723. schůzka: Klidné, jasné a teplé bylo její světlo

„Velice zprostředkovaně ulpěla v povědomí mnohých jména velkých tvůrců obrozenecké vědy – Dobrovského, Jungmanna, Palackého. Snad si někdo vzpomene (ale spíš ne) na Šafaříka, pak je tu ještě Hanka (ten ovšem jako hlavní podezřelý z úspěšného falzátorství), bylo by sem možno přiřadit Klicperu se třemi, čtyřmi veselohrami, a tím bychom asi tak mohli skončit. Znalosti o ostatních aktivních tvůrcích obrozeneckém kultury jsou úryvkovité, náhodné a roztříštěné, pokud vůbec existují,“ říká vynikající jazykovědec a bohemista, přední editor a znalec české literatury, profesor Alexander Stich, a my k jeho větám dodáváme, že všeobecně pokleslá míra obeznámenosti s osobnostmi naší kultury se nevztahuje jen na národní obrození. Leč vraťme se k té hrstce uvedených jmen. Jedno v ní chybělo. V galerie „malých a menších“ pracovníků na poli národního probuzení se jedna postava jaksi vymyká. A je to navíc žena. Její jméno: Magdalena Dobromila Rettigová.

Tu zná u nás snad každý, a nejenom její jméno, ale i hlavní literární výtvor. Rettigová a její kuchařská kniha tkví v dnešní obecné představě o obrození snad pevněji než Josefové Dobrovský či Jungmann. To je velice zvláštní kulturní úkaz, byl způsoben pravděpodobně tím, že po celé 19. i minulé století vycházely knížky, spojené s jejím jménem, a kromě toho na počátku 20. století pomáhala povědomí o ní udržovat Jiráskova divadelní hra Magdalena Dobromila Rettigová, která byla velmi oblíbená a patřila ke kmenovému repertoáru hlavně ochotnických představení. Ta hra se sice dnes skoro nehraje a kuchařská kniha patří dnes v soukromých knihovnách k raritám, nic z toho však na proslulosti a obecného známosti Rettigové neubralo.

Když panu purkrabímu Františku Artmannovi na zámku v panství hraběte Kounice ve Všeradicích (Všeradice leží za Prahou, u Hořovic) oznamoval 31. ledna roku 1785 sluha v kanceláři, že má jít domů, že se mu před chvílí narodila dceruška, statný čtyřicátník, zabraný v úřední lejstra, se ani po poslovi řádně neohlédl, jenom se pošimral brkovým perem ve vlasech za ušima a zamumlal: „Teď nemám kdy. Řekni, že přijdu asi za hodinu. Až tady přepočítám účty.“ Purkrabí Artmann nebyl vyveden z míry. Už čtyřikrát předtím se snesla vrána nebo čáp nad jeho obydlí. Celkem čtyřikrát však také ukládal své nemluvňátka z kolíbky do rakvičky. Odešla tak brzy, že nebyla většinou ani zapsána v matrikách zemřelých. Toto jeho dítě však bylo životaschopné. Jméno dostalo po pražské kmotře. Říkalo se jí Lény nebo Lenka, v matrice byla zapsána jako Magdalena. Jak tu už padlo, nebyla jediným potomkem, vyrostla však jako jedináček.

„Můj otec miloval mne, aniž se se mnou mazlil, poněvadž nemohl kolem sebe trpěti živé děvče, které ho v práci vyrušovalo,“ vzpomínala po letech jeho dcera. Svoje vzpomínky psala německy. Ten jazyk byl u Artmannů domácí. „Moje matka, poněkud rozčilena mými dětskými chybami, příliš přísně mne trestala a zle se mnou nakládala. A když matka mne kárala, věděla jsem, že si nesmím otci stěžovat, sice že bude trest tím citelnější.“ K pátým narozeninám dostala od matky šest párů nových punčoch, velké přadeno příze a ponaučení: „Co si příště upleteš, budeš mít; jsi už dost velká, aby mohla plést sama pro sebe!“ Nezůstalo jenom při pletení punčoch, dívenka se učila vyrábět z odstřižků i cupaninu, která se používala na obvazy v případě nemoci nebo úrazu. Brzy se naučila i šít (nikoli parádu na panenku, ale své oblečení). Od rodičů nikdy panenku nedostala. Jenom od dědečka, v šesti letech, jako mikulášskou nadílku. Tu hračku však matka na milost nevzala. „Je to ale hanba, když si tak velké děvče hraje s pannou!“ Magdalenka se zastyděla, panenčiny hedvábné šaty rozstříhala na cupování („nic nesmí přijít nazmar!“), a krásnou velkou pannu hodila v kuchyni do sporáku do ohně.

