326. schůzka: Jakub Krčín z Jelčan, člověk nerudný a mračný, jen na rybníky laskav byl

10 fotografií

Rybníky a stoky začal měřiti,
čemuž mnozí nechtěli věřiti;
až tu stoku u Libějovic opravil,
kterouž zle jeden starý mistr vyměřil
s nákladem velikým Jeho Milosti páně,
takže již styděti nemusí se za ně.
A tu stoku vyměřil u Libějovic,
kteroužto mnohem vody víc
na rybníka Mláky přibývá,
neboť již plný rybník vody bývá,
nežli tou prvnější stokou,
tou roklí velmi hlubokou,
kterouž měřil mistr starý,
vzavši za to veliké dary.
A netoliko ten rybník Mláky,
ale i jiné k tomu panství taky
dostatek vody mívají,
takže sobě s ní častokráte fišmajstři stýskají.
Též rybník Počátek řečený od něho jest vyměřený.

Tak to tedy s rybníkářstvím a fišmistrovstvím pana Jakuba Krčína začalo, jak to více méně „v rytmích“ sepsal on sám. Rybník se symbolickým jménem Počátek byl jeho opravdu prvním rybníkářským dílem. Dal si na něm záležet. Především na místě, kde měl příští rybník stát. Přednost dostávaly půdy jílovité, tehdy se jim říkávalo „mastné“. Musely být nepropustné, popřípadě s vysokou hladinou spodních vod, protože ani tam voda z rybníka nemohla prosakovat – bránil tomu protitlak spodní vody. „My se nevyhýbáme žádnému místu tolik jako neúrodnému a vysílenému, neboť takové místo je pro kapra nejméně příznivé, protože postrádá oněch výživných součástí, jimiž se kapr živí a po nichž tloustne,“ napsal olomoucký biskup Jan Dubravius. Rybníky se skutečně budovaly nejdříve v těch nejúrodnějších krajích, zatímco jihočeské bažiny k stavebnímu ruchu moc nelákaly. Přesto jsou dnes právě ony zemí rybníků a střediskem slavného rybníkářství jižní Čechy. I ta nejneúrodnější místa lze totiž právě rybníky zušlechtit, což byla myšlenka, které se Jakub Krčín chytil a už se jí nepustil.

Páně regentův soukromý život: Tak tedy už měl na krku tři křížky. A pořád nic. I když. Žádná vnadná kráska na obzoru, ale – majeteček mu přibyl. Nemálo ho bylo. Dvě vesnice a dvorec. Horní a Dolní Třebánek se dvěma hospodářskými dvory. Ten dvorec se jmenoval Nový Leptáč u Netolic a podle něj se začal Jakub psát. To znamená: Jakub Krčín z Jelčan a na Novém Leptáči. Malebný přívlastek. Byl to spíš takový závdavek na hmotné zajištění při nástupu do funkce regenta. 

Devátého léta z ouřadu purkrabství krumlovského
jest propuštěn
a Pánem Bohem opět k větší poctivosti připuštěn.
Vyhlášen jest za regenta nejvyššího.
Nemohlo býti lidem nic divnějšího,
neb jsou ho všelijak nenáviděli
a o jeho nepoctivost i bezhrdlí ze všech stran usilovali.
Jeho Milost pán ráčil se toho všeho doptati,
nechtěl bez záplaty té práce zanechati.
Daroval jej Leptáčem, poctivou živností,
že do své smrti může míti na tom dosti.
K tomu přidal dvě vesnice,
připovědivši mu ještě více,
bude-li déle chtíti sloužiti,
že ho tím nechce odděliti.
Neráčil sobě zanechati na tom žádného panství,
ani jest ho uvésti ráčil v jaké manství.
Utvrdil mu to vše zápisy a pečetí pevně,
ne ukrytě, než aby věděti mohli všickni zjevně.
Vida on takovou lásku pána ctného,
opět nic nechtěl šanovati zdraví svého.

Později Krčín přebudoval Leptáč na zámeček, který nazval Kratochvíle, a když už byl přebudovaný, tak přesvědčil Rožmberka, že už jenom taková Kratochvíle mu schází k úplnému štěstí, a výhodně mu ho prodal zpátky. V té době byl již Krčín ženat. Zda šťastně? Této odpovědi se vyhneme, zůstaneme raději u pouhého „ženat“. On se totiž musel ženit. Ovšem žádná ratolest na cestě, důvody byly. Nikoli biologické. Byly finanční. Krumlovský purkrabí se až příliš zadlužil u lichvářů. Hrozilo mu i vězení. To by ovšem znamenalo utrum s jeho skvělou kariérou. Možná i sen o postu regenta by se mohl rozplynout. Bylo třeba hledat východisko. Sňatek.

