328. schůzka: Jak by bylo jinak

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Štěpán Báthory
0:00
/
0:00

„Měl mnohé prosté půvaby přirozené. Jsa prostý, laskavý, přístupný a otevřený, byl by býval znamenitým dvořenínem: skláněl se ke všem, přizpůsoboval se všem situacím a všem povahám. Jsa střízlivější než jeho otec a ovládaje vždy své myšlenky, zdál se v plné sdílnosti odhalovat nejtajnější záhyby svého srdce. Přijímaje každého, uznávaje všecky námitky, rozuměje všem citům a oplývaje jimi myslil, že vyplnil přání těch, které takto zahrnoval svými úsměvy.“

„Náležel k těm, kteří si váží každého a dobrou vůlí bývají sváděni v prohlášení sobě odporujícím a kteří domnívajíce se s důvěrou, že si zavázali všecky, k nimž se chovají vlídně, z nevděčnosti rádi obviňují pošetilce, kteří je pojali vážně, a stěžují si zpozdile, že byli oklamáni.“

To všechno byl král Maxmilián. Tuto charakteristiku máme z pera historika Ernesta Denise. Kromě tří korun mu patřily zatím pořád sympatie většiny nekatolíků v českých zemích. Ti všichni doufali, že králova pravá víra je odlišná od té, která mu byla okolnostmi vnucena. Jenom co se na panovnickém křesle pevně usadí a zorientuje, hnou se věci k lepšímu! Místo toho se dostavilo rychlé vystřízlivění.

Člověk více korun i více tváří

Maxmilián byl člověk nejenom více korun, ale více tváří. Nechyběla mu laskavost, přívětivost, jakási slovní ušlechtilost. Častoval svou dobrotou každého, kdo za ním přišel. Dával najevo porozumění, sliboval, utěšoval, budil naději svou velkorysostí, avšak skutek posléze utek. Pravidelně. Dovedl se shovívavě sklánět ke všem, přizpůsoboval se všem situacím, všem povahám. Ale jeho vnější kultivovanost byla jenom částí rozporuplné osobnosti, tou další byla disciplinovaná oddanost dynastickým zájmům. Habsburk patřil k tomu druhu lidí, co mnohem víc slibují, než mohou a chtějí učinit. Jeho éra byla plna lákavých příslibů, fakticky však viditelné změny nepřinesla, a pokud ano, tedy úpadek královské moci, a rozčarování těch, kdož do Maxmiliána vkládali své naděje.

Maxmilián II. Habsburský

„Bylo tragédií Maxmiliána II., že bystrým rozumem rozeznával nebezpečí doby a přitom nebyl povolán a schopen jednat. Nebyl renesanční kníže, principe, jehož ideální vzor vylíčil Macchiavelli. Byl to vidoucí váhavec, který si přál pro svou zemi a lid to nejlepší, ale neměl sílu proměnit své ideály v čin. Tento vysoce nadaný císař ustoupil do stínu světových dějin, protože nebyl mužem, který by dovedl vyřknout pravé slovo na pravém místě. Maxmilián uvažoval dlouho a důkladně, než se nějak vyslovil, a diskutoval o svém názoru, který si konečně vytvořil, zase s mnoha lidmi, o nichž se domníval, že by mu jejich rada mohla být užitečná. Vyslechl všechna pro a proti, aniž by sám své stanovisko – které mohlo být začasté i správné – jasně vyslovil. Říšská knížata tak mohla posilovat svou moc, mohla se vzájemně potírat a být znepřátelena, ale z císaře se časem stala stále jen bezmocná, finančně na blahovůli knížat a stavů naprosto závislá loutka. Habsburská moc klesala stále hlouběji za vlády muže, který nebyl zrozen pro tuto dobu intrik.“

