702. schůzka: Ano, sire

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jacques-Louis David: Napoleon I. ve své pracovně v Tuilerijském paláci
0:00
/
0:00

Několika let po Slavkovu využilo Rakousko k tichému zbrojení. Hlavní strůjce reformy, mladší bratr císaře Františka I. arcivévoda Karel, nesdílel iluze jestřábů, obklopujících císaře. Varoval před novým dobrodružstvím, považoval válku za předčasnou. Opačný názor měl ministerský předseda Philip Stadion. Byl to však on, kdo nakonec prosadil svou.

Arcivévoda Karel měl zřejmě chladnější hlavu než premiér. Františkův bratr a třetí ze synů Leopolda II. (druhorozený Ferdinand už vládl v Toskánsku) nebyl sice ze všech profesionálních rakouských vojáků nejschopnější (tím byl maršál Radecký z Radče), ale za napoleonských válek platil v Rakousku bezesporu za nejoblíbenějšího velitele. Vojenské řemeslo ho muselo zřejmě přitahovat už od dětství. Díky svému vznešenému původu byl už v pětadvaceti říšským polním maršálkem. Protekce? Možná taky, ale armádě rozuměl. Jako vojevůdce válčil opatrně, vyčkávavě, v průběhu let se mu však podařilo několikrát porazit Francouze ( například u Stockachu a hlavně u Aspern, kteroužto obec znali naši dědečkové jako Aspry nebo jako Ošpru).

BITVA U ASPERN

Aspern je ves v Dolních Rakousích na levém břehu Dunaje, takřka proti Vídni. Do dějin vešla bitvou, která tu byla svedena 21. a 22. května 1809 mezi Francouzi a Rakušany. Rakouské vojsko vedené arcivévodou Karlem ustoupilo po nešťastných bojích u Řezna přes Čechy na Moravské pole a postupovalo k Dunaji, aby jednak mohlo krýt Vídeň, jednak proto, aby zajistilo spojení Čech a Moravy s Uhrami. Napoleon se svým devadesátitisícovým vojskem však vtrhl ještě předtím do Vídně, obsadil pod městem dunajský ostrov Lobau a přepravoval odtud vojsko na levý břeh Dunaje. Na něm Francouzi zaujali pevné postavení v Aspern a ve východněji položeném Esslingu. Odpoledne 21. května udeřil arcivévoda Karel na francouzské postavení, které čítalo 75 000 mužů, a z Aspern je vytlačil, přičemž odrazil několikerý útok francouzské jízdy.

Essling Francouzi uhájili. V noci pak opravili poškozené mosty, převedli ostatek svého vojska na levý břeh tak, že 22. května se hned z rána se rozhořela nová bitva. Panství nad Aspern a Esslingem se střídalo do chvíle, než Napoleon zvedl hlavní útok na rakouský střed s úsilím prorazit. V této rozhodné chvíli se však sám vrchní velitel, arcivévoda Karel, postavil s praporem v čele pluku a odrazil hlavní útok Francouzů tak rozhodně, že museli ustoupit s velkými ztrátami, zejména kvůli rakouské dělostřelbě. Aspern padlo definitivně do rukou Rakušanům; Essling Francouzi ještě uhájili, ale v noci se celá armáda musela přeplavit zpátky na ostrov Lobau, protože byla zle tísněna Rakušany. Ztráty Rakušanů byly značné, mrtvých a raněných bylo 24 000 mužů, Francouzi však ztratili tolik mužů, kolik jich bylo v celé slavkovské bitvě ve všech třech armádách - 30 000 mužů.