Nešťastný sňatek Jakuba Krčína

Zdá se, že to nebyl zrovna šťastný krok. Zdá se, že toho ženich později litoval. Jemu bylo při stavbě jedenatřicet. A nevěstě? Jmenovala se Dorota Slepičková z Radkovic. Slepičková, Slepičková. Neměla něco společného s fišmistrem Slepičkou. tím, který spolu s Krčínem vyměřoval rybníky? Ale ano – byla to vdova po něm. Ještě jednou: kolik bylo nevěstě? No. to je to. Skoro o třicet víc. Bylo jí šedesát. A zřejmě si představoval, že už to moc dlouho trvat nebude a on se stane volným jako pták. Chci říci, že bude vdovcem. Takhle si to maloval, ale šeredně se přepočítal. Dorota ještě žila jedenadvacet let. Na svou dobu dosáhla neobyčejně vysoký věk – když zemřela, bylo jí přes osmdesát. A nebyla to žádná vlídná, milá, hodná stařenka, ale poněkud zlá, zlostná a ke všemu nepříliš vzhledná ženská. Díky ní ovšem Krčín vyženil dům na krumlovském Latráně a plnou pokladnici.

r_2100x1400_dvojka.png

Krumlovský dům stále stojí a návštěvníci na jeho fasádě stále obdivují dvě sgrafita: Na jednom jakoby z okna kouká elegantní gentleman, na druhém se zase jakoby v okně rozkládá opice. První snad je Krčín, a tou opici. Že by manželka Dorota? Zdržujeme se raději soudu. Jsme-li u toho zdržování – Jakub Krčín se doma moc nezdržoval. Jak mohl, tak od domácího krbu utíkal. Už jenom kvůli rád cestoval po celém rozsáhlém rožmberském panství v jižních, ale i západních a středních Čechách. Na těch služebních cestách se nechoval zrovna ctnostně. Hýřil. A kdyby jenom hýřil. Taky hřešil. I proti přikázání o manželské věrnosti. Povídalo se, že když dal pan Petr Kořenský zazdít po pouhých dvou letech od svatby svou nevěrnou manželkou, měl v tom prsty Jakub Krčín! Písemné záznamy o tom se však nedochovaly. Ani jeden. Kronikáři se o něčem takovém napsat prostě neodvážili.

„Plavnický písař i sládek zvěšeni. Krčín jakožto regent písaře plavnického Matouška dal oběsiti, nato tentýž měsíc i sládka z téhož pivovaru, řečeného Bumba, a to za příčinou krádeže, že nevěrně sloužili, třetí var sobě vystavovaše ač i písař, jak se proslýchalo, do botek jeho se obouval a na freji s Krčínem spolky míti měl.“

Rožmberská pokladna se plní

Nejen poddaní, ale i úředníci a všichni ostatní zloději a zlodějíčkové se začali bát. Rožmberská pokladna se utěšeně plnila. Pytláky věšel Krčín bez milosti pro výstrahu všem ostatním. Majetek jeho pánů, pana Viléma a po něm Petra Voka, byl nedotknutelný. Omezil také počty úřednictva, zajistil řádné vedení účtů, a taky pravidelnou kontrolu hospodaření v panské pokladně. Objevoval se znenadání ve dvorech, vesnicích i ve městech. Provedl přísnou revizi poddanských platů a povinností. Snížil podstatně požitky úředníků a služebnictva. Dal znovu proměřit pozemky, a odhalil, že si sedláci v bláhové naději, že nikdo na nic nepřijde, přivlastnili některé rožmberské pozemky a hospodařili na nich, přičemž neplatili ani daně, ani neplnili robotní závazky.