Je ovšem otázka, jestli se všem historickým osobnostem podařilo narodit se pro tu správnou dobu, a taky jestli se nějaká doba prostě obešla bez intrik. Velice dlouho se Maxmilián handrkoval o náboženské ústupky, až se mu podařilo, že mu říšský sněm v Augsburku schválil přibližně milion sedm set tisíc zlatých na hrozící válku proti Turkům. V té chvíli došlo i jiným evropským zemím, že s tureckým nebezpečím se nedá žertovat. Osmanský sultán porušil mír. V čele Turků stál stále tentýž potentát jako za časů Ferdinandových – Süleyman II., řečený Nádherný. Tehdy už měl svůj věk. Rozhodně měl nárok na panovnický vejminek. Pětasedmdesát. Pořád však neměl moci dost? Stále mu chutnala. V těch pětasedmdesáti se vyšvihl na koně, jako by to byl mladík, a vydal se ve skvělé zbroji v čele svého obrovského vojska s přísahou na rtech, že mu Němci odpykají všechno, co způsobili. On říkal „Němci“, ale účet měli platit i Čechové a Maďaři a ještě mnohé další národy ve střední Evropě. Turecký sultán byl pořád ještě zadobře s uherským povstalcem Zápolským. Byl to jeho chráněnec, ale hlavně dobrá záminka, proč se vydat proti císařským. Zpráva o tom, že se vydal Zápolskému na pomoc, vyvolala vlnu nevěřícného překvapení, ale i oprávněný strach. Strach byl v Evropě z Turků vždycky, docela spolehlivě. Zvěsti mluvily o obrovských houfech nepřátel, kteří se valili jako kobylky na severozápad. Hlavní turecký voj čítal 100 000 mužů. Síla jezdectva byla udávána počtem 40 000, a kromě toho bylo v tureckém vojsku ještě 12 000 janičářů (což byla elitní pěchota, složená z poturčených zajatců – nejčastěji slovenských a maďarských), proslulých svou krutostí. Poručenec byl v tomto případě horší Turka, jak praví od těch dob přísloví.

Jan Zikmund Zápolský

Zatímco Maxmilián hledal pomoc na všech stranách, mohl Turek mezitím pronikat bez problémů do uherských stepí, aniž narazil na rozhodný odpor. „Kéž bychom byli tak zle nepromeškali na začátku těch devět týdnů v Augsburku. Ještě se jednou uvidí, co jsme tím promeškali.“ Takhle si bezmocně povzdechl Maxmilián. Císařská armáda se však konečně u Vídně shromáždila, ale byl to pestrý nesourodý houf, kterému chyběla jakákoli kázeň a řád. „Válka živí válku,“ tak znělo heslo lancknechtů, i když byl nepřítel ještě daleko. Což znamenalo, že kupříkladu Italové zcela vyplenili kus rakouské krajiny a odnesli všechno, co nebylo přibito. „Nenašlo se ani hovado, ani lidé, ani bota, ani lavice, ba dokonce ani hřebík ve zdi,“ dozvídáme se ze zpráv současníků, jak takový pobyt spřátelené armády vypadal.

Promarněná šance vypudit Turky z Evropy

„Odchod císařských vojsk směrem na východ trval téměř celý den. Byla to mohutná armáda, která se tu sešla, a snad by byli vojáci dokázali na počátku svou svěží bojovností úplně zastavit postup Turků, kdyby je vedli školení, zkušení a k boji připravení vojevůdci. Avšak císař sám převzal vrchní velení a jemu po boku stáli jeho bratři Ferdinand a Karel, jimž se válka jevila jen jako nutné zlo. Místo toho, aby byla rozmístěna a nasazena obrovská armáda, stále se čekalo a spoléhalo na nespolehlivé zprávy o tom, co vlastně Turci zamýšlejí. A čím více čas ubíhal, tím méně se dovedli rozhodnout, co dělat. Zda jít na pomoc vojákům, kteří bojovali proti Zápolským, nebo se vydat k pevnosti Szigetu, obléhané Turky. Císař však nechtěl ani slyšet o tříštění vojska, bál se, že by se tím snížila jeho úderná síla a marně čekal na rozhodující útok Turků.“

