719. schůzka: Strnad Klatovský

Jan Neruda o něm psal jako o pionýrovi nové doby, Eliška Krásnohorská v něm viděla kulturního hrdinu devatenáctého století a Antal Stašek v něm ještě v roce 1925 napsal: "Byl to jeden z nejzajímavějších lidí, jež jsem v životě poznal". Génius, který měl prostě tu smůlu, že ho jeho současníci nepochopili.

„Karel Slavoj Amerling se 18. září roku 1807 narodil v Klatovech, ale až skoro do svých jedenácti let žil v Chudenicích, neboť jeho rodiče, kteří měli v Klatovech zájezdní hostinec, neměli čas věnovat se jeho výchově. U svých prarodičů z matčiny strany byl však v nejlepších rukou. Osvojil si zde důkladnou znalost jazyka latinského, řeckého, hebrejského i základy hudební teorie, neboť dědeček, který byl nedostudovaným teologem, kterého okolnosti donutily převzít mydlářskou dílnu, skládal ve svého vnuka všechny naděje. Viděl v něm budoucího kněze-buditele. Otec Jan Amerling byl člověk praktický, a proto ho po dokončeném studiu na klatovském gymnasiu poslal na filosofii do Vídně. Nadaný student si tu nemohl nač stěžovat. Vyučovaly ho tu skutečné kapacity." Dětská a mladá léta Karla Slavomíra Amerlinga (který si svoje přijaté vlastenecké jméno později upravil na Slavoj) nám přiblížily řádky z knihy Evy Hoffmannové.

Jeho studia probíhala dobře, ale po dvou letech se poměry jeho rodičů v Klatovech náhle zvrtly. Jedinou nepodařenou transakcí s obilím a vínem se ocitli v chudobě. Otcův zájezdní hostinec U Bílé růže změnil majitele, a Karlovi sourozenci, aniž to on sám věděl, prodávají po Klatovech jeho knihy, které si koupil za našetřené peníze z kondic a posílal je domů. Kdyby vstoupil do kněžského semináře, bylo by o něj postaráno; on se však dal zapsat na medicínu. Jenomže když ji vystudoval, neotevřel si lékařskou praxi, ale přijal místo u Jana Svatopluka Presla. Pomáhal mu spravovat přírodovědný kabinet jak o asistent mineralogie a zoologie. Jeho oborem sice byla medicína, jenomže jeho založení bylo encyklopedické.

"Sám se sebou ohromně zápasiti jsem musel, neboť bych se byl neodolatelně rád všemu naučil, každé vědě, každému umění a nauce, abych každému zaměstnání lidskému od rolnictví až ku nebehlednému hvězdářství řádně rozuměl, an jsem přesvědčen byl, že každé bádání své překrásné stránky a utěšené hlubokosti má." (Měl se stát spíš novinářem. Ten ví o všem něco a o něčem nic.) Svoji disertační práci nenapsal Amerling o chorobách žlučníku, tenkého střeva nebo očí, ale - o krystalografii. Kromě toho otiskuje bezpočet článků botanických a zoologických. Podepisuje je pseudonymem "Strnad Klatovský." Odtud už nebylo daleko k samostatné knize. Věnoval ji dětem, jakož i jejich rodičům. Pojednávala o hmyzu. Pěkné téma, že, však si autor dal záležet, aby vše vyložil jasně a srozumitelně a zpřístupnil klasickou entomologii širokým vrstvám mládeže a zároveň učinil radost i starším milovníkům přírody, kteří chtěli číst česky:

"Kudlanka nábožná. Někteří ji nazývají strašilidka, jiní zase chodícím lupenem. Sedláci francouzští jí říkají boží prosilka, a ještě jiní lapalka, poněvadž svýma předníma nohama ostatní hmyz chytá a sežírá. Chroust aneb Majka obecná: Pinko linko, leť pánu Bohu na okýnko. Štěnice: příklady toho máte, drahé dítky, na štěnicích, postelních. Ty tak umějí bodati a svůj sosáček do kůže lidské zapichovati, že to až ze sna budívá." A když se Amerling tak pěkně rozpovídal o hmyzu, pokračoval hned v díle Fauna čili Zvířena česká neboli Popsání savců, ptáků, plazů, obojživelníků a ryb všech, jež zemi českou obývají.