„Když stoky v oboře Kratochvíli, skrze Krčína vyměřené, dělány byly, toho času někteří sedláci vinni krádeží zvěře byli. Nařízením Krčínovým tito zvěrokradové šibenicí ztrestáni. A na ostrach Krčín okolo obory tři šibenice postaviti dal.“ To musel být mezi lidmi oblíbený... Někteří ho nenáviděli, a mnozí psali na něj rožmberskému vladaři udání. Ovšem nepochodili ani v nejmenším. Nevíme zdali byl pan z Rožmberka natolik spravedlivý, možná byl, ale ještě spíš se mu vyplatilo svého regenta podržet. Důvody: prosté. Kdo dokázal naplnit rožmberskou pokladnu, byl nepostradatelný. Což oceňoval zvláště pan Vilém, který vedl nákladný život a nemínil se jakkoli v přepychu omezovati. Krčín byl nepostižitelný, a dobře to věděl. On však nejenom nechával trestat, ale byli mnozí, kterým i pomohl, a to nejednou.

Spokojil pěkně o zátopu lidi,
což jeden každý z nich vidí,
že jest mu dáno za odměnu dosti
a nic se mu neublížilo jeho živnosti.
Neb ta věc mnoho platu dává
a častokráte se i to stává,
že na ně úředníci páně
mimo stálé a určité daně
činí k robotám potahování
a často na ně to ukládají.

Jaká byla tržní cena kapra v Krčínově době? Jeden kapr? Asi tak dva groše české. Co ještě stálo 2 groše? Kupříkladu kopa, tedy 60 vajíček... A slepice? Pouze jeden groš. Takže ryba byla výnosný artikl. Není divu, že se mistrům v budování rybníků u nás dařilo. Před Krčínem tu byli především dva praktici. Josef Štěpánek z Netolic, to jsme si už připomněli, a kromě něj ještě Mikuláš Rudard z Malešova. A právě s tímto panem Mikuláše se dostává Jakub Krčín v roce 1570 do sporu a propouští ho z rožmberských služeb. Důvod: ani ne tak profesionální, jako spíš osobní. To znamená, že na Mikulášovo místo potřeboval Krčín protlačit svého známého. Ten spor vyvolal víceméně účelově. Potřeboval se zbavit konkurenta a oponenta, protože se chystal na Svět. Na rybník jménem Svět.

„Třeboni Krčín záhubu přinesl.“ Tuto informaci berme s rezervou – pochází z pera kronikáře Václava Březana, a ten prostě neměl Krčína rád. „V té příčině byl-li Krčín dobrý hospodář a politický člověk, že takové město a pevnost snížil, rozumného člověku k soudu poddává se. Krčín k tomu dílu má dobrého tovaryše Černého, aby černé, co se lidem škození dotýkalo, dělati trefil.“ 

Rybník Svět u Třeboně, jižní Čechy|foto:Fotobanka Profimedia

Václav Březan nejenže neměl rád Krčína, on neměl rád ani jeho lidi. „Rybníkáři grunty vybírali a vysejpali podle hráze pro rybník Nevděk, kterýž potom Světem nazván, nad městem Třeboní na té straně k valům, a pilně hráz dělali, ježto na některých místech se jim propadala. Kterýžto rybník Krčín vyměřil, a hráze o loket, aby Cirkvičný rybník do něho pojíti mohl, povýšiti dal.“ On se měl Svět původně jmenoval Nevděk. Nazval ho tak pan stavitel. Jakub Krčín. Třeboň ležela uprostřed rozsáhlých močálů a každým jarem byly při povodních poničeny mnohé louky a taky pole i stavení. Krčín se rozhodl postavit záplavám do cesty hráz nového rybníka, který měl svést vody Spolského potoka. Tato stavba byla další ukázkou jeho tvrdohlavosti a neústupnosti, a taky chorobné ctižádosti, která mu přinesla mnohou nenávist a závist ze širého okolí. Jako by neměl dosud problémů dost...

Sedmdesátého léta úplně
měřil nový rybník Nevděk u samé Třeboně
dozvídáme se tentokrát ze strany protivné, totiž od samého pana stavitele,
jistě s nemalou újmou svého zdraví,
což i jeho nepřátelé vůbec praví,
že se ne o malou věc pokusil,
a málokdo z lidí dobře jest mu tušil,
neboť skoro nebylo podobné k víře,
aby ta hráz mohla na tom bahně
dodělati se k té míře
tak, jakž mnozí zlí lidé chtěli to míti,
chtěvše tomu dílu překaziti,
nepřejíce pánu svému užitku takového,
což zřetelně od Pána Boha samého
pro veliké milosrdenství a dobrotu páně přichází,
neb ne člověk, než sám Pán Bůh dochází.
Ale u Pána Boha všecko možno jest,
jemuž samému budiž chvála a čest!