Byl to právě Maxmilián, který promarnil šanci vypudit Turky z Evropy. Ještě řada jeho nástupců s nimi pak musela bojovat. Lidé, kteří to museli vědět (tedy špehové a špióni), ti všichni upozorňovali Maxmiliána na to, že turecká armáda je jenom zdánlivě tak obrovská. Ve skutečnosti se prý skládá ze špatně vyzbrojeného mužstva, které se dá rozhodně porazit. Maxmilián na to neslyšel. Čas plynul a ponenáhlu rostla mezi vojáky nespokojenost. Bylo málo jídla, mužstvo už delší čas nedostávalo žold, protože slíbení peníze byly už z větší části vydány nebo vůbec nikdy nedošly. Vojákům chybělo zaměstnání, šířila se nuda, kořalka tekla proudem, na denním pořádku byly krvavé rvačky. A taky se blížil podzim a s ním chlad, vlhko a choroby. Celý protiturecký podnik byl odsouzen k nezdaru. Nenápadně, ale rychle opouštěli vojáci císařské ležení a nikdo nedokázal dezertéry zadržet. I sám arcivévoda Ferdinand se jednoho dne sprostě vypařil.

Filipína Welserová

„Nemohu Vaší Milosti se zkormoucenou myslí zatajovat, že můj pan bratr Ferdinand minulý úterek odtáhl z pole bez ohledů na všechny vývody a napomínání, které jsem mu činil kvůli jeho cti a podobně,“ psal rozhořčený Maxmilián v dopise svému švagrovi, což byl vévoda Albrecht Bavorský. „In summa: myslím si s určitostí, že byl očarován, protože mu došlo několik dopisů od té darebné čubky (čubka nebo taky čarodějnice říkal, jak už víme, své švagrové, Filipině Welserové, s kterou se Ferdinand svého času v tajnosti oženil). Brzy nato neměl ve dne v noci klidu, byl melancholický a dokonce ulehl v horečce, ačkoli se to, jak jsem se doslechl, zlepšilo. Tak je to; mně z toho vyplynulo, že také ti ostatní z dědičných zemí, jakmile to viděli, začali také odcházet a nedají se zadržet. Já bych byl nejradši, kdyby tu čarodějnici strčili do pytle a někam hodili. Bůh mi odpusť, činím-li jí bezpráví. A mám jen starosti, že byli pobouřeni Moravané a Češi, aby bylo víc důvodů odejít z ležení; najednou se rozhodli, že tu déle nezůstanou a předtím vůbec nic neohlásili.“

To už byl vrchol – odejít z pole a nic neohlásit. Turci s konečnou platností obsadili pevnost Sziget a Gyula pravděpodobně by bylo došlo ke katastrofě, kdyby v těch dnech nezemřel Süleyman II. „Při obležení Szigetu v Uhrách umřel Soliman II., císař turecký,“ zaznamenal ve své kronice Marek Bydžovský z Florentina, a dodává ještě podrobnosti: „Machomet paša, zeť jeho, zabiv tajně lékaře, který ho hojil, velmi opatrně a chytře smrt jeho i před Turky po čtyři dny zatajil a zatím ustavičně a vší silou k Szigetu šturmoval, až ho i dobyl, ač s velikou škodou a zahynutím velikého množství Turků, neb tu padlo samé jízdy turecké na 18 000, janičárů pak 7 000 mimo ty, kterých jako lehčejších počítali.“

Sulejman II.

Süleymanův nástupce Selim nebyl ze stejného těsta jako jeho bojovný otec a raději se snažil o smír s habsburským císařem. Byl ochoten spokojit se „čestným darem“. Ten čestný dáreček dělal 30 000 dukátů. Ne jednorázově. Každoročně. V Adrianopoli pak byl uzavřen s Turky mír na osm let.

„Roku 1575. byla po vážných změnách a dlouhém jednání schválena na úplném sněmě proslulá konfese, známá pod jménem konfese česká. Byla sepsána s patrnou péčí, aby se co možná vyhnula otázkám sporným.“ Slůvko „konfese“ znamená vlastně „víru“, „vyznání“. Bylo to skutečně společné vyznání víry. Když „společné“, tak kdo se na něm podílel? Luteránská, novoutrakvistická a bratrská šlechta v Českém království. Shodly se na všem? Ten dokument obsahuje řadu rozporuplných článků, měl se však stát základnou pro nezbytné usmíření mezi frakcemi protestantů.