Otec střídal místa. Sloužil na osovském statku a pak nastoupil ve Statenicích u Roztok. Tady sotva jedenačtyřicetiletý zemřel na zápal plic a jeho osmiletá dcerka osiřela. „Chodila jsem desetkrát denně do kaple, kde můj otec ležel, tahala jsem ho za nohy, poněvadž jsem na něho nemohla dosáhnout a myslela jsem, že musí opět vstát. Ale nevstal.“ Vdova se odstěhovala s Magdalenou a synáčkem do Prahy. Tam jí chlapec onemocněl. Ještě než zemřel, pravila jeho matka v přítomnosti dcerky: „Kdyby mně opravdu Bůh chtěl vzít dítě, ať si vezme děvče jen synka ne.“ Bůh ji nevyslyšel. Po hochově pohřbu nastalo další putování, do Plzně, kde Magdalena chodila do školy. V ručních pracích byla tak dovedná, že to budilo obdiv (a ovšem i žárlivost). Po půldruhého roku se ocitla opět v Praze. Bydlela u tety. Brala ji jako chudou příbuznou.

Magdalena překonala těžkou nemoc, jakož i své odhodlání vstoupit do kláštera, a pokračovalo i její dospívání, takže se kolem ní a její sestřenice začali točit nápadníci, najmě jeden sličný černooký mladý muž, kterého však Magdalena odrazovala tím, že v okně sestrojila z polštářů přehozených šálem a paruky jakousi figurinu tetičky, za jejíž přítomnosti se mladík neodvážil vstoupit. „Vyhýbala jsem se známostem s mladými muži. Zrazovalo mne od toho časté vyprávění o smutných následcích takových poměrů. Přikláněla jsem se raději k vážným mužům, abych se od nich něčemu přiučila.“ Jednomu studentu, který zpívával při měsíčku při otevřeném okně, sluchu popřávala. Znala ho už od svých dvanácti let, ale teprve po dalších deseti letech oba poznali, že jejich vztah přerostl meze přátelství. Jmenoval se Jan Rettig. Mírný a trpělivý právník Rettig se stal Magdaleniným důvěrníkem v jejích srdečních záležitostech, a také zprostředkovatelem, pomáhajícím jí zbavit se některých příliš dotěrných mužů.

Jako obratný kreslíř jí kreslíval předlohy pro vyšívání. Psal jí i do památníku. Německy, samozřejmě. Německy proto, že Magdalena do svých osmnácti let česky neuměla. Začala se té cizí řeči učit až od Jana Rettiga. Nejenže ji učil česky. Protože měl kreslířské nadání, namaloval jí studánku v Chuchli, což bylo oblíbené výletní místo Pražanů (a zřejmě i snoubenců Jana a Magdaleny). K tomu obrázku připsal: „Má přítelkyně! Stane-li se někdy a Tvá vůle nebo mé neštěstí mi Tě odejme, pak si vzpomeň na sladkou hodinku u studánky!“ Rettig na svůj cit později nepozapomněl. Na rubu téhož lístku napsal o dvacet let později (a už spolehlivě česky): „U téhož čistého pramene dleli Jan a Magdalena v citu rovněž tak čistém neporušené lásky, očekávajíce svatého sňatku a spojení srdcí svých navždycky. Stalo se a bylo jim požehnáno. Kráčejíce cestou růžovou, cítili vonné růže, cítili i trny jejich. Přece však zůstal pramének onen jim vždy svatý a oni slaví památku věkem sešlou, láskou však stálou, co den sňatku potud čerstvou...“ Magdalenině matce nebyl Rettig zrovna po chuti – byl nemajetný a Magdaleně se dvořilo mnoho dobře zajištěných nápadníků. Ale když jednou Lena byla opět vážně nemocná a nevědělo se, zda nemoc překoná, svolila matka, aby se dcera s Rettigem zasnoubila, v naději, že až se uzdraví, ke sňatku nakonec nedojde. Svatbu ale ti dva prosadili a oslavili, když bylo Magdaleně třiadvacet let.

