718. schůzka: Záleží velmi na tom, do jaké doby se kdo narodí

30. listopad 2021

„Praktický smysl pro hospodaření, v němž jsem v mnohých případech mnohem rychleji našel radu a pomoc než v rozum překračující filosofii, nedával mi pokoj, abych své sbírky ochránil před rozptýlením a zachoval je vlasti.“

„Hovoří se opět o dlouho odkládaném plánu zřídit české národní muzeum, které může být prospěšné v zemi, kde se průmysl rychle rozvíjí, neboť studium takzvaných exaktních věd tvoří základy průmyslového vzdělání; ty však na polytechnickém ústavu bez četných sbírek a bohatě dotované knihovny ve všech vědních oborech nemohou být s potřebným prospěchem vyučovány. Jedině Národní muzeum, v němž vedle bohatých sbírek budou tíž knihy; které bude sledovat v duchu doby vše nové, co se v těchto oborech v Evropě objeví, poskytne profesorům a žákům všechnu možnou pomoc, je k takovému účelu vhodné.“

Tuto myšlenku si zapsal hrabě Kašpar Maria Šternberk ve svých Pamětech, ale on si ji nejenom zapsal, on se taky jí poctivě řídil. Vlastenecké muzeum vstoupilo do českého kulturního dění v roce 1818. (Připomeňme, že v té době již existovalo Slezské muzeum v Opavě a Moravské zemské muzeum v Brně.) Široká propagační akce vyzývala k upisování finančních částek a k zasílání sbírkových předmětů. Kdo přispěl v počátcích nejvíc, to byla česká šlechta. Také ve Společnosti Vlasteneckého muzea bylo ze stovky jejích stálých členů 67 příslušníků aristokracie. Jádro českých vlastenců, kteří jinak nadšeně odebírali české knihy a účastnili se českých divadelních představení, nejevilo však k Muzeu příliš vřelý vztah. Proč? Odpověď zní: nedůvěra. Tradiční nedůvěra k aristokracii, k duchovenstvu a úřednictvu, což vše byli po staletí představitelé moci, a kromě toho odrazovala i jazykově německá správa Muzea. Statut Vlasteneckého českého muzea i jednací řeč v něm, to vše bylo německé. Německy totiž uměli všichni. Česky jenom sem tam někdo. A spíš pouze ze záliby.

Společnost vlasteneckého muzea

Společnost Muzea měla aristokratický charakter – reprezentovali ji čtyři členové nejvyšší české šlechty: František Šternberk, Jiří Buquoy, Jan Kolowrat Krakovský a Augustin Lobkovic. Ze zástupců vědy lze jmenovat dva Josefy – Dobrovského a Jungmanna. Ten první z nich psal svoje díla o češtině – německy. Přesto byla Muzejní společnost jádrem, kolem něhož krystalizovaly snahy české vědy a národní kultury. Krystalizovaly ovšem řadu let. (U nás holt je každá krystalizace na dlouhé lokte.) Po schválení stanov (to už se psal roku 1822) došlo k volbě prvního presidenta. Hlasovalo 58 zástupců, jedenapadesát z nich bylo – pro Kašpara Šternberka.

