701. schůzka: Předávkovaná droga moci

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Napoleon Bonaparte při přechodu Alp

Protivníci začali Bonaparta do bitvě u Slavkova za neporazitelného. Ještě důležitější však bylo, že totéž mínění o své osobě si trochu velikášsky přisvojil Napoleon sám. Jaksepatří zhluboka se napil z poháru moci a nabyl přesvědčení, že je povolán měnit svět. Evropa se mu napříště stane šachovnicí, na níž bude on, geniální hráč, libovolně hýbat figurkami.

Doposud měly jeho války víceméně obranný charakter (alespoň to o nich tvrdil). V následujících letech už bude spíše dobyvatelem. Sen o jednotné Evropě, o integraci spočívající ve společném zákonodárství, ekonomice, měně a jednou snad i řeči bude nepochybně myslet vážně a upřímně. Uskutečňovat jej ale bude tak svévolně a prostředky natolik drsnými, že se postupně promění v nenáviděného tyrana. Předávkovaná droga moci omámí soudnost jasného mozku a učiní z Napoleona megalomana, kterého nakonec Evropa s úlevou smete.

Opět se ohlížíme za slavnou bitvou tří císařů, která se odehrála druhého prosincového dne roku pátého roku 19. století na dohled od města Brna, jíž se však říká v celém světě nikoli bitva u Brna, nýbrž u Slavkova. Ta bitva byla jakýmsi bodem obratu: vrcholem Bonapartova vzestupu, zároveň však počátkem jeho zkázy. Lze se však obávat, že štěstím zpitý vítězný francouzský císař by s touto definicí nesouhlasil... A nejenom on – nikdo z účastníků si to v roce 1805 ještě neuvědomoval. Tehdy bylo evidentní jenom to, že vítěz si nyní bude libovolně diktovat, že podmínky budou tvrdé, a že klást odpor, ať už vojenský či diplomatický, je marné. Po dnech života ve vojenském stanu (tedy: spíš ve svém kočáře) si Napoleon udělal pohodlí. Přestěhoval se načas do kounicovského zámku ve Slavkově a 4. prosince se ve Spáleném mlýně u Ponětovic setkal poprvé v životě s císařem Františkem I. Potřásl si s ním rukou a nakonec i objal svého budoucího tchána (což však tehdy ještě nevěděl). Z rozmaru se rakouskému mocnáři klaněl (arci na oko) tak uctivě, že to Habsburk později komentoval slovy: „Připadal mi jako krejčí.“

Bitva u Slavkova (obraz Pascala Simona Gérarda)

Ponižující mír

Prešpurk, dnešní Bratislava, dva dny po Štědrém dni, Zrcadlový sál Primaciálního paláce. Rakousko uzavřelo s Francií mír. Ponižující mír, tedy pro Habsburky. Rakousko bylo rázem uvrženo do postavení druhořadé mocnosti. Říše byla zbavena italských a balkánských držav. Přišla o Benátsko, Dalmácii, Istrii, a to ještě nebylo všechno. Ve prospěch Bavorska, Würtemberska a Bádenska a musela vzdát některých starých říšských území, zejména Tyrol. Jako by se z ní rvaly kusy živého masa. Nešlo však jenom o teritoriální ztráty. U Slavkova se současně rozhodlo o zániku Svaté říše římské národa německého, o vzniku rakouského císařství a takzvaného Rýnského spolku. Německý básník Heinrich Heine o situaci po Slavkovu výstižně napsal: „Tehdy Francouzi porušili všechny hranice, zabarvení zemí na mapách se stále měnilo, staří králové dostali nové uniformy, byla upečena nová království a šla na odbyt jako čerstvé housky, naproti tomu jiní potentáti byli vyhnáni a museli si vydělávat na živobytí.“ (Což žádnému potentátovi v žádné době nezaškodí, ale to prosím berte jako poněkud nepatřičnou aktualizaci.)

A Napoleon začal vskutku překreslovat mapu Evropy, se stejnou lehkostí, s jakou dítě vybarvuje omalovánku. Půl roku po prešpurském míru (v červenci 1806) utvořil Napoleon ze šestnácti německých států Rýnský spolek. Nebyla to žádná unie svobodných německých zemí, ale vazalský spolek a on se prohlásil za jeho protektora. (Z latiny pocházející slovo "protektor" znamená doslova ochránce, ale v našich zemích má příchuť krve.) Tisíc let stará Svatá říše římská národa německého zmizela tímto aktem ze scény. Její poslední vládce František II. byl donucen vzdát se císařského titulu. Ztrátu nejvyššího světského majestátu si vynahradil tím, že habsburskou monarchii prohlásil za císařství rakouské, sebe pak za prvního v příští posloupnosti rakouských císařů, a začal se podepisovat jako František I. Po Františkovi Druhém František První. Logické.