„Náš nejmilostivější císaři, se vší poddanou ponížeností Vaši Císařskou Milost žádáme, aby nad námi všemi svou milostivou a ochrannou ruku držela, abychom v náboženství našem křesťanském volně a svobodně Pánu Bohu sloužiti mohli.“ Stavové žádali, aby král konfesi uznal a svým podpisem potvrdil její platnost. Všem připadalo, že by Maxmilián nemusel mít nic proti. Vždyť konfese v mnohém vycházela vstříc jeho koncepci náboženské tolerance. „Náboženské spory není možno rozhodovat silou meče, nýbrž jen slovem Božím, křesťanským pochopením a spravedlností.“ Ano, to jsou jeho vlastní slova. Kde mohl, tam se vyhýbal všemu, co zapáchalo fanatismem a netolerancí. V Paříži ho děsily následky bartolomějské noci – hon na hugenoty, a řádění Španělů v Holandsku proti protestantům pod vedením vévody z Alby, to byly pro Maxmiliána činy choromyslných. A byla tu ještě jedna věc: král potřeboval od sněmu vymoci berně, a současně chtěl prosadit potvrzení svého prvorozeného syna Rudolfa za svého zástupce. Takže všechny trumfy byly v rukou protestantských Čechů, aspoň to tak vypadalo. Skutečně se licitovalo jako v mariáši – jestliže povolíte vy, povolím i já, až nakonec to byl Maxmilián, kdo povolil jako první. Berně budou, Rudolf bude – v tom případě i konfese může být. Zbývalo jen podepsat. To je právě to. Maxmilián nepodepsal. Sice slíbil, ale jenom ústně. Nic nepodepsal. Jakýkoli souhlas písemnou formou odmítl pod záminkou, že tak učiní později. Ale sotva přejel zemské hranice, tak svůj ústní slib odvolal, zakázal šíření konfese tiskem a hned nato vydal dva mandáty proti novotám v náboženství. Divte se potom Čechům, že se jim nějak nedařilo těm Habsburkům věřit...

Král Štěpán Báthory. Portrét z roku 1583 od Marcina Kobera.

„Na léto 1576. roku svolal Maxmilián opět říšský sněm do Řezna, ale odjezd z Vídně byl pro něho nekonečně těžký. Jako by mu den ze dne ubývalo sil. A jakkoli se snažil zastírat své utrpení, přece jenom všichni, kteří mu byli nablízku, viděli, jak to s ním pomalu spěje ke konci.“ Potřeboval hodně síly, stále víc ho však zrazovalo vlastní tělo. Na první pohled jako nemocný nepůsobil, byl urostlý, tváře sličné, svěží pleti, jiskrných očí, majestátního vzezření. Dá se předpokládat, že to vše podědil po své jagellonské mamince. Po tatínkovi měl vzrůst jen prostřední, slaboučké nohy, samozřejmě typický převislý habsburský ret, a zdraví? Ve skutečnosti chatrné. Trpěl srdeční arytmií, míval časté bolesti na prsou, léta ho trápila růže v noze, po otci zdědil chronické bolesti ledvin. Snadno podléhal malátnosti a únavě, leckdy celé dlouhé dny nebyl schopen žádné práce. Dnes bychom řekli – typický únavový syndrom. Nepřekonatelnou únavu zřejmě zakoušel, když se měl ucházet o uvolněnou polskou korunu. Vůbec se nesnažil, nechal událostem volný průběh, a dlouho váhal, jestli má nabízenou korunu vůbec přijmout. Přitom strana nakloněná Habsburkům ho už provolala polským králem, jenomže Maxmilián nechal ve Vídni dva měsíce čekat polské vyslance, než rukoudáním složil slib na polskou ústavu. Jeho úhlavní konkurent v boji o polský trůn, Štěpán Báthory, únavou netrpěl, nespokojil se s poloviční porážkou, kterou utrpěl a dal se 1. května 1576 v Krakově korunovat za polského krále.