Fernand Cormon: Bitva u Aspern

Toto vítězství si Karel nevychutnal. Nestávalo se sice často, aby byl Napoleon porážen, ale Karel neuměl svých dílčích vítězství využít k dosažení celkového triumfu. Kupříkladu po vyhrané bitvě u Aspern nepřítele nepronásledoval. Neměl na to síly. (Takovému vítězství se říká už pár set let Pyrrhovo.) V průběhu své kariéry byl Karel vícekrát vrchním velitelem rakouské branné moci, aby se pak funkce buď dočasně vzdal, anebo z ní byl odvolán. Roku 1801 se stal presidentem dvorské vojenské rady, a začal s reformou armády. Vzorem mu přitom byla v mnohém armáda francouzská. Přeorganizoval velení, zrušil konečně nenáviděnou doživotní vojenskou službu, a u jednotlivých zbraní diferencovaně zavedl brannou povinnost na dobu od deseti do čtrnácti let. (Pořád to byla ale hrůza ztracených let. Na osm roků byla vojna zkrácena až v roce 1847.) Karel rovněž zkvalitnil výcvik vojska s důrazem na zvýšení pohyblivosti, na zlepšení manévrovacích schopností jednotek a na kvalitu střelby. Armádu rozdělil na 9, později na 11 samostatných sborů, disponujících všemi druhy zbraní, a tedy schopných operovat nezávisle na sobě. Armádní sbor se skládal ze tří divizí, každá divize měla dvě brigády, každá brigáda dva pluky (plus myslivecký prapor), každý pluk pak tři bataliony (neboli prapory) o šesti až sedmi stech mužů.

Bitva u Wagramu

Zatímco císařský bratr modernizoval armádu, připravoval ministerský předseda hrabě Stadion válku. Spoléhal se přitom na podporu Bavorska, Saska a Rýnského spolku. Tyto země však nakonec vytáhly do boje na druhé straně frontové linie, jako spojenci Napoleonovi. Prusko zůstalo neutrální. A tak i tato válka, v pořadí čtvrtá, skončila – jak jinak, než porážkou Rakouska. U Aspern sice Napoleon utrpěl porážku, ale všechno si vynahradil vítězstvím u Wagramu v červenci 1809. Po nezdaru u Aspern se Napoleon stále nevzdával svého záměru překročit Dunaj. Jeho armádu posílily italské oddíly, čímž Francouzi získali početní převahu nad rakouskými vojsky arcivévody Karla. Ta zatím pasivně vyčkávala na levém břehu Dunaje.

Hlavní oddíly francouzské armády se přesunuly na ostrov Lobau, aby 5. července 1809 překročily 100 metrů široké rameno na levý břeh Dunaje. Přitom se jim podařilo zatlačit rakouské oddíly od dunajského břehu až k řece Russbachu. V této situaci se Napoleon rozhodl pro útok na rakouské pozice ještě ve večerních hodinách 5. července, byl však odražen. Nad ránem dal císař povel, aby byla ofenziva zopakována, jenomže do protiútoku zároveň přešla i rakouská armáda. Té ale (na rozdíl od Francouzů) chyběla koordinace. Levé rakouské křídlo zahájilo útok přes řeku Russbach velmi brzy, už ve čtyři ráno – setkalo se však se silným protiútokem francouzského pravého křídla. Rakouští granátníci byli zastaveni, Francouzi je donutili ustoupit. Pravému rakouskému křídlu se však podařilo prolomit francouzské pozice a dalším neohroženým postupem podél Dunaje ohrozilo týl francouzské armády a její spojení přes provizorní mosty. Napoleon byl donucen narychlo ustoupit a poslal svoje z linie do Aspern, kde měly bránit přístup k mostům. Současně uvolnil veškerou svou jezdeckou zálohu ke koncentrovanému útoku proti Rakušanům. O výsledku bitvy rozhodl vynikající manévr francouzského dělostřelectva a zejména útok dvaceti šesti pěších praporů zformovaných do carré (tedy do čtverce o hraně 1 000 metrů). Tento útvar udeřil na střed rakouské sestavy. Napoleonovo vojsko zvítězilo. Kromě elitní gardy (která ale do průběhu bojů nezasáhla) byly nejlepší francouzské jednotky v době bitvy u Wagramu nasazeny ve Španělsku, a přesto Francouzi vojsko dokázali vyhrát. Rakouské oddíly pronásledovali Francouzi až ke Znojmu.

Bitva u Wagramu. Autor litografie Antoine Charles Horace Vernet.