První strana dohory o Rýnském spolku

„Během necelého roku po Slavkovu dokázal Napoleon uskutečnit ještě další dvě důležité věci. Poté, co vyřídil Rakousko, začal s diplomatickou i vojenskou přípravou na rozdrcení Pruska. Území nedávno slepeného Rýnského spolku mu přitom posloužilo jako nástupiště armády. Třebaže vystrašený pruský král Fridrich Vilém III. se ihned obrátil s prosbou o pomoc do Petrohradu, nic mu to nepomohlo.“ Žádná bratrská pomoc. Ani jeden vojáček. Vojenská akce ovšem byla – Rusové obsadili Varšavu a sbírali síly pro další ofenzivu. Ta je měla přivést na dotyk se zbytky pruských sil. „Napoleon se však rozhodl pro překvapivý úder. V říjnu 1806 vtrhla francouzská vojska přes Sasko do Pruska. Měl v plánu sevřít svými sbory ruskou armádu a definitivně ji zničit. Plán to byl vcelku jednoduchý – hlavní část sil v čele s Muratovým jezdectvem měla vyrazit přímo na Varšavu. Jejich cílem bylo poutat ruské pluky a umožnit tak ostatním sborům obchvat do jejich týlu. Rusové však vycítili hrozící nebezpečí, spálili mosty přes Vislu a utábořili se na severovýchod od města. Murat obsadil Varšavu bez boje.“

A do seznamu válečných trumfů si Bonaparte mohl vzápětí zapsat jména dalších dvou měst a dvou bitev: u Jeny a u Auerstädtu. Během tří nedělí bylo po všem. A zase mapa rozložená na stole, a zase pastelky (nebo čím to maloval Napoleon nové evropské hranice...). Z pruských území na Rýnu stvořil Bonaparte brzy po válce s Fridrichem Vilémem III. království vestfálské a věnoval je svému bratru Jeromovi (co je doma, to se počítá...). Později bráškovi přidal ještě Hannoversko. Z pruské části rozděleného Polska vzniklo velkoknížectví varšavské: dar saskému králi. (Za zásluhy.) Jinak si ale Bonaparte dával dobrý pozor, aby protivníky nesrážel úplně na kolena. Kdoví přece, při jaké eventualitě by se z dnešních protivníků mohli stát spojenci... A tak ponechal Fridrichu Vilémovi trůn, i když v zemi, ořezané na polovičku.

Geniální hráč

Jenom co Napoleon vtáhl do Berlína, celý rozkurážený se odhodlal uštědřit právě odtud na dálku políček také Velké Británii. Jako by pozbyl soudnosti, učinil unáhlený krok, jehož nereálnost nazřel až s nenapravitelným zpožděním. V listopadu 1806. roku vyhlásil takzvanou kontinentální blokádu, totiž celoevropský zákaz jakékoli vzájemné obchodní výměny s Anglií i s britskými koloniemi. Při troše kritičnosti už tenkrát mohl postřehnout, jak dvousečnou zbraň to pozdvihl. To je to. Některý politik rychleji jedná, než myslí. Uzavření evropských trhů pro anglické a koloniální zboží postihlo totiž nejenom Británii, ale stejně vážně i samu Evropu. Opatření, které mělo původně vyhladovět Angličany, ruinovalo svými důsledky výrobu i obchod také na kontinentě. Přetnout hlavní cévy, jimiž oběma směry po věky proudilo zboží, byl zjevný nesmysl. Ale Napoleon trval na svém. Jako mezek. A to i poté, co se přesvědčil, že svěrací kazajka nemůže být nikdy dostatečně těsná. Mezinárodní obchod se za blokády fakticky jenom převlékl do jiného kabátu, proměnil se v mezinárodní pašeráctví grandiózních rozměrů.