„Po dlouhá léta žil podle předpisů osobních lékařů, kteří přísně kontrolovali i to nejmenší sousto, které jedl, kteří mu už před léty radili, aby ředil vodou silné maďarské víno, které tak miloval, a vyzkoušeli všechny prostředky, aby mu zmírnili bolesti kloubů. Téměř každodenní záchvaty srdeční slabosti v něm vyvolávaly smrtelnou úzkost a jen velmi nerad se rozhodl k daleké cestě do Řezna.“ Teprve začátkem léta toho roku 1576. shromáždil rodinu a s koňmi i s povozy vytáhli proti proudu Dunaje. Vypadalo to, jako by nemocné tělo nechtělo toho teprve devětačtyřicetiletého císaře už poslouchat. Ve Straubingu mu lékaři radili lehkou stravu. Jenomže Maxmilián jedl i tu lehkou stravu v míře vskutku bohaté. Obzvláště rád si pochutnával na dunajských rybách. Ani vínu nedokázal při hostině ve Straubingu odolat. Ustaraná císařovna Marie mu několikrát domlouvala, aby myslel na své zdraví a aby se mírnil, což on jako vcelku normální nepoučitelný chlap nečinil. Veselý lid straubinský ho vítal jásotem a zpěvem, večer byl vlahý a císař chtěl ještě jedenkrát plnými doušky užívat života. Jenomže za všechno se platí. „V noci byl stižen silnou nevolností. Lékaři, kteří byli ve dne v noci v jeho blízkosti, mu pustili žilou a pokoušeli se zabránit tomu nejhoršímu. Jenom pomalu se vzpamatovával. Cítil ale jasně, že jeho putování po této zemi brzy skončí.“ Ještě velice zesláblý dorazil do Řezna, kde byl srdečně uvítán. Maxmilián zahájil s krajním vypětím říšský sněm a měl na něm řeč, která byla mimořádná. Napomínal knížata a stavy ke svornosti, klidu, pořádku a míru. Když skončil, zhroutil se a sluhové ho museli vynést ze sálu. Ačkoli byla na místě okamžitá pomoc, nedovedli lékaři zabránit tomu, aby neupadal z jedné mdloby do druhé.

Jaká byla jejich diagnóza? Císařův stav sváděli na všechno možné. Že vypil přespříliš ledově studené vody, aby uhasil palčivou žízeň, která ho ustavičně trýznila, že pojedl nezralé ovoce... Nikdo si však opravdu nevěděl rady a jeho věrní se v zoufalství shlukli kolem jeho lůžka. Když už se nevědělo, kudy kam, naordinovali lékaři všelék. Aloe. Ta může účinkovat jako silné projímadlo, což mělo uklidnit císařův žaludek. Nikdo tehdy netušil, že aloe může způsobit silné podráždění ledvin, a protože Maxmilián pravděpodobně trpěl ledvinovými kameny, nebyla tato léčba pro něj právě vhodná. Když i to selhalo a císaři se spíš přitížilo, poslali spěšně do Ulmu pro široko daleko známou zázračnou léčitelkou Magdalenu Streicherovou. Ta namíchala prostředek z tajemných ingrediencí (pravděpodobně smísila – podobně jako později Tycho Brahe pro Rudolfa II. – „kventlík korálové tinktury, safír nebo hyacint, roztok z perel nebo z tekutého zlata“). Jako posilující prostředek k tomu přidala určitě i osvědčený antimon. Zlato se považovalo za univerzální lék, a je možné, že se po něm poněkud zmírnily Maxmiliánovy revmatické bolesti. Účinek zázračného nápoje byl však jen krátkodobý. Maxmilián brzy nato znovu upadl do bezvědomí. Teď viděli, že se blíží konec. Marie, která celý život usilovala o spásu duše milovaného manžela, se pokoušela uprosit Maxmiliána, aby k sobě dovolil povolat zpovědníka.

„Katolíci obávajíce se pohoršení strachovali se, aby se v poslední chvíli neobrátil k protestantství. Podařilo se tomu zabránit, ale nedovedli přimět císaře, aby přijal svátost posledního pomazání. Biskup Lambert se dostal až k němu, zakuklen a přestrojen. Umírající se tím rozmrzel poněkud; nežádal jsem ho, pravil. Biskup ho napomínal, aby pamatoval na utrpení a smrt Ježíše Krista, jehož milost a láska přesahují všecky hříchy Jeho Milosti. Jak by bylo jinak, odpověděl Maxmilián. Po několika minutách pak vydechl duši. Co svou poslední větou myslel, to zůstavil světu jako poslední svou hádanku.“ Římský císař a uherský král a také v pořadí dvacátý český král zemřel.