Po odchodu z lékařské fakulty se začal zabývat hornictvím, včetně názvosloví. Při návštěvě v dolech radnických nutně narazil na jejich majitele, našeho dobrého známého Kašpara Šternberka, a ten ho zaměstnal jako svého tajemníka. V této úloze tajemník svému poloslepému pánovi latinské a řecké texty, vyřizoval mu korespondenci a současně se účastnil veškerého dění kolem Vlasteneckého muzea. Při své proslulé výkonnosti všecky svoje úkoly hravě zvládl, a tak se pustil do astronomie. Napsal obsáhlé pojednání o naší sluneční soustavě, v němž se čtenář dočetl i o staročeských jménech nebeských těles. Merkur - to byl Dobropán. Venuše nesla jméno Krasopaní. Mars figuroval jako Smrtonoš, Jupitera znali naši předkové jako Kralomoc, a Saturn, to byl Hladolet. Roku 1781 objevenou planetu Uran pojmenoval Amerling Nebešťanka. Jupiterovy, Saturnovy a Uranovy měsíce nazývá družicemi, a kometám ponechává lidové jméno vlasatice.

"Poté, co založil (víceméně tajné) spolky Stálců, Ctnostných a Vykoupenců, rozhodl se doktor veškerého lékařství Karel Slavoj Amerling, že uskuteční svůj dávný sen dokonalého učiliště, o jaké se pokoušel dvě stě let před ním Jan Amos Komenský, když pobýval u knížete Rákoczyho v Šarišském Potoku. Svou ideální školu nazval Budeč. Chtěje oživit českou historii, zvolil jméno přemyslovské tvrze u Zákolan, v níž, podle pověsti z Kosmovy kroniky, stávala škola, kam se sjížděli Čechové, Poláci a příslušníci dalších slovanských národů a jíž měl projít i svatý Václav." Budeč neměly navštěvovat děti, tam se měla vzdělávat nová generace národních učitelů, ale také průmyslníci, řemeslníci, dělníci, hospodyně a teprve později i středoškolská mládež. Protože byl Amerling dobře znám v kruzích pražské aristokracie a pěstitelů věd, podařilo se mu získat důvěru vlivných osob. Důvěru, i peníze. Nejčastěji v podobě úvěru, ale podpora přicházela i v hotovostech. Lev Thun poskytl 2000 zlatých, Hanuš Kolowrat 1000 zlatých, knížata Rohanové 400 zlatých, děkan Marek z Libuně daroval 1000 zlatých, a bratři Špottové, oba lékaři, si vydlužili na svůj dům 4000 zlatých, přičemž k této částce přidali dalších čtyři tisícovky z dědictví po otci. S takovou pomocí byl už Amerlingův plán napůl hotov.

Ale právě jenom napůl. (Spíše ještě z menší části.) Ze všeho nejdřív musel sehnat pozemek. Už předtím si vyhlídl zahradu, táhnoucí se z mírného svahu od Karlova až k Novému Městu pražskému. Stálo na ní zpustlé zelinářství a zamokřená louka. Říkalo tam tomu U Dědů. Vyvěral tam pramen prý se zázračně léčivou vodou, pro kterou sem přicházeli lidé ze širokého okolí. "Několik kroků od té studánky, na nízkém návrší stál podlouhlý přízemní domek, pokrytý děravou šindelovou střechou, rozdělený v malé, spíše chlévům podobné byty. Nejprostrannější obýval zahradník, jenž sám jsa pachtýřem, pronajímal ostatní část polozbořeniště nejchatrnější chudině, zedníkům, nádeníkům a třeba i skutečným žebrákům, kteří po celý den jinde zaměstnáni, vraceli se jen večer ke svým rodinám." A z téhleté nevábné poloruiny měla vyrůst Budeč. Zatím se do ní nastěhoval Amerling s několika spolupracovníky, aby tady studovali a současně dohlíželi na přípravné stavební práce. "V jedné jizbě bydlel Amerling, a ta byla haldou knih, rozličných přírodnin a nástrojů bez ladu a skladu tak přeplněna, že bylo těžko se domysliti, kde asi lože domácího pána se nachází. Jak se ostatní družina do domku vešla, pochopil jen ten, kdo věděl, že oni všichni, jak Pán Bůh dal den, za rozličnými povoláními se rozběhli, a teprve z večera na společný nocleh do chaloupky se scházeli."