Carské Rusko bylo tenkrát obilnicí Evropy. Ve dvacátém století měl tento fakt přídech fantastiky. I ve století nynějším se největší země na světě spoléhá víc na ropu než na obilí. Na začátku století devatenáctého představovala rozhodující ruskou položku v obchodu s Anglií vedle surovin právě pšenice. Proto prvním, kdo na vyhlášení blokády rasantně zareagoval, byl car Alexandr I. Zatímco Anglie zachovala anglický klid, stopadesátitisícová ruská armáda se v odvetě za ohrožení svých zájmů ještě v prosinci roku 1806 hnula na pomoc obsazenému Prusku. A Napoleonovi hrozilo, že dostane za vyučenou... Hrozilo, ale nakonec z toho mraku zahřmělo úplně jinak. Po několika šarvátkách stačily Bonapartovi dvě větší bitvy u dvou měst, u Pruského Jílového a u Friedlandu. (Dnes se tato města v ruské enklávě v někdejším východním Prusku nedaleko Královce neboli Kaliningradu jmenují Bagrationovsk a Pravdinsk.) Francouzi zde postupovali na sever ve třech oddělených kolonách (Prusové a i Rusové mezitím ustupovali). Zteče francouzského lehkého jezdectva byly neúspěšné, a tak poslal císař Napoleon do útoku kyrysnickou divizi.

Napoleon v bitvě u Jílového

Kyrysníci, rozzuření ztrátami svých druhů, osm ruských praporů doslova vyhladili. Napoleon prý objal generála d'Hautpoula před celou divizí, načež generál vykřikl: „Abych byl takové pocty hoden, musím se nechat pro Vaše Veličenstvo zabít!“ Tedy – tak to říká legenda. Pravdě podobnější se zdá být výrok, kterým se generál obrátil ke svým kyrysníkům: „Vojáci, císař je s vámi spokojen. Objal mě za vás všechny. A já, vojáci, jsem s vámi spokojen tak, že bych vám zlíbal prdele!“ Omlouváme se za drsný vojácký jazyk, ale jinak se nám ten výraz přeložit nepodařilo. Ať tak či onak, Rusové museli znovu ustupovat. Stáli před vážným rozhodnutím. Buď budou bránit Královec, nebo se otočí zády ke svým spojencům a budou hledat záchranu na druhém břehu Němenu. Sedmého únorového rána roku 1807 stálo 80 000 Rusů se čtyřmi sty děly na zmrzlých pláních mezi obcemi Jílové a Lampasch (Lampasch se dnes jmenuje Naděždino). Napoleon mezitím dorazil na výšinu několik kilometrů před Jílovým. Když se dozvěděl, že ruská armáda je několik kilometrů odtud, rozhodl se nenechat ji znovu uniknout. I když neměl zprávy o svých křídlech nalevo ani napravo, rozhodl se pro útok. V dané chvíli měl k dispozici 46 000 mužů. Proti osmdesáti tisícům Rusů, připomeňme si ten počet ještě jednou.

V devět hodin zahájilo ruské dělostřelectvo kanonádu a pěchota vyrazila k útoku na Jílové. Slabší francouzské síly vzdorovaly až do poledne za zdmi jílovských domů a hřbitova. Křídlo maršála Davouta však přispěchalo na pomoc. Okamžitě bylo nasazeno do boku nastupujících Rusů, a ti museli stáhnout část svých sil. Napoleon vycítil šanci k protiútoku. Deset tisíc jeho vojáků vyrazilo na zteč proti ruským zálohám. Náhle se ale snesla na bojiště oslepující sněhová vánice a viditelnost klesla na pár kroků. Pochodující francouzské kolony se nevědomky stočily bokem k ruským bateriím. Zjistily to až ve chvíli, kdy stanuly tváří v tvář dvaasedmdesáti ruským hlavním. „Byla to smršť kulí a kartáčů, jakou svět nepamatuje,“ řekl později francouzský maršál Augereau. Jeden Napoleonův sbor přestal prakticky existovat. Velitelé padli nebo byli těžce raněni. Osamocený francouzský čtverec zůstal jako ostrůvek v moři a byl vyhlazen do posledního muže.

V tom okamžiku císař povolal všechny své zálohy. Vsadil vše na jednu kartu. V ohlušujícím dunění kopyt se přehnalo na osmdesát eskadron kolem jílovského hřbitova a vrazilo do ruského středu. Rozrazilo sevřené řady, rozšavlovalo je a obrátilo je na útěk. V čele svých kyrysníků přitom padl generál d'Hautpoul, který měl o několik dní dříve slibovat císaři, že se dá určitě zabít. Ruské síly byly zatlačeny, jenže Napoleon už neměl další síly, kterými by svůj útok podpořil. Císař uvažoval o ústupu, ale konečné rozhodnutí si nechal až na osmou hodinu večer. Okolo šesté se ozvaly z levé strany bojiště výstřely. Na bojiště dorazil Neyův francouzský sbor. Legendární maršál Ney původně pronásledoval pruské jednotky, ve vánici je však ztratil a bloudil. Pak ale jeho vojáci zaslechli střelbu a rusovlasý maršál jednal tak, jak měl. Instinktivně se vydal za zvukem dělostřelby a dorazil na bojiště v pravý čas. Soudí se, že Rusové měli 30 000 mrtvých a zraněných a Francouzi 20 000.