Muzeum království Českého

„Muzeum sbíralo síly,“ praví se knize dr. Jiřího Majera o Kašparu Marii Šternberkovi. „Získávalo finanční prostředky a shromažďovalo sbírky. Především se pro ně hledalo vhodné umístění, aby mohly názorně ukázat poslání rodící se instituce. Nakonec byla najata část objektu bývalého Šternberského paláce na Hradčanském náměstí, který byl sídlem Společnosti vlasteneckých přátel umění.“ (Dnes v něm sídlí Národní galerie.) V této budově zůstalo Muzeum až do roku 1847. Sem se scházely všechny darované předměty. Jako první splnil svůj slib Kašpar Šternberk a věnoval Muzeu své přírodovědecké sbírky v počtu 8500 vzorků a část své knihovny v rozsahu 4000 svazků. Sotva dorazily do hradčanského paláce první bedny se Šternberkovými sbírkami, byl v Březině balen jeho herbář, který čítal 10 000 položek. „Jak se postupně mé místnosti prosvětlovaly,“ vzpomíná Kašpar Šternberk, „a na mně odevšad zíraly vyprázdněné skříně, měl jsem strašný pocit. Ač jsem se nerad loučil s těmito věrnými životními druhy, kteří mi ve smutných životních okamžicích poskytovaly útěchu a únik, přesto jsem neustoupil od svého dobře uváženého záměru, který byl jistě vlasti užitečný.“

Sbírek rychle přibývalo a museli být přijati první zaměstnanci Muzea, mezi nimi i Václav Hanka. Roku 1824 bylo zpřístupněno prvních dvanáct sálů s tematickými expozicemi, ke kterým v následujících letech přibyly další. Přesto byla volba Šternberského paláce na Hradčanech pro muzejní účely stále více kritizována českými vlastenci, kterým se budova nezdála dost reprezentativní. Ani prostorová situace nebyla příliš vhodná. „Ať mluvím, s kým chci,“ psal Václav Hanka Josefu Dobrovskému, „buď si je urozený nebo neurozený, každý to za největší pošetilost vyhlašuje, že takový ústav až tam do horoucích pekel zastrčili, aby ho ani dozřít ani dostoupit žádný nemohl. (Těmi horoucími pekly byla míněna bezprostřední blízkost Pražského hradu!) A co tam již prostavěli! A naposledy prorokuje každý, když to nemá být k obecnému užívání, nebude chtít žádný víc dávat, jakož se věru již stává, a Muzeum samo se rozsmekne.“ (V jednom století se nám rozsmekalo Národní muzeum, v jiném zase Národní knihovna. Na rozsmekání jsme kadeti.) „Co jsme si dělali za naděje od našeho vychváleného muzea!“ To už nepsal Hanka, ale František Ladislav Čelakovský: „Němci nad tím vládnou, a hňupové chtějí, aby jim Čechové podružili.“

r_2100x1400_dvojka.png

V té době Kašpar Šternberk překročil šedesátý rok svého života, ale jeho vitalita byla obdivuhodná. Řídil nejenom vědeckou činnost Muzea, ale vedl i všechnu její agendu. Nesčetné doklady ukazují, jak pečlivě připravoval podklady pro porady presidia Muzejní společnosti. Vypracoval jejich organizační řád, jakož i instrukce muzejním kustodům. Připravoval sám koncepty veškeré správní, organizační a finanční korespondence a prováděl i revizní činnost. Od prvního roku své existence vydávalo Muzeum svůj časopis, německy, ale brzy nato i česky. Šternberk vybral za první pracovníky Muzea mladé přírodovědce, kteří se během stali reprezentanty svých věd. Kustodem přírodovědeckých sbírek se stal nejprve Karel Bořivoj Presl, později ho doplňovali František Xaver Zippe a Augustin Josef Corda. Tuto trojici doplňovali Jan Svatopluk Presl a Filip Maxmilian Opitz. Jan Svatopluk Presl je – jak už víme – znám jako tvůrce českého přírodovědného jazyka, a jeho bratra Karla Bořivoje označil Kašpar Šternberk jako „nejlepšího botanika v Českém království.“ Augustin Josef Corda byl vynikající přírodovědec a kreslíř, který obohatil paleobotaniku mikroskopickým studiem zkamenělých rostlin. Corda sice zahynul v mladém věku, když se s ním potopila loď při návratu ze sběratelských cest, ale Šternberk získal okamžitě další věhlasné vědce. Patřil k nim František Xaver Zippe, který se stal zakladatel české mineralogie a geologie. Ve výčtu první generace přírodovědců nelze opominout ještě dvě jména – Jan Evangelist Purkyně a Karel Slavoj Amerling. Se Šternberkem je spojovala víra v pokrok vědy jako prostředku pokroku společnosti.