Základní kámen k Budči byl položen na konci června roku 1842 v místech dnešního střetu ulic Žitné a V Tůních. Původní plán počítal s budovou jednopatrovou, ale už na začátku se ukázalo, že to nebude na tak rozsáhlý ústav stačit. Amerling chtěl mít navíc při škole hvězdárnu, a to znamenalo vyhnat budovu do výšky. Ještě před příchodem zimy přivedli zedníci z Podskalí pod střechu třípatrový dům, ukončený dřevěnou věží. Několikrát se práce zastavila, protože došly peníze na výplatu zedníků, ale Amerling jako zázrakem dokázal sehnat někde úvěr a v díle se pokračovalo. Budova školy měla být stejně velkolepá jako myšlenka, která ji oživila. Vestibul zdobily nástěnné lunety. Alegorické fresky symbolizovaly všechny vědní obory. Prostřední obraz nad vchodem znázorňoval Jana Amose Komenského, jak uprostřed svých žáků vykládá o přírodě. Druhý obraz představoval vyučování fyzice a astronomii - na pozadí egyptské krajiny s pyramidami a sfingami byl vyobrazen mládenec s dalekohledem, kterak pohlíží kupodivu na sochu Petra Velikého. Na třetím obraze byla vidět dílna s tkalcovskými stavy, čtvrtý zachycoval vyučování krásným uměním, pátý vyjadřoval dějiny knihtisku. Lunet mělo být ještě víc (kdyby byly peníze). "Leč ptáku tomu, té dobré vůli, nedostatek peněz křídla ostříhal," konstatoval o nedokončeném díle Amerling.

Dřevěná věž sloužila jako meteorologická stanice a hvězdárna. Byly zde instalovány vlhkoměry, dešťoměry, tlakoměry, přístroje k registraci síly a směru větru. Uvnitř byl umístěn i hvězdářský dalekohled, hvězdářské hodiny, přístroj ke sledování lomu světla. Podkroví složilo jako sušárna rostlin a pro preparování živočichů. Třetí patro Budče patřilo nemocnici neboli špitálu. V něm se Amerling pustil do přírodní léčby. Ta spočívala v zavejcování. Oč šlo, je jasné již ze samotného výrazu. Zavejcování. Jednalo se o léčbu pomocí zábalů, pocení a diety. Nemocný byl zpravidla o hladu a žízni. Naprosto dobrovolně. "Přes sto těžkých, opuštěných a i svátostmi zaopatřených jsem na nohy postavil," tohleto psal Amerling příteli Čelakovskému. "Ránu velikou jsem dal celému lékařstvu vezdejšímu. Když nemocný zablaněný, to jest zabalený do mokrých prostěradel a pak do houně vecpaný (jednoduše zavejcovaný) bez jídla a pití po čtyřech, šesti i osmi hodinách až do potu zůstane, tu pot se vyrazí přesmrdutý, moč je kalná a ač na dlouho se stolice zarazí, přece bez klystýrů přijde a vyčistí se i dovnitř zahnané vyraženiny. Pakli se to vícekráte podle potřeby učiní, nabývá nemocný plného zdraví. I když vyhladověl (často jen suché žemličky a pramálo vody dostává), přece zase zdravým masem obrůstá." V odborných kruzích byla na jeho terapii odezva již lze shrnout stručnou větou: "Mají ho za blázna." Což prohlásil jeho někdejší učitel Presl.