Že oni Třeboňští neměli z Krčínových plánů radost?!... Věru... měli ji pramalou. Rybník totiž zasáhl rozsáhlá luka a ves Dvorce, ale i Svinenské předměstí Třeboně (jenom tam šlo o pětadvacet usedlostí, kostelík a malý špitál). Byla z toho taková malá vzpoura, a to i přesto, že Krčín nabízel jako náhradu za zabíraná stavení nová, lepší. „Hráze rybníka převýší městské hradby!,“ psali Třeboňští v protestním listu vladaři Vilémovi z Rožmberka. „Nepřítel nás po nich může lehce přepadnout, a navíc budeme ještě víc vydání napospas zátopám!“ Nebylo to nic platné, Krčínova pozice u pánů z Růže byla neotřesitelná. Jeho lidé vyměřují, boří, nasypávají a stavějí a za tři roky je nový rybník na světě. Jeho hráz je ještě mohutnější než později budovaná hráz Rožmberka – má výšku 8 až 9 metrů vysokou o šířce v základu 40 až 50 metrů. Pozoruhodné na hrázi třeboňského rybníka je, že Krčín nerozšiřoval její základnu tím, že by zvětšoval korunu hráze a tím hráze celé, ale tím, že rozšiřoval nejspodnější vrstvy, podvozy. Tím dosáhl, že voda hrází neprosakovala. Bezpečnost vylepšil Krčín i tím, že zvýšil výšku hráze.

Podle biskupa Dubravia stačilo zvolit výšku koruny hráze 60 až 120 centimetrů nad hladinou rybníka. Krčín však na výšce ještě přidal, a dbal na to, aby se ani ten největší příval nemohl na žádném místě přelít přes hráz. A nepřelila? Napouštění rybníka bylo plné napětí. Jaké bylo zděšení v Třeboni, když se ukázalo, že hrází prosakuje voda! Krčín ale zachoval ledový klid – povolal zpět rybníkáře, kteří za tři dny a tři noci nepřetržité práce hráz zvýšili ještě o loket a zpevnili ji jílem, pískem a vápnem. Pak už vydržela. Celých 380 let. Až do roku 1890, kdy se za mimořádně veliké vody, která protrhla rybníky nad Světem, opřel celý nápor vod do hráze Světa, a ta se protrhla. Asi by ten nápor vydržela, kdyby se přes ni voda nepřelila v jednom jediném místě, takovým docela nepatrným zářezem v hrázi – úvozem, kterým projížděly vozy ledařů do rybníka právě před městskou branou.

Ne pokaždé ale Krčín vyhrál.
Potěšil nás dotěšil,
Flugpouz do Skutku uklouz,
Skutek do Naděje utek,
Naděje drží přece,
ale ryby jsou v řece.

Tuhletu veršovánku složil v roce 1582 porybný Liška. To se zrovna protrhl rybník Staňkovský u Chlumu. Už tehdy začal budovat Krčín rybníky jako soustavu. Spolskému rybníku říkal Nevěrný, stejně jako Nevděk namísto Světa to byla odplata Třeboňským, zatímco rybníku Dvořišti říkal Věrný. Svou hráz dostal i rybník Krčín. „Zítra, jak milý Bůh dopřeje,“ píše v dopise svému pánu, vladaři Vilémovi z Rožmberka, „položíme základ k rybníku Rožmberku s veselou myslí a bázně prost.“ Využil přitom úmyslu Štěpánka Netolického vybudovat na Lužnici velký rybník těsně pod Třeboní. Jenomže on na něj šel jinak. Věděl, že se staří rybníkáři vyhýbali rybníkům průtočným, které odnášejí jemné bahno ze dna, přirozené hnojivo. Kromě toho povodňové vlny mohou ohrozit hráz. Proto navrhl nové řešení: a sice vybudovat nový rybník v údolí Lužnice, ale velké vody Lužnice vést mimo rybník novým korytem.