Kašpar Šternberk nebyl poctěn jediným titulem „presidenta.“ Zanedlouho po vzniku Vlastenecko-hospodářské společnosti, která usilovala o pokrokové postupy v hospodaření s půdou, v lesnictví, chovatelství a pěstitelství byl zvolen jejím presidentem a zůstal jím až do své smrti. Docílil toho, že se tato instituce stala vrcholným poradním orgánem zemské vlády při řešení aktuálních zemědělských problémů. Šternberk byl iniciátorem hospodářských výstav, pořádaných v Praze i v regionech, a kde mohl, propagoval agrotechnický pokrok. Vypracoval návrh na koncepci rozvoje českého zemědělství a krátce před svou smrtí i projekt na zlepšení lesního hospodářství. Prosadil vydávání lidové čítanky pro rolníky v německé i české verzi. Je to stěží pochopitelné, že jediný člověk obsáhl tak široké pole působnosti.

Přitom jsou důkazy, že ve všech oborech, do kterých zasáhl, se dokonale orientoval. Zajímal se o rozvoj průmyslu, protože v něm viděl reálnou perspektivu, jak vyvést české země z hospodářského poklesu. Mnohá z tradičních výrobních odvětví se nacházela v úpadku, protože vinou zastaralých technologií a výrobních zařízení pozbyla konkurenceschopnosti. Po četných urgencích sedmdesátiletého Kašpara Šternberka byla konečně založena Jednota ke zvelebení průmyslu v Čechách. V rozvoji průmyslového podnikání viděl cestu, jak zajistit pracovní příležitosti pro narůstající počet obyvatelstva. Prosadil zahraniční stáže pro mladé techniky a průmyslníky, aby získali zkušenosti s využitím strojů v tovární výrobě. Jako příklad uváděl Slezsko, kde před čtyřiceti lety zastaralé železárny byly podle anglických zkušeností přestavěny a jejich výrobní program úspěšně rozvinut.

Díky jeho neodbytnosti začal vycházet Časopis technologický. Myšlenka průmyslových škol, do té doby v českých zemích neexistujících, našla ve Šternberkovi upřímného zastánce. Síla jeho osobnosti a myšlenek působila i po jeho smrti. Roku 1849 byla v Příbrami založena báňská akademie, třebaže navrhovatel její koncepce nebyl už jedenáct let mezi živými. Kašpar Šternberk neopomínal pokaždé zdůraznit, že jeho znalosti hornictví jsou malé, že pocházejí z privátního studia, z cest a praktických pokusů a že on se sám v hornictví nikdy neangažoval. Přesto – jak víme – byl úspěšným důlním podnikatelem, ale i významným odborníkem v hornictví. Kdo jiný by taky mohl vypracovat obsáhlé memorandum, ve kterém analyzoval nedostatky českého hornictví, přičemž vyslovil názor, že k jeho nápravě je třeba důlní podniky vybavit výkonnějšími technickými zařízeními a především zřídit vyšší a nižší hornická učiliště. Tyto úvahy ho vedly k myšlence napsat dějiny českého hornictví. Jako všechny svoje nápady i tento uskutečnil, a to důkladně: čtyři roky shromažďoval pramenný materiál, než se odvážil vydat dvousvazkové dílo o historii české důlní činnosti. Ani dnes neztratily tyto Šternberkovy dějiny svoji nadčasovou hodnotu.