Ve druhém patře se vyučovalo hudební teorii a zpěvu. Také se tu nalézala hodinářská dílna a přírodovědecký sál. V témže patře bylo umístěno i zařízení k broušení skla a drahých kamenů. Byla tu také knihovna a skříně s tiskařským náčiním a matricemi. Možnost tisknout ve všech abecedách světa, i v arabštině, ruštině, hindštině, čínštině, mongolštině, dále také staroegyptské hieroglyfy, hlaholici a cyrilici - to byla cílevědomá Amerlingova cesta k uskutečnění Komenského Brány jazyků otevřené. Prvnímu patru se říkalo "Semeniště učitelské neboli ústav pro vychovávání pravých učitelů národních." Byl to rozsáhlý sál, ve kterém se mohlo přednášet, zkoušet i zasedat. S ním sousedily učebny pro ženy-posluchačky Budče. A už nám zbývá jenom přízemí - tady byly dílny a laboratoře. Vedle soustruhu tu trůnila velká chemická laboratoř s veškerým příslušenstvím a taky parní kotel. Voda se sem přiváděla přímo ze studny v zahradě.

"Amerlingova škola svým pojetím a vybavením předstihla dobu nejméně o sto let. Všechno v ní bylo důkladně promyšleno a zařízeno. Mezi novinky patřil především naprosto bezpečný provoz chemické laboratoře, co se týče větrání a ochrany zdraví před škodlivými látkami, odvodu použité vody i kouřových zplodin. Posluchači seděli na přemístitelných židlích (které nahradily nepohyblivá škamna) u stolků pro chemické pokusy, dobře osvětlených za denního i umělého světla." Čímž máme prohlídku budovy za sebou, nikoli však Budče. Kolem se přece rozkládala rozsáhlá zahrada, která byla Amerlingovou pýchou. Rostlo v ní leccos, ovšem každý záhon přísně podle systematického pořádku. Co nešlo pěstovat pod širým nebem, rostlo ve sklenících. Amerling vysázel nejlepší druhy českých ovocných stromů, zamýšlel tu rozestavit klece s ptactvem a rozmístit vzorky českých hornin. V zahradě Budče měla být i hlemejžďárna neboli hlemýždí farma. Všechny rostliny byly opatřeny jmenovkami, psanými černě na bílé majolice. O zahradu se starali sami posluchači - jednak aby se naučili zahradnickým pracím, jednak aby si vštípili jména rostlin a jejich použití. Na samém konci zahrady zamýšlel Amerling zřídit krytý tělocvičný sál a před ním upravit hřiště. Do budoucna plánoval rozšířit areál ještě o další pozemky, které ležely jižně od Budče, až k bývalým městským hradbám.

Už předtím, než než byla budova dostavěna, rozjel v ní Amerling večerní kursy pro učitele a převedl sem nedělní školu pro řemeslníky. Většinu žáků tvořili posluchači učitelství. Na tématicky různé přednášky, konané v Budči, přicházeli občané různých povolání, kteří se na ně sjížděli i ze značné dálky, většinu posluchačů tvořili učitelé a mladíci, kteří se učiteli stát teprve chtěli. Pro starší učitele byla Amerlingova Budeč něčím, co bychom dnes nazvali doškolovacím ústavem. Svého mistra žáci přímo zbožňovali. Zpočátku jich nebylo moc: šest. Žili tu na plné zaopatření, měli tu byt i stravu. Záhy jejich počet mnohonásobně vzrostl. Protože nešlo o oficiální školu, ale o soukromé učiliště, měl Amerling v úmyslu rozšířit vyučování i pro mládež nejmladšího věku. Pokusil se o to v hodinách hudby a v praktických cvičeních. Nejvíc děti bavila chemie a kreslení podle přírody v přírodovědeckém sále, a také práce na zahradě.