Ve Vídni se Napoleon ubytoval v Schönbrunnu. (Tam to už dobře znal.) Při přehlídce vojsk přes palácem si generál Rapp, který byl v císařově suitě, všiml mladého, dobře oblečeného Němce, který se domáhal, aby mohl osobně promluvit s císařem. Rappovi se zdálo cosi podezřelého, něco jakoby napjatého v pohledu toho navenek klidného a nevzrušeného mladíka. Nařídil ho zadržet a prohledat. Zatčený se představil jako Friedrich Staps, syn pastora, sedmnáctiletý student. Měl u sebe podobiznu mladé dívky a velký kuchyňský nůž. Na otázku, proč si s sebou vzal nůž, chladnokrevně odpověděl: ƒ„Abych zabil Napoleona.“ Císaři o tom incidentu podali zprávu. „Proč jste mě chtěl zabít?“ „Protože přinášíte neštěstí mé zemi!“ „Způsobil jsem vám něco zlého?“ „Ano, jako všem Němcům.“

Klid mladého studenta Napoleona ohromil. Domníval se, že má před sebou šílence, maniaka, a nařídil svému osobnímu lékaři, aby ho vyšetřil. Ten konstatoval, že Staps je úplně zdráv. „Propustím vás na svobodu, když uznáte svou vinu a požádáte mne o milost.“ „Já mohu leda vyjádřit svou největší lítost, že jsem nedokázal splnit úkol, který jsem si uložil.“ „Jděte k čertu! Člověk by si pomyslel, že zločin pro vás nic neznamená!“ „Zabít vás není zločin, ale povinnost.“ Všemocný monarcha, vládce obrovské říše, před nímž se všichni třásli, pocítil svou bezmocnost. Toho smělého, sebejistého mladíka nezlomí. Marně ho přemlouval a sliboval, že bude propuštěn na svobodu, uvidí znovu svou nevěstu a rodný dům, jestliže slíbí, že se nepokusí ho zabít. Staps všechno odmítl. Vojenský soud ho odsoudil k trestu smrti zastřelením. Před popravou zvolal: „Ať žije svoboda! Smrt tyranům!“ Napoleon si na celý život zapamatoval tohoto mladíka s pevným pohledem jasných očí. Vzpomínal na něho i na ostrově svatého Heleny.

Friedrich Staps v Schönbrunnu

Jenomže Svatá Helena byla ještě celá dlouhá léta vzdálena... Ani Elba nebyla v dohlednu. Napoleon měl za sebou Wagram, další ze svých triumfů. Sám o sobě později uváděl, že za život zvítězil v 60 bitvách. I s těmi menšími jich bylo fakticky 77. Přitom pouze čtyřikrát prohrál. Zachoval si tedy 95procentní úspěšnost. Komu z vojevůdců se to kdy povedlo? Příměří po Wagramu bylo uzavřeno ve Znojmě, mír byl posléze dojednán ve Vídni. Rakousko dopadlo špatně. Přímo zle. Zase se malovala nová mapa. Mírové podmínky, které si Napoleon nadiktoval, byly pro vyčerpané Rakousko kruté. Monarchie přišla o další území. O Korutany kupříkladu, a také o Kraňsko (v dnešním Slovinsku), a rovněž Gorici (ta je dnes rozdělena mezi Itálii a Slovinsko). Tato území byla (ještě s Terstem) sloučena v provincii Ilyrskou a připojena k Francii. Její moc teď sahala až na Balkán. To však ještě nebyl konec. Halič byla taky ztracena. Dočasně, ale ztracena. A co nejhoršího – monarchie musela zaplatit vysoké válečné reparace a omezit početní stav armády, což se promítlo na ekonomice státu. Země se ocitla před státním finančním bankrotem, ke kterému pak v roce 1811 skutečně došlo.

Státní bankrot

„Státní bankrot neboli úpadek,“ praví Ottova encyklopedie obecných vědomostí, „tak se označují všeliké případy, ve kterých stát nedostojí svým závazkům dlužnickým, ať se to týká kapitálu nebo jen úroků. Skutečným bankrotem je i každé odvolání neb nucená výměna státovek v nižší hodnotě, nežli jest ta nominální. Stát porušuje tím závazek, neboť je vydal na místě hotovosti rovné sumám na nich udaných a slíbil je přijímati v hodnotách jmenovitých u svých pokladen.“ Když vypukla válka s Francií, brala si vídeňská vláda množství půjček, kterými se snažila financovat armádu. Když vyčerpala všechny úvěry od bankéřů z Frankfurtu nad Mohanem, z Janova, Florencie, Amsterdamu, Rotterdamu a Modeny, snažila se vypsat různé vnitřní půjčky. Například válečnou, loterní, zvláštní půjčku pro majitele státních obligací. Jako poukázek bylo využito emise bankocetlí formálně vydaných Vídeňskou městskou bankou (bankocetle byly pouze vnitřní měnou rakouské říše). Jejich počet vzrostl z 32 milionů v roce 1794 na miliardu 60 milionů v roce 1811 – to máme zhruba třiatřicetinásobný nárůst. Nadbytek papírových peněz způsobil vytvoření nelegálního kursu kovových mincí, který dosáhl koncem roku 1810 přes 1200 procent. Obrovská inflace způsobila hospodářské potíže. Ceny neúměrně stoupaly a bujely spekulační obchody.