Doktora Jana Rettiga známe dodnes s jedním jménem, které bylo vloženo mezi jméno křestní a příjmení. Znělo vlastensky. Konkrétně: Sudiprav. Zřejmě proto, že Jan byl soudce. Nevymyslel si je sám, na vymýšlení jmen byl odborník Josef Liboslav Ziegler, kněz a vlastenec. Ten stvořil například pro Michala Patrčku, milovníka fyziky, jméno Silorad, a (jak už víme) dobrušskému kupci Františku Hekovi přidal Vladislava, ze kterého pak udělal Alois Jirásek udělal F. L. Věka, a hradecký tiskař Jan Pospíšil se stal Hostivítem. Zasáhlo to i Rettigovic dítka: jeden synek Rettigových zdědil po velebném otci Liboslava, dcerka Jindřiška pak byla přejmenována na Milinu. Důležitou roli v Magdalenině životě však sehráli i manželé Korábovi – také velcí čeští vlastenci. „Protože Magdalena bývala často nemocná a dr. František Koráb byl jejím ošetřujícím lékařem, stal se rodině Rettigových blízký. Byl v ní i se svou ženou častým hostem – ve společnosti, která se u Rettigů scházela. Doktor Koráb měl velký vliv na to, že se Magdalena naučila pořádně česky.“

Kvetla jabloň krásně bíle
vonným kvítkem červeně,
ba, červeně.
Ó přešťastná kratochvíle!
Pokyň na mne líbezně,
ó, líbezně.
Pod jabloní na trávníku pásala jsem kozičky,
své kozičky.
Blízko sekal hoch můj viku.
Leskly se mu očičky, ach, očičky!

Tato písnička měla vzejít (jako jedno z první dílek naší první české spisovatelky) – z pera Magdaleny Dobromily Rettigové. Měla, ale nevzešla, nebo tu píseň složil zřejmě někdo jiný. Je to jedna z nejpopulárnějších písní národního obrození.

Měli bychom dojíst to, co jsme už nakousli – Jablíčka se jmenuje. „Roztomilá poezie, přírodě ve snu ukradená,“ napsal o ní uznale básník Václav Bolemír Nebeský. Jablíčka byla ve všech sbornících otiskována pod jménem Magdaleny Dobromily, leč ona je nenapsala. Víme to, protože to sama (a několikrát) potvrdila. „Můj manžel odesílá přiloženě Jablíčka, je to plod jeho svobodných hodinek, kterých on jako muž pracovitý malounko uhospodařit může.“ Tedy autor textu: Jan Sudislav Rettig. Škoda. Byl by to od Magdaleny Dobromily náramně úspěšný vstup do literatury. Ona však do ní přece jenom vstoupila. I když s poezií měl její vstup jen málo společného.

Krameriovy císařské královské vlastenské noviny... stojí v nich jedna zajímavá zprávička. Je z roku 1819. To bylo Magdalence... tedy už paní Magdaleně Dobromile... 34 léta... „V Oustí se usnesla společnost vzácnějších.“ Oustí je Ústí nad Orlicí. Město, kde předtím Rettigovi bydleli a kde pochovali většinu ze svých jedenácti dětí, než se odebrali nadobro do Litomyšle. „V Oustí se usnesla společnost vzácnějších, aby pak-li kdo česky mluvě německé slovo přimísil, groš pokuty za každé cizí slovo platil, z kterýchžto pokut stromky k obecnému dobru se vysazovati budou.“ Brzy se to kolem Ústí muselo pěkně zelenat... Zelená se to tam dodnes, leč nikoli zásluhou pokut. Ústecká společnost se nakonec rozhodla, že za ně raději nakoupí české knihy do knihovny a první knihovnicí nebyl nikdo jiný než Magdalena Dobromila Rettigová. Brzy začala sama nejenom knížky půjčovat, ale i psát. Dílko to se jmenovalo: Provolání k ousteckým dívkám, aby četly české knihy. Stokrát je sama vlastnoručně opsala a rozeslala po městě. (Obdivuhodná píle!) Čeština ji zkrátka bavila čím dál, tím víc.

„Sotva laštovička hnízdo své opustila, aby vesele si poletujíc mladý den zvěstovala, sotva jitřenka v ranní rose se vzhlížela a každý kvítek vycházející slunéčko vítat se chystal, ubírala jsem se na pahrbek blíže háje zeleného, abych nebyla poslední z tvorů...“

Z našeho pohledu je snad té květnatosti až příliš, ale možná je to tím, že my se na všechno díváme jenom dnešníma očima. A měli bychom se koukat na to, nač koukala paní Magdalena, totiž aby se mladým děvčatům dostalo do rukou české čtení. A aby je vůbec někdo do rukou vzal, muselo se tak trochu podobat líbivým, unylým německým knížkám, které české děvy četly doposud! Tohleto se vážně četlo, a nejen četlo, nýbrž i hojně recitovalo. Například veršíky Na mého synáčka v kolébce. Ty Magdalena složila na uvítanou svému nejmladšímu dítěti:

Hajej nynej boubelínku,
matinka tě kolíbá,
kýž tě mine, můj Pepínku
všechna bouře nelibá.
Jistě není větší slasti
jako šťastnou matkou být
a své milované vlasti
zase Čecha porodit.