Horace Vernet: Napoleon u Friedlandu

Po bitvě u Pruského Jílového mír s Ruskem však ještě uzavřen nebyl, to až po definitivní porážce ruské armády u Friedlandu o několik měsíců později. V polovině roku 1807 stála francouzská armáda na Němenu. Napoleon a Alexandr se právě na této hraniční řece setkali – uprostřed řeky na voru. „Proč my proti sobě válčíme, Veličenstvo?“ otázal se (prý) francouzský císař. „Nenávidím Angličany stejně jako vy,“ odvětil ruský car. „Je-li tomu tak, mír je uzavřen!“ Napoleonova formulace tehdy stejně vypočítavě jako zázračně proměnila francouzsko-ruské nepřátelství ve spojenectví, i když jenom dočasné. O pět let později Francouzi řeku Němen překročí...

To se však stalo až za pět let. Dlouhá doba. Tehdy, po setkání uprostřed řečiště Němenu, si v Tylži (dnes se toto město jmenuje poněkud archaicky Sovětsk) ti dva absolutisté rozdělili sféry vlivu. (Což se děje i dnes.) Tenkrát však to dělení vypadalo trošku jinak: Západní a střední Evropa bude Napoleonova, ve východní bude mít zase volnou ruku Alexandr. (Za slib, že bude dodržovat blokádu Anglie, si může Rusko vzít Finsko.) Zdali se ptal se někdo Finů? Neptal. Proč taky? Ve stejném stylu si včerejší protivníci předem rozporcovali Turecko, a ještě se domlouvali na dobytí Indie. Po Tylži (která znamenala rafinovanou pacifikaci Ruska) zbyl Napoleonovi už jenom jediný vážný sok: Anglie.

Pánem Evropy

Francouzský císař se teď považoval za pána Evropy. A podle toho se taky choval a jednal. Rok 1807: pod záminkou, že přes Pyrenejský poloostrov se na kontinent ve velkém pašuje anglické zboží, zabral Napoleon Portugalsko a jeho panovnický rod vypudil do Brazílie. Rok 1808: k Francii přivtělil království italské a velkovévodství toskánské. V Neapolsku dosadil svého oblíbeného generála (a švagra) – od tohoto okamžiku krále Jáchyma Murata. A ještě v témže roce, tedy 1808: vylákal k „jednání“ vystrašené španělské Bourbony. V pohraničním městečku Bayonne byla královská rodina pozatýkána, aby pak až do konce císařství žila v internaci, přičemž Španělům byl za panovníka s pomocí bodáků vnucen Napoleonův bratr Josef (co je doma, to se... ale to už jsme říkali). V tomto případě však narazila kosa na kámen. Na hodně tvrdý kámen, na španělsky tvrdý. Ani vojenské obsazení Madridu Španěly nepřesvědčilo o právu Francouzů cokoli diktovat hrdému národu. Okupanti byli do konce léta 1808 vyhnáni, a když se znovu vrátili (tentokrát v čele se samotným Napoleonem), rozhořela se na Pyrenejském poloostrově neutuchající partyzánská válka, se kterou si císař po čtyři následující roky neporadil. „Guerilla“ – pojem, který občas slýcháme v současném zpravodajství, pochází právě z oněch dob.

Antoine-Jean Gros: Napoleon přijímá kapitulaci Madridu

Statečný zápas Španělů povzbuzoval protinapoleonské a národní síly Evropy. V podmaněných zemích pomalu, ale jistě docházelo k názorové proměně. Pro mnoho lidí se Napoleon-osvoboditel změnil v Napoleona-tyrana. Šeptanda šířila naděje na brzké vylodění Angličanů na kontinentě. Na některých dvorech, zvláště ve Vídni, se spekulovalo s myšlenkou, že postačí rázný povel k útoku, a proti Bonapartovi se po vzoru španělské partyzánské guerilly tentokrát vzedme mohutná vlna lidového odporu. K válce vzápětí opravdu došlo. Zahájilo ji v dubnu roku 1809 Rakousko. Ale naděje optimistů na bouřlivé protinapoleonské povstání, které (podle jejich mínění) mělo vzplanout zejména v německých zemích, selhaly na celé čáře.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 702. schůzka: Ano, sire

    Několika let po Slavkovu využilo Rakousko k tichému zbrojení. Hlavní strůjce reformy, arcivévoda Karel, nesdílel iluze jestřábů, obklopujících císaře.