Nejnižší stupeň Budče, odpovídající věkově nižší střední škole, měl mít čtyři ročníky, ale k uskutečnění této koncepce už nedošlo. Stále častěji se začalo ozývat: "měl v úmyslu..." "Amerling zamýšlel..." "mělo tam toho být ještě víc." Kdyby se dostávalo peněz.“ A kdyby Amerling neupadl do podezření z osnování intrik proti mocnářství. Protože však byl (po návštěvě ruského ministra osvěty) v silném podezření, že jeho ústav spolupracuje s cizí mocností, byla budova podrobena důkladné prohlídce, přičemž byla zabavena řada zneklidňujících předmětů. Jako třeba činky. Nebo lahve s chemikáliemi. A taky plán Prahy. A pod římsou hvězdárny ležela svinutá vlajka s českým lvem. "Nikomu z nás ani na mysl nepřišlo, že tu všecko na písku a do větru se staví," napsal životopisec Amerlingův Ferdinand Čenský.

Po policejním zátahu důvěra věřitelů v prosperitu a nepolitičnost Budče pohasla, její finanční pád byl nezadržitelný. Škola, která byla jenom z poloviny zařízená a nevybavená všemi učebními pomůckami, neměla naději na záchranu. Věřitelé zpanikařili. Marně je zoufalý zakladatel zapřísahal: "Ideál nezná počtíčků!" Případu se ujal věhlasný advokát dr. Josef Frič ze známé pražské rodiny. Vyvinul značné diplomatické umění, díky němuž se podařilo přesvědčit hlavního z věřitele, hraběte Thuna, aby budovu koupil, přeměnil ji na činžovní dům a ostatní dlužníky vyplatil. Amerling se zavřel do hvězdárenské věže, zhroucený, vyhladovělý, s myšlenkami na sebevraždu.

Konec jednoho sice fantastického, ale nakonec nereálného projektu. Ukázalo se, že problémem nebyla jenom nepřízeň, ale že na mnohém se podepsala i Amerlingova organizační neschopnost. Podařilo se mu sice Budeč v krátké době postavit, jenomže neměl v pořádku účetnictví, a taky nerozlišoval mezi poskytnutou půjčkou a darem. Jeho škola nebyla finančně soběstačná, proto žáci trávili část dne výrobou pro trh, čímž výuka trpěla. Zatímco učitelé se hádali se studenty i mezi sebou navzájem, Amerling zahušťoval atmosféru svými velikášskými vizemi budoucnosti. "Budoucnost překrásná, čestná a ta nejradostnější jest přece jen naše! A proto jen dále, jakkoli to krušné jest." Bylo to však daleko krušnější, než si dokázal představit. K něčemu však Budeč přece jen vedla. V roce 1848 začíná fungovat první český zemský učitelský ústav. Autor jeho učebních osnov Amerling je jmenován ředitelem. A zůstal jím dvacet let. Jako čtyřiašedesátiletý se pak ujímá vedení nadačního ústavu pro "slabomyslnou," tedy mentálně postiženou mládež - v Evropě byl tento ústav vůbec první. A Amerling stál u jeho založení. Léčil a vychovával své svěřence mimo jiné hudbou, podařilo se mu v nich podpořit talent, vlastně položil základy speciální pedagogice.

V osobním životě si štěstí moc neužil. Jeho životní láska Bohuslava Rajská si vzala jiného, Františka Ladislava Čelakovského, protože bylo v národním zájmu, aby básník měl hospodyni ke svým čtyřem dětem. Druhá manželka, která se časem vypracovala na ředitelku dívčí školy, měla náturu bigotní měšťanky. Na Dušičky roku 1884 Amerling umírá stařeckou sešlostí. Slavný - a chudý. Ještě pár dnů před smrtí ujišťoval víc sám sebe než ostatní: "Budu-li jen trochu zdráv, nepřestanu budit pro ráj a nebe."