„Snažili jsme se rozšiřováním znalosti naší vlasti, šířením vzdělanosti ve všech odvětvích přírodních věd ulehčovat využití shromážděné látky, vzděláváním a povzbuzováním ke studiu přírody probouzet lásku k této vědě, která v zemi bohaté na průmysl je nezbytná. Má náležet nejenom škole, ale musí se stát majetkem národa, proniknout do všech stavů a přejít do života, aby se stala obecně prospěšnou. Nejprostší řemeslník musí být schopen odhadnout poměr částí k celku předmětů, které vyrábí, neboť dokonalost celku je podmíněna správností poměru; musí umět přesně posoudit povahu látky, kterou ke své práci používá; proto studium přírody, technika, fyzika a všechny takzvané určité neboli exaktní vědy jsou nejsilnější pákou národního blahobytu; stejně jako ústav, který látky sbírá, vykládá a stanoví, jak je všestranně užívat k různým účelům, je nejvýš prospěšné a za našich dnů, kdy všechny civilizované národy na této cestě rychle pokračují, je skutečnou potřebou doby.“

Člověk moderní doby

Panu Kašparu Šternberkovi jeho šlechtické kořeny vůbec nepřekážely v tom, aby byl člověkem moderní doby se vším všudy. Viděl využití vědy jako účinného prostředku pro posílení národní ekonomiky. Měl obrovský předstih nejenom díky své koncepci české vědy a z hlediska světového vědeckého vývoje, ale i z hlediska rozvoj výrobních sil. Chvílemi nám vážně připadá, jako by patřil ne do 19., ale už do 20. století.

r_2100x1400_dvojka.png

Hrabě Šternberk se stal jedním ze zakladatelů akciové společnosti pro vybudování koněspřežné železnice z Prahy do Plzně a jako její president ( president v pořadí) ji několik let osobně řídil. Její budování zastavil až nedostatek finančních prostředků. Dokončena byla v šedesátých letech 19. století a pod názvem Západní dráha spojila české země se středním a jižním Německem. Šternberk navrhl splavnit Vltavu a Labe, aby po těchto řekách mohly být dopravovány lodě z Terstu až do Hamburku. Když Vojtěch Lanna zamýšlel provést úpravu Vltavy od Vyššího Brodu až do Českých Budějovic, byl Šternberk požádán o písemnosti v této záležitosti z doby jeho účasti na předchozím projektu. Potíže, které doprovázely výstavu Západní dráhy, přivedly Šternberka na myšlenku budovat silniční síť. A tak vypracoval návrh na silniční spoj z Prahy do Karlových Varů. „Byla ještě dlouhá řada aktivit, kterými se Kašpar Šternberk podílel na rozvoji hospodářského dění. Mezi nimi nechyběla ani jeho účast v akciové společnosti pro stavbu řetězového mostu přes Vltavu v místě dnešního mostu Legií u Národního divadla. Měl spojit Staré Město pražské s Újezdem na malostranském břehu a vytvořit předmostí do příští průmyslové zóny na Smíchově.“

Přitom ani na chvíli Šternberk nespustil oči z Národního muzea. Nejenže z něj nespustil oči, ale navazoval po celé Evropě spolupráci s předními vědeckými ústavy. Platilo to nejenom o „domácí“ Vídni, Štýrském Hradci, Pešti, Lublani, Innsbrucku a Linci, ale i o Paříži, Londýně, Mnichově, Norimberku, Kodani, Lvově. Za jeho presidentství Muzeum neustále rozšiřovalo své sbírky, především přírodovědecké. Organizoval nákupy přírodnin od evropských cestovatelů po Jižní Americe, Asii či Africe z oboru botaniky, paleobotaniky a mineralogie a předával je do muzejních sbírek. Vedle finančních darů na zakoupení některých předmětů přispíval i na úhradu schodku v bilanci Muzea. Exponáty byly umístěny ve speciálních skříních, které dal Šternberk pořídit na vlastní náklad.

