cestou sbíral, nezajímají, zaměřil se na květiny. Večer spolu sedávali na lavičce před palácem a povídali si. „Když jsem později slyšela, jak velký učenec vlastně je, už jsem ho znala osobně a měla k němu důvěru, takže jsem nemohla být ani ustrašena ani uvedena do rozpaků. Nikoho nenapadlo, ani mou matku, že by šlo při společných hovorech o něco jiného, než o dobrosrdečnost jednoho starého pána, který mohl být podle let mým dědečkem, k jednomu dítěti, což jsem byla ještě já.“ Goethe byl přátelský a přívětivý starý pán, který dokázal nenápadně a živě popisovat: květiny, hvězdy, kameny. I literatura poskytovala bohatou látku k hovorům. Jako člověk měl vzácné pochopení ke všemu lidskému a když ji poučoval. Říkal jí: „Töchterchen.“ (Dceruško). Byl uchvácen její bystrou reakcí a kouzlem její dívčí nevinnosti až upejpavosti. Na rozloučenou jí daroval svou knihu Viléma Meistera léta učednická s věnováním. (Raději jí však obsah knihy převyprávěl, aby mu aspoň trochu porozuměla.)

V příštím roce 1822, opět v létě, se sjíždějí do Mariánských Lázní loňští hosté, jejich počet je však mnohem větší. Jsou tu všechny tři sestry Levetzowovy – Ulrika, Amálie i Berta. Obě poslední už také opustily penzionát ve Štrasburku, zejména 14letá Berta nalézá s Goethem nalézá společnou radost nad minerály a květinami. Bertinu sbírku pomáhali tvořit Goethe a jeho přátelé; sami psali názvy a připevňovali k minerálům. Obohatilo ji i několik vybroušených polodrahokamů. Pánové prý dělali v paláci pokusy. Pokoušeli se české granáty rozdrtit, a švédský chemik Jöns Jakob Berzelius jim vysvětloval, že po diamantu jsou granáty nejtvrdší drahokamy.

„Jednou nás svolal Goethe ke stolu, kde byla dlouhá řada minerálů z okolí. Mě zavedl na místo, kde mezi dvěma kameny ležel fund vídeňské čokolády. Na papírku nebylo napsáno jméno, ale verš:
Geniese das auf Deine eigne Weise,
Wo nicht als Trank, doch als geliebte Speise.
A ještě písmenko na konec: G.“

My se opravdu neodvažujeme geniálního Goetheho přebásnit. Musíte se spokojit s kostrbatým překladem:
Vychutnej to, jak sama chceš,
když ne jako nápoj, tak jako milovaný pokrm.

„Ten papírek jsem pak darovala lékaři mé matky, neboť byl velikým ctitelem Goethovým. Vložení čokolády mezi minerály byl žert, neboť věděl, že mě kameny nezajímají.“

Ulrika se sestrou Bertou na obraze Marie Krafft

Ulrika zůstává ve své dívčí skromnosti v ústraní, což snad Goethovi naznačilo, že větší úspěch bude mít u minerálů než u ní. Ale kdepak. Právě to unikání... ta nesmělost... ta nedostupnost - to všechno a navíc Ulričin nesporný půvab vzbuzovalo trvalý Goethův zájem, a ten jí dává při každé příležitosti najevo. Zatímco Goethe ji nazývá svou „große und väterliche Liebe“ (velkou a otcovskou láskou), Ulrika cítí jistou bázeň před tak významným mužem, který se jí dvoří. Asi z toho měla v hlavě notný zmatek. I po letech však znovu a znovu zdůrazňuje, že vztah mezi nimi nesmí být nesprávně vykládán: „Nein, keine Liebschaft war es nicht! Ne, nebyl to žádný milostný vztah!“ Zatímco Ulrika před pozornosti svého přítele (otcovského přítele!), uhýbala, ne-li přímo prchala, náklonnost starého muže k mladé dívce rostla. Na rozloučení v tomto druhém roce píše báseň Aiolské harfy, ve které přirovnává Ulriku k Iris, k řecké poselkyni bohů, k nedostižné, nadpozemské, rozplývající se jako duha:

Ano, Tebe možno přirovnati k Iris,
čarokrásnému a zázračnému jevu,
nádhernému varu, pestré harmonii barev
vždy nové. A Ty jsi jí vždy podobna.

