703. schůzka: Rytíř

Nečekaly dlouho. O půl desáté vyšel z radnice slavnostní průvod. Cechy se svými prapory, školní mládež, gymnasisté s celým profesorským sborem, kapela střelecké gardy; nakonec starosta s městskou radou, vzácnými hosty a místní honorací. Průvod ubíral se pomalu a rozvážně kolem kostela svatého Ignáce na předměstí. Tam, před jednopatrovým domkem číslo popisné 227 se zpěváci postavili do půlkruhu a pan starosta proslovil slavnostní řeč. Pak spadla rouška z litinové desky, zasazené v průčelí domku, a odhalila text, kterým měl chomutovským občanům hlásat na věčné časy, že: V tomto domě narodil se 23. února 1756. roku doktor filosofie, c. k. guberniální rada, stavební ředitel, organizátor a první ředitel technického učiliště - František Josef rytíř Gerstner.

Láska k matematice

Dnes už bychom prostý ten domek s vysokou dřevěnou lomenicí marně hledali, ale jméno Gerstner se nevytratilo ani z dějin města, ba ani z české minulosti. Jeho otec byl mistr řemenář. Brzy po synovi se mu narodila i dcerka. Daleko častěji než v dílně svého otce chodíval malý František Josef k sousedovi truhlářovi. Ale nejenom tam. Rád se díval na práci rukou, jak pod nimi rostou a vznikají věci. Ledva se stal žákem místní školy, tak se v něm probudily skryté vlohy. Oblíbil si předmět, jaký měl rád věru jen málokdo z tvůrců a interpretů tohoto seriálu. Matematiku. A právě počty si Frantík Pepík náramně oblíbil, ba přímo zamiloval.

Bylo to jednou v hodině počtů. Pozorně, ale bez zájmu sledovali žáci v hrubých dřevěných lavicích učitele ve skořicovém ošoupaném fráčku, který počítal na černé tabuli příklad. Byl mrzutý. Sám nebyl zrovna výtečníkem v matematické vědě, a příklad ne a ne vyjít. Ostatně, těm řemeslnickým hlavám to bude jedno, pomyslil si (asi) učitel a odhodil zlostně křídu a usedl za katedru. A tenkrát, ve chvíli nejnevhodnější, hlásil se František Josef Gerstner. Nikoli že musí na malou, ale že v tom příkladu pana učitele je chyba. Což si dovolil hodně. Však mu taky pan učitel počtů pěkně spočítal. Vynesl zákaz návštěv početních hodin. (Ach, jak rádi bychom byli ve školním věku podobným výrokem potrestáni!) Malý Gerstner nikoli. Ani jeho tatínek se s tím nesmířil. Počty jsou přece pro řemeslnického synka důležité. A tak se obrátil na svého příbuzného, venkovského faráře, ke kterému jeho syn chodil na hodiny matematiky za chomutovské hradby. A jelikož důstojný pán se vyznal v matematice stejně jako v katechismu, stal se z jeho svěřence nejlepší počtář v širokém okolí, což zase způsobilo, že ze školy neodešel na řemeslo, nýbrž prošel hlavní branou chomutovského jezuitského gymnasia, aby tu pod vedením výborných učitelů dokázal, "jestli se hodí pro něco víc."

Tak nějak to asi řekl otec Gerstner, když svolil, aby se jeho jediný syn dal na studia. Vedle matematiky si mladý student oblíbil také fyziku a techniku. To ještě nevěděl, že těm třem oborům zůstane věrný až do smrti. V šestnácti letech ukončil František Josef gymnasiální studia a téhož roku opustil rodný Chomutov navždy. Odešel studovat filosofii na pražskou universitu. Nemajetného studenta se ujala církev. Našel útulek v klášteře svatého Bartoloměje, kde po tři léta opakoval denně s tamními chovanci matematiku a fyziku. Za to dostával byt a stravu. Jinak se živil kondicemi a hrou na varhany v pražských kostelech. Při tom všem studoval. Vedle běžné filosofické látky poslouchat také přednášky o astronomii, vyšší matematice a vědách teologických, dále řečtinu a hebrejštinu. Okruh jeho zájmů byl široký a student sotva viděl cestu, po které by se měl pustit do života. Rozhodla skutečnost, že ve vědách, které ho vábily, se mu dostalo těch nejlepších učitelů. Byli to jezuité, matematici Stanislav Vydra a Jan Tesánek a astronom Josef Stepling.

Se všemi třemi jmény jsme se na své pouti českými dějinami už setkali. Ve své době to byla vědecká a pedagogická elita. Však se k nim Gerstner celý svůj život vděčně hlásil. I když v některých jeho problémech mu neporadili. V takovém osobním. Logopedickém. Nešlo o rotacismus normální ani bohemicus, ba ani lambdacismus, sigmatismus, a vůbec ne o palatolálii. František Josef koktal (takže to byl balbutik). Zadrhával, když byl rozčilen. Když měl Gerstner vystoupit před veřejností, musel přemáhat značný ostych. Ale přemohl ho. Ve velké aule Karolina se podrobil veřejné zkoušce z astronomie a z Newtonových Základů filosofie přirozené. Okamžitě se pustil do dalšího studia. Nikoli ovšem na pražském vysokém učení, nýbrž na inženýrské škole, kterou roku 1718 otevřel v Praze Kristián Willenberg. Učila se na ní "geometrie, fortifikace a mechanika - tak, aby si žáci osvojili vyměřování země, zakládání pevností, též splavů, jehož i řízení útoku na pevnost."