Když se uvolnilo místo ve vedení Vlastenecké hospodářské společnosti, stal se jejím – Kašpar Šternberk. I zde se pustil okamžitě do práce, tentokrát hlavně na poli zemědělském. Prosadil zakládání rolnických spolků jako filiálek Společnosti – ty se zabývaly racionálním hospodařením, zejména v chovu ovcí a ovocnářství. Uveřejnil stať o původu brambor a jejich rozšíření ve světě, byl autorem pojednání o kukuřici a jejím využití v Evropě, Společnost pod jeho vedením doporučovala využívat popel z černého uhlí jako hnojiva, propagovala nové odrůdy obilnin, například žita, podporovala stavbu vytápěných skleníků, snažila se o záchranu a další výrobní možnosti pro české lnářství, soukenictví a hedvábnictví (včetně chovu mource borušového). Pro svůj Pomologický spolek zakoupila vinice Kozačku a Kleofku za Žitnou branou na Královských Vinohradech. Šternberk zahájil v roce 1835 v Kanálce první výstavu ovcí, hovězího dobytka a hospodářských strojů v českých zemích. Další výstavy se pak konaly pravidelně.

Kašpar Šternberk a Antonín Jaroslav Puchmajer

Panu presidentovi bylo jasné, že k rozvoji zemědělství je třeba zrychleného oběhu informací, a to v českém jazyce, aby pronikly mezi nejširší vrstvy obyvatelstva. Proto navrhl nejvyššímu purkrabímu Karlu Chotkovi vydávání lidových periodik tohoto druhu: „Naučili jsme rolníky číst, ale kromě kalendáře a modliteb nemají, co by účelného četli.“ Po delší době se mu podařilo prosadit vydání německé a pak i české rolnické čítanky. Což vůbec neznamenalo, že tím svůj úkol považoval za splněný. S houževnatostí přímo buldočí protlačil vydávání těchto čítanek jako měsíčníku – německy i česky. Ve věku takřka osmdesáti let diktoval – protože už téměř neviděl – dobrozdání o vegetačních cyklech vytrvalých dřevin a o jejich pěstování.

„Závěrem roku 1837, ve kterém dosáhl věku sedmdesáti šesti let, provedl poslední záznamy a úpravy ve svých pamětech. V roce 1838 k nim už nepřibyly žádné. V dubnu toho roku na zasedání Společnosti Vlasteneckého muzea nemohl kvůli svému ochablému zraku přednést výroční zprávu, kterou připravil.“

Bylo v ní poslední Šternberkovo poselství nejenom k členům Společnosti, ale i k národu. „Ještě jednou, než zcela zhasne světlo v mých očích, chtěl bych navštívit své milé staré Řezno, kde jsem prožil pětadvacet let.“ Opravdu tam odcestoval a ještě se setkal se starými přáteli. Po návratu pokračoval ve svém pevném denním režimu. Dopoledne pracoval se svým knihovníkem, mladým českým filologem Janem Pravoslavem Koubkem, kterému diktoval své poznámky a vyřizoval korespondenci. Odpoledne v této činnosti pokračoval a pak až do pozdních večerních hodin si dával předčítat. Jeho čas se však už krátil. Uprostřed prosince 1838 sezval své sousedy a přátele na tradiční hon. 18. prosince ho však před březinským zámkem postihl záchvat mrtvice, po kterém mu ochrnula levá polovina těla. I tehdy se snažil diktovat, požadoval předčítání, chtěl vidět svoje spolupracovníky a úředníky. Jeho mysl, byť ochromená, vyvolávala některé okamžiky z jeho života. Promítly se i do českých slov: „Mnoho zajíců jste postříleli... draho jste prodali... lidi jste ošidili.“ Zatímco během svého života pronesl mnoho myšlenek perfektně vystavěných, s hlavou a patou, tato věta smysl postrádala. Byla také poslední, kterou vyslovil. Ve večerních hodinách 20. prosince 1838 novému záchvatu podlehl. Jeho přání v závěti, aby mu k nohám byla do rakve položena dvě geologická kladívka a několik květin, bylo vyplněno.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související