Tak vznikl návrh dvou vodních děl: první byl samotný rybník Rožmberk pod Třeboní, a druhé umělé vodní koryto Nové řeky, dlouhé skoro 15 kilometrů. Trasu Nové řeky vytyčil zkusmo. Rozmístil po ní stovky kopáčů a poručil jim, aby kopali strouhu tak hlubokou, až v ní poteče voda od souseda vyššího k sousedovi nižšímu. Když dílo dokončil, podal Rožmberkovi raport: „Oznamuji Vaší Milosti, že jsem s pomocí Boha Všemohoucího řeku Lužnici do Nežárky převedl. Nechť to Vaši Milosti jen ku prospěchu slouží. Musím se též přiznati Vaší Milosti, že tato Nová řeka mé šediny valně rozmnožila.“ Na velké stavbě rybníka Rožmberka pracovali poddaní z devatenácti okolních vesnic. Denně jich bylo nasazeno kolem osmi set. Za jeden pracovní den dostávali mzdu: čtyři až šest grošů, za niž si mohli pořídit půl bochníku chleba a dva žejdlíky ovesného piva. V neděli dostávali nádavkem kravinu. Další poddaní sváželi z celého kraje kameny a dubové dřevo na stavbu hráze dva a půl kilometru dlouhé, v nejširším místě padesátimetrové. Stejně jako u Nevděku i hráz Rožmberka byla „nevděčná“. Dva týdny po napuštění se hráz hnula. Čtrnáct dní pak pracovalo skoro dva tisíce lidí, aby zabránily protržení. Krčín pak do hráze zasázel čtyřmi řadami duby, aby ji zpevnily. 

„Nový rybník měl rozlohu mnohem větší než dnes,“ zpravuje nás inženýr Josef Hons. „Podle mapy zemského měřice Šimona Podolského z Podolí se Rožmberk rozléval až k samotě Holičky a zaplavoval asi 1060 hektarů pozemků oproti dnešním 490 hektarům. Na jihozápadě zatápěl louky až daleko k Třeboni a jeho západní okraj omýval násep Zlaté stoky. Protože zaplavil cestu ze Stráže do Třeboně, museli formani rybník objíždět oklikou. Obrovská rozloha rybníka a hlavně jeho hloubka měly i své stinné stránky. Přestože Krčín osadil vody rybníka dvěma tisíci dvěma sty kopami rybího plůdku, vynášel Rožmberk zpočátku mnohem méně než jiné rybníky, přiměřeně hluboké. Příliš hluboké vody Rožmberka byly pro chov ztraceny; proto byla později hladina rybníka snížena a hospodářství v sousedství rybníka změněno tak, aby přivedlo do rybníka víc kalné vody, vhodné pro chov kaprů.“

Poslední rybníkářskou prací Jakuby Krčína byly dva rybníky – Horusický u Veselí nad Lužnicí, a pak jeden s příznačným jménem Pamatuj. Potom už Krčín pověsil nejenom rybníkářství, ale i regentství na hřebík. Usadil se na Křepenické tvrzi na panství sedlčanském. Nový hrádek Krčínov nad Křepenicí, tak jej honosně pojmenoval sám majitel. Když konečně jeho „bába kopuletá“ odešla na věčnost, oženil se jako padesátiletý s mladičkou Kateřinkou Zelendrovou. Ta zase byla mladší než on o víc než třicet let. Stačil s ní zplodit šest dětí. Samé dcery. Náhrobní kámen si nechal Jakub Krčín zhotovit za svého života. Je na něm text:

„Léta Páně umřel urozený a statečný muž, rytíř Jakub Krčín z Jelčan, nového zámku Krčínského a hradu Obděnického pán. Duše jeho raduje se v nebi, tělo odpočívá ve svatém pokoji ke dni Vzkříšení, amen. Příteli, bratru svému nezávidiž, odpočívá svoboden, bezpečen, již konečně věčnosti náležeje. Nepozbyl světla, ale bezpečnějšího a přejasného nabyl. Netrápí ho náruživost ani péče o bohatství, ani strach před chudobou, aniž sluch jeho bičován láním, ale všemi přirozenostmi dobra. Oplakávati šťastného bylo by závistí, a toho, jehož již není, pošetilostí.“ Datum úmrtí měla dopsat dcera, u které Krčín zemřel. Byla prý však lakotná a tak dodnes nevíme přesně, kdy zemřel. Zato o něm přežívají pověsti. O tom, jak se spolčil s čertem a jak po smrti vydatně strašil. A taky charakteristika, kterou mu věnoval kronikář Václav Březan: „Jakub Krčín z Jelčan, člověk nerudý a mračný, jen na rybníky laskav byl.“