Kromě toho, že se věnoval mladičké Ulrice, pan Goethe v českých lázních taky psal – v Karlových Varech i v Mariánských Lázních. Svůj román Spřízněni volbou diktoval ve Varech, také některé novely Let poutnických tu vznikly. Jakož i vlastní životopis Báseň a pravda. Svoji Elegii z Mariánských Lázní napsal básník nejspíš doma, ve Výmaru, ale nebýt Mariánských Lázní, tak by nevznikla. Nebýt Mariánských Lázní – a Ulriky, samozřejmě.

Vždyť nedoved jsem milovat už ani,
ba pohas ve mně pud, být milován,
s ní vrátilo se náhlé odhodlání
a žízeň po činech, ruch nových plánů;
jak obrozující je lásky síla,
má duše nejněžněji ucítila.
To bylo její dílo! – Stesk mi kladl
mdlou, dusnou tíží na ducha i tělo,
zrak, zchvácen podobami hrůz, mi chřadl,
co srdce, prázdnem zpustošení, zelo;
tu naděj nad známým se mihla prahem
a ona zjevila se v slunci drahém.

v českému překladu Otokara Fischera

O vztahu světoznámého básníka, a dívky mladší o pětapadesát let se toho navyprávělo a napsalo víc než dost, ba i romány byly o něm napsány. Nejzajímavější svědectví podala po letech, na sklonku svého téměř stoletého života samotná Ulrika. Na neobytné naléhání literárních vědců napsala sice stručné, ale přece jenom paměti.

„Velkovévoda výmarský Karel August byl velmi spřátelen s mými prarodiči a s mou matkou – i nás ještě jako děti často vídával. Byl vůči nám všem přátelský a laskavý, a on to byl, kdo mým rodičům a také mně řekl o tom, že bych se mohla provdat za Goetha. Nejprve jsme to měli za žert a měli jsme za to, že na to Goethe jistě nepomýšlí; to ale velkovévoda vyvracel a opětovně opakoval a z nejvábnější stránky líčil, jak bych se stala ve Výmaru první damou u dvora a jak mne on holá vyznamenávat. Že by i mým rodičům zařídil a dal ve Výmaru dům, aby ode mne nežili odděleně a že by se všestranně postaral o mou budoucnost. Mou matku velmi přemlouval, a později jsem slyšela, že jí přislíbil, že poté, co bych se vší pravděpodobností Goetha přežila, chtěl by mi po smrti vyplácet rentu 10 000 tolarů ročně. Moje matka si ale předsevzala, že žádnou ze svých dcer nebude k sňatku přemlouvat a nutit.“

Johann Wolfgang Goethe na portrétu G.M. Krause

„Promluvila o tom se mnou a zeptala se mne, zda bych tomu byla nakloněna, načež jsem se otázala, zda by tomu byla nakloněna. Její odpověď byla: Ne, mé dítě, ty jsi ještě příliš mladá, než abych tě chtěla nyní vidět provdanou, ale ta nabídka je takovou poctou, že ji nemohu odmítnout, aniž bych se tě dotázala. Musíš rozvážit, zda se v takové situaci máš za Goetha provdat. Odpověděla jsem, že nepotřebuji žádný čas na rozmyšlenou, že bych měla Goetha ráda tak jako otce, a kdyby byl sám zcela a já směla proto věřit, že bych mu byla potřebná, tak bych si ho chtěla vzít. Ale vzhledem k jeho synovi, který je ženat a žije s ním v jednom, domě, a s ohledem na jeho rodinu, kterou bych zatlačila stranou, když bych zaujala její místo, by mne Goethe nemohl potřebovat. Bylo mi také příliš zatěžko i odloučení od matky, sester, dědečka a babičky. Neměla jsem ještě žádnou chuť se vdávat. na tom zůstalo: Goethe o tom nikdy nemluvil, ani s mou matkou, ani se mnou. I když mne nazýval svou milou, tak nejčastěji svou milou dceruškou. Mohla bych ještě mnoho o onom čase vyprávět, ale myslím, že toto postačuje, aby byly odvrženy všechny smyšlenky, jež byly vytištěny, neboť – nešlo o žádný milostný vztah.“

Ulrika von Levetzow se dožila věru požehnaného věku takřka šestadevadesáti let. Nikdy se neprovdala, ba ani zasnoubena nebyla. Už v mladých letech začala ztrácet sluch a její hluchota se s přibývajícím věkem zhoršovala. Zbytek svého života strávila na zámku v severočeských Třebívlicích. Tady také 13. listopadu roku 1899 zemřela.

Hle, z hustých mraků paprsky se mihly,
zjev andělský se vznáší v třpytu par,
je hebký, lehký, zářivý a štíhlý –
a poznáváš? má její světlý tvar;
tak vzdušně při tanci se nadnášelo
to její ze všech nejvzdušnější tělo.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související