Dva roky tomuto oboru věnoval, a pak se přihlásil na místo "inženýra u dvorské komise pro vyvazování z roboty." Byl přijat a zastával tu místo praktického zeměměřiče při vyměřování lesů a roztřiďování pozemků. Do tří let však byly tyto práce u konce, a Gerstner si hledal... nikoli novou práci, nýbrž studijní obor. Odešel kvůli tomu do Vídně. Dal se na medicínu. Což je logické - měl za sebou filosofii, techniku, ale medicínu ještě nezkusil. "Nikdy není pozdě něco nového začít." To bylo jeho krédo. Ve Vídni ho velký přírodovědec Mikuláš Jacquin seznámil s botanikou a chemií, ale František Josef si studium medicíny zpestřoval návštěvami vídeňské hvězdárny, kterou v těch letech vedl proslulý astronom páter Maxmilián Hell. Ten ho taktně odradil od studia medicíny a přivedl ho k astronomii. Na jeho doporučení se stal Gerstner ve svých 28 letech adjunktem (neboli elévem, koncipientem) slavného astronoma a také meteorologa, ředitele pražské klementinské hvězdárny Antonína Strnada.

"Tak se tedy Františku Josefu Gerstnerovi konečně otevřela cesta, po které toužil jít jeho duch," říká slovy dobově nadnesenými jeho životopisec Jiří Streit. "Viděl ji jasně před sebou." Tedy tu cestu. "Konečně mohl pracovat svobodně, netísněn těsně střiženým úředním kabátem, který tenkrát spíše brzdil než podporoval podnikavost. František Josef si v Praze zhluboka oddechl a pustil se s chutí po nové lákavé cestě, kterou mu osud nabídl. Nezklamal naděje, které do něho vkládal jeho učitel. Technický duch mu velel, aby svou vědu využil v řešení otázek praktických. Začal se tedy zabývat přesným určováním zeměpisných délek evropských měst. Staré metody mu nevyhovovaly, vynalezl tedy nové, své vlastní. Určil jimi přesně dosavadní odchylky zeměpisných délek měst Marseille, Padovy, Kremsmünsteru, Drážďan, Berlína a Gdaňsku a svou celoroční vědeckou práci předložil k posouzení členům Královské české společnosti nauk, která tehdy právě vystoupila ze soukromí a stala se nejvyšší veřejnou institucí kulturního života národa. Učení pánové dovedli rozpoznat mladý talent, a nejenže jeho práci uveřejnili, ale zvolili ho i svým členem, což bylo tenkrát pro mladého muže velké, nečekané vyznamenání. Členství otevíralo synu chomutovského řemenáře brány nejen do světa vědy, ale i do salonů tehdejší společnosti."

Věru pozoruhodný postup v kariéře. Přišel po přípravě více než důkladné. Pracoval za dva, za tři, kdoví za kolik dalších. (Jsou tací. I dnes.) "Pozoroval děje nebeské, odvozoval z nich poučky a dělal pokusy. Nebylo snad jediného roku, aby v něm nevydal aspoň jedno vědecké dílo. Sestrojil barometr tak citlivý, že jím bylo lze odměřovat nadmořské výšky. Ověřil si to při studijní cestě do Krkonoš. Napsal pojednání o metodě, jak lze určit zeměpisnou délku některého místa ze zatmění Slunce. Podílel se na pozorování dvou měsíců planety Uran. (Tehdy známých. Dnes se ví, že jich Uran má sedmadvacet. Tedy zatím.) Byl František Josef Gerstner na nejlepší cestě stát se věhlasným astronomem. Ale osud určil, že jeho život nebude náležet pouze hvězdnému nebi."

Začalo to chorobou. Ať ta či ona, jen málokomu se vyhne, přítelkyně nezvaná... Nebylo to ovšem nemoc Gerstnerova. Usedla na pana profesora Tesánka (tedy na Gerstnerova učitele). Pro jeho žáka neznamenala vděčnost jenom prázdné slovo. Staral se o toho nemocného muže jako by to byl jeho vlastní otec. A právě ten ho přiměl, aby za něj suploval v přednáškách, docela soukromě, ve vlastním bytě. Což byla věc, která Františka Josefa nikdy nenapadla, totiž že by se mohl postavit za učitelskou katedru. Byl na svůj řečový handicap příliš citlivý. Jenomže přání nemocného profesora se jen tak odmítnout nedalo, a tak začal přednášet. Nejprve pouze pěti posluchačům, ale když se ukázalo, že právě tito studenti mají ty nejlepší výsledky, byla mu nabídnuta katedra vyšší matematiky a ještě téhož školního roku i řádná profesura vyšší matematiky na pražské universitě. Ve třiatřiceti letech. "Budu se snažit," prohlásil novopečený profesor, "abych získal studiu matematiky nejen větší zájem, ale i větší počet posluchačů. A to ne snad pro vědu samotnou, ale proto, že jsem přesvědčen, že právě matematika a na ní založené učení o mechanice poslouží českému řemeslu a průmyslu nejvíce."