Od roku 1834 nacházíme manžele Rettigovy v Litomyšli. Magdaleně Dobromile se v tomto městě říkalo Retyčka. A nebyl v tom ani kousek posměchu. Bylo to takové důvěrné pojmenování, které se docela dobře hodilo k milému výrazu její tváře – i k jejímu milému jednání s lidmi – nebo taky k lahůdkám, jež nabízely její kuchařské knihy. Paní Magdalena byla náramná kuchařka. Celý život sbírala kuchařské předpisy. Nakonec jich měla na sedm set. Byla to jídla pro všední den, která měla jenom několik chodů (čili žádné fastfoody). Sváteční oběd kupříkladu sliboval až deset... či dvacet chodů. To musela být bašta. A taky že byla. Skutečné hody. A což teprve jednotlivé recepty. Třeba takové... dejme tomu... zapálené jídlo.

„Utři čtyry libry másla, vraz do něj deset žloutků, čtvrt libry tlučeného cukru, čtvrt libry utřených i s kůrkou strouhaných mandlí, dvě lžíce aráku, míchej tím asi půl hodiny, dej k tomu z půl citronu drobně pokrájené kůry, pak k tomu dej po šesti bílkách suchého sněhu, ještě to zamíchej, vymaž formu máslem, vylož ji pokrájenou pomerančovou kůrou, vlej to do ní, nech to hodinu v páře vařit, pak to i s vodou do trouby na chvilku postav, aby to po vrchu ztuhlo, vyklop, polej arákem, a za dveřmi to s hořícím papírem zapal, nes tak v plamenu na tabuli. Všecka v páře vařená jídla se podobně buď arákem neb vinným lihem polejt a před dveřmi zapálit mohou. Nepřidá to však chutě a protož to také neschvaluju, leda kdo by toho zvláštní milovník byl.“

Ano... už se vidím, jak čtvrt libry másla a čtvrt libry cukru a čtvrt libry utřených i s kůrkou strouhaných mandlí pěkně třu a třu a třu půl hodiny... Tenkrát byla jiná doba. Láska holt procházela žaludkem. V jedné své knížce napsala paní Magdalena tuto dobře míněnou radu: „I ten nejhorlivější milenec, věř mi to, dívko spanilá, pojme-li tě za manželku, chce nejen, abys krásnou chotinkou, ale i dobrou hospodyní byla.“ Zkrátka ženuška má na tom světě jednu velikou povinnost, aby svému mužíčkovi podstrojovala. Pan Rettig musel být asi na výsost spokojen. I když... po pravdě: něco prosáklo. Únik informací. Spisovatel Alois Jirásek prozradil ve své hře, co se o Magdaleně Dobromile říkalo: „Pan rada Rettig si to vaření tuze nechválí... Tuhle prý si vzdychl... kdybych dostal aspoň trochu kloudné polívky! Ale to panička pořád samé průby, i z bramborové nati, pořád něco zkouší a přemýšlí...“ Takže kdoví, jak to u Rettigů v kuchyni doopravdy vypadalo...

Nedlouho po svých sedmdesátinách Jan Sudiprav Rettig zemřel. Lékařský nález zněl „ochrnutí plic“, dnes bychom řekli spíše plicní selhání. Za jeden rok a jeden měsíc nato jej následovala i jeho manželka. Jako příčina smrti je uvedena vodnatelnost, ústní tradice mluví o „černé žloutence“, což bylo zřejmě selhání jater. Její manžel byl možná o něco lepší básník než ona. Vypadá to tak. Když se pokoušela o patos, vyznělo to hluše. Nedovedla to, takový postoj jí byl vnitřně cizí. Zato se skvěle vyznala v praxi každodenní ženské práce. Dovedla názorně a trpělivě vysvětlovat, jak si mají dívky a ženy počínat, aby svým povinnostem dostály, jak nejlépe uměly – a zároveň racionálně a úsporně. V tom byla nezastupitelná. To by sotva dokázal kterýkoli muž, byť i s lepším literárním talentem. Umění rýmovat bylo tady jaksi neupotřebitelné.

Začínala z ničeho, před ní nebylo na tomto poli vykonáno nic. Svět (tedy ten náš český) se na ni díval dvojíma očima. Známý literární kritik Arne Novák ji viděl okem velmi přísným. „Klidný úsměv její masité tváře se raduje, že našel svět právě tak malicherným a pohodlným, jak ve své malé duši si jej představovala.“ Zatímco Novákova maminka, spisovatelka Teréza Nováková, která sama v Litomyšli žila a poznala, jak si lidé Rettigové vážili, napsala něco docela jiného: „Nebyla duchem obrovským, geniálním, nebyla vlasaticí, která objevivši se, úžasem plní svět celý. Klidné, avšak jasné a teplé bylo její světlo.“