„Kritická situace vedla k tomu, že císař František I. na návrh presidenta dvorské komory vyhlásil 15. března 1811 státní bankrot," konstatují autoři Kroniky českých zemí. "Tím byla hodnota bankocetlí snížena na pětinu a bankocetle byly nahrazeny takzvanými měnnými listy neboli šajny (z německého Einlösungscheine). Výměna bankocetlí za šajny musela být provedena do konce ledna 1812. V oběhu jich smělo kolovat jenom za 212 milionů zlatých. Hodnota měděné mince byla rovněž snížena na jednu pětinu. Dále došlo ke snížení platných cen zboží na pětinu a dluhy uzavřené před rokem 1799 se platily v šajnech, pozdější pak podle zvláštních tabulek.“ Válka je drahá věc. Je pravda, že se může někomu vyplatit, ale všeobecně vzato na ní nesrovnatelně víc lidí prodělá. A to mluvíme jenom o penězích.

Pokračující válka si skutečně žádala nové a nové finanční zdroje. Kde je vzít – a nekrást? Musely se natisknout nové státovky. Aby byl dodržen císařský slib o omezeném počtu šajnů, vydala finanční správa takzvané anticipační poukázky. (To je pěkný termín - anticipační přece znamená „předvídací, předjímající...“ jako že lidi mohli předvídat, že za ty papírky něco dostanou... někdy... možná.) Anticipační poukázky byly postaveny na roveň šajnům, a později s nimi splynuly. Po skončení napoleonských válek jich bylo v oběhu za 640 milionů zlatých vídeňské měny. Papírová měna se stala pak v Rakousku prakticky jedinou skutečnou měnou, protože stříbrné mince rychle mizely z oběhu.

Poukázka v hodnotě pěti zlatých, 1811

Hospodářská krize z roku 1811 nebyl vůbec náhodná, a neprojevila se jenom v habsburském mocnářství. Pokus podřídit francouzské nadvládě většinu Evropy s jejími starými, dávno vzniklými státy a s novým nezvratným procesem vytváření jednotných národních států byl utopií, hazardem nutně odsouzeným k zániku. Tato utopická politika zároveň znamenala, že válka se stává z dočasného, mimořádného opatření stálou institucí francouzského císařství. Hmotné zdroje a fyzické síly této země nemohly vydržet takové napětí, a to se stávalo neúnosným. I když pokus zardousit Anglii pomocí kontinentální blokády podnítil rozvoj francouzského, ale i rakouského a zejména pak moravského a českého průmyslu, bylo zároveň stále jasnější, že srazit Anglii na kolena se nepodařilo. Francouzské državy dosáhly nebývalých rozměrů. Císařští orli se vznášeli nad obrovskými prostorami od španělské řeky Ebro až k Balkánu.

Nad poraženými státy západní a střední Evropy vlál trojbarevný francouzský prapor. Od Baltského moře k Středozemnímu, na hranicích nekonečné říše na sebe strážní volali: „Kdo tam?“ A odpověď zněla: „Francie!“ Napoleon, vládce velké říše, byl přitom velice osamělý, izolovaný, obklopený davem pokorných služebníků – ministrů, hodnostářů, generálů, kteří byli zvyklí plnit rozkazy říkat jen dvě slova: „Ano, Sire.“ Jako dříve pracoval od šesti hodin ráno do noci, promýšlel všechny závažné i podružné otázky, spjaté s činností velkého státního mechanismu a měl ve svých rukou všechny páky politického i státního řízení. Četl zprávy, které docházely z vazalských států ze všech konců obrovské říše, přijímal nejvyšší hodnostáře, ministry, velitele armád a cizí vyslance, diktoval rozkazy, nařízení, diplomatické nóty, dopisy "bratřím" králům a evropským panovníkům. Byl cele pohlcen touto mnohostrannou prací, o níž se zdálo, že je nad síly jednoho člověka, a žil v iluzi, že všechny páky se podřizují jeho pohybům, že řídí běh událostí, lidi i čas.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?