Velkolepý plán

Hlavně bylo zapotřebí vysoké učení technické. Podle vzoru pařížské École polytechnique (navzdory tomu, že právě s Francií vedlo Rakousko válku) byla nová škola slavnostně otevřena 10. listopadu 1806, a to ve svatováclavském semináři naproti kostelu svatého Jiljí na Starém Městě pražském. Prvním ředitelem a současně profesorem mechaniky a hydrauliky byl zvolen František Josef Gerstner. Vídeň dostala podobnou školu až za devět let nato a Berlín dokonce až za osmnáct. Nový ředitel v žádném případě nezahálel. V hlavě se mu rodil nový velkolepý plán.

Odnepaměti drkotaly po úzkých horských stezkách šumavskými hvozdy těžké vozy. Z Čech vyjížděly prázdné. V Mauthausenu na Dunaji, ve velkých skladištích, nakládali na ně salcbindři (doslova solní bednáři, tedy ti, kteří vyráběli bečky na sůl) těžké bečky se solí. Pak nastupovaly vozy cestu přes horské hřbety zpět do Českých Budějovic. Z rakouské Solné komory byl cenný náklad dopravován po řekách Travně a Dunaji do Mauthausenu a Lince a pak vozy putovaly starou solnou cestou do Čech. V Českých Budějovicích přejímal sůl od lodního správce c. k. loďmistr, který se staral o její splavení přes třicet tři vltavské jezy až do Prahy, do solných skladišť karlínského přístavu, odkud se pak rozbíhala do světa. Tak tomu bylo odnepaměti. Nákladné a nepohodlné. Vše mohlo být už dávno jinak.

Již císař Karel IV. blahé paměti uvažoval v roce 1375 o průplavu mezi Vltavou a Dunajem. A všemocný rod pánů z Růže se nabídl, že bude hradit všechny výdaje s tímto podnikem spojené. V šumavských hvozdech se už dokonce začaly vyměřovat výšky obou řek a bylo nalezeno vhodné místo, odkud by se dala voda Dunaje převést podzemním průkopem do horního toku Vltavy. Snad i vy si vzpomínáte, že biskup Dubravius tvrdil, že stopy po tomto díle byly patrné ještě v jeho době, tedy v polovině 16. století. Za císaře Ferdinanda II. ožil projekt znovu. Tehdy se nabízel Albrecht z Valdštejna, že dá spojit Vltavu s Dunajem na vlastní útraty. Pak všechno zase umlklo, až Josef I. navrhl, aby holandští stavitelé kanálů prozkoumali možnost splavnění Vltavy a jejího spojení s Dunajem. Zůstalo ale jenom u návrhu. Za císařovny Marie Terezie byla tato otázka svěřena zvláštní komisi, ale i tato snaha zmizela v propadlišti času. Doba dozrála teprve na přelomu 18 a 19. století. Tehdy se začalo horečně přemýšlet o problémech dopravy, obchodu a výroby. Tuhle skutečnost měl na mysli Antonín kníže z Lobkovic, předseda Hydrografické společnosti v Čechách, když v roce 1806 pověřil ředitele Františka Josefa Gerstnera, aby prohlédl a vyměřil území mezi Vltavou a Dunajem a vypracoval ještě jeden návrh na spojení obou řek.

Ten se s nadšením a houževnatostí sobě vlastní chopil nového úkolu. Vyjížděl stále častěji z Prahy, mluvil s plavci i salcbindry, obhlížel, měřil a počítal. A čím víc a urputněji se tou věcí zabýval, k tím rozpornějším přicházel závěrům. Nový průplav, který by podle jeho propočtů a úvah vyžadoval 243 plavidlové komory na Vltavě, by nebyl zrovna nejvhodnějším prostředkem ke spojení dvou řek. A pak, pod dojmem zpráv, které pronikaly z Anglie, vynořila se nová možnost. Očití svědkové vyprávěli, že v zemi za Kanálem v některých uhelných dolech pokládají dva dřevěné pásy na zem, pobíjejí je plechem a po nich jezdí vozíky sem a tam. Lidé, kteří měl dřív co dělat s jedním naloženým vozíkem, jich nyní utáhnou celou řadu.

O těch dvou dřevěných pásech, o té „koleji“, jak tomu v Anglii říkali, Gerstner intenzivně přemýšlel. A uzrávalo v něm přesvědčení, že by taková dřevěná kolej, položená přímo přes hory a doly, byla daleko lepší, účelnější a lacinější než tolik vytoužený kanál, a že by ho mohla docela dobře nahradit. A tak se stalo, že v roce 1807 podal ředitel Gerstner Hydrografické společnosti zprávu, v níž navrhoval, aby zamýšlený průplav mezi Vyšším Brodem a Lincem byl nahrazen podle anglického vzoru "koněspřežní železnicí."